Stiles odešel z města přesně o tři dny později. Tak to alespoň pro okolí vypadalo. Pravda ovšem byla taková, že se skrýval ve skrýši a ven vycházel jenom jako Zerferos.

Právě se vracel z obhlídky. Unavený se chystal na pár hodin natáhnout na nafukovací matraci, když zaslechl, jak někdo schází dolů po schodech. Automaticky sevřel meč, připravený na jakéhokoliv vetřelce.

Skrýš se sice nedala snadno najít, Stiles se ale nenechával zviklat bezpečím. Věděl, že jakmile by jednou polevil, stálo by ho to život.

V průchodu se objevil Will.

Stiles se uvolnil a vydal se mu naproti, ze všech sil se přitom snažil potlačit únavu.

V momentě, kdy byl mladík na dosah, muž ho poplácal vyčerpaně po rameni a obešel.

Stiles nadzvedl obočí nad jeho chováním, nemínil se ovšem tak jednoduše vzdát. Otočil se a následoval Willa k zadní části, kde se nacházela laboratoř. „Už se vám podařilo, něco z té tekutiny zjistit?"

Will zakroutil hlavou. „Ne," odpověděl, „ať tu směs vymyslel kdokoli, dal si dobrý pozor, aby se nedalo jen tak zjistit, o co se přesně jedná," přitáhl si k sobě mikroskop a nahlédnul do něj. „Jediné co vím, že to napadá krevní buňky," svalil se na stoličku a odsunul přístroj.

„Vy na to přijdete. Jako vždycky všechno odhalíte, a já to potom zadupu do země," pronesl Stiles se zvednutými palci.

„Snad máš pravdu."

Ve chvíli kdy se Will obrátil ke stolu, Stiles to bral povel k odchodu.

„Počkej!" zastavil ho Will, „co ta dálková škola do které ses přihlásil?" obrátil se s vrznutím na stoličce a vyčkávajícím výrazem mladíka pozoroval.

„Dobrý, zatím posílají práce, na kterých dělám, když mám čas, a pak je hromadně posílám zpátky." Stiles nelhal, alespoň ne úplně.

Na muži byla znát úleva. „Je jenom dobře, že jsi vzdělání neodepsal."

„A kdo mě k tomu donutil?" naklonil Stiles hlavu na stranu a napodobil Willův hlas: „Nemůžeš to vzdát, Stilesi, vzdělání je to, co tě odlišuje od primátů."

„Šašku," zasmál se Will a promnul si obličej. Vypadal stejně unaveně jako se Stiles cítil.

„Jak je na tom?" zeptal se šeptem mladík a přešlápl z nohy na nohu.

Will po něm střelil pohledem. „Zdá se, že líp, ale nevím, jestli je to tím, že reaguje na moje kouzla nebo Deatonovy metody. Včera jsem ji chtěl odebrat krev, jenže jsem to nestihl," povzdechl si muž, vypadal skutečně na pokraji svých psychických sil.

„Můžu nějak pomoc?"

„Ne, Stilesi," odmítl Will. „Udělal jsi, co jsi mohl. Bez tebe by tu teď nebyla. O to víc mě mrzí, jak to celé pro tebe dopadlo."

Stiles mávl rukou ve tváři široký úsměv. „Neřešte to. Takhle to taky není špatný."

Will mu podle výrazu ani za mák nevěřil, ale nechal to být.

Oba si nesli svá břemena.

„Přál bych si Stilesi, všechno své ženě vysvětlit a napravit to."

Stiles zanechal falešného úsměvu a s vážným výrazem se pohnul k druhé stoličce. „Nejde to. Sám jste mi to mnohokrát opakoval. Musíme svoje role hrát až do úplného konce. Vy jako člověk ze smečky Hale, která je tvořená převážně z vlkodlaků," sedl si naproti muži a lehce se na stoličce, jež se pod ním zhoupla, zavrávoral. „Já zase zůstanu obyčejným klukem, jenž zakopne i na rovném povrchu a každý ho převálcuje. Jediné co může považovat za svojí zbraň je jeho mozek a ostrý jazyk," sklopil Stiles pohled ke svým rukám, „vypadnout z role se nám pokud si dobře pamatuju, nikdy nevyplatilo."

Muž vydal souhlasný zvuk. „Máš pravdu, jen bych občas chtěl, aby se na mě vlastní žena přestala dívat, jako na slabocha."

Na to Stiles neměl co říct. Sám ten pohled vídal u svého táty.

„Když jsme se brali i přes nesouhlas smečky, slibovali jsme si, že naše láska nikdy nezeslábne a vždy budu mít místo po jejím boku."

Srdce se Stilesovi svíralo bolestí nad smutkem, jakým Will slova pronášel. Zároveň mu po zádech běhal mráz, poněvadž mu došlo, že to s Corou musí být vážně zlý. Will se normálně takhle nesvěřoval.

