Bjørn louskal prsty. Levačkou i pravačkou. Slepě těkal pohledem kolem sebe po kuchyni a nakonec spráskl ruce. Mick nad tím tlesknutím prudce zvedl hlavu. Bylo ráno dlouho před rozedněním a nikdo další v kuchyni nebyl.

,,Sorry, kámo," zahučel jeho směrem Bjørn. ,,Nic se neděje."

Sáhl po telefonu. Několikrát ho protočil mezi prsty a znovu si srovnával myšlenky. Jedna jeho část mu radila, aby jednal racionálně. Aby dělal to, co se od něj očekává. Ta druhá mu však našeptávala, ať dělá, co chce. Proč? Protože může.

Znovu telefon otočil. Co ti brání? ptal se sám sebe. Kufr na cestu do Kontiolahti už byl sbalený. Zbývalo ho hodit do auta a vyrazit.

Věděl, že bude mít zlé svědomí, když to neudělá. Zahozená šance. Tolik hodin práce a přípravy. Zároveň si uvědomoval, že po té šanci okamžitě sáhne někdo jiný všema deseti.

Pokýval sám pro sebe hlavou a v telefonním seznamu nalistoval Ziggy.

*

Emilie s rozespale přivřenýma očima prošla dveřmi do kuchyně. Zarazila se a několikrát zamrkala. Pak znovu koukla na hodiny.

,,Co tu ještě děláš?" podivila se.

Bjørn  vyskočil na nohy a vyrazil jí vstříc. Jemně ji objal v pase a políbil na tvář.

,,Půjdu s tebou na tu kontrolu."

,,Ehm," zmateně si ho prohlížela, než pokračovala, ,,vy nejedete do Finska? Posunuli vám let?"

,,Já nejedu."

Nevěřícně vykulila oči. ,,Sebrali ti místo ve svěťáku?"

,,Ne. Chci zůstat s tebou."

Emilie se plytce zasmála. ,,Co prosím?! Asi ti nerozumím."

,,Nikam nejedu. Půjdu s tebou k doktorovi. A budu tady s tebou. Nenechám tě samotnou."

,,Ty ses zbláznil," vydechla s kroucením hlavy.

,,Možná," ušklíbl se Bjørn.

Stále toužil vyhrát. Potvrdit všem, že patří mezi úplnou špičku. Pocit vítězství se nedal ničím jiným nahradit. Ale když byl s Emilie, všechno ostatní mu najednou připadalo méně důležité a honba za vítězstvím se zdála téměř dětinská. Jeho cíl se rapidně změnil.

,,Řekni, že jsi jenom posunul odlet," povytáhla varovně obočí.

Provinile se usmál a zakroutil hlavou.

Poodstoupila od něj, ,,Bjørne, co to děláš? To nedává smysl!"

Zamračil se, ,,dává to perfektní smysl. Jen se zamysli."

,,Ne! Nedává. Zavolej trenérovi a odvolej to. Musíš jet."

Posměšně se uchechtl, ,,nebuď směšná, Emi, už zorganizoval náhradu z IBU cupu. Rozhodnul jsem se, že tu budu pro tebe. S tebou. Když nemůžeš jet ty, tak ani já."

,,To je naprostá blbost, Bjørne!" rozčílila se.

Udiveně na ni civěl a založil si ruce v bok. Proč se tak čertí? Proč ho odhání? Vážně nestojí o jeho přítomnost? Chce, aby ji v tom nechal samotnou? Nevěděl, jaké to je být na jejím místě. Ale věděl, že on už o samotě být nechce. Když totiž nebyla nablízku, marně ji pak hledával v každém stínu a otáčel se za každým zvukem. Najednou mu to v hlavě přecvaklo. Ona o něj nestojí tak, jako on o ni.

,,Je to blbost, říkáš?" zasyčel.

,,Jo."

,,Chceš, abych odjel?"

,,Stoprocentně."

,,Chceš jít k doktorovi sama?"

,,Zvládnu to."

,,Vážně?"

,,Jo."

