Pro obyčejného člověka to byl další den v pekle – umocněné to bylo tím, že to byl otravný den před pátkem, kdy se skoro spalo a připravovalo na den před víkendem –, ani studenti a žáci nevypadali zrovna nadšeně, když zaškrtli další den v kalendáři.

Na tomto dni nebylo nic zajímavého. Byl to den jako každý jiný, pro člověka výjimečný jen svou neopakovatelností a tím, že se mohl na víkend nezdravě těšit den předem.

Zároveň to však byl den, kdy byly poslední výprodeje sezónního zboží. Ve slevě bylo vše, co neprošlo lidskou rukou – nejen módní výstřelky, které si nezískaly sympatie ani těch nejzarytějších fanoušků nejpodivnějších interpretů s ještě zvláštnějším vlastním stylem, ale i obyčejné věci, za něž by se mimo sezónu muselo připlatit.

Až při slevách si jich davy všímaly. Obchody byly naplněné k prasknutí, cokoli, co mělo cedulku minimálně deset procent slevy, bylo několikrát prohlédnuto a zkoušeno. A také vráceno na své místo, když to byl jeden z těch slušnějších zákazníků.

Luxusní obchody se slev nezúčastnily, nezbylo jim nic jiného než litovat toho, že také nevyužily nějaký obchodní trik. Kupóny a poukázky sice rozdávaly docela ve velkém, ale hromadám zákazníků v levných obchodech pro střední vrstvu společnosti se nemohly vyrovnat.

Ten den venku okouněli tři pánové. Nebyli si moc podobní, spojovalo je pouze to, že pro tyto davové šílenosti neměli pochopení – a hlavně ani úplně nerozuměli lidem a lidským potřebám mít cokoli, u čeho je červená slevová cedulka – a nutnost koupit si něco, co k nim patřilo. Co bylo jejich součástí déle, než si pamatují lidé kolem nich.

Podzimní počasí – vydatný déšť a silný vítr – nedokázal lidi odradit. Utíkali pod střechy, pochodovali na místě u věšáků a regálů, občas zapředli rozhovor s někým známým. Některé případy stály v obchodě s taškami v rukou, sledovali déšť a litovali toho, že si auto nezaparkovali blíže.

Prvnímu muži, který se v obchodě objevil – podle ztrápeného výrazu a mokrých černých loken bylo znát, že to nebyl jeho první obchod a ta skutečnost se mu vůbec nelíbila –, déšť nevadil tak moc jako to, že byl svým blonďatým malým přítelem táhnut do další budovy.

Škemral by o milost, ale to nebyl jeho styl – mnohem raději blonďatému hobitovi vysvětloval, že to nemá cenu, podkládal své argumenty relevantními důkazy. Marně se snažil, roztrhaný kabát, který utržil posledních pár trhanců a děr po několika honbách za případy, musel být nahrazen.

„Nechápu, proč mě sem taháš, Johne,“ zabrblal muž v roztrhaném mokrém kabátě a sundal si z hlavy čepici – kterou několikrát označil za hloupou, ale nehodlal se jí vzdát kvůli vizáži.

„Protože se za tebe stydím. Chodíš jako otrhanec. Nebudu poslouchat, že zase tahám domů bezdomovce,“ odvětil oslovený, popadl přítele za rukáv – opatrně, aby se rukáv neurval – a táhl ho dál do obchodu.

Jejich kroky byly rychlé a kupodivu lehké a sotva slyšitelné. Kudrnáč si užíval, když mu podpatky klapaly po chodníku – dodávalo to více pocitu důležitosti –, ale tady nechtěl být viděn ani slyšen. A hlavně chtěl být pryč co nejrychleji, i kdyby musel do deště.

To, co hledali, našli docela brzy. A měli štěstí – na věšáku byl poslední kus, který by velikostně mohl kudrnáči padnout.

Ovšem než po něm stačil kdokoli z nich chmátnout, zastavil je podivný zvuk. Detektiv to nedokázal přirovnat k ničemu, co znal – připomínalo to startování staré motorky, v níž se schovávala stejně stará kočka. S vrtačkou.

Oba se otočili za sebe. John si utřel mokré ruce do svetru, který měl pod nepromokavou bundou – on na rozdíl od svého společníka rozuměl tomu, že když venku prší, je lepší si vzít něco, v čem nebude celý den strašit jako vodník –, a popošel o krok dopředu.

