Udělala jsem chybu. Chybu, jež mého nynějšího nejlepšího přítele málem stála život. A vlastně...nejen jeho. Ohrozila jsem i můj život. Život mé kamarádky. A našeho potomka. Byla jsem do tebe tolik zamilovaná. A ty jsi mě při tom měl jen na dvě věci.

Vše to začlo tím, že jsem o něm začala říkat, že je chudák a začla jsem mu říkat tak, jak mu ani jeho milovaná neříká. Já si toho nevšimla, ale ona ano. A tak jsem ji to řekla. Byla jsem těhotná. Měla ze mě radost. Avšak...bylo tvoje. A to ji zarazilo úplně.

Zeptala se, jestli to víš. Řekla jsem, že ne. A pak...jsem ji požádala...aby ti to za mě řekla. Já to nedokázala. A ona souhlasila. Další chyba. Šla ti to říct, a když se vrátila...byla v šoku. A to, co řekla, mě šokovalo taky. Tys to věděl. A věděl si to celou dobu. Ale já nevěděla, že to víš.

Byla jsem v šoku. Do optik se mi hrnuly slzy a já...je nemohla zastavit. Objala mě. To v ní jsem viděla podporu. A později i v něm. A tehdy jsem si uvědomila, že v tobě jsem ji neviděla. Nikdy. A vlastně...ani nevím, jestli víš, co to slovo znamená.

Nevěděla jsem, co mám dělat. Zeptala jsem se jí. Řekla, že je to mé rozhodnutí. Mohla jsem tam zůstat s nimi. Mohla jsem přejít k Autobotům. Nebo zmizet.

A pak...jsem ji požádala, aby se tě zeptala, proč si mi neřekl, že to víš. Další chyba. Po chvíli vtrhla do pokoje a pravou tvář ji zdobila promáčklina. Ty jsi ji dal facku. Prý se plete tam, kam nemá. A to mě přinutilo vstát.

Společně jsme za tebou šly. A když jsme vešly, ztrnuly jsme v čiré hrůze. Byl jsi tam...a on taky. Byl celý pokryt energonem a ty jsi ho držel za krk. Sápal se po tobě a škrábal tě do serv. Ale ty jsi ho jen dál dusil. A v tom mi to došlo. Řekla mu to. A on... odhodil nenávist, jež ke mě cítil a postavil se za mě. Do teď nevím proč.

Vzaly jsme to do vlastních serv. Odtrhly jsme vás od sebe. Ona ho odvedla od tebe pryč. A my zůstali sami. Avšak ne na dlouho.

Ozvala se mi vysílačkou. Hlas se jí třásl. A když mi řekla, co se stalo, začla jsem na tebe křičet jaký jsi debil. Vyběhla jsem ven a hnala se k ošetřovně. Když jsem tam přišla, chodila nervózně před dveřmi na operační sál. Celé její levé servo bylo od energonu. Jeho energonu.

Obviňovala jsem se z toho. Vše to byla moje chyba. A ona...mě objala. Říkala, že to není má vina. To ona mu to řekla. Ani jedna z nás nečekala, že se ti postaví. A on za to, že pro jednou odhodil strach, skončil takhle.

Nadávala jsem. Nadávala jsem na svoji hloupost. A ona...řekla mi, že jsi zbabělec. Zbabělec, co se schovává za agresí a nenávistí. Že se bojíš přijmout to, že bys někdy někoho mohl milovat. A on...byl ze začátku to samé. Ale změnil se. Kvůli ní. A proto tam ležel. V bezvědomí na operačním stole.

Řekla jsem, že jestli umře...už o mě neuslyší. Nikdy. Ale ona odporovala. Jedna jediná věta mě dokázala přesvědčit, ať to nedělám.

"Dej tomu malému šanci spatřit svět, Kveno."

A já...mu ji dala. Stejně jako tobě jsem dala šanci. Jenže u něj jsem věděla, že není zbytečná. Tolik šancí jsem ti dala. Tolikrát ses mohl změnit, ale ty jsi to neudělal.

Zeptala jsem se jí, co mám dělat. A ona řekla...že neví. Mohla jsem zde zůstat a dělat, jako že se nic nestalo. Ale to už jsem nedokázala.