Cítil, jak jím probublává vztek. Spletl se. Naprosto se nechal pobláznit a poddal se všem těm pošetilým pocitům. Úplně z ní ztratil hlavu. Byl ochotný všeho kvůli ní nechat, ale ona to tak evidentně nechtěla.

,,Měl bych jet, že jo? To je jediný, co dává smysl v tomhle posraným životě?!"

,,Musíš jet, když můžeš!" trvala na svém.

,,Takže ty vlastně do prdele vůbec nechceš, abych tu s tebou byl?!" vykřikl a s prudkým nadechnutím sbalil ruku v pěst.

,,Je to k ničemu. Tady nejsi ničemu platný. To rameno se kvůli tomu neuzdraví rychleji."

Uštěpačně se zasmál, ,,jasně, takovej kretén jako já, k čemu by ti tady byl, že jo?"

,,To jsem neřekla. Nepřekrucuj to."

,,Tos kurva ani nemusela řikat! Chceš bejt sama?! Chceš?! Fajn!"

,,Halo?!"

Půlotočkou se rozmáchl a pěstí udeřil do dvířek od kuchyňské skříňky. Zapraštělo to.

,,Bjørne!!"

*

Nebyl si jistý, jestli ještě zvládne takové obraty o stoosmdesát stupňů. Srdce mu tlouklo jako zběsilé a před očima se mu zatmívalo. Nejdřív vzteky a po ošklivém loupnutí v ruce bolestí.

Krev pulsující ve spáncích mu stále bránila přemýšlet. Oklepal ruku a houkl na psa.

,,Micku, pojď. Jdeme."

Pes, poněkud vystrašený předchozím křikem a ránou, vyskočil se zakňučením na nohy.

,,Stůj!" uslyšel Bjørn za svými zády zvonivý hlas, který slýchával i ve svých snech. Tentokrát k němu zůstal hluchý. Ignoroval i obavu, která ten hlas rozechvívala.

Přiměl se pokračovat. Rázoval krok za krokem. Nepotlačitelná tíseň se mu rozpínala v hrudi a dusila ho. Musel na čerstvý vzduch. Potřeboval se zase pořádně nadechnout.

,,Bjørne!"

Prásknul za sebou dveřmi, až v pantech zapraštělo. Slepě vyrazil směrem k lesu. Slyšel, že se za ním dveře opět otevřely a poněkud citlivěji se zavřely. Nevěnoval tomu pozornost. V uších mu zurčelo, slyšel vlastní těžký dech. S každým výdechem se snažil zbavoval tlaku v hrudi. Tenhle pocit už zažil. Nechtěl se mu poddat. Nesměl. Znovu už ne.

,,No tak zastav přece!"

,,Nechoď za mnou, vždyť to nechceš," zabručel Bjørn. Byl si jistý, že ho Emilie slyšela. I přes krev zurčící v uších, vnímal její kroky těsně za svými zády. A taky si uvědomoval, že oba vyběhli ven nalehko oblečení. ,,Vrať se," dodal nakřáplým hlasem.

Ať ho třeba odmítala jeho přítomnost. Ať pokládala honbu za medailemi za důležitější. Přesto nechtěl, aby se nachladila a onemocněla.

,,Nevrátím se, dokud nezastavíš a dokud si nepromluvíme."

Neunikla mu neústupnost v jejím hlase. Rukou mu pulsovala bolest stále intenzivněji a paradoxně mu vracela příčetnost.

Zastavil náhle. Málem mu vrazila do zad. Otočil se k ní, ale do očí jí pohlédl jen letmo. ,,Fajn, tak rychle. Měla by ses vrátit do tepla nebo se nastydneš," pronesl chladně, ačkoliv v nitru ho spaloval oheň.

Zatl zuby. Proč? Nechtěl se tak cítit.

Už se stihl sebrat dostatečně, aby si to uvědomil. A také byl připravený ji vyslechnout. Už totiž na situaci nešlo nic změnit. K biatlonu se nějakou chvíli nevrátí.

,,Neřekla jsem, že s tebou nechci být," pronesla důrazně. ,,Snažila jsem se ti jen říct, že nechci, abys kvůli mě zahazoval svojí šanci ve svěťáku. Vím přece, kolik práce tě stálo se tam dostat."

