Stiles občas litoval, že není skutečný superhrdina, za kterého ho lidé z města považovali. Protože kdyby jim byl, tohle všechno by nemusel podstupovat. Bohužel měl omezené, lidské schopnosti, se kterými občas prováděl, až kaskadérské kousky. Jedinou jeho výhodou se stal meč, jenž dokázal kterékoliv nadpřirozeno oslabit.

Dneska ho sebou nebral, poněvadž to přerostlé párátko, bylo příliš nápadné. Stejně tak oblek se zelenohnědou kápí s košilí a kalhoty stejné barvy s pouzdry na dýky, se ke vloupání zkrátka nehodily.

Plán jak se dostat nepozorovaně na stanici, vymyslel jednoduše. Zaprvé: Nabourat se do několika obchodů s alarmy, a přes jejich operační systém je všechny dálkově pustit.

Za druhé: Schovat se za kontejnery a počkat, až většina strážců zákona vyběhne z budovy.

Za třetí: Skrýt svou tvář. S tím mu dopomohl William. Na kšilt, který měl Stiles posazený hluboko do čela, použil podobné kouzlo, jako měla kápě jeho obleku.

Nyní čekal, až se poslední policejní auto odlepí od země, a on bude moct proklouznout zadním vchodem.

Vnitřní prostory Stiles znal naštěstí od dětství. Takže vyhnout se zbytku policistů by nemusel být takový problém.

Stiles si odechl, jakmile zvuk sirén zmizel v dáli. Tiše se potom přemístil k zadnímu vchodu. Bez zaváhaní chytil za kliku a trhnul, jenže se ani nepohnula. Tahal, jak se dalo, ale dveře zůstaly zavřené. S tímhle popravdě nepočítal, jelikož co si pamatoval, tak se nikdy nezamykaly. Nikdo přeci nebyl takový šílenec, aby se vloupal na policejní stanici.

Zaklel a rozhlédl se kolem sebe. V uličce stál jenom kontejner s odpadky. Přeci to všechno neztroskotá na zamčených dveřích! Stiles se ještě jednou rozhlédnul, ale nenašel nic, čím by se dal zámek otevřít. Stačila kancelářská sponka. Pohledem zavadil o kontejner a hlavou mu bliknul nápad. „Dělal jsem, už horší věci," pronesl s pokrčením ramen a vykasal si rukávy.

Teď do něj nesměl sletět. Smrad z toho šel ovšem parádní. Zakázal si na to myslet. Důležité bylo najít něco, co ho dostane dovnitř.

Jak se tím smradem prohrabával, tak čím dál víc mu žaludek protestoval. Proč na tohle nemá parťáka?

Minuty plynuly a kromě plesnivého jídla a starých bot nic neobjevil. Skoro to chtěl vzdát, když pod jedním salátem, který už si žil vlastním životem našel, poloprázdnou krabičku sponek. Kdyby se nebál, že do kontejneru zahučí, zapumpoval by pěstí do vzduchu. Takhle jenom sevřel svůj úlovek v dlani.

Dostat se pak do budovy šlo levou zadní.

///

V plížení byl Stiles mistr, alespoň si to myslel, dokud ho téměř dvakrát nechytili.

S bušícím srdcem se schovával právě v kumbálu, kam zaplul v okamžiku, kdy se za ním ozval dupot nohou. Ukrytý ve tmě se zatajeným dechem čekal, až osoba přeběhne. Skoro ho kleplo, jakmile se kroky zastavily přímo za dveřma. Nechoď sem, nechoď sem! Opakoval si Stiles neustále dokola zatímco plíce křičely o kyslík.

Kroky se znovu rozezněly a pomalu se vzdalovaly.

Málem se na místě zhroutil, jak se mu ulevilo. Potom, co se dal dohromady, vykoukl opatrně ven. Chodba se zdála naštěstí čistá. Tudíž neváhal a přeběhl ji a vklouzl do další místnosti. Tentokrát do té správné. Zakroutil sám nad sebou hlavou. Jenom on si může v panice poplést dveře.

Rozhlédl se a začal znova panikařit. Tolik regálů a krabic. To neměl šanci najít. Musel na to systematicky. Což ve výsledku znamenalo, že pobíhal mezi regály, jak poblázněná myš a nad ním problikávaly žárovky. Do toho se všude válely nánosy prachu, které ho nutily ke kýchání. Nakonec ji našel na stole uprostřed místnosti. Málem se za svojí nevšímavost rozeběhl proti zdi. Ta chuť ho vzápětí přešla, poněvadž nic nenašel. Žádné lahvičky s modrou tekutinou se v krabici nenacházely. „Do laboratoře, určitě poslali pouze jednu. Tak kde je zbytek?" mumlal si pro sebe.

Stiles přemýšlel, kam je mohly dát, když z chodby opět zazněl běh. „Tady je to dneska jak průchoďák!" syknul a zavřel krabici.

Pod stůl, který byl z jedné strany vyplněný, to stihnul jen tak tak. Jakmile zaslechl hlas, věděl, že je v háji.

„Ne, Lauro nenabídnu mu to znova!"

