KIERAN

Venkovské zábavy a oslavy mě nikdy nelakály. Tahle nebyla výjimkou. Uprostřed louky hořelo velké ohniště a vesničané se očividně skvěle bavili. Popíjeli pivo, tančili, smáli se... vypadali tak spokojeně a šťastně. Stejně tak v tu chvíli vypadala i Collette a její bratr. Jakoby mezi ně patřili. Já se až tak příjemně necítil. Snažil jsem se stát co nejdál od toho mumraje a jen jsem bedlivě pozoroval princeznu, aby se jí něco nestalo. Místní se snažili se mnou započít hovor, ale já o povídání nestál. Po nějaké chvíli mi začalo být nepříjemné, když jsem každého pořád odmítal, a tak jsem si od jedné z dívek převazl korbel nabízeného piva. Nebylo špatné. Nechutnalo sice tak dobře, jako alkohol podávaný na zámku, ale nevadilo mi to. Za celou dobu, co jsem byl na zámku, jsem Collette neviděl, tak šťastnou, jako když pobíhala od jedné skupiny vesničanů ke druhé, povídala si s nimi, smála se, pila pivo a tančila. Jakoby se konečně mohla uvolnit... být svobodná. Překvapila mě, když přitančila až ke mě a začala si se mnou povídat. Pak zničehonic vzala můj korbel piva a na jeden lok ho vypila. Zíral jsem na ni, jako na zjevení. Ta její prořízla pusa a jiskřičky v očích... nedokázal jsem udržet vážnou tvář. Ani si nepamatuju, kdy mě naposledy někdo dokázal upřímně rozesmát. Collette se to dařilo až příliš lehce a to mě děsilo. Neměl jsem žádný důvod se s ní sbližovat ani jsem si to nemohl dovolit. Jenže to bylo těžké. Nemohl jsem uvěřit, že se jí dokonce povedlo mě přemluvit, abych s nimi šel tančit. Vlastně to bylo celkem prosté. To, jakým způsobem vyslovila mé jméno. Stála jen kousek ode mě, její velké oči zářily a široký úsměv zdobil její rty. Všechny ty věci dohromady spolu s mým jménem vycházejícím z jejich sladkých úst na mě působily mnohem opojněji než alkohol, který ten večer tekl proudem. Snažil jsem se na sobě nedat znát, jak moc mě vyvedla z míry nebo jak moc bych chtěl slýchat své jméno z jejich úst mnohem častěji a hlavně při úplně jiných příležitostech.

Jejich skotačení mi zpočátku vůbec nešlo. Netušil jsem, co dělat a ani jsem se neuměl uvolnit, abych se prostě jen hýbal do rytmu hudby, jako to dělali všichni ostatní. Všechno se to ale změnilo ve chvíli, kdy se naše pohledy střetly. Nedokázal jsem z ní spustit pohled. Snažil jsem se co nejdřív dotančit až k ní. V očích ji tančili plamínky odrážející se z ohniště hořícího jen kousek od nás. Tančit s vesničany uprostřed louky už mi najednou nepřipadalo, tak zvláštní. Ne, když jsem tančil s ní. Nedokázal jsem potlačit ten úsměv, který se mi tvořil na tváři a ani jsem vlastně nechtěl. Potřeboval jsem víc... víc Collette. Už jsem se od ní nedokázal držet dál. Využil jsem každou chviličku, každý moment, abych se ji mohl alespoň lehce dotýkat. Cítil jsem, jak na mě reaguje. Její tělo hořelo pod mými doteky a kdyby chtěla, mohla by mě jediným pohledem spálit na popel, protože já byl v tu chvíli ochotný pro ni i zemřít. Poklekl bych před ní a slíbil ji bezmeznou věrnost. Jenže ona ode mě utekla. Jakmile tanec skončil z ničeho nic vzala nohy na ramena a nechala mě tam stát s šíleně bušícím srdcem a zmatenými myšlenkami.

 Vlastně to bylo dobře. Rychle jsem se totiž vrátil nohama pevně na zem, když jsem si uvědomil kvůli koho se v jejich království vlastně nacházím. Musím se stát králem a musím pro nás získat i jejich království, chci jej pro nás získat. Nemůžu zklamat otce ani své království. Mělo to být přece jednoduché. Využít svého šarmu a zapůsobit na budoucí královnu, aby mi padla k nohám. Zdálo se jako skvělý nápad využít k tomu její sestru a žárlivost, kterou k ní Celestine cítí, abych dosáhl svého. Jenže všechno se to začalo komplikovat. Collette to všechno komplikuje. Zamotával jsem se do toho, čím dál, tím víc a začínalo se mi to vymykat z rukou.