Po návštěvě matky se Bjørn uzavřel do sebe. To krátké znovushledání ho úplně vykolejilo a ačkoliv se tomu stále snažil bránit, vzpomínky se mu samovolně vracely. Pouze se lehce změnil ten tíživý pocit, který z nich na něj usedal. Místo ukřivdění cítil tíhu pochybení. Emilie se ho nesnažila z jeho světa vytrhnout. Domníval se, že situaci chápe.

Bjørn se obával, že dělá fatální chybu, když Emilii bere ke své matce. Zároveň se však uklidňoval, že kdo chce kam, pomozme mu tam. Sama o to seznámení stála, protože prostě byla ta nejzvědavější osoba, jakou kdy poznal. Sám byl poněkud překvapený, jak náhle situace v domě, kde vyrostl, vygradovala a jak se díky Emilie pozitivně vyvinula.

,,Bjørne? Haló."

Zakroutil hlavou sám pro sebe. Ukázat otevřenost mírové dohodě s matkou ho stálo víc sebezapření, než se mohlo zdát. Jenže by se musel stydět, kdyby před Emilie opět měl před něčím utíkat.

Aby Em udělal místo, sundal kytaru z klína, a opřel ji bokem o pohovku.

,,Na co myslíš?" zeptala se a uvelebila se na jeho stehnech.

Někdy mu přišlo, že má na tohle Emilie nějaký speciální senzor.

,,Někdy tě vůbec nepoznávám," prohodil nedbale.

,,Jak to myslíš?"

,,No, když si vzpomenu na Emilii, kterou jsem poznal před... počkej, musím to spočítat... ty brďo, teprv před osmi měsíci!"

Zašklebila se a celá se nahrbila. Zdálo se, že skutečně nerada vzpomíná. Alespoň to měli společné. ,,Nevím, jestli chci slyšet, co se chystáš říct."

Bjørn se usmál a letmo po ní pohlédl. Líbilo se mu, že se zase červenala ve tváři, i když nechápal důvod.

,,Kdyby mi tenkrát někdo řekl, jak moc změníš můj život, vysmál bych se mu," prohodil s nosem zabořeným do jejích rozpuštěných vlasů.

Cítil, jak se pootočila, aby na něj upřela pohled a tiše čekal na nějakou reakci. ,,Nic k tomu neřekneš?"

,,Musel sis o mně myslet, že jsem úplná mimoňka."

,,Co?!" podivil se. ,,Ne! Připomínalas mi takovou žabičku... Zmatenou. Žabičku."

,,Ropuchu."

,,Ne. Existujou i roztomilý, hezký žabky."

,,Bjørne?"

,,Co?"

,,Líbila jsem se ti?"

Vyloudil jakýsi podivný zvuk, z kterého nešlo poznat, jestli se jedná o ano nebo ne.

,,Nelíbila," odpověděla sama sobě naoko s nadhledem, ale Bjørn už na ní poznal, kdy je zklamaná.

,,Ne, že by ses mi na první pohled nelíbila, Emi... asi jsem se jen pořádně nedíval, víš jak..."

,,Vím. Stála vedle mě Rikke, takže..."

,,Pfuuu, přestaň! Nezačínej s tím," požádal ji upřímně a prsty si z obličeje odstranil neviditelný, lechtající vlas, uvolněný z culíku.

Nechtělo se mu myslet na žhavé chvíle s Rikke. Ani teď, ani jindy. Ačkoliv to šlo o sladké chvíle, skončilo to hořce. Vlastně se sám postaral, aby to poněkud trapně vyčpělo do prázdna. Když na to pomyslel, trochu se zastyděl a tak tu myšlenku jako vždy raději rychle zapudil.

,,Je krásná," rýpla si znovu Emilie.

,,Jo. No. Je. Seš teď spokojená?" broukl popravdě, aby ji neobelhával.

,,Ani moc ne."

,,Tak vidíš. Říkal jsem, ať s tím nezačínáš... A tak radši... řekni, já jsem se ti jako líbil?"

Koutky úst jí vyletěly vzhůru a následně začala dusit návaly smíchu. Dramaticky se zhluboka nadechl a hravě zavrčel nad jejím výsměchem.

,,Takže nelíbil. Jsme si kvit."

