ÚNOR

Nemohla jsem se dočkat, až budu zpátky u A týmu a Bjørna. Během jednoho týdne se toho stihlo na evropě udát tolik a tak jsem se po splnění povinností těšila na uvolněnější atmosféru. Uvolněnější samozřejmě pouze pro mě, protože účastníci mistrovství světa měli určitě plnou hlavu svých plánů, cílů a snů. Alespoň jsem si to myslela.

Celou cestu z Estonska do Rakouska jsem nebyla schopná z tváře dostat přitroublý úsměv. Měla jsem k tomu hned několik důvodů. Začínalo to pocitem hrdosti, protože se na mě přijeli podívat i moji rodiče, kteří sice minuli mou výhru ve štafetě s Larsem, ale za to stáli na tribuně, když jsem si doběhla pro zlato ve sprintu. Druhá medaile také znamenala zpáteční jízdenku za áčkovým týmem, takže jsem si tiše gratulovala, až do chvíle, když jsem to prokecla nahlas při videohovoru s Bjørnem. No a k završení stačilo veselé troubení týmových kolegů, když konečně pochopili, že s vlasáčem jsme pár.

,,Já to věděl." a také ,,Vy dva k sobě sednete jako prdel na hrnec." anebo třeba ,,Pokud vám to vydrží, budete mít ty nejpošahanější děti v celým vesmíru."

Tím to ale haslo, protože Stine se urazila. Velmi rychle pohlédla na Rikke, která se usmívala a protože v její tváři chyběl údiv, domyslela si blondýnka, že ona o nás věděla.

,,Proč ona o tom ví a já ne?"

Zděšeně jsem koukala na hnědovlasou, svéráznou kamarádku, která se jen omluvně usmála. Nemohla jsem přece říct nahlas, že jsem ji žádala o svolení. Jenže Rikke mě předběhla.

,,Přišla si za mnou pro požehnání tohoto ďábelského činu."

,,A tys jí ho dala?" přesunula svůj vyčítavý pohled Stine na ni. Ulevilo se mi.

,,Jasný."

,,Kecáš!"

Rikke protočila panenky a tvářila se stejně afektovaně jako vždycky. Snažila se ukázat, že to má na háku. A já tomu věřila. Nebo jsem tomu spíš chtěla věřit.

,,Pěkně kecá," prohodila pak ke mně polohlasem Stine, když se hnědovláska vzdálila. I když se mi vážně zdála uražená, že jsem se jí nesvěřila.

,,Jak to myslíš?"

,,Ani náhodou jí to není jedno, že jsi teď s Bjørnem."

,,Ale já se jí tehdy ptala a řekla, že už o něj nestojí."

,,Kecá! Prostě kecá! Možná si přeje, aby jí byl ukradenej a aby jí to bylo jedno, ale není to tak."

Začalo mi z jejího naléhavého tónu být úzko.

,,Víš, jak ji to sebralo, když se na ni vyprdnul?" dorážela Stine.

Pokrčila jsem rameny, protože jsem se o tom dozvěděla až zpětně a tak jsem Rikiinu pravou reakci neznala.

,,Byla z toho hotová," prozradila mi Stine soucitně.

,,Tvrdila, že se jí to dotklo, jen protože je zvyklá, že to ona dává ostatním kopačky."

Stine si smutně povzdechla. ,,Jo, to tvrdila. Ale já ji znám a tvrdím, že to je přetvářka. Chtěla ho. A on nechtěl ji. Nebo alespoň ne tak jako ona jeho. A ty máš teďkon přesně to, co si ona přála. Máš ho jenom pro sebe. Žádní přátelé s výhodami, ale vztah."

Vzpomněla jsem si na jistotu, s kterou mi tenkrát, když jsme ještě byli pouzí kamarádi, Bjørn tvrdil, že se mezi nimi jedná jen o sex a Rikke o nic víc nestojí. Takže by se se snad i on občas mýlil?

,,To ti řekla?"

,,Ne, samozřejmě že ne. Ale mám oči a čtu mezi řádky."

Ačkoliv jsem tedy žila v domnění, že Rikke je otevřená a upřímná, ukázalo se, že má dost možná tendenci se emotivně vázat stejně jako spousta dalších žen. Nedovedla jsem jí zazlívat, že se tvářila nad věcí a tajila svůj skutečný zájem o vlasáče.

