Bylo pozdě večer. Ne zas tak pozdě, ale dost na to, aby se mi zavíraly oči v podstatě samy od sebe. Vyšla jsem z velkých dveří hlavní nemocnice a vzhlédla k nebi. Srdce mi poposkočilo o něco rychleji, hrudník se úzkostně stáhl. Dívala jsem se na ni už několik let, a přesto jsem na ten pohled nebyla nikdy připravená.

Ptáte se na koho? Odpovím vám, ale ne že mě budete mít za blázna, rozumíme si? Těžko říct, jak byste to snesli vy, kdyby se na vašem nebi vyjímala vedle Měsíce další planeta, která by ho vlastně docela zastiňovala, takže by už dávno neměl to kouzlo jako kdysi. Nebo možná měl, ale já už ho neviděla. Neviděla jsem nic, co všichni kolem mě. Slýchala jsem tolik slov plných uchvácení ohledně nové planety – lidem trvalo vcelku krátkou dobu, než si zvykli, že se nad jejich hlavou nepyšní svou krásou jen Slunce a přirozená družice. A Cybertron byla přenádherná planeta už ve svém dezolátním stavu, na tož když ji dali roboti s pomocí lidí dohromady.

V noci to byla nejúžasnější podívaná. Celá planeta zářila a blikala, pomalu se pootáčela. Vídala jsem plno fotografií, které by se daly nazvat úchvatnými, ovšem mě to stále přišlo jako sci-fi.

Povzdychla jsem si, sklopila zrak k zemi a zamířila po chodníku podél hlavní silnice k nejbližší autobusové zastávce. Byl to kus cesty a do příjezdu nočního autobusu zbývala ještě nějaká ta doba, takže nebylo nač spěchat. Užívala jsem si ticho, které v ulicích panovalo. Pofukoval lehký vítr, něžně si hrál s mými vlasy, šeptal mi do uší příběhy, které jsem chtěla poslouchat jen na půl. Když pracujete v nemocnici, slyšíte za den tolik příběhů, že to jediné po čem prahnete, je klid.

Moje myšlenky na dnešní případy společně s mlčenlivým promlouváním k větru přerušilo ostré vyštěknutí. Nejprve jsem mu nevěnovala pozornost, teprve když se ozvalo vícekrát za sebou a naposledy těsně za mnou, strnula jsem na místě. Za zády jsem slyšela škrábání drápů o asfalt, jenže nešlo o klasické škrábání. Tohle bylo skřípání dřeného kovu, při kterém mi běhal mráz po zádech.

Nadechla jsem se, abych se přiměla otočit o sto osmdesát stupňů. Se zatajeným dechem jsem shlédla. Dívaly se na mě dvě zářivé červené oči umístěné nad otevřenou protáhlou tlamou plnou ostrých zubů.

Bylo to něco mezi psem a vlkem a přeci to nebylo ani jedno. Celé to stvoření bylo z kovu, o to masivněji působily jeho silné zadní nohy a nádherně stavěné tělo šelmy. Cenilo na mě zuby a vydávalo varovné vrčení s občasným náznakem štěknutí.

„Copak chceš, hm?" šeptla jsem směrem k němu, aniž bych se hnula. „Co se ti nelíbí? Já jdu jen domů, ty malá kovová příšerko."

Jako by má slova chápal, na protest k oslovení několikrát nepříjemně vyštěkl a drápy předních nohou zaryl víc do betonu. Potom sklapl tlamu a zůstal na mě prostě jen zírat. Sotva jsem dýchala, přemýšlela jsem o tom, zda se můžu otočit a utéct nebo tam musím tak přihlouple stát podělaná strachy z mechanického psa.

„Co tady vůbec děláš, bestie?" znovu jsem k němu promluvila. „Tady nemáš co dělat, víš to? Máš být nahoře, tam."