,,Líbily se mi tvoje vlasy," přiznala. ,,Vlastně jsem ti je od první chvíle záviděla."

,,Vlasy, pfff... Takže jsem se ti nelíbil."

,,No, na první pohled asi ne. Myslím, že jsem se pořádně nedívala..."

Opět po ní letmo šlehl pohledem. Úsměv se mu už nedařilo potlačit. ,,Samozřejmě, že ne. Opodál stál Miks."

,,Vůbec o něm nezačínej!" okřikla ho Emilie rychle a pak se oba od srdce rozesmáli.

***
Dny plynuly. Bjørn trénoval a snažil se to příliš nerozpitvávat před Emilie, která na něj téměř vždy čekala u něj doma. Zraněná. Mimo hru až do konce sezóny. Pokaždé ho při té myšlence bodl osten viny.

Cítil jemu nový pocit zklamání, když prošel vchodovými dveřmi a ona na něj vyjímečně nečekala na pohovce s notebookem na klíně, kde se věnovala podkladům ke studiu, ke kterému se se zvláštním sebezapřením vrátila.

Chtěl jí výpadek ze závodní přípravy nějak vynahradit. Snažil se ji mezi svými dvoufázovými tréninky rozptýlit, ačkoliv ho to někdy stálo víc sil, než by byl obvykle schopný vynaložit. Vlastní melancholii a diagnózu svých zážitků z dospívání si nechával na chvíle, kdy nebyl s ní. Ztrácel se pak ve vlastních prožitcích a o všem co si pamatoval, pochyboval.

Dosud věřil, že se neshody s matkou zakládaly na jejím pochybení, rozdílných názorech a rozchodu s otcem. Když se však nově pokusil na jisté situace podívat z matčiny pozice, jak jim to při poslední návštěvě bez okolků nastínila, začal váhat, kolik se toho mohlo udát jinak, kdyby tenkrát slepě nepřevzal všechny otcovy křivdy a postoje k matce za své. Obvykle pak svoje smýšlení vyhnal z hlavy poučkou, že minulost už nezmění a musí hledět do budoucnosti.

U večeře si všiml, že jeho budoucnost , tedy Emilie, se v jídle přehrabuje vidličkou, ale nejí. Zarazil se.

,,Děje se něco?"

Zvedla k němu pomalu pohled a než stiskla rty silou k sobě, neunikl mu její zasmušilý výraz.

,,Je ti špatně?" zkusil štěstí.

,,Není," hlesla, ale vidličku odložila.

Nepřestal ji propalovat očima a protože stále mlčela, také odložil vidličku a nuceně si odkašlal. Znovu na něj pohlédla a uvědomila si, že čeká na její vysvětlení.

,,Pozítří mám kontrolu s tím ramenem."

,,To je dobře."

Bjørn si uvědomil, že toho dne se má sebrat k odjezdu na předposlední štaci světového poháru v Kontiolahti. Nevhodný timing.

,,Mám z toho zlý pocit."

Zíral na ni bez mrknutí a zapomněl dýchat. Tak moc se zabýval vlastní minulostí a matkou, že málo vnímal, co prožívá Em. Najednou měl pocit, jakoby ho polila studenou vodou. Obcházel její problém po špičkách, protože ho tížil pocit viny, namísto aby s ní o tom mluvil. Uvědomil si, že její zdrženlivost v poslední době interpretoval ostudně sebestředně.

,,Určitě bude všechno, jak má být, Emi," zamručel zastřeně a natáhl se, aby sevřel její ruku ve své.

Povzdechla si.

,,Obávám se, že ne. Bolí to furt stejně a necítím žádnou změnu."

,,Je to moc krátká doba..."

,,Já nevím," pípla a už se svoje pocity nesnažila skrýt. Její tvář změnil očividný smutek.

Marně tápal, co by mohl říct, aby ji povzbudil. Pak pokračovala sama.

,,Ty se tím netrap. To rameno bylo dycky nějaký špatný. Mívala jsem s ním problémy už dřív."

Prudce zamrkal a tlumeně se uchechtl. ,,To je skvělý, tak já a můj pes jsme ti posrali tvojí vysněnou sezónu a ty uklidňuješ mě, že se tím nemám trápit? To se povedlo."