Stiles vyvalil oči, neboť kroky obešly stůl a nohy se zastavily v naleštěných botách těsně u jeho ruky. Neodvažoval se pohnout ani malíčkem a tiše se modlil, aby Derek Hale byl natolik zaměstnaný svou sestrou v telefonu, že si neuvědomoval druhé bušící srdce v místnosti.

„Je to pitomec a celou smečku by akorát tak rozeštval."

Nohy se otočily a mířily pryč stejně tak hlas.

Stiles čekal, dokud neodejde Derek z místnosti a nevzdálí se dostatečně daleko.

Zpocený až na zadku se potom vysoukal ven.

///

Z tohohle nemohl vyjít se zdravou kůží, jenže jiné místo, kde by lahvičky byly uložené, ho nenapadlo.

Šerifova kancelář zela prázdnotou. To mu celkem nahrávalo. Co Stilesovi způsobovalo ovšem náběh na infarkt, byla prosklená stěna. Za niž se nacházela další prázdná místnost plná stolů ostatních policistů.

Srdce mu zběsile bušilo v hrudníku, když se pustil do prohledávání šuplíků. Neustále přitom hlídal vchod.

Tentokrát na něj štěstí vykouklo, jelikož lahvičky našel hned v první zásuvce. Protočil panenky. Táta je měl dát, aspoň do trezoru.

Jak se Stiles natahoval pro jednu z lahviček. Zrak mu sklouzl k rámečkům na stole. Na fotografii stáli všichni tři. Táta mámu objímal, zatímco máma měla paže obtočené okolo Stilesových ramen. Vypadali šťastně, jako rodina, která se ale rok na to rozpadla, a on následně dostal dvojí život, o který nestál.

„Ruce vzhůru tak ať je vidím!" Stiles sebou trhnul a zavřel oči. Jasně, že je nedal táta do trezoru. Celou dobu na něj tady čekal. Zaskřípal zuby při pohledu na lahvičky. Nestihl to.

„Nazdárek šerife, to máme dneska hezký počasí, co?" zvedl paže.

Šerif k němu přiklusal s připravenými náramky. „Teď už se nevyvlíkneš!" Pouta hlasitě zacvakla.

Stiles dramaticky pokrčil rameny. „Podle toho jak jste to utáhl, dá mi to chvíli práci."

Šerif zafuněl a čapnul ho za rameno a donutil k pohybu.

„Rád si dáchnu. Vězeňský cely jsou celkem pohodlný," šel a žvatlal páté přes deváté. Nikdy, ale ještě nebyl tolik rád za kouzlo, které mu halilo obličej. Tohle se zase jednou královsky pohnojilo. Vlastní táta ho zatknul. Může to být horší?

///

Naštvaně kopnul do palandy. Byl až po pás v hnoji! Postupně mu docházely nápady jak se odsud dostat, neboť jak se přiblížil k mřížím, někdo z policistů vešel dovnitř a odehnal ho. Měli Stilese pod neustálým dohledem. Velký šéf na něj totiž dohlížel z rohu cely. Provokativně zamával do kamery a svalil se na válendu. Nakrčil nos, nevoněla zrovna valně.

Snad ho William odsud brzy dostane. Sice si vyslechne sáhodlouhé kázání, ale to přežije. Mnohem nepříjemnější varianta by byla ukázat šerifovi svou tvář. Žaludek mu ztěžknul, jen na to pomyslel. Snad k tomu nedojde.

Jak se čas prodlužoval, začínal se Stiles pekelně nudit. Pomalu uvažoval, že si zahraje na Lociku, když se dveře na druhé straně chodby rozrazily.

„Á Derek Hale osobně!" rozhodil Stiles ruce do stran, nebo se o to alespoň pokusil, poněvadž jednou rukou narazil tím pohybem do zdi. Bolelo to, ale neodvažoval se ze sebe vydat ani muk, přestože v duchu nadával, jak dlaždič.

Alfa si ho naštěstí nevšímal. Rychlými kroky si to mířil k mřížím.

Stiles zaslechl cinkot klíčů a vystartoval na nohy.

„Rychle, pospěš si! Kamera má výpadek jenom na dvě minuty!" poháněl ho vlk.

Stilesovi nemusel říkat dvakrát, protáhl se škvírou ve chvíli, kdy Derek pootevřel.

Hale potom celu zase spěšně zamknul.

Stiles ho následoval na záchody, kde jak se ukázalo, bylo dost velké okno, odkud se dalo dostat ven.

„Chtěl jsem tě dostat ven zadním vchodem, jenže je hlídaný," promnul si Derek zátylek.

Stiles si bez váhání přitáhl mužovu hlavu k sobě a dal mu mlasklou pusu na čelo. Neušlo mu, jak vlkovi přitom zčervenaly uši. Roztomilý. „Díky, vlčku," mrknul na něj a přiskočil k oknu. Chystal se k němu vydrápat, když ho Derek chytil za pas a zvedl.

„Miluju tu vaší sílu," zazubil se a otevřel okno. Na posledy se podíval na Dereka, který vypadal, jako kdyby ho nechtěl pustit. „Pošlu sem pro lahvičku svého člověka." S tím se protáhl se ven.

Ještě dlouho poté cítil dotyk horkých dlaní. 

Doufám, že se vám kapitola líbila :) Příště se můžete těšit na novou postavu. 

Všem moc děkuju za podporu a uvidíme se zase příští úterý ve 20:00