Jela jsem, co mi síly stačily. Ale už to nebylo co dřív. Každou chvíli jsem pohlédla na rozložitá ramena běžce na lyžích před sebou a v duchu ho žádala, ať trochu poleví. Jenže pokaždé, když jsem se na něj trošku dotáhla, opřel se do holí i lyží a poodjel mi jako nic. Působilo to, jakoby se naprosto bez námahy jen lehce klouzal.

Blonďatá kštice se mu neposedně drala zpod čepice a když se otočil přes rameno, blýskl na mě řadou rovných bílých zubů v úsměvu. Pak si povytáhl sluneční brýle a šibalsky na mě mrkl.

,,Pěkně jedeš, mami!"

Stejný lichotník jako jeho otec.

,,Lháři," vrátila jsem mu úsměv. ,,Vůbec mi to nejede."

,,Aspoň ses konečně usmála," pokrčil rameny můj syn jakoby na světě nebylo nic důležitějšího a mně poskočilo už tak rozdivočené srdce radostí.

,,Co to tvůj táta na ty lyže zase namazal?" zabrblala jsem tak nějak spíš pro sebe, protože mi docházel dech. Bjørn nikdy neslevil z hesla těžko na cvičisti, lehko na bojišti. Ačkoliv trénovat už potřeboval jen náš syn, neusnadňoval to ani mně.

Našeho syna jsme pojmenovali Valentin po Bjørnově zesnulém otci. Andělskou blond hřívu doplňovaly tmavě modré oči, které zdědil po mně. Několik dalších rysů ho odlišovalo od otce dostatečně natolik, aby si nebyli podobní jak vejce vejci.

Především Valemu chyběla potřeba exhibovat před okolím a byl natolik plachý, že mu podle určitých lidí chyběla dostatečná cílevědomost a potřebná chuť vítězit, která poháněla vpřed ty nejlepší z nejlepších. Nazývali to winning mindset. Jenže v tom se pletli. Plachost totiž nemá s odhodlaností a zápalem nic společného. O tom jsem věděla svoje, Valentin totiž jednoduše nebyl kopií svého otce. Kdyby se tenkrát moje nešťastně poraněné rameno začalo hojilo podle plánu, nezaměnila bych během nejkratší myslitelné doby kariéru za mateřství. Osud tomu ale chtěl jinak a olympijského snu z nás dvou dosáhl jen Bjørn.

Byla jsem si téměř jistá, že náš syn jednou okolí předvede, co v něm vězí. Když o to sám bude stát. Valentinovo srdce totiž zcela rozdílně od toho otcova bilo nejen pro biatlon, ale také pro klasickou hudbu. Velmi mě těšilo, že se svojí babičkou Anne tráví tolik času. Bjørna to těšilo poněkud méně. Vrčel, že chtěl juniora metalistu a né klasika.

Narozdíl od Valentina jsem však dobře věděla, že to Bjørn nemyslí vážně. Ve skutečnosti se jen nedovedl ztotožnit s faktem, že Valentin s jeho matkou tak rád tráví čas v Oslu a hraje na klavír, aniž by mu musela čímkoliv hrozit. Zpočátku se Bjørn vztekal, že klavír v domě nechce. Synkovo upřímné zklamání nakonec bylo příliš i pro tvrďáka jako on a tak nakonec Valentin směl pianu vyhradit místo ve svém pokoji. Se vší teatrálností sobě vlastní totiž Bjørn trval alespoň na tom, že o klavír nechce nikde zakopávat a dívat se, jak se na něj práší. Následně nepropásl ani jediný synův koncert. V hledišti se dmul pýchou a nezapoměl se přísedícím chlubit, že TO je jeho syn.

*

Moje útrapy na běžeckých lyžích toho dne naštěstí chýlily ke konci, na obzoru se objevil náš domov. Z komína stoupal kouř a já očima vyhledala vchod, abych jako obvykle zjistila, jak rychle si našeho příchodu všimne Bjørn.

Před vchodovými dveřmi stále trůnil norským počasím ošlehaný směrník, který nám ke svatebnímu dni jako dar vlastnoručně vyrobil Mlátič. Obsahoval tabulky s přezdívkami Strak a dále pak nápisy Apero, Obřad a Párty. Ponechali jsme si ho jako dekoraci na památku.

,,Konečně tě vidím v přirozeném prostředí," pronesl tenkrát Aker nadšeně směrem k Bjørnovi, když před svatebním obřadem dorazili s Mikaelem k Chrisovi, a konečně uviděl garáž i zkušebnu.