Slyšel každé slovo, ale měl pocit jakoby k němu hovořila z obrovské dálky. Sledoval její pohybující se rty. Ty rty, které tak rád líbal. Civěl na ně a pokoušel se prohlédnout mezi jednotlivými větami. Opakoval si v duchu, co na něj vykřikovala v kuchyni a porovnával to s tím, co říkala teď.

,,Prostě bych si vyčítala, kdybys to teď všechno zahodil. Nejsem smrtelně nemocná. Budu přece tady, až se vrátíš!"

Několikrát tuze zamrkal. Pokusil se pohnout prsty a do celé paže mu vystřelila ostrá bolest. Sykl a zatnul zuby.

Viděl Emiliiny obavou vytřeštěné oči. Slyšel, jak se jí chvěje hlas. Povzdechl si. Mluvila pravdu. Ale k čemu mu to teď bylo?

S každým úderem srdce cítil Bjørn bodnutí a bolest ho vracela znovu na zem. Jasně, že to s ním jeho Emi myslela dobře. Jak mohl tak rychle zapomenout na to, co si řekli a slíbili? Sám nevěděl. Zdálo se, že občas nad svými reakcemi neměl žádnou kontrolu.

,,Fajn," vydechl.

,,Fajn?! Víc na to neřekneš?"

Zakroutil hlavou.

,,Bylo by fajn, kdybys tu ještě byla, až se vrátím."

,,Kam chceš jít?" zakoulela očima, aby ho upozornila, že nechápe, kam se s holými pažemi a v teplákách chystá.

,,Na rentgen."

,,Prosím?" vyjekla.

,,Řek bych, že ta ruka je zlomená."

*

Stáli proti sobě u Harrisona a Bjørn si v levačce nadhodil klíček. Sváděli oční bitvu. Emilie se na něj mračila.

,,Neměl by řídit ani jeden z nás."

,,Fakt rád se s tebou dohaduju, kdo z nás je větší mrzák, ale byl bych radši, kdyby jsme se pohli z místa. Tak už si vezmi ten proklatej klíč a jedem."

,,Ne. Zavolej někomu, ať tě odveze."

,,Je to tvoje poslední slovo?" ujistil se netrpělivě. Kývla. ,,Tak víš co? Uhni z cesty, jedu sám."

,,To ti nedovolím, Bjørne."

Neuniklo mu, jak se jí třásla ruka, když měla potřebu si tu jeho prohlédnout z blízka, snad jakoby vládla rentgenovým zrakem jako superman, a s lehkostí pírka, tak aby mu nezpůsobila víc bolesti, se jí dotkla. Taky viděl slzy, které se jí sběhly v koutcích očí, zřejmě když pochopila, co to znamená pro jeho zbytek sezóny.

,,Ne?" protočil panenky. ,,I kdybych si o tebe měl zlomit tu druhou ruku, tak uhneš."

Ošklivě se nad jeho poznámkou zamračila. Popadl jí paží kolem pasu a nadhozením ji přemístil o kousek dál, aby mohl otevřít dveře auta na straně řidiče.

,,Ne!" uděřila ho pěstičkou do ramene. ,,Nemůžeš řídit se zlomenou rukou."

,,To by ses divila," utrousil a nastoupil do auta. ,,Jestli to chceš vidět, tak si naskoč."

Stála tam a koukala na něj s otevřenou pusou. A tak zabouchl dveře a nastartoval. Vlastně nechápal, proč tak scénuje. Dokázal řadit i levačkou.

Zrovna tak zařadil zpátečku a pouštěl spojku, když louplo ve dveřích u spolujezdce. Znovu sešlápl brzdový pedál a aniž by to komentoval, protože zrovna neměl energii a chuť na plytké řeči, počkal, až se Emilie usadí. Pak se znovu rozjel.

Neušlo mu, jak Emilie úkosem pozoruje jeho pokus zařadit nejdřív bolavou pravačkou a po té co se bolestí ušklíbl, použil skutečně levačku. Naštěstí to nekomentovala. Jinak by jí znovu přibrzdil.

,,Seš spokojenej, že jsi dosáhl svýho?" kývla bradou k jeho ruce po několika minutách ticha.