,,Asi to tak má být," zatěkala očima kolem dokola a zamyšleně našpulila pusu. Oči se jí nápadně leskly.

,,Víš co, nemalujme čerta na zeď. Počkáme, co doktůrek poví. Určitě bude všechno, jak má být," pokusil se zachovat pozitivní smýšlení Bjørn, ale měl pocit, že tím utěšuje jen sám sebe.

*

,,Žabičkooo," zvolal Bjørn vesele, když pustil vchodovými dveřmi dovnitř nejdřív psa a pak sám vešel. ,,Jsme doma. Kde se schováváš?"

Nečekal na odpověď a následoval jednoduše Micka. Našli Emilie, jak si jednoruč v koupelně češe vlasy.

,,Ahoj Emi," vlepil jí pusu na tvář. ,,Tady máš, co sis přála," podal jí sáček s věcmi.

,,Děkuju. Vydrž. Dám ti to," vypla fén na vlasy a protáhla se kolem něj z koupelny.

,,Co?"

Pronásledoval Em nejen očima a usmál se při pohledu na její andělské vlasy. Měli opakovanou rozepři, když jí odmítl udělat culík. Nezvládla si ho sčesat sama jednou rukou, protože zraněnou paži tak vysoko zvednout nemohla. A jemu se líbila víc s rozpuštěnými vlasy a tak si to k její drobné nelibosti prosadil.

,,No ty peníze. Tady. Stačí to?"

,,Nech si to."

,,Ne, chci ti to vrátit."

,,Nebuď směšná," odpinknul jí znovu ruku s bankovkou.

Pokusila se mu ji strčit do kapsy u flanelové košile a tak ji chytil za zápěstí. Věděl, že to je nezraněná ruka a čím dál větším tlakem jí nutil ruku s bankovkou stočit zpět k peněžence.

,,Aaaau! To už bolí!"

,,Tak se nebraň."

,,Tak si ty peníze vem!"

,,Ale no tak, nescénuj, co bych s tvýma drobnýma dělal. Nech si to."

Konečně povolila a podívala se mu do očí.

,,Nemůžeš jen říct díky a hotovo, hm?" kmitnul hravě obočím.

Přimhouřila oči, napodobil ji.

,,Tak drobný...?"

Pokrčil rameny. ,,Pro mě jo."

Kousla se do rtu, což ho přinutilo protočit oči.

,,Fucking Jesus, Emilie, nedělej, že to furt ještě nechápeš."

,,Nejsem si jistá."

,,Vidělas snad, jak bydlí moje matka. Kde jsem vyrostl?"

Našpulení úst zřejmě mělo znamenat souhlas. Měl chuť ji políbit a ještě tu její pusinku nějak zneužít.

,,Tak už sis domyslela, že tohle jsou drobný."

Chvíli přemýšlela a oči jí rozzářily neposedné jiskřičky. ,,Nechci bejt zlatokopka."

,,Nemám tu nikde zlatý cihly. Tak neboj."

Kousla se do rtu, aby potlačila uchichtnutí. ,,Tady je nemáš, ale jinde jo?"

Podrážděně si povzdechl.

,,Vždycky mě zajímalo, jak taková zlatá cihla vypadá."

To už se uchechtl i Bjørn. ,,Tak já ti nějakou cihličku seženu."

,,Cihličku?!"

,,Cihla by na tebe byla moc těžká."

,,Blbost. Kolik váží?"

,,Dvanáct a půl kila."

,,Jak to víš, když žádnou nemáš?"

Smích mu probublal hrdlem. Byla tak prohnaná!

,,To je obecně známá informace."

,,Neřekla bych."

,,Co si radši promluvit o možnosti, jak by ses místo drobných mohla odvděčit jinak?"

,,Aha!" ukázala na něj prstem.

,,Co je?"

,,Já věděla, že to není nezištné."

Přitrouble se zaksichtil. ,,Prostě mi ho třeba vykuř a jsme si kvit."

,,S tím jsem skoncovala."

,,Eh?"

,,Kouření prý škodí zdraví."

Se smíchem protáhl obličej. ,,Okej, od teď tomu budu říkat výhradně orální rozkoš."

