Bydlela vedle mě už týden. Tehdy jsem přijel z práce a její jezevčík Dot mě vítal přes plot.

Trisha, jak se má sousedka jmenovala, seděla na zahradě. Nohu měla podloženou polštářkem na protější židli a na ní sáček s ledem.

"Ahoj, co se ti stalo?" zeptal jsem se starostlivě. Ohlédla se na mě a zářivě se usmála.

"Znáš Debbie, tu strakatou dogu, co mají sousedi naproti?" přikývl jsem, sám jsem s ní měl pár pěkných zážitků a bylo mi jasné, že v tomhle hraje velkou roli a taky, že jo.

"Na to, že máš poraněný kotník, tak pořád vesele záříš," poznamenal jsem.

Zase ten její úšklebek.

"Život je jako hudba. Někdy jsou tóny hluboko, jindy vysoko. Ale jen tehdy vzniká krásná melodie bez opakování jedné noty."

Pokud to někoho zaujalo, zajímalo by mě, jak si myslíte, že to skončí?