„Do toho nevlezu," zamítla jsem při pohledu na zamřížovaný otvor, který měl vést do větrací šachty.

„Ale vlezeš. Nikdo jiný se tou mříží neprotáhne a detonace nepřipadá v úvahu. Někdo nám zevnitř musí otevřít," namítl Starscream.

„Zbláznil ses?" zvýšila jsem hlas. „Co když tam někde sletím?"

„Nesletíš. Je to naprosto jednoduchý," několika doteky na předloktí levé ruky zařídil, že se mu nad ním náhle objevil hologram mapy, „seš tady, půjdeš rovně, pak druhá vpravo, hned vlevo a až dojdeš k nejbližší mříži, seš přesně nad skladem."

„Dobře a co pak?" zajímala jsem se.

„Kousek dál je ještě jedna mříž, když se dostaneš až k ní, dostaneš se nad kontrolní místnost. Takže seskočíš tam a otevřeš nám dveře," dovysvětlil.

„Stráže tam nebudou?" pozdvihla jsem obočí.

„Budou," zadíval se na mě zvláštním nic neříkajícím pohledem, „ale tys tvrdila, že pomůžeš."

„No a až budu tam? Jak poznám, co zmáčknout?" zeptala jsem se, aby na mě nepoznal, že nejsem se situací úplně spokojená.

„Poznáš, hloupá přeci nejseš," pousmál se, „jen se pokus nezmáčknout alarm, jasné?"

Protočila jsem oči a odfrkla si. Nebylo třeba ptát se ho na další věci, stejně by mi toho víc neřekl. Bez dalších komentářů jsem se protáhla mříží a ocitla se ve větrací šachtě. Moje kroky se dunivě rozléhaly, což pro mě stále byl zvláštní zvuk, při kterém mi běhal mráz po zádech.

Šla jsem přesně podle instrukcí a našla místo určené. Zastavila jsem se u mříže, která byla po mojí levačce a vyhlédla jsem ven. V místnosti svítilo jen slabé světlo, které doplňovala zář obrazovek, na kterých se promítal obraz jednotlivých chodeb. Před panelem, na kterém byly umístěné, seděl na velkém křesle robot. Nevypadalo to, že by ho jeho práce nějak zvlášť bavila, spíš měl docela slušně našlápnuto ke spánku. Zatajila jsem dech, přemlouvala jsem se k seskočení tam dolů. Netušila jsem, jak vysoko to mohlo být, ale takhle jsem si to moc nepředstavovala. Shlédla jsem si na ruce a spatřila slabě pulzující fialovou záři. Alespoň nějaké pozitivní znamení.

S nádechem a přivření očí jsem si aktivovala štít, který měl za úkol zjemnit můj pád dolů a snad ho i nějakým způsobem ztišit. S napočítáním do tří jsem skočila.

Dopad na zem nebyl úplně nejtišší, štít křupl a zmizel jako obvykle. Strnula jsem na místě a se zatajeným dechem čekala, jestli přijde nějaká reakce od robota, který seděl jen kousek ode mě. Chvíli se nic nedělo, pak se ale židle lehce otočila a já se taky přinutila k pohybu. Doběhla jsem za jeho židli, zrovna v momentě, kdy se na ní otočil směrem, kde jsem stála před chvíli. Chvíli zkoumal místnost pohledem, než něco tiše zahuhlal a otočil se zpátky k ovládacímu pultu před ním.

Tiše jsem si vydechla a vzhlédla. Přemýšlela jsem, jak se dostat, tak vysoko, abych byla schopná na pultu pracovat. Jediným řešením se mi zdála židle, ale na té seděl autobot. Věděla jsem, že ho nějakým způsobem budu muset odstranit, ale přemýšlela jsem, jak nejefektivněji a nejtišeji. Jenže jsem neměla ani ponětí, co na ně platí. Na chvíli se mi v hlavě ozvalo vědomí, že bych vlastně neměla... Jenže pak jsem si vzpomněla na Barricadea.