,,Tuhle hlášku jsi ukrad."

,,Nemůžu být věčně kreativní a vymýšlet si všechno sám. A teď už pojď blíž, myslím, že tě jsem nucen svlíct, tahle košile ti totiž nepatří," zajel pod flanelku rukama a pohladil ji po horké, hebké pokožce.

Líbilo se mu znovu objevovat, co schovává pod oblečením, které mu někdy kradla. Komicky na ní plandalo. Vyjel rukama vzhůru přes žebra a polaskal ji na prsou. Vykouzlilo to na její tváři něžný úsměv. Vyhoupla se na špičky, aby si vyžádala polibek. Nechal ji, aby si ho zdravou ruku přitáhla níž. Rád ji dráždil a nechával ji, aby se dožadovala toho, co chce. A když mu to nechtěla jednoduše říct, musela se snažit.

Zatímco ji hladil, líně jí oplácel polibky. Věděl, že se kvůli tomu po chvíli rozohní. Měl rád, když se kroutila a čím dál dychtivěji vycházela vstříc jeho rukám. Nespokojeně zabručela a on musel potlačit v hrudi smích. I tak poznala, že mu v polibku cukají koutky úst.

Prudce se odtáhla a s rozpálenými tvářemi si ho prohlédla. ,,Ty hajzliku, hraješ si se mnou?"

Chtěla se otočit a na truc odejít, ale chytil ji rukama kolem pasu a ačkoliv na protest mručela, dostrkal ji k posteli, kam ji poněkud nekoordinovaně svalil, protože se bránila. Nechtělo se mu ztrácet čas s knoflíky a tak jí košili trochu hrubě vyhrnul nahoru, aby se ústy přisál k její hrudi. Na moment se pod ním kroutila jako housenka a pak z ní vyšlo tlumené, žádostivé zasténání.

Následně se pokusila vzepřít a zdravou rukou mu zatlačila na hlavu. ,,Nechci tě."

,,Ale chceš," zamumlal mezi olizováním bradavky.

,,Nechci, aby sis se mnou hrál."

,,Vždyť se ti to líbí."

,,Nelíbí."

S mlasknutím bradavku pustil a krátce vydechl, aby se se rty těsně blízko ostře nadechl. Pak ji znovu obkroužil jazykem.

,,Ó bože," zavrčela.

,,No ne," zašeptal, ,,od hajzla k bohovi do půl minuty."

,,Já... eh, prosím Boha o slitování. Vůbec tohle nechci."

,,Ne jo?" pomalu sklouzl rukou mezi její stehna a prsty se jí dotkl přesně tak, jak to měla ráda. ,,Takže mám přestat?"

,,Jo."

Povzdechl si. Opřel se o loket a druhou rukou si otřel sliny kolem úst. Chvíli sváděli oční souboj.

,,Anebo ne," zašeptala, když poznala, že se chce zvednout a odejít.

Blýsklo se mu v očích, když se k ní opětovně pomalu skláněl. Místo nadávky, která mu jen prolétla hlavou, ji chytil kolem krku těsně pod čelistí. Nepolíbil ji. Vtáhl její spodní ret mezi zuby a skousl, až tlumeně vykřikla. Okamžitě ho to vzrušilo, až si musel znovu připomenout, že je zraněná a musí brát ohled.

A tak na to šel podle jejích představ. Líbal ji, dokud oba neztratili dech. Hladil ji po celém těle, že se pod ním žádostivě svíjela. A pak si ji bral pomalu, až ho škrábáním po zádech prosila, aby zrychlil.

Vzpínala se pod ním a vycházela mu vstříc. Když mu nehty na bedrech zaryla do kůže tak hluboko, až sykl, pochopil, že se blíží vyvrcholení. Znovu ji líbal s otevřenýma očima, aby mu neunikl její navýsost blažený výraz.

To byla  pro něj třešnička na dortu, ta poslední troška vzrušení, kterou potřeboval on. S tlumeným bručením ji následoval. A než se svalil vedle ní, nežně ji políbil do koutku úst.

,,To zas budou na fyziu otázky, proč mam poškrábaný záda," pronesl, když chytil dech.

Našpulila pusu a tvářila se nevinně, snad jakoby ho před několika minutami zdrápal někdo jiný.