Můj budoucí manžel se toho dne nepřestával spokojeně uculovat a zamumlal něco ve smyslu, ,,moje přirození ti přece není cizí."

,,Jsem říkal, že budeš zírat," uchechtl se směrem k Akerovi Miks, který si mimo jiné přivedl jako doprovod moji mladší sestru.

Když jsem se tenkrát dozvěděla, že si Miks začal s Lils, obsahovala scéna, kterou jsem předvedla, pocit jakési blíže nevysvětlitelné zrady. Moje emoce si našly cestu v prásknutí hrnkem o stůl, až mu ucho upadlo, čímž jsem jaksi své rodině prokázala, že jsem některé Bjørnovy manýry přijala za své vlastní. Následovalo několika týdenní odmlčení.

Bjørn na mě koukal poněkud se zmatkem a moc se mu nechtělo šťouchat do vosího hnízda, takže to téma bylo na chvilku tabu. Nakonec to ale byl on, kdo mi opatrně připomněl, že moje reakce působila žárlivěji než je zdrávo a že by si k tomu vlastně docela rád poslechl nějaké vysvětlení. Skončilo to oboustranným smíchem, když jsem ze sebe horečně vysypala, že nevím, co to mělo být, ale že o Mikse už skutečně nestojím.

Za svědkyni mi na svatbě šla Terry. Ne protože bych snad na vlastní sestru zanevřela. Kdepak. Ale Terry jsem ve vztahu s Bjørnem vděčila za mnohé a tohle byl způsob poděkování a projevu úcty.

Teprve krátce před svatbou Terry pootevřela Pandořinu skřínku a zachmuřeně mi vyprávěla, jak po Bjørnově black-outu, který způsobila Gunnarova smrt, byl donucen jí samou a trenérem, aby odkýval slovní dohodu. Kdyby tak neučinil, vyřadili by ho tenkrát z týmu. Šlo zároveň o poslední výstrahu a musel slíbit, že zapracuje nejen na svém angažmá ve prospěch týmového ducha, ale také na pokoře a zodpovědnosti, tedy na své sociální kompetenci. To proto vypomáhal na akcích paralympijského klubu a adoptoval Micka, kterého našel u cesty, namísto aby ho odevzdal do útulku.

*

Když jsme dorazili domů, sotva jsme stihli vystoupit z lyží a Bjørn už vycházel z dveří domu kolem toho svatebního rozcestníku, aby nám vzal běžky z rukou. Den před závody nikdy nechodil s Valentinem lyžovat. Chodívala jsem já, říkali jsme tomu kolečko pro štěstí. Bjørn zůstával doma a během čekání na nás zatopil v kamnech, takže jsme se měli po příchodu kde ohřát. Z komína skutečně stoupal kouř, venku mrzlo až praštělo. Ale to by nebyl Bjørn, aby z domu nevyběhl v kraťasech a pantoflích.

,,Hej! Jak to šlo, vy závodníci?"

,,Čau tati. Máma jela jak zamlada," pronesl Valentin a naklonil se, aby mě zimou ztuhlými rty políbil na prokřehlou tvář.

,,Ts! No dovol," urazila jsem se naoko. ,,Chceš říct, že jsem stará?"

,,Neee," zahučel, až mu hlas přeskočil. ,,To bych si nedovolil."

,,Bacha na jazyk, ty kluku," zachechtal se Bjørn a prackou sevřel zezadu synův krk do lehkého sevření. ,,Buď uctivej ke svojí mladý mamince."

,,Mladý? Vždyť je jí čtyřicetjedna - aaaau, to bolí," zasyčel, když jeho otec sevření zesílil.

,,Věk dámy se nahlas neříká."

Vyměnili jsme si s Bjørnem pohled. Já ho očima žádala, aby syna netrápil a pustil ho z železného sevření, které jsem dobře znala, protože jím ze zvyku pasoval hlavně mě. Viditelně se příjemně bavil na Valentinově nevinné nezdvořilosti.

,,Hlavně si na zítra všechno připrav," začla jsem prosit syna. ,,Ať zítra zase nehoníš všechno na poslední chvíli. Znáš se."

,,Neboj, tentokrát myslim, že mam všechno. Kontroloval jsem to... Jedu ještě večer k bábi."

,,Co prosim?!" vyjevila jsem se.

,,No, na koncert," vytlačil se sebe najednou poněkud slabým hlasem.

,,Asi ti špatně rozumím," potřásla jsem hlavou, ,,zítra máš závod. Na žádný koncert nikam nejedeš."