Potřebovala jsem jednat rychle, čím déle jsem tam jen tak stála, tím spíš měl šanci si mě všimnout. Popošla jsem ze stínu židle a zkontrolovala, že je na plno zaneprázdněný zíráním do obrazovek. Natáhla jsem ruce, zachytila se madla křesla a vytáhla se nahoru. Zabalancovala jsem na hraně, jenom abych se nemotorně pokusila vylézt nahoru na opěradlo. Stačil jeden chybný krok a...

Nečekaně se narovnal a ramenem mi přišpendlil nohu ke křeslu. Stiskla jsem čelisti k sobě, abych nezařvala bolestí. Funivě jsem si odfoukla a s přicházející panikou se snažila vymyslet, co mám dělat. Zřejmě neměl ani ponětí, že mě má za sebou. Teda alespoň zatím.

Situace nabízela jen jedno možné řešení – vyšplhat se na něj a vykonat potřebnou práci. Jenže to bych musela být ve všem strašně rychlá.

Zavrtěl se na židli a mně blesklo hlavou, že ještě jeden pohyb a vše mu dojde. Prsty pravé ruky se mi slily v jedno tenké ostří. Pak už jsem se jen volnou rukou odrazila od opěradla a skončila na jeho rameni. Pokusila jsem se vyprostit si nohu, ale nedokázala jsem s ní ani pohnout.

Do hajzlu...

Když jsem ztrácela naději, že se odsud dostanu živá, místností se rozlehl zvuk zapraskání ve vysílačce a následně se rozlehl tlumený hlas smíšený se šuměním: „Hlídka Alfa hlásí možný pohyb v sektoru 597, prosím ověřit."

Zamrzla jsem na místě a doufala v jeho reakci. Přišla sice o trochu později, než jsem čekala, ale přeci jen se trochu pohnul, ve snaze na vysílačku dosáhnout. Přepnul přitom i několik obrazů na monitorech a já zalapala po dechu, když jsem na jednom z nich zahlédla Starscreama s Blitzwingem.

Ksakru. Myslela jsem, že na mě počkají!

Rychle jsem si přitáhla nohu k tělu. Rozhozená situací jsem však udělala až moc prudký pohyb na to, aby si mě nevšiml. Natočil na mě hlavu a v modrých očích se mu blýsklo.

„Co to..." zahuhlal.

Nečekala jsem, až mu plně dojde situace. Napřímila jsem se a co nejrychleji se mu dostala ke krku.

„Promiň mi to," vyhrkla jsem, když jsem mu do něj vrazila čepel.

Zřejmě chtěl něco říct, ale místo slov se mu z úst vydralo jen nesrozumitelné zachrčení a z rány, kterou jsem způsobila, začal tryskat energon. Ohnal se po mně ve snaze mě chytit, ale já mu seskočila na nohy a potom zpátky na zem. Znovu se po mně natáhl, jen aby neudržel rovnováhu a přepadl dopředu. Nalehl přitom na ovládací pult a už se nebyl schopný zvednout zpátky.

„Sakra," zaklela jsem potichu.

Sama jsem ho odstrčit určitě nedokázala. Za to se mi nabízela možnost vylézt mu po zádech až na pult. Se vší opatrností jsem se tam dostala a zadívala se na všemožná tlačítka, s nápisy v písmu, které jsem už začínala poznávat. Chvíli mi to trvalo, než jsem je v hlavě rozšifrovala, ale nakonec jsem byla schopná nalézt to správné. Přešla jsem k němu a dupla na něj. Ihned mi k uším dolehlo tlumené zasyčení.

„Tak jo," zahuhlala jsem si pro sebe, „a pryč odsud."

Z autobotových zad jsem seskočila dolů směrem zavřených dveří. Přiblížila jsem se k nim, ale ani to s nimi nehnulo. Překvapeně jsem couvla a vzhlédla. Vysoko nade mnou se na zdi nacházelo tlačítko, na které jsem neměla nejmenší šanci dosáhnout. Došlo mi hned, že se odsud sama nedostanu.

„Blitzwingu!" vykřikla jsem. „Starscreame! Tady!"

Přešla jsem zpět ke dveřím a vší silou na ně zabušila. „Pomoc!"