,,Promiň," pípla sotva slyšitelně.

,,Dobrý, hehe, já mu to holt budu vyprávět, jak jsem k tomu přišel."

Aniž by si všiml, že se pohla, štípla ho do kůže na žebrech. ,,Ah!" vyjekl překvapeně.

,,To si zkus a když se to dozvím, tak tě štípnu ještě někam jinam."

,,To bys neudělala...?"

Zlověstně se pousmála. ,,Jak myslíš..."

Nějakou dobu tak vedle sebe leželi a uculovali se. Emilie to tak jako pokaždé nevydržela jako první. Prsty mu přejížděla nejdřív po paži, po hrudi a nakonec po břiše. Túru zakončila ukazováčkem v jeho pupíku.

,,Proč jezdíš Harrisonem, když by sis mohl dovolit jakýkoliv jiný auto?" zeptala se naoko nevinně. Znal tyhle její ledabylé, plytké otázky, za kterými se schovávalo víc. Především ta její nekonečná zvědavost. Už chápal, že zájem pramení z jejích citů a snažil se nad těmi dotazy nevzdychat přehnaně otráveně.

,,Harrisona?!"

,,Forda. Říkám tvýmu trucku Harrison... Ford."

Bjørn se uchechtl. Pojmenovat auto ho nenapadlo.

,,Nemám rád BMW."

Roztomile se zamračila, až se zase objevila ta malá vráska mezi jejím obočím. ,,Existujou i jiný značky. Proč jsi vypíchl zrovna BMW?"

Zvedl ruku a zabořil prst do vlasů, aby se dlouze podrbal na místečku, které ve skutečnosti vůbec nesvědilo. Uvědomil si, že je mimo.
,,Ehm, ty nenarážíš na to, že jsem odmítl ten sponzoring?"

,,Netuším o čem mluvíš," zacvrlikala nápadně sladce. ,,Tys odmítl sponzoring?!"

,,Seš špatná herečka."

,,Co?! Já nic nehraju! Neptala jsem se kvůli tomuhle."

,,Ne? A kvůli čemu teda?"

,,Kvůli cihlám. Obvykle když na to kluci maj, tak jezděj v nadupaných autech a balej na to holky."

Bjørn se bublavě rozesmál.

,,Co je na tom vtipnýho?"

,,Vůbec nic."

Vyskočila,  sedla na něj obkročmo a položila se hrudí na tu jeho. Koukala mu z blízka neústupně do očí. ,,Čemu se směješ?!"

Sjel pohledem k jejím zarudlým rtům. Nikdy s nikým o své finanční situaci nemluvil. Už během školních let se naučil s pomocí pár tvrdších lekcí, že je lepší se s tím nepovažovat nad ostatní, protože se to nevyplatí. A proto neměl kabriolet a ani žádnou podobnou past na roštěnky.

,,Pokud si dobře vzpomínám, tak ty ses nechala sbalit na Harrisona... drahou káru netřeba. Řekni je to mým charisma?" zamrkal na Emilie.

Přihlížel jí, jak tu informaci zpracovává a jemný ruměnec se mění v nezbedný úsměšek.

,,Já si teda vzpomínám trochu jinak..."

,,Vážně? Povídej..." pošťouchl ji a chytil ji za boky, aby ji trochu nadzvedl. O kousek se pod ní posunul a zakroužil boky, aby jí fyzicky upozornil, že se mu téma rozhovoru líbí čím dál víc.

,,No, myslím, že auto v tom nehrálo žádnou roli..."

Chytil ji za zátylek a přitáhl si její obličej blíž. ,,Vzpomínáš na to ráda?" zašeptal a jak ho její rozkrok hřál v klíně, pomyšlení na jejich první sex ho naprosto vzrušilo. ,,Já teda rozhodně jo."

,,Mmmh," zamručela a přišlo mu, že jí tváře zrůžověly.

Bjørn tu vzpomínku miloval. Ten moment překvapení, který mu připravila. Nehrálo roli, že si k tomu musela dodat odvahu alkoholem. Byla jako žádná jiná žena před ní. A doufal, že už ani nebude žádná další po ní.

Přitáhl si její obličej ještě o kousek blíž a hladově ji políbil.