Přesto jsem si chtěla s Rikke promluvit, ale nenadešla vhodná chvíle. Viděly jsme se vždy jen v přítomnosti někoho dalšího a ona se tvářila, jakože se nic neděje. Bohémka jako obvykle. Ze závodů si hlavu nedělala. Slavila, ať medaili získal kdokoliv z týmu a hýřila ostrým důvtipem.

Mrzelo mě to, ale protože jsem si nebyla vědoma, že bych jakkoliv chybovala, snažila jsem se ten špatný pocit upozadit.

Nezbylo mi tak, než se sobecky soustředit sama na sebe. Cíl jsem měla jasný a dosáhla ho. Žádných dalších skvělých výsledků už jsem ale na mistrovství evropy nebyla schopná. Sprint rozčvachtaným sněhem za zlatou medailí mě stál všechny síly.

Příjezd do Hochfilzenu, místa konání mistrovství světa, proběhl s neskrývaným nadšením z návratu. Dobré pocity převažovaly ty negativní, které se na mě v B-týmu nalepily.

Stála jsem zrovna na recepci a čekala na klíč od pokoje. Mezitím jsem se rozhlížela a radostí se mi opět skoro zastavilo srdce, když jsem uviděla kluka, kterému zpod čepice s norskou vlajkou v ocáscích čouhaly blond vlasy a tváře mu opět pomalu ale jistě zakrývaly vousy.

Pak jsem si však vzpomněla, jak to dopadlo naposled, když mě neočekávaně spatřil v hotelu a celá jsem ztuhla. Nemohla jsem odtrhnout oči od jeho siluety. Svižným krokem kráčel hotelovou lobby po boku Johannese Daleho.

Naše pohledy se střetly a k mému překvapení se Bjørn zarazil. Plácl Daleho po rameni a něco mu pověděl, načež se ke mně otočil i jeho zrak. Dale se usmál od ucha k uchu, jak to umí jen on a mávl na pozdrav. Vrátila jsem mu to a skoro se třásla očekáváním, když Bjørn vyrazil ke mně.

Historie se neopakovala. Úlevu vystřídalo nadšení, když mě Bjørn bez zaváhání objal kolem pasu a sklonil se, aby mě políbil.

Naše rty se spojily a já stále myslela, že jde o uvítací chvilkový polibek. Bjørn se však zřejmě chystal oslnit mě i blízké okolí a přitáhl si mě zpět, když jsem pusu chtěla přerušit. Spojil naše rty v intenzivním polibku. Bez jazyka, ale se zřejmou naléhavostí. Chyběla jsem mu! Zaskočilo mě to, protože vyjadřování silnějších emocí jsem u něj znala především s ohledem na ty negativní, obzvlášť zlost.

Konečně se pak odtrhl a čelem se opřel o mé, aby měkkým hlasem pozdravil. ,,Ahoj Emi."

,,Ahoj miláč-"

Nestihla jsem to doříct, protože mě znovu políbil a z hrdla mu probublal hravý smích.

***

,,Tak co?" zeptala jsem se ho.

,,Co co?"

,,Jaký to je s mistryní evropy?"

Usmál se tím svým šelmím úsměvem. Byl ve skvělé náladě od první chvíle, co jsem se vrátila. Nestíhala jsem se divit. ,,Dost dobrý. Vlastně uvažuju, že už pro mě obyčejný holky bez titulu nejsou dost dobrý."

Vychytali jsme volný pokoj, můj a Idin, ve chvíli, kdy účastnice mistrovství šly trénovat střelbu. Mě se to netýkalo, směla jsem si od malorážky odpočinout po závodním víkendu.

Pobaveně a polichoceně zároveň jsem se culila. ,,Hm, já už taky jedině s vítězem světového poháru. Ale ne s ledajakým. Musí mít dlouhý vlasy a tetování."

Bjørn spokojeně zabručel, políbil mě do vlasů a vyskočil na nohy. Zvědavě jsem se po něm ohlédla a uvízla očima na jeho nahém, vypracovaném zadku. Něco štrachal po kapsách svých tepláků a pak se ke mně vracel s čímsi, co schovával v sevřené pěsti.

