Po výslechu policií jsem se rozhodl si zajít alespoň pro kávu.

Cestou jsem ale do někoho narazil.

Vypadala jako ona. Jen oči měla více do modra a vlasy barvy peří černé labutě. Věděl jsem, o koho jde, díky fotkám. Samanta, její sestra.

Za ní stála dívka s vlasy obarvenými na růžovo. I tu jsem znal z fotek vystavených v domě mé sousedky. Michelle, její přítelkyně.

"Omlouvám se, neviděla js- Bene?"

Díky tomu jsem usoudil, že jako o nich mluvila se mnou, s nimi mluvila o mně. Když jsem přikývl, obě mě prudce objaly.

"Jak je na tom?" zeptala se Michelle, když se odtáhly.

"Nevím, nejsem z rodiny, tak mě bez souhlasu a přítomnosti rodinného příslušníka odmítli informovat o průběhu operace.

Jen přikývly.

Po víc jak hodině a několika šálcích laciné kávy z automatu konečně vyšel doktor.

Chvíli promlouval se Sam, než znovu odešel. Přešla zpět k nám tak bledá, že skoro splývala s interiérem nemocnice a s brekem se nám zhroutila do náruče.

Po chvilce se sebrala dost na to, aby nám dokázala říct, že Trisha zemřela.

Po pohřbu jsme se všichni tři nadále scházeli. Hlavně já a Sammy.

Po třech letech jsem ji požádal o ruku. Nezní to trochu jako klišé?

"Říkala, že jsem pro ni jako vzduch," začala z ničeho nic na svatební cestě, "A teď jsi pro mě jako vzduch ty," pokračovala.

"To není hezké a k ani jedné z vás mi to nesedí," odvětil jsem se zamračením, "Ale jak jsem ji znal a jak znám tebe, čekám něco víc," přidal jsem s úsměvem.

"Záleží, jak se na to koukáš," ohlédla se, "Hlavně s tím jejím úšklebkem, asi takhle," napodobila ten známý úšklebek a zacitovala svou sestru. Tím mi změnila pohled na větu Jsi pro mě jako vzduch.

"Někteří lidé jsou pro mě jako vzduch - i když je zrovna nevidím, jsou pro mě velice důležití."