Očima jsem střelila k Cybertron a on mě pohledem následoval. Odfrkl si, svraštěl čumák a udělal ke mně několik kroků. Měla jsem pocit, jako by se mi zastavilo srdce. Přivřela jsem oči v očekávání kousnutí, štípnutí nebo něčeho horšího. Ovšem on jen strčil čumákem do mých nohou. Klopýtla jsem nazad, překvapeně jsem vyjekla.

„Hele, říkám ti to celou tu dobu, že chci jít domů. Buď mi řekni, o co ti jde, nebo prostě půjdu. Jestli mi nerozumíš, tvůj problém, cybertronštinu neumím, ani pejsštinu," celá ta situace se mi zdála ironická.

„Pejsštinu," zahuhlala jsem si sama pro sebe, „ještě lepší, jako by nestačilo, že se bavím s čoklem."

Vykřikla jsem, když se mi náhle zakousl do lýtka a mě celou nohou projela ostrá bolest, od kotníku do poloviny stehna. V reakci jsem se za nohu chytla, zasténala jsem a couvla několik kroků nazad.

„Zlej pes," do očí mi vyhrkly slzy, „zlej pes, ty jedna bestie mechanická. A, do p..."

Koleno se mi podlomilo a já málem spadla na zem, kdyby ke mně ze strany nepřiskočil a nepodepřel mě. Překvapeně jsem lapla po dechu. Zaslechla jsem zakňučení. Shlédla jsem na něj, rovnou do jeho žhnoucích očí. Neuměla jsem v nich číst, takže mi jeho výraz nic neříkal. Jen jsem pozdvihla obočí a potřásla hlavou.

„Jdu domů, ty psisko mizerný," otočila jsem se a kulhavě vyšla vpřed.

Stačila jsem udělat sotva pár kroků, než se mi zamlžilo před očima a zapletly se nohy. Náraz, který přišel s pádem, jsem necítila, to už jsem byla mimo.

~ ~ ~

Všude byla tma, strašná tma. Moje oči si přivykaly dlouho a stejně to nebylo moc platné, sotva jsem viděla obrysy nějakých věcí. Zašmátrala jsem v kapsách, s oddechnutí jsem zjistila, že mi nebyl sebrán telefon. Během pár vteřin jsem zapnula svítilnu a prozkoumala světlem místnost. Zřejmě to byla nějaká stará budova jen s malými okny a ocelovými vraty.

S bolestným zasténáním jsem se vyškrábala na nohy a posvítila si na zranění. Kousnutí už nekrvácelo, začínalo se zatahovat. Blesklo mi hlavou, že pokud ho co nejrychleji nevyčistím, čeká mě bolestné hojení plné hnisání. Povzdychla jsem si a odevzdaně jsem přivřela oči. Sotva jsem věděla, kde jsem, na tož abych našla cokoli, čím by se dala rána vyčistit.

„Haló?" vyšla jsem pár kroků vpřed.

Budova byla obrovská, sotva jsem byla na jejím začátku, na tož abych došla ke konci.

„Haló!" houkla jsem znovu. „Bestie?"

Nedokázala jsem si to vysvětlit jinak, než že mě sem donesl ten pes. To kousnutí bylo odpovědné za moje omdlení a vzhledem k tomu, že mě bolelo celé tělo, tak mě sem to psisko muselo odvláčet.

Uslyšela jsem vyštěknutí a cvakání tlap někde z hloubi tmy. Svítila jsem si před sebe, pokoušela se najít zdroj rozruchu, přestože jsem věděla, co najdu. Postupovala jsem pomalu, zraněnou nohu jsem tahala tak trochu za sebou, nechtěla jsem ji přetěžovat.

„Psisko, kde seš?" vydechla jsem znaveně po několika metrech chůze.

S nefunkčností jedné nohy jsem se zadýchala dřív, než by tomu bylo běžně. I přesto jsem se dostala až k místu, odkud mi svítilna dosáhla na siluetu. Zastavila jsem, zírala před sebe a přemýšlela, co tady dělám. Utekla bych odtud, kdybych mohla a věděla kudy.