I kudrnáč zpozorněl. Ten zvuk byl mnohem zajímavější než nějaké nákupy – i když je to trenčkot, který podle Johnových slov vyřeší největší z případů Sherlockova omezeného množství oblečení v šatníku.

„Co to bylo?“

Sherlock mávl rukou vedle sebe. Nikdo v okolí nebyl, nikdo si jich nevšímal. A nemusel se bát, že by jim někdo trenčkot vzal – byla tam minimální sleva a sledoval slečinky a dámičky, jimž se líbily spíše výrazné barvičky.

„Nic, co znám,“ přiznal dost s odporem.

„Mohl by to být –“

„Moriarty? Pochybuji, Johne. Je to génius, nechodí do obchodů, aby strašil ostatní,“ namítl Sherlock okamžitě a popošel od trenčkotu dál. „To je něco jiného.“

„To je krásné místo!“ ozvalo se z části obchodu, která se nacházela nalevo od nich.

Nevěnovali by tomu pozornost, kdyby to řeklo dítě – hlavně to dívčí zastoupení lidských mláďat –, ale tohle znělo jako dospělý muž. Nad tím se museli pozastavit oba.

„Myslíte –“

„Je to podezřelé, ale kdyby to byl někdo mazaný, nebude vyřvávat na celou budovu. Ne, nemyslím si, že je to důležité. Mohli bychom už jít a věnovat se skutečným problémům?“

„No ne!“ zaslechli ten hlas znovu.

Otočili se směrem ke zdroji. Stál tam muž, nejspíš kolem třiceti let, světlejší brunet s 3D brýlemi na nose a výrazem beznadějně nadšeného dítěte.

Tleskl dlaněmi o sebe, následně jimi třel. Nadšení z něj neopadávalo, naopak – zubil se snad ještě víc, ukazoval oběma kolegům rovné placaté řezáky. Vrásky kolem úst mu přidaly dalších několik let, ale i tak oba pochybovali o tom, že by prošel plastikou obličeje, aby vypadal mladší.

„Sherlock Holmes a John Watson!“ zvolalo to přerostlé dítě a natáhlo k nim paže, jako by chtělo obejmout někoho hodně tenkého.

„Nějaký fanoušek?“ zajímal se Sherlock.

Rád by se pustil do zkoumání, ale ten muž ho zaskočil tak moc, že ani nemohl začít. Celé jeho vzezření ho mátlo – včetně kombinace pruhovaného obleku, který vzdáleně připomínal hnědé pyžamo, dlouhého kabátu s několika veselými nášivkami se slony a těmi brýlemi. Vlastně hlavně to.

„Většinou nosí čepici,“ zašeptal John a couvl ještě o krok zpátky.

„Jsem rád, že se konečně setkáváme, pánové. Jste asi třetí Sherlock, kterého poznávám, ale rozhodně ten nejpůsobivější,“ pokračovalo přerostlé dítě a vzalo Sherlocka za ramena.

„Říkal jsem ti, že ten blog není dobrý nápad,“ zabrblal kurdnáč k Johnovi, ihned poté se podíval na podivína s brýlemi. „Třetí?“

„Ach ano, o tom bych mluvit neměl. Já huba nevymáchaná, občas mluvím dřív, než myslím.“ Otočil hlavu ke svému rameni a mumlal do něj: „Možná bych se to měl konečně odnaučit. Ale moje vina to není, je lepší řešit všechno impulzivně a –“

„Co jste sakra zač?“ přerušil jeho začínající rozhovor s ramenem John, který pro jistotu couvl znovu.

„Já? Já jsem Doktor,“ odvětilo dítě se stejným nadšením.

„Já jsem taky doktor,“ ozval se John o něco klidněji.

„Ano, já vím, pane Watsone.“

„A vaše jméno?“ vyptával se zvědavě dál.

Oslovený se zazubil od ucha k uchu. Brzy pro něj však nebyli John se Sherlockem to nejzajímavější, oba je odstrčil na strany a vyšel k věšáku.

„Už dlouho po takovém pátrám, ale v žádné době není cenově dostupný. Mohl bych si ho vyzvednout dříve, ale to bych přišel o vás,“ mumlal si zamyšleně a mnul si bradu.

Doktor – nic jiného jim o sobě ani neřekl – si stáhl brýle po nose níže, aby si mohl kousek prohlédnout lépe. Povytáhl obočí, otevřel oči dokořán a uctivě pokýval hlavou.