,,Tvoje sympatie si tím evidentně nezískám, ale... tipuju, že bude těžší znovu začít hrát na kytaru, než střílet z malorážky."

,,Dobře," konstatovala a Bjørn si z toho nedokázal nic vyvodit. Po chvíli Emilie pokračovala. ,,Pověz, udělals to naschvál?"

Zíral na vozovku před kapotou auta a nevěřil svým uším. ,,Věř tomu nebo ne, ale byl bych radši kdybych dojebal jen tu skříňku a ne svojí ruku."

,,Okay," kývla a zřejmě mu tak chtěla dát jasně znát, že jeho odpověď přijímá. A znovu se zamýšlela nad tím co řekl, protože se ozvala až o jakou dobu později. ,,Už ti někdo někdy řekl, že působíš jako bys měl ... rozdvojenou osobnost?"

,,Ne," zakroutil bez dlouhého přemítání hlavou Bjørn. ,,Jak jsi na to přišla ty?"

Rukou, loktem opřenou u okénka, se drbala na čele a ani na něj nepohlédla. Skutečně si nad jejich situací lámala hlavu. Lámala si hlavu nad ním.

Uvědomoval si, že to není nic, na co by mohl být hrdý. Spíš z toho měl chuť znovu do něčeho praštit, ale vystřelující bolest v ruce ho upozornila, aby to nedělal.

,,Ty změny... než ses rozčílil... jak jsi prásknul do tý skříňky... a jak jsi mluvil venku... Hlava mi to nebere."

Bjørn si ztěžka povzdechl. Potřeboval se soustředit na řízení, ale věděl, že tohle jí musí vysvětlit. ,,Bolest mi pomáhá v momentech, kdy... mi vyhořej pojistky."

,,Jak?"

Pokrčil rameny, ,,když se mi začne zatmívat před očima, tak ta bolest mě znovu vrátí na zem a všechno... se tak jakoby uvolní." 

Když na jeho slova nějakou chvíli nereagovala, hodil po ní boční pohled. Okusovala si spodní ret a stále civěla přímo před sebe. 

,,Zní to asi pošahaně, co?" dodal polohlasně.

,,Hm. Já nevím. Snažím se představit si to a pochopit to... ale prostě to nejde," přiznala.

Bjørn nevěděl, jaký závěr z toho má vyvodit. ,,Tak prostě jen řekni, co si o tom myslíš?" zeptal se nakřáple.

Pootočila k němu hlavu a chvíli si ho prohlížela. ,,Předpokládám, že to nebylo naposledy a že se to prostě... občas stane?"

,,Jo, no, asi už to tak bude."

,,Víš, co?" podrbala se ve vlasech. ,,Prostě ti příště dám facku nebo tě kopnu do holeně, nemusíš si lámat ruku jen proto, že mluvíme jeden o koze a druhý o voze."

Chtěl zůstat vážný, ale její nadhled a upřímně míněná nabídka ho prostě dostaly. Od srdce se rozesmál a pak po ní bokem několikrát koukl. Také se usmívala.

,,Fajn," kývl. ,,Klidně si příště pořádně bouchni."

*

,,Jak se to stalo?" zeptal se věcně doktor po té, co si prohlédl nejdřív snímek a pak se skláněl nad rukou samotnou.

,,Upad jsem."

Z rohu ordinace se ozvalo nesouhlasné dívčí zakašlání.

,,Tak určitě," odvětil suše doktor na Bjørnovu lež, pronesenou bez zaváhání a zadíval se na něj přes brýle posunuté nízko na nose. ,, A jak dopadl ten druhý?

,,Prosím? Asi Vám nerozumím," zamračil se Bjørn.

,,Tohle je takzvaná boxerská zlomenina," doktor naznačil rukou v rukavici úder na Bjørnovu sanici.

,,Aaah!" Bjørn souhlasně pokýval hlavou, ,,už mi svitlo. To je slepá ulička, doktore. Mlátim jen do neživých věcí."

Doktor se usmál. ,,To Vás šlechtí."

Emilie si z rohu ordinace odkašlala. Oba se po ní pohlédli.

