Vše okolo mě se uklidnilo a nastalo naprosté ticho. Zaostřila jsem před sebe a zůstala v naprostém šoku. Srdce se mi rozbušilo v divokém tempu a zachvátila mě panika. Byli jsme stále na stejném místě, na Cybertronu. Jenže to tu vypadalo poněkud jinak. To by mě ani nijak neděsilo.

„Zrůdičko," oslovil mě Barricade a já se na něj otočila, „v pořádku?"

„My jsme... Jsme..." nenacházela jsem slova. „Kam jsme se to přesunuli? Kde je Země?"

„Do minulosti, říkal jsem ti to," připomněl mi, „jsme v době, kdy naše planeta ještě nebyla u té vaší."

„Takže se tu válčí?" zpanikařila jsem a prudce se rozhlédla okolo sebe.

„Kdyby se tu válčilo, tak tu tak klidně nestojíme. Ne, nevrátili jsme se zase tak daleko. Je po válce, Optimus Prime a jeho autoboti jsou už na Zemi," pronesl a ohlédl se, jako by po něčem pátral, „zbývá tu však pár vojáků, ostražitost je na místě."

„Optimus Prime?" pozdvihla jsem obočí. „Kdo je..."

Věnoval mi pohled, který mě donutil zmlknout. Polilo mě horko, zrudla jsem a sklonila hlavu.

„Kdes byla posledních pár let na Zemi? Tam zpátky v realitě?" nechápal. „Že nevíš, kdo je takový vzor dobra? Největší hrdina a spasitel? Ten, bez kterého by Země už nebyla?"

„To je on?" znovu jsem na něj vzhlédla. „Vůdce autobotů?"

„Bystrá," zhodnotil sarkasticky, „jdeme."

„Jdeme?" popoběhla jsem, když vyšel pomalý směrem pryč. „Jak jako jdeme? Jak ti mám stačit sakra?"

„Nebudu se tu prohánět v módu pozemského auta. Je to příliš velký risk. Už takhle svítím na dálku," zamručel.

„A hodláš dělat co?" nechápala jsem. „Hej!"

Sotva jsem mu stačila, přestože jsem běžela. Vypadalo to, že jsem mu tak nějak ukradená, když se náhle zastavil, sehnul se ke mně a vysadil si mě na rameno. Zachytila jsem se zaobleného výstupku a zatajila dech, když jsem shlédla dolů.

„O bože," zahuhlala jsem.

„Dýchej," vykročil dál, „potřebuji se dostat k nejbližšímu portu."

„K portu?" zajímala jsem se.

„K místu, kde máš vše potřebné, stručně řečeno. Je tam i zařízení na změnu transformačního módu," prozradil.

„Aha," zamumlala jsem jen a zvídavě dodala, „počkej, jakože jste si mohli vybrat v co se budete měnit? Jakože jeden den vrtulník, další den auto, potom..."

„Příšerko," utnul mě rázně, „zmlkni na chvíli, ano? Fungovalo to dosti podobně, až na to, že když sis jednou vybrala, už jsi většinou neměnila. Jednalo se o případy nouze."

„Případy nouze?" vyslovila jsem další otázku, natěšená na odpověď jako malé dítě.

Tu jsem ale dostat nejspíš neměla. Místo ní se totiž znenadání rozběhl. Vyjekla jsem, křečovitě sevřela záhyb oběma rukama a zavřela oči.

Zpomalil po době, která se mi zdála jako věčnost. Nabrala jsem vzduch do plic a otevřela oči. Než jsem se stihla vzpamatovat, vzal mě do dlaně a postavil na zem.

„P... Počkej," rozhlédla jsem a při pohledu na neuvěřitelně vysoké budovy mě zaplavila úzkost, „to mě tu jen tak necháš?"

„Nenechávám tě nikde, jdu dovnitř. Buď jdeš se mnou nebo zůstáváš. Je to na tobě," nakrčil rameny a natiskl dlaň na jakousi černou obdélníkovou plochu vedle vrat.

„Jak to myslíš? Víš, jak si tady připadám? Zranitelná a bezmocná a..."