A pak vyšel KnockOut ven. Serva měl od energonu z toho, jak ho ošetřoval. Řekl jí, ať jde za ním. Zůstala jsem tam pro případ, že by mě potřebovala. A udělala jsem správně. Po nějaké době, si mě pozvala dovnitř. KnockOut tam nebyl. Seděla vedle jeho lůžka na židli a oči upírala na jeho obličej. A on...tam ležel. Na hadičkách. V bezvědomí. Neschopen pohybu. Díky tobě.

Zeptala jsem se, jak to s ním vypadá. Hlas měla zastřený. Řekla, že bude v pořádku, ale...už nebude moc lítat. Pamatuju si ty pocity, když mi to řekla. Zděšení. Vinnu. Zlost. Jakoby to bylo včera. Nevěděla jsem, co říct. Ptala jsem se, jak je to možné. To ty. Tak moc si mu ublížil. Ale neublížil si jen jemu...ale i jí...a mně.

Řekla jsem ji, že ho můžu vyléčit. Nejdřív odporovala. Jenže pak...ses tady objevil ty. Neměla z toho radost. Začla ti nadávat jaký jsi zkurvysyn a tak dále. Pak to však nechala být a vrátila se zpátky. Já se s tebou odmítala bavit.

Opět jsem ji navrhla, že ho můžu vyléčit. Nevím co ji přimělo změnit názor, ale dovolila mi to.

Dva dny ležel na lůžku v bezvědomí. A ona u něj seděla. Kdybych ji nechodila kontrolovat, celé ty dva dny by byla o hladu. V těchle chvílích jsem si říkala, jestli by si pro mne dělal totéž, kdybych byla na jeho místě. Jestli by jsi nade mnou držel stráž. A i to potom všem, jsem spala u nás v pokoji. Ale s tebou jsem neprohodila ani slovo.

Potom se mi ozvala vysílačkou. Z jejího hlasu přímo čišela radost. Probral se. Vydala jsem se teda na ošetřovnu. V pokoji byl i KnockOut a kontroval jeho stav. Skočila mi kolem krku a děkovala mi. Děkovala mi za to, že bude moct lítat. A když se odtáhla...uviděla jsem ho. Už nebyl na hadičkách. Ale bylo mi jasné, že každý jeho pohyb, je pro něj bolestivý.

Po nějaké době jsem ji požádala, jestli s ním můžu zůstat sama. A ona nás nechala. Zeptala jsem se ho, proč to udělal. Chtěla jsem to vědět. Ne. Potřebovala jsem to vědět. Potřebovala jsem vědět, proč to udělal když mě nenávidí. Proč to udělal i přes to, že věděl, že se tohle stane.

A on nevěděl. Nevěděl, proč to udělal. Snad kvůli ní. Možná kvůli něčemu jinému. Ale on to nevěděl.

Snažila jsem se mu pomáhat, jak nejvíc jsem mohla. A ona samozřejmě taky. Na začátcích jsme ho museli i krmit a pomáhat se vším možným. Ale postupem času se to jen zlepšovalo. Cvičili spolu. Zde jsem je jen sledovala a říkala si...udělal by jsi to samé? Dělali různé cviky, aby jeho tělo dostali zase zpátky do kondice. A během toho...naše nenávist odumírala.

A ty...snažil si se se mnou mluvit, ale já tě ignorovala. Věděla jsem, že bych se neudržela a začla na tebe řvát. A víš proč? Protože si dělal, jakože nic. Tady zase nenávist narůstala. A pak...přišel den letu.

Stáli jsme na přistávací ploše a připravovali jsme na to, co mělo přijít. Buď bude moct lítat, nebo ne. Byl nervózní. Neustále zatínal pěsti a vrhal na ni nervózní pohledy. A ona mu oplácela pohled plný naděje. A nakonec...se transformoval. Byla jsem nadšená. A ona taky.

Toho večera jsem sesbírala všechnu sílu a šla si s tebou promluvit. Našla jsem tě u nás v pokoji. Seděl si na posteli a pročítal si nějaká hlášení. Všimnul sis mě, až když jsem stála před tebou. A nebo si o mě věděl už ve chvíli, kdy jsem otevřela dveře?