,,Ale mami, táta říkal- "

,,Jo, mami," zahučel Bjørn, ,,nebuď taková přísná."

Zůstala jsem koukat s otevřenou pusou. Spikli se na mě? Podle toho, jak mě Bjørn poklidným pomrkáváním a chlácholivým úsměvem ve vousaté tváři uklidňoval, mi došlo, že Valentin od něj už povolenku na večer obdržel, aniž bych o tom věděla.

,,Měl by ses na zítra vyspat," nadhodila jsem rozumný argument a snažila se nedát najevo rozčarování, že mě v něčem vynechali a obešli.

,,Nechystá se na večírek s partou," oponoval mi s bohorovným klidem Bjørn a kývnutím hlavy poslal Valentina domů, což mělo zároveň znamenat, že to se mnou vyžehlí sám. ,,Chce jen jít na koncert s babkou."

V tom označení se Bjørn vyžíval. Žádná babi nebo babička. Babka. Čišelo z toho, jak od Anne nepřestává očekávat nějakou zradu, ačkoliv byl již před víc jak osmnácti lety, tedy necelý rok před Valeho narozením, nastolen mír a staré křivdy odpuštěny.

*

Dlouho mi trvalo, než jsem si poskládala jednotlivé dílky Bjørnova dospívání dohromady. Anne se v mých očích změnila z krkavčí matky v komplikovanou ženu s nezkrotným duchem bohémky. To dosvědčoval i fakt, že se nikdy nepostavila před oltář s Bjørnovým otcem. Část jejího charakteru Bjørn zdědil, ačkoliv nebyl ochotný to přiznat. A právě tou svou nespoutaností už od puberty matce zvyšoval tlak, aniž by si to uvědomoval.

Smrt Bjørnova otce, ze které původně nepokrytě vinil matku, se ukázala jednoduše zaviněná chorobou. O které Bjørn nevěděl, protože se to před ním otci povedlo ututlat. Zpětně se to nedalo přesně určit, ale utvořila jsem si dojem, že Valentinovu přehnanou žárlivost a pochroumané ego Bjørn zaměnil za zhrzení a žal. Ačkoliv se Bjørn identifikoval s otcem, s kterým mu nebylo umožněno po rozchodu rodičů žít, já stála spíš na Annině straně, zřejmě protože jsem znala z vyprávění jen její verzi. A ta mi přišla uvěřitelná.

Ve funkci babičky se Anna osvědčila excelentně a její jedinou chybou bylo, že se svým vysokým životním standartem poněkud tíhla k tomu se chovat jako hnidopich. To velmi kontrastovalo s výchovným přístupem především Bjørna, který v Lillehammeru nechával syna vyrůstat poněkud na divoko. Nechával ho dělat kdejaké nebezpečné věci, u kterých já - podle Bjørna úzkoprsá, příliš starostlivá matka, trnula strachy. K babičce jsme ho pak museli doručit vymydleného a bez poskvrnky. Nejvíc to zpočátku mátlo hlavně Valeho. Ten však v babičce, Oslu a snobských způsobech nacházel zalíbení, a Bjørn si nad tím marně drbal vousatou bradu.

Bjørnovy dřevorubské způsoby se ukázaly s těmi Anninými naprosto nekompatibilní. Už je totiž ani neodkládal, prostě se v tom vyžíval. Při prvním pohledu na něj by málokdo uhodl jeho původ. Jen vyjímečně ho prozradily jeho móresy nebo překvapivě zasvěcené poznámky k určitým tématům.

,,Ale babi," prosíkoval tenkrát na své, tuším, dvanácté narozeniny Vale u babičky, ,,proč nemůžeme jít oslavit do té super restaurace, jak jsme byli naposled?"

,,To snad jedině, že by tvůj neotesaný otec nešel," neodpustila si Anne jízlivý argument.

Když Anne nějakou narážku na Bjørnovo buranství pronesla přímo před ním, setkala se obvykle jen s neslušným přežvýknutím s otevřenými ústy, popotáhnutí nosem nebo jiným naschválem, který měl prokázat, že má její názor na háku.

*

Povzdechla jsem si. Co se změnilo, že se Vale šel zeptat otce a ne mě? To bylo nezvyklé.

,,Jakto, že o tom nevím? My už o věcech nemluvíme?" rozhodila jsem rukama.

Bjørnovi zabublalo v hrudi a pod vousy se usmál. ,,Vadí ti, že se nepřišel zeptat tebe?"

,,Ne! Tak to není," odvětila jsem bez dlouhého přemýšlení, ,,jen říkám, že ses mi mohl aspoň zmínit, žes mu už povolenku dal, aby... to je jedno."