„U všech Primeů, přestaň s tím," zavrčel, „nejsi člověk, Cassandro, myslím, že se dokážeš bránit lépe, než si vůbec dokážeš představit."

„Myslíš?" zvýšila jsem hlas a pohodila rukama. „Ale já nejsem já! Jak mám vědět, co všechno zvládnu?"

„Cestu sem jsi zvládla, to je dobrý začátek," pronesl jako by letmo, když se přiblížil k desce a laserový paprsek mu oskenoval pravou optiku.

„Jak to myslíš," znejistěla jsem, „tys nevěděl, že to zvládnu?"

„Ne," zavrtěl hlavou, „nemám tušení, čeho seš schopná. Říkal jsem ti to."

„To si děláš prdel?!" rozkřikla jsem se. „A co kdybych to nezvládla? Co pak?"

„Pak by nebylo nic, nebyla bys tu," střelil po mně pohledem a znovu obrátil pozornost k zařízení před sebou.

Šokovaně jsem na něj zírala, přemýšlela jsem, co bych mu řekla, ale ztratila jsem řeč. Cuklo to se mnou, když náhle vší silou nakopl sloupek a pěst vrazil do snímače.

„Srát na všechnu tuhle techniku!" vybuchl zlostně. „Tohle území má být neutrální. Nemohl jsem se splést časově. Je to sice na pokraji, ale..."

Bez sebemenšího varování najednou zmlkl, couvl asi dva kroky, aktivoval si zbraň na levém předloktí a vypálil na vrata v oblasti, kde se stýkala se sloupkem. Náboje v nich vytvořily díru dost velkou na to, aby jí prostrčil alespoň tři prsty.

„Cade?" promluvila jsem na něj opatrně.

Nevnímal mě, evidentně ho přemohl vztek. Prostrčil prsty otvorem, sevřel vrata a vší silou zatáhl. Ozvalo se táhlé naříkavé zaskřípaní, po kterém následovalo povolení vrat. Proklouzl dovnitř jakmile mohl a já si váhavě stoupla na práh. Sledovala jsem, jak se dostal až na druhou stranu budovy, k zařízení, které připomínalo starý herní automat na způsob pinballu.

„Cade," oslovila jsem ho s pohledem upřeným ven, „o co tady jde?"

„Potřebuji tu mašinu rozchodit, abych se dostal do systému," odvětil bleskově, „možná to chvíli zabere, zkus se nějak zabavit nebo aspoň neruš."

Několikrát jsem rychle zamrkala. Ještě před chvílí byl na pokraji zkratu a nepoznávala jsem ho. Stále byl rozrušený, ale už se pomalu vracel do svého obvyklého chování. Jenom já jsem vnitřně bojovala s tím, abych ho něčím nepraštila.

Nemusela jsem to přežít... Takže... Takže co? Nebyla bych tu. Ale jsem. O kolik let jsme se vůbec přenesli? Kdyby mi to řekl, svolila bych, abychom se přemístili?

Ramenem jsem se opírala o sloupek a zírala do země. V mojí hlavě se postupně zformulovala jednoduchá odpověď na poslední otázku.

Ne. Nesvolila bych.

Kdo by taky svolil s rizikem toho, že se promění v prach? Že přestane existovat? Co by se se mnou vůbec stalo?

„Seš sobeckej hajzl," sykla jsem do ticha.

„To už jsem párkrát slyšel," namítl, „něco originálního by tam nebylo?"

„Klidně jsi mě hodlal obětovat? Pro co vůbec?" odfrkla jsem si.

Zabodla jsem se do něj pohledem a snažila se vnímat jeho emoce. Chtěla jsem je cítit jako u všech ostatní robotů, ale jediné, co se dostavilo, bylo rozrušení. Ostatně to jsem pociťovala i já sama, takže mi to mnoho neřeklo.

„Potřebuji si vyřešit jeden lehký zádrhel v minulosti," řekl a zprudka dlaní udeřil do boku stroje, „funguj!"