Zvedl si ke mě pohled a hlášení si odložil vedle sebe na postel. Chvíli jsme se navzájem dívali do optik. Proč? To bylo jediné, co jsem ti řekla. A ty jsi mlčel. Nic jsi neřekl a dál si mě sledoval tím svým pohledem.

Rozčílilo mě to, víš? Byla jsem na tebe naštvaná, a tak jsem po tobě začala křičet. Jak jsi mohl vědět, že čekám tvoje dítě, a jak jsi mi to mohl neříct? Jak jsi ji mohl dát facku? Jak jsi ho mohl..

V tu chvíli jsem nebyla schopna tu větu dokončit. A pamatuješ si proč? Postavil ses a políbil mě. Nevěděla jsem, co dělat. Byla jsem v šoku. Jenže pak jsem si vzpomněla na něj. Odtrhla jsem se od tebe a zbaběle utekla...se slzami v optikách.

Vrazila jsem do jejich pokoje. Zrovna byli uprostřed cvičení, ale když mě spatřili, ihned přestali. Zeptala se, co se stalo. A já ji to řekla. A víš co udělala? Objala mě. Brečela jsem ji do ramene jako malá holka. Potom mi na rameni přistálo něčí servo. A víš, čí byla? Ano. Byla jeho. Usmál se na mě. Ale ne tím svým obvyklým arogantním a povýšeným úsměvem. Ale tím konejšivým. A já...v něm spatřila někoho, o koho se mohu opřít. Zvláštní viď? Ale byla jsem za to ráda. Ani nevíš, jak moc.

A jak dny ubíhaly, vše se začlo vracet do svých kolejích. Plně se zotavil a zase to byl pro všechny ten vlezlý, otravný, arogantní ňouma, který vše zkazí. Ale pro mě ne. Stal se pro mě přítelem. Zvláštní že? Ano. Je zvláštní, jak se nenávist dokáže rychle rozplynout. A jak se dokáže rychle zformulovat. A co jsi dělal ty? Nic!

A pak...se to zvrtlo. Byli jsme na obchůzce jednoho z dolů. Najednou se tam však objevili Autoboti a začal boj. Jenže...já nemohla plně bojovat. Ona to věděla, bojovala po mém boku a chránila mě, jak jen to šlo. Oháněla se kosou a sekala do všeho. Do každého kdo mi chtěl ublížit. Ale pak jsem ucítila prudkou bolest na zádech. Otočila jsem se a za mnou stál Wheeljack s katanou od energonu. Mého energonu. A když jsem se podívala na záda...přes celou jejich délku se táhl jeden velký škrábanec. Omdlela jsem.

Probudila jsem se na Nemesis. A když jsem se rozhlédla...nebyl jsi tam. Místo tebe tam na židli pochrupovala ona. Do očí se mi nahrnuly slzy a já začala potichu vzlykat. Pak jsem ucítila stisk. Objala mě. A já ji jen tiše vzlykala do hrudi. Tys tady nebyl. Ani jednou. To ti na mě vážně tolik nezáleží?

O několik dní později mě KnockOut propustil...s berlemi. Muselo být vtipné mě sledovat, jak se s nimi učím zacházet. Ale oni mi pomohli. A jednoho večera, když jsem byla plně zotavena, jsem se sebrala a šla za tebou. Byl jsi na můstku. Ale to mi bylo jedno.

A potom...ty vlastně víš, co se stalo. Viď? Takovýhle trapas si nemohl zapomenout. Nebo ano? Seřvala jsem tě tam. Před optikami všech. V tu chvíli mi nedošlo, že jsem udělala další chybu. A víš, co si ty udělal? Dal jsi mi facku. A já se poroučela k zemi. A když jsem na tebe zvedla zrak...držel jsi ji pod krkem a do tebe kopala jako smyslu zbavená. Nakonec tě odkopla. Dopadla na zem a lapala po dechu. A i přes to...mi pomohla vstát. Spražila tě tak nenávistným pohledem, až mi z toho běhal mráz po zádech. Pamatuješ si to? Tu nenávist? Měl bys. A víš proč? Ty jsi ji měl v sobě taky. A v tu chvíli jsi ji měl nasměrovanou proti mne.