,,Emi," objal mě Bjørn jednou paží kolem ramen a políbil na čelo, ,,domluvil jsem se s ním, že ti to má říct sám. Můžu za to, že se ten trouba... bál, že mu to zatrhneš?"

Sebral mi vítr z plachet. Bjørnův volný přístup k výchově skutečně znamenal, že by synovi povolil kdeco. Tomu já jsem se horečně bránila, protože mi moje mysl hned v obrazech nabízela, co všechno se našemu jedinému synovi může přihodit. Bjørn tedy Valentina často posílal za mnou a nechával mě rozhodnout. Nesla jsem značku přísnějšího z rodičů. Když jsem však něco neposvětila, Bjørn mě podpořil a také řekl, že tedy ne. 

Nelibě jsem potřásla hlavou. ,,Ale jindy taky nechceš, aby se před závody rozptyloval. Tak co je to za koncert, žes mu to teď povolil?"

V Bjørnovi znovu zabublalo, ale tentokrát se zasmál i nahlas. ,,Špatně položená otázka."

,,Co? Nechápu."

,,Je to vlastně taková klučičí věc, jo, takže by to mělo zůstat mezi Valem a mnou, ale já ti to teda prozradím."

,,Klučičí věc?" zopakovala jsem zmateně.

,,Kromě babky se na ten koncert chystá ještě někdo, kdo je pro něj jaksi úměrně jeho věku o něco zajímavější."

,,Mluv jasně," zakňučela jsem, ,,pořád se nechytám."

,,Fajn. Přišel za mnou, protože se mu líbí jedna roštěnka a on chtěl nejen povolenku tam jít, ale ještě něco navíc."

Zkoumala jsem Bjørnův obličej a neuniklo mi, jak se v jeho výrazu mísí radost s hrdostí.

,,Chápeš? Chtěl vědět, co si o tom myslím a nějakou radu!" nadšeně vyhrkl Bjørn, ,,tak už chápeš, že jsem za tebou nemohl hned běžet a vyslepičit to."

Můj syn se chystá na koncertě sbalit holku?! Nedovedla jsem si představit žádný myslitelný scénář, ve kterém by ten můj mutující brouček mohl balit roštěnku, jak řekl Bjørn.

,,Děláš si srandu."

,,Co?! Ani omylem!"

,,Cos mu řekl? Bjørne! Cos mu navykládal za přiblblý rady?"

,,No dovol?" odtáhl se ode mě a přehodil si jeden pár lyží do volné ruky a vykročil směrem k dílně vedle garáže, která nebyla součástí domu, a kde lyže skladoval a voskoval. Věděl, že ho v tomhle rozpoložení budu automaticky následovat.

*

Bjørnova dílna nebyla jen čistě účelová místnůstka. Příhodně jsem ji nazývala svatyně, čímž se mi dařilo Bjørna rozesmát, a to nejen protože tam měl zazimovanou svoji vymodlenou motorku, ale víceméně si tam zval také návštěvy. Ty návštěvy, které se mu z nějakých důvodů nechtělo nebo nehodilo zvát přímo k nám do domu. 

Měl tam pro ty případy zařízené poměrně pohodlné posezení. Vedle pohovky a stolku se nacházela skříňka, v které se schovávaly nápoje i malá chladnička. Postupem času jsem odtušila, že tam probíhají rozhovory, které se nemají donést k uším mým ani Valentinovým. Většina těch návštěvníků totiž nosila koženou motorkářskou vestu.

Časem jsem začala mít podezření, že na těhlech chlapských dýcháncích něco nesedí. Srazy Mrtvých Strak jinak téměř bez vyjímky probíhaly u Chrise ve zkušebně, za velkého počtu účastníků. Naopak za Bjørnem chodili jednotlivě a to mnohokrát tací, které jsem neznala jménem, natož od vidění. Když jsem na to zavedla řeč, ujistil mě můj manžel s naprostým klidem, že moje obavy jsou plané. Jde jen o utužování známostí a jemu se nechce pořád vysedávat u Chrise, protože tam pokaždé chtě nechtě zkejsne.

Přinutila jsem se tomu věřit.

*

,,Teď už vážně! Cos mu pověděl? ...a co přesně ti Vale prozradil o té dívce?"

,,Ženská jedna zvědavá! Fakt před tebou nejde nic zatajit."

Odfrkla jsem si. ,,Tak už to vyklop."

Po chvíli culení se pod vousy to vysypal. ,,Prostě po ní jede. Je pěkná, hraje na čelo a to je sexy."