Slyšela jsem od vedle šramot a tlumené hlasy. Rozeznala jsem je, ale neměla jsem ponětí, co říkaly. Svraštěla jsem obočí, když se hodnou chvíli nic nedělo.

„Otevřete ty dveře, nedosáhnu na tlačítko!" křikla jsem s notnou dávkou podráždění.

„Copak, škvrně?" Blitzwingův hlas se najednou přiblížil natolik, abych ho zřetelně slyšela. „Nedokážeš se dostat ven?"

„Tohle není vtipný. Měli bysme odsud vypadnout," zabušila jsem do dveří.

„Stalo se snad něco?" zněl pobaveně.

„No..." ohlédla jsem se po bezvládném tělu robota. „To nevím."

V moment, kdy jsem ta slova dořekla, se místností rozlehl zvuk zapraštění ve vysílačce a hlas, který jsem už slyšela: „Hlídka Alfa, ECO ozvěte se. Podejte kontrolní hlášení."

„Škvrně?" ozval se Starscream s takovou nejistotou, jak to u něj jen šlo. „Mluv."

„Mají tu propojení vysílačkou, shání se po hlášení. Jestli odsud hned nevypadneme, tak už se nemusíme dostat ven," vyhrkla jsem.

Stačilo jim to k tomu, aby se ozval tlumený výstřel a dveře se zaskřípěním poposkočily. Utvořila se škvíra, kterou Blitzwing protáhl dlaň, sevřel kovové dveře a odtáhl je stranou.

„No tak pojď, vypadneme," pokynul mi hlavou ven.

Počastovala jsem ho vyčítavým pohledem a myslela si svoje.

„Máte..."

„No jistě," přerušil mě vyštěknutím Starscream, „padej už."

Dostali jsme se z Praxa stejně nepozorovaně, jako do něj. Nechápala jsem, že nám to celé prošlo. Když jsem si však uvědomila, že začíná svítat, přišlo i uvědomění, že jsme tam strávili fakt dlouhou dobu.

Při pohledu na jeskyni mi hlavou bleskla myšlenka, že za naší nepřítomnosti se mohlo cokoli stát. Zaplavila mě panika a rychle jsem vběhla dovnitř. Oči si takřka ihned přivykla tmě a já doběhla až k nehybnému tělu. Zastavila jsem se kousek od něj a zkousla si spodní ret.

Cade, při pohledu na něj mě zaplavovala neskutečná úzkost, až mě to samotnou polekalo.

Nikdy mi nedal pořádný důvod k němu něco takového cítit, to pouto jsem si vytvořila vlastně sama. Někdo by moje city mohl nazvat Stockholmským syndromem a já bych v první chvíli snad nic nenamítala.

„Neboj se, měl jsem tu rozmístěné senzory. Věděl bych, kdyby se sem někdo dostal," zaslechla jsem za sebou Starscreama.

Neodpověděla jsem mu, jen jsem se na něj pootočila s jasným vzkazem v očích. Pochopil ho hned a bez jakýchkoli dalších připomínek se postavil po mém boku.

„Blitzwingu," zavolal na svého přítele, „posvítíš mi."

Blitzwing se postavil na druhou stranu od něj a zažehnul reflektory. Kužel světla zaměřil hlavně na velkou ránu v boku.

„Hlavně v klidu, maličká. Nech mě udělat svoji práci," pronesl směrem ke mně, klekl si a naklonil se nad Barricadea.

Zůstala jsem mlčet. Dívala jsem se mu pod ruce, které kmitaly nad ránou. Konečky jeho prstů se měnily v nástroje všemožných tvarů, umožňujícímu dostat se v ráně přesně tam, kam potřeboval. Nejprve vše probíhalo hladce a pak se ze všeho začalo blýskat. Zavřela jsem oči a poslouchala skřípění a pískání. Když všechno utichlo, chvíli mi trvalo, než jsem se přiměla znovu podívat před sebe.

Rána byla zacelená, sice po ní zůstalo něco jako jizva – nevzhledný šrám – ale už nešlo o nic hrozného.

„Ruku přenechám tobě, pískle. Vypadalo to, že seš na opravu natěšená a nemůžu vzít něčemu tak titěrnému radost," ohlédl se na mě Starscream.