,,Nešlechtí," pronesla pak suše jejich směrem.

,,Raději se neptám," pohlédl přes brýle doktor na Bjørna. ,,No, bude to na dýl."

,,Jak na dýl? Nemůžeme to nějak porychtovat teď a tady?"

,,To mi lichotí," pronesl přátelsky doktor, když se zasmál, ,, ale obávám se, že ve Vašem případě nebude stačit, abych vám dal zkousnout tady kousek dřívka a nasucho to srovnal do sádry."

,,Ne?"

,,Ne. V nejbližším termínu vám do těch kostí vyvrtám pár dírek a slátáme to šrouby. Souhlasíte?"

Bjørn na moment zkoumal svojí pochroumanou ruku a pak povytáhl obočí. ,,Doufam, že to s tim vercajkem umíte."

,,Už jsem to myslim dělal."

Pacient se zasmál, doprovod si znovu odkašlal.

,,Moc vtipný. Jak se tomu vůbec můžeš smát s tou zlámanou rukou?" zavrčela.

,,Tak mam brečet?" odvětil kousavě Bjørn.

,,Víš co? Počkám radši v čekárně."

Tentokrát si odkašlal doktor. ,,Nikam nechoďte, Emilie. Sfoukneme rovnou tu kontrolu ramene."

Emilie, která už stihla vyskočit na nohy, se viditelně celá scvrkla.

,,A Vy byste tu rovnou mohl zůstat, Bjørne. Vmáčknu vás odpoledne tady mezi jedno koleno a kličku."

,,To zní skvěle. Jen si skočim domu pro nějaký věci."

,,Nikam si neskočíš," zarazila ho okamžitě Emilie a postavila se před něj s rukama v bok jako generál. Dívala se na něj svrchu a metala očima blesky. ,,Necháš si ty věci od někoho přivézt."

Bjørn rychle zamrkal a na obranu zvedl obě ruce do vzduchu. ,,Rozkaz, šéfová." 

Jejich společnému doktorovi uniklo neprofesionální uchechtnutí.

Prohodili se. Když Bjørn vstal ze židle, ještě stihl zakličkovat a lípl Emilie pusu do koutku úst. Povzbudivě jí pohlédl do očí, ale v těch jejích se odrážela jen čirá obava z následujících desítek minut.

,,Jak se cítíte?" zeptal se Emilie pak lékař měkce. ,,Co rameno?"

,,Nelepší se to."

,,A jak se cítíte?" zopakoval otázku s vševědoucím pohledem přes obroučku brýlí.

,,Ujde to," hlesla Emilie s povzdechem.

Bjørn z pozadí přihlížel, jak doktor Emiliino rameno s citem prohmatává a jak ho kontroluje ultrazvukem. Lékař si stále více sám pro sebe něco mručel.

,,Obávám se, že pro vás nemám dobrou zprávu."

*

Bjørn prošlapával cestu Emilie a na některých místech zastavoval a otáčel se k ní přes rameno, aby se ujistil, že místo dokáže překonat. Rozhlížel se po okolních stromech, z kterých oblevou ztěžklý sníh popadal dolů. Hvízdl na Micka, který chytil nějakou pachovou stopu.

Od jejich společné návštěvy doktora uběhlo mnoho týdnů a biatlonová sezóna skončila bez jejich aktivní účasti. Emiliino rameno žádalo operativní zákrok stejně jako Bjørnova ruka. Ačkoliv se Emilie snažila být silná a nedát na sobě znát plný rozsah rozčarování ze ztráty možnosti dosáhnout svých ambicí, Bjørnovi trhalo srdce ji v jejím rozpoložení pozorovat.

I on sám byl rozčarovaný, ale nejen že si za své zranění mohl sám, i jeho pohnutá změna priorit těsně před zlomeninou, mu pomohla zůstat pevně stát na zemi a nenechat se dlouhou dobou léčení zdrtit. Když si ta špatná zpráva, týkající se jich obou, trochu sedla, zapředli Bjørn s Emilie rozhovor.

,,Jaktože ses s tím tak rychle smířil?" zeptala se téměř vyčítavě. 