,,Cože? Náš syn o té holce řekl, že je sexy? A... fakt jí nazval roštěnkou?" zeptala jsem se podezřívavě. To se mi nezdálo.

Už Bjørnovo zamručení mi prozradilo, že svého syna znám dostatečně dobře.

,,No to asi ne... myslim, že spíš použil slova líbí se mi a na to čelo fakt válí."

Složila jsem hlavu do dlaní a pokusila se nesmát, když jsem si představila, jak to ten náš čumáček Bjørnovi říká a červená se u toho.

,,Co je?!" nezdála se Bjørnovi moje reakce.

,,Jak ty dokážeš všechno vylepšit ve vlastním slovníku. I po letech nepřestávám žasnout."

,,Já nad tebou taky stále žasnu. Nejraději večer v ložnici."

Spustila jsem ruce z tváře na prsa a věnovala mu co nejúdernější pohled. Mrknul na mě, až se mu v koutku očí vytvořil vějířek vrásek. I na něm čas zanechal stopy. Mimo jiné už šlo v jeho zlaté hřívě najít nějaké stříbřité vlasy. Ženy po něm ale koukaly stále. Ne že by mě to nechávalo chladnou, ale zvykla jsem si na to. Našla jsem vlastní metodu, jak si s tím poradit.

,,Cos mu teda dal za parádní radu?"

,,Ty mi prostě nevěříš," postěžoval si Bjørn a přistoupil ke mně. Ruce si založil naoko nakrknutě v bok. Tahle jeho hravost znamenala, že si je jistý tím, co synovi pověděl a že to nebyl žádný blábol.

,,Někdy s tím mám trochu problém," přiznala jsem, ,,ale vážně bych to ráda napravila. Tak se pochlub."

,,Řekl jsem, že jestli o ní vážně stojí, tak aby se s ní hlavně spřátelil. Pověděl jsem mu, ať nespěchá a že jestli si budou rozumět a on ji bude vážně chtít, tak aby ji i přesto nechal udělat první krok."

Konsternovaně jsem na něj zírala. On mi můj pohled skálopevně oplácel a tak jsem mu hodnou chvíli hleděla do těch modrozelených očí s troškou hnědé, a ani jsme nemukli. Pak jsme se téměř současně začali usmívat. Nemusela jsem moc dlouho uvažovat nad tím, jaký průběh měl náš začátek. Udělala jsem první krok!

,,To je skutečně ta nejlepší rada, jakou jsi Valemu mohl dát," usmála jsem se.

*

Vybavovala se mi, jakoby to bylo včera, Bjørnova slova, kterými popsal chvíli, kdy jsem mu pověděla o svém těhotenství. Ačkoliv jsem se sama zalykala štěstím i nejistotou zároveň, jestli to zvládnu, trochu jsem pochybovala, jak zareaguje on.

,,Tohle je ten nejlepší pocit mýho života. To nejlepší ocenění. Vždycky jsem myslel, že tím je výhra v závodě," zakroutil hlavou. ,,Vítězství. Ale to je jen taková krátkodobá souhra mý snahy a štěstí. Ale tohle je pro mě důkaz úcty. Že ses rozhodla část mě... spojit s částí sebe..."

Nikdy o sobě nepřestal opakovaně pochybovat a já ho zas a znovu přesvědčovala, že ho neopustím. S přibývajícími roky vyhrocených chvil ubývalo a vzájemná důvěra téměř neochvějněně zesílila. Přesto svoje pocity nepřestával přetavovat do textů písní, ale jen málo z nich se následně doneslo k cizím uším. 

*

,,Trošku jsi to překroutil, ale rada je to skvělá," dodala jsem, když ke mně Bjørn v té své svatyni přistoupil blíž, aby mi svými rty dokázal, že po mně stále touží.

,,Co jsem překroutil?" přimhouřil zmateně oči.

Znělo to poeticky, i přestože jsem věděla, že Bjørn se tenkrát neudělal první krok v obavě z mého odmítnutí. Smířil se s rolí kamaráda. Byla to pro mě jediná věc, která nezapadala do celkového obrazu jinak drzého, suverénního vlasáče.

,,Ty. A já. My... Myslím, že si pamatuji, jak to bylo, jako by to stalo včera."

Jeho rty se konečně zvlnily v perfektním úsměvu. Naklonil se k mému uchu tak blízko, až mě jeho dech pohladil, když promluvil. ,,Do teď se mi nechce uvěřit, žes to se mnou vážně vydržela. Tak našemu synovi neprozrazuj všechno."