„Už by tu měl být,“ dodal mnohem hlasitěji, než na samomluvu bylo běžné, a opět se narovnal.

„Kdo?“

Jediný, kdo s ním byl ochotný mluvit, byl John. Jeho společník se mezitím koukal všude kolem, snažil se najít místo, odkud se ozýval ten podivný zvuk. Nevnímal, o čem se John s cizincem bavili, zametl to pod koberec s tím, že je to jen další podivný fanoušek.

„To uvidíte,“ odvětil Doktor a otočil se k Johnovi čelem. „Je plachý, měli bychom ustoupit.“

„O čem to –“

„A být vámi, nemrkal bych,“ doplnil se zdvyženým prstem a znovu prošel mezi nimi.

Zmatení na Johnově obličeji bylo výraznější než uhlí ve sněhu. Sledoval Doktorovu rozcuchanou kučeřinu, jak se objevuje a mizí, kdykoli ji vytáhl z oblečení, které si zrovna prohlížel.

Na nic víc se neptal. Už se ani nepokoušel vytáhnout Sherlocka odkudkoli, kde teď byl – nejspíš i fyzicky, protože ho nemohl najít. A začínal být nervózní i z toho, že lidé pomalu odcházeli a on nakonec zůstal s podivínem sám.

Děsil ho. To, jak se choval – i jak vypadal –, nebylo podobné ničemu, co u lidí znal. Dokonce ani Sherlock se tomu nedokázal vyrovnat a že společně se svým bratrem vyhnali laťku hodně vysoko.

„Stýská se vám po Mary?“ zeptal se Doktor po chvilce trapného těla.

„Jsem venku teprve dvě hodiny,“ namítl John.

„Ach… omlouvám se, špatná rodina. Někdy se to stane, John a Mary jsou jeden z nejčastějších párů. Pokud se do toho nezačne motat Joseph, samozřejmě. Tvrdila, že je panna, porodila a –“

„Můžete si laskavě všímat svého?“

„Omlouvám se. Chtěl jste ten trenčkot? Taky by se mi hodil, ale nechci zmeškat příležitost podívat se na –“

Doktorova slova přerušilo tiché zatřepání křídel. Nejprve se John koukal po holubech, kteří neznali slušnost a létali všude, kde bylo otevřeno. Ale ptáka nenašel.

Rozhlížel se kolem sebe. Chvíli nic nenacházel – kromě Sherlocka, jejž objevil někde u klobouků a čepic, někde, kde ho nečekal –, poté si všiml něčeho podivného – trenčkot, pro nějž si přišli, byl pryč.

„Jak se to –“

Tentokrát to byl Doktor, kdo druhého muže přerušil. Nasadil si brýle zpět na nos a zavrtěl hlavou.

„Zmeškal jsem ho. Teď budu muset čekat celou věčnost, než ho najdu znovu. Ale co, já si můžu nudu zaplnit cestováním,“ prohlásil Doktor, skryl ruce do kapes potrhaného kabátu a usmál se na výšivku slona.

„Koho?“ vyzvídal John. Už ho nebavilo, že si s ním podivín takhle hrál.

Doktor přestal sledovat výšivku a vzal Johna za ruce.

„Opravdu mě těšilo, doktore Watsone. Škoda, že se tu nemůžu zdržet déle, ale bojím se, že by mi váš přítel zase sebral TARDIS.“

„Vaše… co?“

„Ách, špatný rok. Nevadí, alespoň se tedy nevidíme naposledy,“ řekl tak rychle, že mu sotva bylo rozumět, potřásl si s Johnem a vyběhl mezi věšáky do davu.

„Pošuk…“ poznamenal John, zavrtěl hlavou a šel vyzvednout Sherlocka.

Jejich mise byla neúspěšná. Museli sehnat trenčkot jinde.

...

„Lepší?“ zaznělo chodbou, kam vkročil tmavovlasý muž v novém trenčkotu.

Jeden z jeho dobrých přátel – prakticky rodina, nebál se dodat – zvedl palec nahoru a pomalu k němu vyšel. Pýcha na něm byla znát, ani ten škodolibý úsměv skrýt nedokázal.

„Cas je zpátky,“ řekl pyšně a položil mu dlaň na rameno.

„A nebudou ho postrádat?“ zajímal se Castiel a podíval se na trenčkot, aby bylo jasné, co myslí.

„Chceš znát tajemství? Nikdo se o nic zajímá, dokud to není ve slevě. Nebo dokud to záhadně nezmizí.“