Po několika měsících jsem skutečně porodila malého mecha. Selena měla radost a Megatron možná taky, jen to nedal najevo. Usmívala jsem se na malého, byl roztomilý. Jakmile otevřel optiky, zarazila jsem se. Měl jednu optiku zelenou a druhou fialovou. 

"Ahoj Ambrosi."

Malý se zasmál a rozhlédl. Ambrose, tak se bude jmenovat. 

---

Uběhli tři vorny a Ambrose už běhal po Nemesis jako o závod. Musela jsem se smát, protože mu vždy byl nějaký vehicon v patách. O vztahu Seleny a Darka jsme s Kendare už věděly. Byla jsem na ni hrdá, i když vím, že Megatron radost mít nebude. 

Seděla jsem v pokoji, Ambrose si hrál na zemi s nějakými vojáčky, co dostal od Darka a Selena si četla. Byla to jedna z těch chvil, kdy jsem mohla být se svými dětmi. Bohužel každou hezkou chvíli musí někdo zkazit, a ani teď to nebylo výjimkou. Kendare vešla do pokoje. Zvedla jsem hlavu se zvednutým obočím. 

"Něco bys měla vidět."

"Co?"

"Zita."

Hned jsem byla na nohou. Ambrose se na mne podíval stejně jako Selena. Oba vstali a všichni čtyři jsme se vydali na můstek. Už kousek od můstku jsme ji mohli slyšet. Vešli jsme a viděli to. Zita měla optiky všech a využívala toho. 

"Jsme Decepticoni, měli bychom vládnout. Máme mít podmaněnou Zemi i ostatní planety. Jsme přece vyvolený druh. Všichni nás mají uctívat. Snadno rozdrtíme odpor těch malých potvor..."

"Buďte u tety."

Měla jsem jí plný denty. Selena se na mne podívala.

"Ale mami."

"Žádné ale."

Zavrčela jsem a vydala se k Zitě. Ještě jsem zaslechla Kendare.

"Teď uvidíte, jak si vaše maminka získá pozornost všech."

Musela jsem souhlasit. Od doby. co jsem se Selenou, Screamem a Kendare vrátila, měla jsem zde jistý vliv. Jako lady mne poslouchali a většinou mi dali i za pravdu. Pískla jsem do davu a všichni se na mne podívali. I Zita zmlkla a čekala, co na to řeknu. 

"Jestli takhle vládnout chceme, tak jsme pár ukrutníků! Nejslabší je lord, co dá se do křiku."

"Když nechcete nikdy padnout, tak mou cestu zvolte. My jsme vládci, my máme být diktátoři."

Zita se na mne usmála, věřila, že tuhle hádku, jak jsem tomu ráda říkala, má šanci vyhrát. Došla jsem k ní a obě jsme se měřily pohledy. Jistěže pokračovala.

"My jsme vládci..."

"Šlechetná buď jen."

"...My jsme tohohle světa páni."

"Je třeba dbát i názory ostatních."

"Snadno rozdrtíme odpor těch malých, hloupých potvor."

"Disciplína a vůdcovství zdobí nás."

Zita zavrčela. Prošla jsem kolem ní a došla k Megatronovi. Sledoval každý můj pohyb, ale nic neříkal. Dívala jsem se na něj a čekala. Nic neříkal, tak jsem se musela zeptat.

"Proč ji posloucháš?"

Neodpověděl místo toho se podíval do davu. Podívala jsem se tím směrem a zahlédla Vitally a její partu. To nemyslí vážně? Podívala jsem se na něj.

"To myslíš vážně?"

Jen se na mne podíval. V jeho optikách jsem viděla otázku, ale i smutek. On ji věřil?

"Fajn."

"Kveno."

Zavrčel na mne. Bylo pozdě. Podívala jsem se na Zitu. Nevěděla, co se právě stalo. Vydala jsem se k ní. V optikách byl vidět hněv a Kendare ho na tu dálku viděla, protože jsem ji zaslechla.

"No nazdar, to špatně dopadne."

Zita se na mne podívala, ale už nemohla nic dělat. Chytila jsem ji pod krkem a zvedla. Optiky mi plály. Snažila se mi vysmeknout, ale nešlo to.

"Kveno!"

Megatron na mne řval, ale nikdo jiný se neodvážil přiblížit. Zahlédla jsem, jak se na mne Ambrose se Selenou dívají. 

"Nech mého Junxiera."

Zavrčela jsem a odhodila ji. Narazila do zdi, od které všichni utekly. Podívala jsem se na Megatona a odešla. Po cestě jsem vzala Ambrose do náruče a šla do jeho pokoje. Odpolední spánek jsme dodržovali. 

V jeho pokoji jsem ho položila do postele. Uspávala jsem ho a po chvíli už spal. Vstala jsem a šla do svého pokoje uklidit. Uprostřed toho někdo vešel do pokoje. Věděla jsem kdo, ale neotočila jsem se.

"Co si to provedla!"

"To, co jsem musela."

"Sakra Kveno!"

Podívala jsem se na něj. Byl hodně naštvaný. Vstala jsem a otočila se k němu. 

"Jsem tvoje Junxie. Nehodlám o tebe přijít kvůli femme, která tvrdí, že její dcera je i tvoje."

Pokaždé, když se podívám na Selenu, vidím naše hádky, hlavně tu poslední před jejím narozením. Ale když se podívám na Ambrose, vidím Deatha a lásku, kterou jsme k sobě cítili. Bolelo mne si na něj vzpomínat. Od jeho smrti, jsem si netroufla jít k jeho hrobu. Možná v tom byl strach, možná hněv, že mne opustil. Nevím.

"Přestaň se chovat jako..."

"Jako kdo? Jako ty? Jsem za tebe vdaná a žiju s tebou už víc jak dvacet vornů, nediv se, že se chovám jako ty!"

Měla jsem hněv. Přišel ke mne a dal mi facku. Spadla jsem na zem a podívala se na něj.

"Nezvyšuj na mne hlas!"

"Proč ne? Půjdeš a ojedeš Zitu? A rovnou jí uděláš i druhé dítě?" 

To jsem říkat neměla, protože do mne kopnul. Zasyčela jsem bolestí. Zopakoval to ještě dvakrát, pak odešel. Stěží jsem vstala a s bolestí opustila pokoj. Po chvíli jsem tu bolest rozchodila a šla za Kendare. Potřebovala jsem si vybít vztek.