„I přes naše sliby se tak stalo. Potom co jsem odmítl přeměnu a do naších životů vstoupilo rodičovství, se ode mě odtáhla. Stejně tak děti. Nyní jsem ve vlastní smečce vyvrhelem." Hlas Willovi selhal, jakmile se od Stilese spěšně odvrátil.

„Možná jste vyvrhelem, ale nejste sám," ozval se po dlouhé chvíli ticha Stiles a poklepáním na mužovo rameno vstal.

Nastal čas na další obhlídku. Oba potřebovali samotu a urovnat si myšlenky.

Stiles doufal, že jednou dostane tu možnost říct Talii Hale jaká je studená psí mrcha, která si neváží toho co má.

///

Obhlídka, se nakonec změnila v klidnou procházku po lese. Stiles si ji užíval, dokud za sebou nezaslechl praskání větví, které rozhodně nezpůsobovala lesní zvěř.

Zastavil se s rukou na meči. „Dneska nemám náladu, takže ti radím, jestli nechceš bolestivě umřít zařadit zpátečku." Nechal svůj hlas zaznít dostatečně výhružně a doufal, že to vetřelce zažene.

Lesem se ozvalo hlasité prasknutí.

Stiles na jeden úder srdce tasil meč a otočil se. Špička oceli mířila přímo na krk Dereka Halea.

„Nepřišel jsem ti ublížit," pronesl vlk s rukama mírně od těla.

„Zkusil bys to jednou a věř mi, nezapomněl bys na to dokonce života," trhnul Stiles mečem stranou, ale z ruky ho nedal. „Co tady děláš?"

„Zrovna jsem se chystal zeptat na totéž."

Stiles pod kápí protočil oči. „Obhlídka co jiného," dal se opět do pohybu.

„Přidám se k tobě, nevadí?" Na Stilesovu odpověď nečekal a rovnou s ním srovnal krok.

Mohla z toho být docela dobrá procházka, jenže Derek ho po celou dobu pozoroval. Tím ho vlk značně znervózňoval. „Nečum na mě! Nebo ti vypadnou bulvy," vyjel na něj zostra, když už to nedokázal dál vydržet.

„Promiň." Omluvil se Derek a přejel si rukou po zátylku. „Snažím se ti jenom přijít na kloub."

„Tak to se postav do fronty vlku," odfrkl si Stiles. „Město se o to snaží léta a ještě neuspělo."

Nějakou chvíli mezi nimi panovalo ticho, které Hale přerušil až svou otázkou.

„Proč jsi Stilese poslal na stanici v přestrojení?"

„Protože jsem věděl, že to zvládne." Stiles si dokonale představil Derekův výraz, jenž měl určitě teď na obličeji, přestože se na vlka nedíval.

„Je to člověk."

„Ty máš teda postřeh, vlku," posmíval se Stiles a konečně uložil meč zpátky do pochvy. Derek nevypadal, že by mu chtěl vyrvat hrdlo. „Vím, kdo Stiles je. Věřím mu ale stejně, jako věřím sám sobě."

„Proč?"

„Jelikož je mýma ušima i očima, když nejsem ve službě.

„To není odpověď na otázku," zabručel Derek otráveně. „Ve městě je tolik nadpřirozených bytostí, které by ti nabídli pomoc, a ty si vybereš člověka?"

Stiles stiskl zuby. „Být člověkem neznamená, že jsi něco míň, než ostatní. Vydrží toho tolikrát víc než vy všichni."

„Hloupost!" protestoval Derek vehementně. „V momentě, kdy se zraní, jsou nepoužitelní."

Ve Stilesovi kypěl vztek. Derek o nich mluvil, jako kdyby byli věc! „Ne, nejsou, vždycky se bolesti přizpůsobí a bojují vším, co mají. Zatímco vy, když se neléčíte tak umíráte, protože to téměř okamžitě vzdáte. Nebojujete a vaše psychika není na bolest připravená a převálcuje vás," zastavil se a namířil na Dereka prstem. „Zkus to popřít a bodnu tě mečem. Můžeš mi věřit, že se ti nějakou dobu bude rána hojit!"

Derek zvedl ruce. „Dobře, chápu, jsi milovník lidí."

„Nechápeš vůbec nic!" odsekl Stiles a odmítl se s ním dál bavit. Jestli se Derek Hale jednou vcítí do člověka, tak z nebe začnou padat mamuti.      

Tato kapitola byla hodně informativní ale brzy zase bude akce slibuju :) Co říkáte na Stilise jako Zerferose? Co myslíte, jak bude Derek jednou reagovat až zjistí, kdo se skrývá pod kápí?  

Všem děkuju moc za vaši podporu ale hlavně za komentáře ty mě obrovsky nabíjí. Díky! :) 

Uvidíme se zase příští úterý  :)