„Neřvi na to ubohé zařízení, nemůže za to. Kde je tvoje důstojnost a decepticonská arogance?" protočila jsem oči.

„Nemám si na co hrát," napřímil se a rozhodl se vyjednávat se strojem něžněji, „nezapomínej, že pokud nevyřeším já svůj problém, tak ty nedostaneš svou vysněnou rodinu."

Pronesl to kousavě a vysměvačně. Zatajila jsem dech a sevřel dlaně v pěst. Pohled jsem přesměrovala ven a následně vzhlédla ke hvězdám.

„Být vyšší, nakopala bych ti prdel," sykla jsem.

„Jo, u toho bych rád byl," uznal vcelku vážně.

„Štveš mě," založila jsem si ruce na prsou, „dokážeš si představit jak moc?"

„Dokážeš si představit, jak moc seš právě otravná?" zahuhlal a dřepl si vedle stroje.

Odfoukla jsem si a potom si tiše povzdychla.

„Mám to," celou místnost ozářilo jasné namodralé světlo, „už jen najdu ten model a vypadneme odsud."

„Jo, pohni, ty techniku," bylo to už pár minut zpátky, co jsem se svezla do sedu.

„Zrůdičko, mlč ještě chvíli déle a uděláš mi neskutečnou radost," zahučel.

„Dej mi pokoj," koutky mi zacukaly v pobavení.

Našla jsem ho pohledem, abych spatřila, jak se nad zařízením objevil 3D model vozidla. Zpozorněla jsem, když mi k uším dolehl jakýsi zvuk. Celé moje tělo se napnulo a všechno ve mně mi říkalo, že je něco špatně. Hlavně to nové.

Vyhlédla jsem znovu ven. Propátrala jsem pohledem nejprve zemi a teprve potom se přesměrovala výš. Spatřila jsem nejprve dva nejasné objekty, které se ovšem více a více měnily v ostřejší a větší tvary.

„Barricade," vyškrábala jsem se na nohy, „jak jsi na tom?"

„Už to bude," ujistil mě, „co chceš?"

„Něco se... Někdo sem míří," zadrmolila jsem.

„Někdo? Jak někdo?" zbystřil. „Co vidíš, Cass?"

V momentě, kdy použil moje jméno, jsem nabyla pocitu, že se na něj opět mohu úplně vzpomenout. Těch momentů bylo žalostně málo, i přesto všechno, co už bylo za námi.

„Dvě stíhačky?" odtušila jsem.

„Opravdu to byl otazník na konci těch dvou slov?" uchechtl se. „Ke komu patří? Kdo to je?"

„Já nevím," znervózněla jsem a pokoušela se zaostřit lépe. „Záleží na tom?"

„Jistě, že na tom záleží," odfrkl si, „zatraceně na tom záleží, Cassandro. Pokud to nejsi schopná určit, tak nastartuj ten svůj obranný systém."

„Jak to mám jako asi určit, když na tu dálku nevidím?" opáčila jsem stejně vzteklým tónem a shlédla na svoje ruce.

Po fialové záři nebylo ani stopy a už vůbec ne po teplu nebo onom hřejivém pocitu. Přivřela jsem oči a pokoušela jsem sebe samu přesvědčivě, že teď není čas stávkovat. Nedělo se však vůbec nic.

„Nejde to, Cade, jsem bez energie," zadívala jsem se na dvě letadla, která se bleskově blížila k budově.

V pár dalších vteřinách nad ní prosvištěla, přičemž ticho prořízl svist a hukot typický pro stíhačky letící nadzvukovou rychlostí. Hvizdot se nevzdálil, a tak mi došlo, že se nejspíš jen otáčí. Zacouvala jsem do místnosti a skoro jsem narazila do decepticona. Zaklonila jsem hlavu, abych se na něj mohla podívat. Zatajila jsem dech. Tmavě modrá barva mu zůstala, ale jeho rysy se změnily. Na moment se mě chopila zvědavost, jak asi vypadá v transformačním módu. Pak se ale zvenčí ozvalo zadunění a hned po něm další.

„Hlavně klid," namířil na mě ukazovák levačky a pak prošel ven.