S povzdechem jí vylíčil, že je i spousta jiných věcí, na které se v životě těší a že mu vlastně až tak moc nevadí, se vymanit ze zajetí života výkonnostního sportovce, který ho neustále v něčem omezuje. Viděl nesouhlas vepsaný v její tváři. A to ho ještě víc povzbudilo, aby jí ukázal, že i její životní cesta může být docela jiná.

Teď si oba prošlapávali cestu poněkud rozbředlým sněhem, protože nedokázali od rána do večera sedět doma a tak trávili dny na nohou v přírodě. Konečně Bjørn sebral všechnu svoji sebedůvěru a odvahu, aby definitivně zvolil tento den, který se měl od všech předchozích lišit.

,,Dlouho jsem nad tímhle přemýšlel," promluvil s nepřítomným pohledem vpřed k Emilie, prošlapávající si cestu těsně za ním.
,,Co znamená, udělej to pořádně?" zopakoval její slova z nedávné minulosti, rozhodil u toho rukama a zastavil.

Emilie se na něj zadívala s údivem pootevřenými rty, ale než stihla vyslovit otázku, pokračoval.

,,Ptal jsem se dokonce Per, Terry... ale nezdálo se mi to," zavrtěl hlavou a koukal pod vlastní nohy, jak jarním sněhem rázoval tam a zpět. ,,Tak jsem se, chtěl jít zeptat i tvý ségry. No ale, to mi teda odpusť, na ségru tě nezná moc dobře."

,,O čem to sakra -"

,,A pak mi svitlo!" bodl vítězně prstem do vzduchu Bjørn. ,,Poptal jsem se Akera! Říkal, žádný obvyklý kýče a tak..."

,,Ale na co!?"

Bjørn k Emilie přistoupil. Už se jí nevyhýbal pohledem. Naopak. S nepotlačitelným úsměvem, který mu rozjasnil vousatou tvář i oči, se lehce jako pírko dotkl jejích ramenou.

,,Tady. Lepší místo není. Ani žádný lepší moment," potřásl krátce hlavou Bjørn. ,,Vidíš, Emi? Jen se rozhlédni. No tak. Rozhlédni se."

Ve zmatku Emilie přejela očima znovu jeho tvář a pak těkala zrakem po okolí.

Stromy, sníh a zurčící potůček. Cvrlikající ptactvo.

Trochu se zamračila, jak se snažila uhodnout, co jí uniká. Co má vidět?

,,Miluju tě, Emi."

Prudce otočila hlavu zpět k němu.

,,Neumíš si představit, co pro mě znamená, že seš ochotná snášet mě a moje chyby. Strašně bych si přál bejt lepší. Lepší chlap, takovej jakýho si vedle sebe zasloužíš. Ale zatím ti víc nabídnout nemůžu. Jen slib, že se budu snažit."

A pak se stále většíma očima přihlížela, jak Bjørn před ní kleká na koleno. Otevřela pusu, aby se znovu zeptala, ale žádný zvuk nevydala.

,,Řekni, chtěla by ses stát mojí ženou, Emi?"

Klouzala pohledem mezi jeho tváří plnou očekávání a rukou, kterou k ní natahoval. V prstech držel prstýnek, který rozhodně nebyl z žádného drahého kovu. Divoce zamrkala, jak se jí překvapením slzy vehnaly do očí.

Ten malý kroužek byl ze dřeva.

Vzlykla a klesla k němu na kolena. Včas ji zachytil, aby neupadla a přitáhl si ji blíž. Rozplakala se a natahovala se, aby ho objala a políbila.

,,To má být ano, Emi?" zašeptal jí do rtů. ,,Potřeboval bych to od tebe slyšet."

,,Ano," sykla.

Věnoval jí zubatý úsměv a pak k ní hlavu natočil lehce bokem. ,,Asi jsem špatně rozuměl. Cos říkala?"

,,Ano, chci!"

Lehce se odtáhl a vyprostil obě ruce, aby mohl najít její drobnou ručku. Když mu přihlížela, jak jí na prst navléká dřevěný prstýnek, plakala a šeptala: ,,Taky tě miluju!"

⇝ KONEC ⇜