Odkývala jsem mu to a dostala se blíž k pochroumaným prstům, abych si je mohla lépe prohlédnout.

„Snad si nemyslíš, že..." začal Blitzwing, ale Starscream ho bleskově utnul.

„Nemel a radši jí posviť."

Na Barricadeovu paži se přesměroval kužel světla. Stoupla jsem Barricadeovi na dlaň a klekla si tak, abych snadno dosáhla na články prstů. Chtěla jsem se natáhnout k prvnímu, když mi došlo, že nemám své nástroje. Pozastavila jsem se a hrudník mi sevřela nezvyklá úzkost. Nechtěla jsem nahlas přiznat, že nevím, co dělat. Jenže jsem věděla, že jestli budu váhat ještě chvíli, tak to stejně poznají.

Shlédla jsem si na ruce a nervózně si promnula rty. Muselo to jít, protože jiná možnost nebyla.

„Nemáš ani ponětí," rozlehla se mi hlavou Cadeova slova, než jsem nás přenesla do tohohle průšvihu.

Nadechla jsem se a sklonila se nad spodní kloub ukazováku, který byl vykloubený na druhou stranu. S notnou dávkou nedůvěry jsem přivřela oči a začala si představovat, co a jak dělám. Ruce se rozhýbaly v podstatě automaticky, a když jsem otevřela oči, spatřila jsem, jak mi tancují okolo rány. Jednotlivé prsty se měnily do tvarů, které přesně pasovaly tam, kam bylo potřeba a během chvíle vše sedělo na svém místě.

Za sebou jsem zaslechla šepotání a zády k nim, skrytá jejich pohledům, jsem se pro sebe usmála.

„Nemáš ani ponětí," zaznělo mi znovu hlavou.

Pozorovala jsem Starscreama, jak přímo do místa Jiskry vrazil Barricadeovi obrovskou injekci s jasně zářivou namodralou tekutinou. Chtělo se mi couvnout, ale místo toho jsem udělala několik kroků dopředu a natiskla se Cadeovi k boku. Starscream mu vtlačil tekutinu do těla a vyškubl z něj prázdnou ampuli. Střelila jsem k němu pohledem, ale hned jsem svou pozornost stočila zpátky. Čekala jsem, prsty jsem kmitala po chladném kovu. Děsilo mě, že mi najednou opravdu připadal chladný. Když se mě totiž dotknul předtím, tam u jezera, tenhle rozdíl zmizel.

„Cade," šeptla jsem a pohledem hypnotizovala jeho optiky. „Cade?"

Stála jsem tam, opírala se o něj a vnímala, jak ztrácím pevnost v nohou. Nic se nedělo, nedokázala jsem postřehnout jakoukoli změnu v jeho stavu. Pootevřely se mi rty, lapla jsem po dechu.

„Stvůrko?" uslyšela jsem Starscreama a po zádech mi přeběhl mráz.

„Hm," odpověděla jsem tupě.

„Dokázala bys ho trochu nakopnou?" zeptal se a já na moment strnula.

„Co?" pootočila jsem se na něj.

„Zřejmě by potřeboval trochu té elektřiny, jemný impulz," všimla jsem si, jak se podíval na moje ruce, „přestaň si tady hrát na tajemnou."

„Na nic si nehraju," vyštěkla jsem, „myslíš si, že tady stojím jen tak. Kdybych si dokázala poradit bez vás, tak už tu dávno nejsme."

„Nerozkřikuj se na mě," přešlápl a v očích mu zajiskřilo.

Zatnula jsem ruce do pěstí a potlačila kousavou odpověď: „Co po mně chceš?"

„Nic víc než lehký výboj směrem jeho Jiskry. Seš asi jediná, kdo to dokáže z nás tří udělat bez jakéhokoli náčiní," zamručel.

„Jasně," odfrkla jsem si a pomalu se dostala na Barricadea.