Bestie ke mně pomalým krokem přišla, sklonila přede mnou hlavu a zakňučela. Sedla si, přičemž lehce vrtěla úzkým ocasem. Vzhlédla na mě, mrkla a otočila hlavu k siluetě. Tiše si odfrkla, lehla si a položila hlavu mezi nohy.

„To je tvůj pán?" zeptala jsem se tiše.

Zavrtěla ocasem trochu rychleji a já pochopila.

„To si asi děláš srandu, že?" vydechla jsem. „Tos to nemohl říct předtím? Rovnou bych ti řekla, že s tím nic nesvedu. Nejsem mechanik, neumím opravovat roboty, jsem doktor pro lidi."

~ ~ ~

Nohou mi prostupovalo lehké brnění, které se občas změnilo až v nesnesitelné. Seděla jsem na zemi vedle Bestie, která nepřestávala zírat na siluetu patřící jejímu pánovi. Jednalo se o robota, to bylo jisté. Ne o jednoho z největších, ale přeci byl o několik metrů vyšší než já. Co víc, netušila jsem, na kterou stranu se staví. Plno lidí bylo toho názoru, že žádné strany už nějakou dobu nejsou. Já to mínění neměla a nebyla jsem jediná, je jedno, že stejný náhled na věc měli v podstatě jen roboti.

Z mých řečí by se dalo soudit, že nejsem jejich velký fanoušek. Popravdě, nikdy jsem je nijak neobdivovala a držela jsem si od nich odstup. Neměla jsem zapotřebí se do toho nějak motat, jenže jak to vypadalo, asi jsem měla.

Psisko si hlasitě odfouklo čumákem a zvědavě mě sledovalo, když jsem se s nepatrnou námahou vyškrábala na nohy. S nejistotou a alarmujícím pocitem skrz naskrz v celém těle jsem se vydala blíž k nehybnému transformerovi. Krok po kroku se mi měnily pocity, nějakou chvíli se mi hlavou honilo, že je snad mrtvý, mimo provoz. Jenže mi k tomu nešla oddanost psa. Ledaže by to byla věrnost až za hrob.

Došla jsem až k němu, svítilnu jsem tiskla v jedné ruce a tu druhou jsem natiskla k jeho noze. Opřela jsem se o něj, vnímala chlad kovu, ze kterého byl vyrobený. Zamrazilo mě, když jsem krom toho na dlani pocítila i brnění, které procházelo od něj ke mně.

„Ty nejsi mrtvý, že," šeptla jsem do ticha, „něco se ti stalo? Ale co..."

Neodpověděl. Se staženým hrudníkem a podvědomím neustále řvoucím v mé hlavě jsem ho obešla a pozastavila se u jeho ramene.

„Slyšíš mě?" zeptala jsem se už hlasitěji. „Jsi..."

„Jsi vzhůru" mi znělo divně, vzhledem k tomu, že jsem mluvila s robotem. Povzdychla jsem si a prsty přejela po jeho rameni. Svítilna mi prozrazovala přibližnou barvu laku. Do očí se mi ve světle odrážela nebesky modrá s nádechem stříbrné.

Stála jsem u něj nějakou tu dobu, začala jsem ztrácet pojem o čase a skoro přeslechla to nepatrné tichounké hučení, které se náhle rozeznělo. Doprovodilo ho zašelestění a změť mechanických zvuků.

Trhlo to se mnou, když se náhle chraplavě rozkašlal, přičemž se celé jeho tělo rozechvělo.

„Kdo?" uniklo mu z úst, chrapot z hlasu nemizel.

„Přivedl mě sem tvůj pes," zamručela jsem, „bestie."

„Nejmenuje se bestie," namítl.

„Je mi jedno, jak se jmenuje," svraštěla jsem obočí, „chci vědět, proč tu jsem."

„Pomoct mi," mluvilo se mu poněkud těžce, „zranění, ty js... js... jsi léčitelka."

„Léčitelka, to možná, ale lidí," zazněla jsem nevrle, „ta bestie mě kousla a bůh ví jak dlouho mě sem táhla po asfaltu. Všechno mě bolí, noha mi začíná hnisat a já tě mám léčit, když to ani neumím?"

