KIERAN

Vyhýbat se princezně Collette nebylo vůbec snadné. Kamkoliv jsem se hnul, tam jsem viděl ty tmavé vlasy rámující její kulatý obličej. Přestože se snažila držet si před ostatními kamenný výraz ve tváři, její oči prozrazovaly všechny ty pocity, které se v ní mísily. Musel jsem se od ní držet dál. Od toho polibku... pořád jsem nedokázal pochopit důvod svého činu. Byl jsem naštvaný, rozhodně jsem byl vytočený na nejvyšší míru a ona se tím ještě bavila. Pořád vidím před očima její pobavený obličej, když stála po kolena ve studené vodě. V očích ji hrály jiskřičky, tvář ji zdobil široký úsměv a já se musel v tu chvíli dočista zbláznit, když jsem k ní bez vyzvání přistoupil a přivlastnil si její rty, jako by byly odjakživa mé. Zatraceně, ještě několik dalších dnů jsem cítil chuť jejich rtů na těch mých. Rozhodl jsem se, že dostat se k Celestine přes Collette není dobrý nápad. Po tom, co se stalo rozhodně ne. Snažil jsem se tedy věnovat veškerý svůj čas budoucí královně a snad i své budoucí ženě. Ta byla z mé společnosti nadšená, jenže najednou už jsem to necítil stejně. Její strojené úsměvy a chladné oči mě nutili víc a víc se uzavírat do sebe a jen prohlubovaly můj stoický a kamenný výraz. Najednou mi z její strany chyběla jakákoliv upřímnost a snaha být sama sebou, ne jen loutkou a návnadou pro budoucího ženicha. S hrůzou jsem si uvědomil, že bych chtěl, aby byla Celestine víc, jako Collette. Tohle je hloupost. Jsem budoucí král a má žena by měla být zodpovědná, reprezentativní, slušná, chovat se dle etiky, což je přesný opak Collette. Naopak Celestine je na úlohu královny přímo dokonalá.

Jenže vyhýbat se Collette bylo těžší, než se zdálo. Ona přímo přitahovala problémy. Několikrát se jí, někdo snažil zabít. Nejdřív to byl splašený kůň ze kterého spadla, a který ji pak následně málem ušlapal, kdybych nebyl poblíž a nepomohl ji se od něj dostat, co nejdál. Vypadalo to, jako by jej něco vyděsilo. Jakmile jsem se ujistil, že je Collette v bezpečí, rozhlédl jsem se po okolí, abych našel důvod té "nehody". Jenže nikde ani stopy po důvodu, proč se kůň z ničeho nic splašil. O několik dní později následoval další útok. Zrovna jsem se procházel zahradami, když jsem zahlédl, jak se u cvičné střelnice hádá Collette se svou sestrou. Tedy Celestine na Collette křičela a ta se jen mračila s pohledem zabodnutým do země. Z mého pozorování, mě vyrušilo zašustění v nedalekém křoví. Zamračeně jsem si jej chvíli prohlížel, ale nic jsem nespatřil. Přesto mě neopouštěl nepříjemný pocit. Rychlými kroky jsem se rozešel k oběma princeznám. Zrovna ve chvíli, kdy jsem znovu houští zkontroloval, jsem v něm zahlédl ruce natahující tětivu luku s šípem mířícím na princezny. Varovně jsem na ně zakřičel a vlastním tělem srazil k zemi Collette, která ke mě byla nejblíž. Celestine mé varování naštěstí slyšela včas a sama se přikrčila k zemi. Šíp nás tak těsně minul a nakonec se zabodl do trávy jen kousek od nás. Jakmile jsem usoudil, že je bezpečno, rozběhl jsem se k houští abych dopadl onu osobu. Bohužel se tomu bastardovi znovu podařilo uniknout. Chtěl jsem s tím jít za králem, varovat ho a zajistit, aby měli princezny neustálý dohled. Jenže Collette mě několikrát prosila, abych to nechal být a jejího otce tím nezatěžoval. Zkoušel jsem to tedy u Celestine, ale ta nad tím jen mávla rukou s tím, že to byla jen nehoda. Nechápal jsem jejich chování. Nelíbilo se mi to, ale nakonec jsem souhlasil s tím, že to jejich otci nenahlásím. Místo toho jsem se ale rozhodl držet se Collette, co nejvíc na blízku a hlídat ji. To hlavně ona byla nejčastějším terčem těch útoků. Každou noc mi to vrtalo hlavou. Snažil jsem se na vlastní pěst přijít na důvod nebo strůjce, ale marně.

Byl zrovna poslední den oslav jara, když jsem Collette s jejím bratrem nachytal, jak se večer po setmění snaží nepozorovaně dostat z paláce do lesa. Měl jsem chuť křičet. Oba se snad museli zbláznit, když chtějí v noci běhat někde po lese v době, kdy princezně hrozí napadení. Jenže oba byli tvrdohlaví a nenechali si to rozmluvit. Nezbývalo mi tedy než jít s nimi. Překvapilo mě, když mi princezna vůbec nabídla, abych se k nim přidal. Nechtělo se mi, ale alespoň jsem na ni mohl osobně dohlédnout.