Dlaně jsem natiskla doprostřed jeho hrudníku a hlavu zdvihla tak, abych se mu mohla podívat do obličeje. Vnímala jsem teplo, které se ozvalo v hrudníku, ale až moc jsem se bála pustit ho do rukou. Do teď jsem tím jen ubližovala, k ničemu dobrému to neposloužilo. Nechtěla jsem mu ublížit, nemohla jsem ho ztratit a zůstat tady samotná. Jenže to znamenalo i neudělat nic a přihlížet tomu, jak z něj vyprchávají poslední jiskřičky života.

Co když se to nepovede?

Zavřela jsem oči a nechala teplo, aby se pomalu přemisťovalo dolů.

Co když se neprobere?

Od zápěstí se mi do konečků prstů začalo šířit šimrání, které jsem tak dobře znala, ale nikdy neznamenalo nic dobrého. Společně s ním mě začal přemáhat strach. Roztřásly se mi ruce, víčka ztěžkla a hlava se mi zamotala.

Táhle jsem vydechla. Myšlenkami jsem odplula někam jinam, vědoma si toho, že mi od dlaní začíná ucházet záře. Chtěla jsem to udělat pomalu, opatrně. Jenže pak mi do hrudníku vstřelila ostrá bolest, jako by mi někdo probodl srdce šípem. Vykřikla jsem bolestí.

Zprudka jsem otevřela oči a zasténala, když mi v pomyslné ráně začalo tepat a štiplavá nepříjemná bolest mi rozervávala hrudník vejpůl. Zajíkla jsem se v momentě, kdy mi s trhnutím z rukou vyrazila velká dávka energie a jeskyni na vteřinu osvítila jasná zář.

„Co to sakra bylo?" dolehl mi k uším hlas Blitzwinga jakoby z dálky.

„Nemám tušení," odpověděl Starscream, „ale ona nám to určitě ráda vysvětlí."

Zaslechla jsem zvuk, který jsem znala od Cadea. Slýchávala jsem ho vždycky, když aktivoval svoje zbraně. Udělalo se mi nevolno, podlomily se mi ruce. Nalehla jsem na něj a s těžkým oddechováním zamžourala směrem jeho obličeje.

„Cade," dostala jsem ze sebe tiše.

„Zrůdičko," zaslechla jsem hlas, který ve mně znovu rozpumpoval život.

Zmohla jsem se jen na slabý úsměv. Zatoužila jsem po jeho prodloužení, když se mě na zádech dotkla jeho ruka.

„Říkal jsem ti to," zamručel, „nemáš ani tušení."

„Musíme odsud vypadnout," naznačila jsem zavrtění hlavou, „St..."

„Kam bys tak pospíchala?" přerušil mě kousavým uchechtnutím Starscream. „Máme si přeci o čem povídat."

„Stvůřičko," Barricade se se mnou posadil, „cos zase provedla?"

„Já jsem nemohla jinak," pár delších nádechů mi pomohlo vrátit se zpět do reality a já se konečně podívala do jeho očí, „sama bych to nezvládla, já..."

„Co kdybys mluvil spíš ty," u jeho hlavy se náhle objevila hlaveň zbraně.

Vzhlédl na hledače a nespokojeně zavrčel: „Nedovoluješ si příliš?!"

„Víš, že nikdy neriskuji zbytečně," Starscream se ušklíbl, „nepomáhal jsem nezištně, takže... Mluv. Co tady děláš, co je zač ona a o co tady k čertu jde."

„To nepoznáš ani..." Barricade se vyšvihl na nohy, poněkud rychleji, než jsem očekávala.

Vypískla jsem, ale on mě bez jakéhokoli zaváhání jen sevřel v dlani a natiskl víc k sobě.

„Poznám," Starscream povýšenecky pohodil hlavou, „k tvé smůle vím, že seš momentálně na určité misi v Iaconu."

Vzhlédla jsem na Cadea, abych spatřila, jak na chvíli stočil pohled stranou. Následně nasadil svoji nic neříkající masku a já věděla, že hledač trefil do černého. Pomalu a se vší opatrností mě postavil na zem a udělal krok přede mě tak, aby mě zastínil nohou. Když se ozval povědomý zvuk a na jeho zápěstích se objevily aktivované zbraně, plně mi došlo, že jsme v daleko větším problému, než jsem si dokázala vůbec představit.