„Poslal jsem ho pro tebe," vysvětlil chování psa, „hodný, hodný kluk."

„Nic to nemění na věci, že tě opravovat nebudu," potřásla jsem hlavou, otočila se k němu zády a udělala pár kroků.

Zachraplal, párkrát zakašlal a já slyšela skřípání kovu. Chtěla jsem zrychlit, ale nestihla to. Sevřely mě velké ocelové prsty, až jsem lapla po dechu.

„Ty zůstaneš tady, lidská dívko," zavrčel, z jeho hlasu bylo znát, že by křičel, jenže nemohl, „zůstaneš tady."

Prudce mě přimáčkl na místo, kde jsem ještě před chvilkou stála. Zasténala jsem bolestí pod jeho silou, která mě pomalu, ale jistě drtila. Chtěla jsem křičet, jenže jsem se sotva byla schopná nadechnout. Plíce mi hořely, hrudník jako by praskal. Mohla jsem hýbat jen nohama a ten pocit bezmocnosti, že mi je to vlastně k ničemu, byl příšerný.

"Pusť!" vydala jsem ze sebe poslední dávku vzduchu a marně lapala po nové.

"Zůstaneš," zopakoval a konečně odtáhl dlaň, „zůstaneš a ráda, nik... nikdo na tebe ne... nečeká."

Sípavě jsem se nadechla a zůstala na něj zírat. Jeho slova mi docházela až moc rychle a připomínala mi tu pravdu všedních dní, se kterou jsem se snažila smířit již několik let. Neměla jsem nikoho, vůbec nikoho. Každý den jsem se vracela do prázdného bytu, kde mě vítaly jen němé fotky – vzpomínky na ty, jenž mi život vzal.

S očima zalitýma slzami jsem se pomalu vracela do reality. S ní se vrátila i bolest a nepříjemný stahující pocit v celém hrudníku. Všechna bolest, která tu byla ještě před chvilkou, se stávala nanicovatou ve srovnání s tou, která se probudila a připomněla se píchnutím u srdce.

Vzhlédla jsem, podívala se přímo na něj. Chvilku trvalo, než mi došlo, že mě asi sotva vidí. Jedno oko měl pohaslé úplně a to druhé svítilo jen mihotavě. Jeho reakce byla na takové zranění až moc dobrá, pokud měl být jen běžným vojákem.

„Co seš zač?" zeptala jsem se s neskrývaným zájmem. „Sotva vidíš, jak jsi mohl..."

„S plným zrakem jsem býval odstřelovač," zamručel, „nemáš ponětí, čeho všeho jsem schopný, člověče. Ještě stále si můžeš ale vybrat, zda tu zůstaneš dobrovolně. Dle tvé volby s tebou bude zacházeno."

Nervózně jsem přešlápla, vnímala jsem, jak se chvěju. Trhaně jsem se nadechla.

„Chci znát alespoň jméno mého možného věznitele," uniklo mi ze rtů.

„Říkají mi různě," slyšela jsem, jak se ušklíbl, „Smrtonos, Tichošlápek, Stín, ale zjevně prahneš po pravém jméně. V tom případě Barricade."

„Pověst máš asi velikou," uznala jsem, „jenže já se v tom vašem světě neorientuji."

„To mě nezajímá, Ravage ti pomůže ve shánění věcí," odfrkl si.

„Ravage, to je jméno bestie?" zaujalo mě.

„Jsi velice vnímavá," kývl.

„A mé jméno bys znát nechtěl?" pozdvihla jsem obočí.

"Nevím, k čemu mi tvé jméno bude," do hlasu mu prostoupilo pohrdání, "pochybuji, že si ho budu pamatovat, navíc s tvojí drzostí a vcelku nebojácným přístupem si ani nezasloužíš, abych tě jménem nazýval. Ale budiž, pochlub se, když máš tu potřebu."

"Cassie," oči jsem sklopila k zemi, pomalu mi docházelo, že jsem se dostala někam, kde jsem nikdy být nechtěla, „jmenuju se Cassie."