Ještě tu noc jsem se sebrala a odešla. Kam? Za rodinou. Nevím, jestli to byla chyba nebo ne. Ale oni mě přivítali s otevřenou náručí a já...se otci i matce vyplaka do hrudi a řekla jim vše. Vše. Odpustili mi. Udělal bys to taky?

A víš, co se stalo o několik dní později? Objevili se na prahu naši základny. On ji nesl v náruči a ona se v ní bezvládně houpala celá od energonu. Byla jsem zděšená. Postarali jsme se o ně. Oni nám pak řekli, co se stalo. V tu noc jsem neusla. Vybil sis zlost na nich. A především na ni. A proč? Myslel sis, že ví kde jsem? Ano. Věděli. Ale nic ti neřekli. V ten den se má láska k tobě proměnila na nenávist. Už jsem tě nechtěla nikdy vidět. A ti dva? Zůstali tady. S námi.

Nevím, proč jsem se rozhodla napsat tento dopis...tobě. Z lítosti? Z toho, aby jsi pochopil, co jsi mi udělal? Nebo tě stále miluji? Nevím. Opravdu nevím. Ale teď...jsem doma. A naše dítě? Je v bezpečí. A hádej co. Je jako ty. Tvrdohlavé. Výbušné. Ale já to zvládnu. S nimi po boku.

Sbohem, Megatrone.

---

Opřela jsem se o opěradlo židle a po tvářích mi stékaly slzy. Ale všechna ta bolest...byla pryč. Podívala jsem se ven z okna. Smála se z plna hrdla nějakému příběhu, jež ji Scream vyprávěl. Usmála jsem se. Určitě byl o tom, jak on sám, Velký Lord Starscream, udělal něco hrdinského. Ale ona tam nebyla. Najednou mi na rameni přistálo něčí servo. A když jsem se otočila...stála tam Kendare a povzbudivě se na mne usmála. A já...vzala jsem do ruky datapad a zmáčkla tlačítko odeslat. Potom jsme obě vyšly ven.

"Mami. Mami."

Usmála jsem se, klekla si a otevřela jsem náruč mé dceři. Ta do ní nadšeně vběhla. Obtočila jsem kolem ní svá serva zvedla ji.

"Mami. Strejda Screamy mi vyprávěl o tom, jak sám porazil zlého Lorda Megatrona."

"Opravdu?"

Zasmála jsem se a pobaveně jsem se na něj podívala. Ten se na mě jen zazubil a objal Kendare kolem pasu.

"Ano...mami? Je Lord Megatron opravdu tak hrozný?"

Má tvář po smutněla.

"Ano. Ano je. Aly ty se bát nemusíš. Máš rodinu, která tě ochrání."

"A proč má strejda tak ostré drápy?"

"To aby se mohl lépe drbat."

Mrkla na ni vesele Kendare.

"Hej!"

Rozesmály jsme se. Po chvíli se k nám přidal i on.

"Tak pojď škvrně. Je čas večeře."

Načež si ji přebrala Kendare a společně se všichni rozešli dovnitř. Já chvíli zůstala a sledovala západ slunce. Zde jsme byli v bezpečí. Usmála jsem se a otočila se. Ze základny se najednou ozvala rána a Screamovo klení. Po chvíli jsem uslyšela holčičí smích. Znovu jsem se usmála a rozešla se k základně.

"Pojď sem ty škvrně jedno!"

Přede mnou proběhla má dcera s pánví v servu a Scream ji byl v závěsu. Neovládla jsem se a z plna hrdla jsem se rozesmála.

"Utíkej! Utíkej! Honí tě kocour divokej!"

Řvala Kendare a smála se se mnou z plna hrdla.

A když byl čas jít na kutě...

"Mami? Zazpíváte mi s tetou?"

Poprosila mě.

"A mě taky?"

Vykoukl ze dveří Scream se psím pohledem. S dcerou jsme se rozesmály. Ale svolila jsem. Kendare se posadila na zem a Scream zůstal stát opřený o dveře. A my s Kendare začly zpívat.