Stilesem se prohnal zmatek, ale také strach, jenž se mu usadil nízko v žaludku. Tu ženu – stařenu neznal. Na první pohled působila křehce. Paže měla tenké, že by se jeden bál, že ji je pouhým dotykem utrhne. Celkově spíš vypadala jako kostra potažená lidskou kůží. Navíc z ní vyzařovala jakási únava. Člověku by jí snad mohlo být líto, jenže se stačilo zadívat do jejích očí a bylo jasné, že zde platí pořekadlo: Nesuď knihu podle obalu.

Ve stařenčiných očích se blýskala síla spolu s inteligencí. Stilesovi připadalo, že stačí jeden špatný pohled směrem k ní a nezbude z něj nic než zrnko prachu. To ovšem nijak nezabránilo v jeho chování. „Vy myslíte, Dereka?" vyslovil vlkodlakovo jméno, aniž by se na něj podíval.

Vlkodlak stojící nad ním varovně zavrčel.

„Asi došlo k omylu, dámo, tenhle chlupáč už je zabranej, takže si visačku běžte pověsit na někoho jiného," zvedl se na nohy a trhnul sebou nad zvukem, jenž ze sebe stařena náhle vydala. Nikomu by to na světě nepřiznal, ale jakmile se stařena rozesmála, po zádech mu přejel mráz. Ženin smích zněl totiž strašně pronikavě a skřípavě.

„Jsi vtipný, mládenče, dlouho jsem se tak od plic nezasmála," odkašlala si a pomalu skoro až kolíbavou chůzí k nim vykročila.

Stiles se napjal stejně tak Derek, který ho svou obří prackou začal nešikovně strkat za sebe.

„Je celkem škoda, že jsi tu na víc, mládenče," usmála se a ukázala světu své shnilé zuby. „Slibuju, že za tvůj dobrý vtip se to stane rychle," zvedla ruku a vypadalo to, jako kdyby se chystala lusknout prsty, než tak učinila, staly se dvě věci: Stiles s přikrčením uskočil a Derek skočil.

Stařena se jenom ušklíbla a bleskurychle druhou rukou luskla prsty, aby útočícího vlkodlaka zastavila.

Kolem Derekova těla se objevila stříbrná aura, která ho držela ve skoku na místě.

„Počkej, vlku, na tebe taky dojde," poklepala ho klidně po nose a obešla ho a pokračovala směrem ke Stilesovi.

Ten měl co dělat, aby necuknul před odporným zápachem, který se ze stařeny linul, jakmile se dostatečně přiblížila. Smrdělo to jako něco zkaženého a rozkládající se.

„Copak, lidský chlapče, nevoním ti?" poklepala ho černým nehtem po tváři.

Stilesovi se z toho doteku zvedal žaludek. „Kdo přesně jste?" zeptal se, přestože odpověď dávno tušil.

„Tady pokládám otázky já," zamlaskala jazykem a chytla jeho tvář takovým způsobem, že se mu její nehty zabořily bolestivě do kůže.

Syknul, ale jinak nedal bolest najevo. Cítil, jak mu horké pramínky krve stékají po bradě a hlasitě kapou na zem.

„Pověz mi, chlapče, kde je druh tady tohoto vlkodlaka?"

„Jak to mám vědět?" hrál naschvál hloupého, jenže potřeboval získat čas. Cora není hloupá a určitě si všimla nevítaného návštěvníka a dojde pro pomoc. Otázka je, bude to proti stařeně stačit? Nikdy nelitoval víc, že momentálně nemá svůj oblek Zerferose a meč. Možná by nad ní nevyhrál, ale nestál by tu alespoň jako jehně připravené k porážce.

Nehty se mu do tváře zabořily s větší surovostí a vytrhly ho tak z myšlenek. „Přestáváš se mi líbit, jsi moc upovídanej."

„To slýchávám celkem často," pokrčil na oko ledabyle Stiles rameny. V duchu ovšem Coru popoháněl, jelikož si byl vědom, že mu čas rychle utíká.

„Zeptám se tě ještě jednou, lidský chlapče," pronesla pomalu a zřetelně. „Kdo je vlkodlakův druh?"

Stiles se ani koutkem na Dereka nepodíval, přestože ho slyšel tiše vrčet.

„Proč bych ti to říkal? Stejně mě zabiješ."

V babizniných očích se zablýsklo a to bylo jediné varování, které se Stilesovi dostalo, než ho zachvátila neuvěřitelná agonie, která ho donutila vykřiknout."

Nikdy nic takového nezažil. Bylo to, jako kdyby mu žilami proudily elektrické proudy, spolu s ostrými jehlami.

Pod náporem utrpení se nedržel na nohách a svalil se na zem, kde se za vlastního křiku stočil do klubíčka.

Země se pod ním chvěla, ale on nevnímal nic kromě bolesti. Po tvářích mu tekl pot a před očima viděl černé tečky, když náhle bolest polevila.

Najednou slyšel Derekův řev, jenž byl tak plný zuřivosti, ze které se mu zvedaly chloupky vzadu na krku. Polknul a otevřel vyprahlá ústa. „To je všechno, co dokážeš, babizno?"

Vlkodlačí řev po zaznění Stilesova hlasu ustal.

Nad ním se ozvalo uchechtnutí. „Ani zdaleka, lidský chlapče," přiklekla si k němu a prstem se dotkla jeho tváře a setřela z rány krev.

„Dokážu toho mnohem víc a je jenom na tobě, jestli to půjde po dobrém nebo po zlém," strčila si zakrvácené prsty do pusy. „Hmm, sladká," pronesla a mlaskla. „Možná se mi budeš ještě hodit. Víš, v dnešní době, se krev, jakou ty máš, shání velmi těžko."

„Trhni si, babizno!" vyprskl Stiles a stočil se do těsnějšího klubíčka, ve snaze zahnat záškuby bolesti procházející mu tělem.

„Dobře, třeba tě přesvědčí tady náš vlk," luskla prsty a Derek uvězněný stále v kouzlu se vzduchem pohnul směrem k ní.

„Je škoda, že má tenhle vlkodlak druha," poplácala vrčícího vlkodlaka po zádech a donutila ho, aby si sedl, jako poslušný pes. „No, nevadí, nepotřebuju ho při zdravém rozumu, tak ať se dívá, jak jeho smečka trpí. Tohle bude zábava," vycenila zuby v širokém úsměvu a luskla.

   Kdo z vás čekal kladnou postavu? Já teda určitě ne :D   

Všem moc děkuju za podporu, ale největší dík patří těm co pravidelně čtou a komentují. Díky krásně mi dobíjíte baterky do dalšího psaní :)