,,Mám pro tebe dárek."

,,Co?" vyjekla jsem překvapeně. ,,Nic neslavím."

,,Ale já oslavuju tebe. Natáhni ruku a zavři oči."

,,Nechci, abys mi nic kupoval a vyhazoval za mě peníze."

Bjørn se zamračil a potřásl hlavou. ,,Kdo říká, že jsem vyhazoval peníze?"

,,Tak předpokládám, žes to neukradl."

Odfrkl si jakože jsem nemožná. ,,Natáhni ruku a zavři ty proklatý modrý oči, nebo ti je zavážu."

Musela jsem se jeho výrazu usmát, ale i přesto ve mně dřímala chuť se vzepřít a žádný dar nepřijímat. Povzdechla jsem si, násilím stiskla oční víčka k sobě a kamsi před sebe napřáhla ruku.

Cítila jsem, jak se jeho teplé prsty dotkly mojí pokožky. Dokonale jsem vnímala každý sebemenší dotek, po horečném sexu ještě zůstaly moje smysly rozjitřené.

,,Líbí se mi, jak předpokládáš, že jsem chudák, co skončí s holou řití, když ti něco koupím, hehe... ale vlastně to neni špatnej nápad..." brblal si pod vousy.

Odmítavě jsem zabručela, ,,holá řiť je o.k. Ale nic nekupuj."

Jen se uchechtl.

Na kůži jsem něco cítila, ale nedokázala jsem přesně určit, co to je. Nestudilo to, takže se nejednalo o kov. Upnul mi snad na zápěstí provázek? Nutila jsem se oči neotvírat.

,,Už můžeš," přiměl mě otevřít oči měkkým hlasem, který prozrazoval, že se usmívá.

Zaostřila jsem na vlastní zápěstí.

Obepínal ho pletený náramek z černých nití. Jasně. Jakou jinou barvu by vlasáč mohl vybrat?

,,Jéééé," zakňučela jsem překvapeně a přiblížila ruku k obličeji, abych si to lépe prohlédla. Náramek nápadně připomínal to, co tvořily Tiril s Ingrid ve volném čase. Jenže ony využívaly pestrobarevné bavlnky. ,,Kdo ho dělal?"

Jedno povytažené obočí. ,,No, já přece," odpověděl s naprostou samozřejmostí kapitán Chlubil.

Pochybovačně jsem povytáhla obočí. ,,Vážně?"

,,No," pokrčil rameny.

Znovu jsem se podívala na náramek a na něj. Vzpomněla jsem si, že v dospívání jsem sama zkoušela podobný z barevných bavlnek splést a že to vlastně nebylo až tak komplikované.

,,To je krásný!" uniklo mi zjihle, protože jsem si uvědomila, že když ho vyráběl, tak u toho zřejmě celou dobu myslel především na mě.

,,Fakt?" ujišťoval se a já rozpřáhla paže, abych mu padla kolem krku. ,,Já jen že jsi nejdřív vyšilovala."

Opusinkovala jsem mu obličej, až se začal šklebit, ale úsměv se mu skrýt nepodařilo. Svinula jsem se mu do náručí. ,,Myslela jsem, žes mi něco koupil."

Mlaskl mi těsně u ucha. ,,Tak to jsem pěkně trapnej s timhle, co?"

Zahnala jsem myšlenku na svoji původní představu nějakého náramku, co se dá koupit a který už nosí nespočet jiných dívek. Rozněžněle jsem zakvičela, ,,Ne! Naopak. Tohle je mnohem lepší!"

,,Trénoval jsem prsty."

,,Co?"

,,No," škubl rameny, ,,víš, jak si jinak furt hraju s těma debilníma kuličkama."

,,Myslíš ty golfový míčky?"

,,Jo," kývl. ,,Tak to kvůli rukám. Potřebuju, abych měl pohyblivý prsty kvůli paličkám."

,,Paličkám?"

,,Bubenickejm paličkám."

,,Jo aha," poznamenala jsem s pochopením zklamaně. A já myslela, že u toho myslel na mě.

S širokým úsměvem nevinně zamrkal těma svýma čarokrásnýma očima a já poměrně rychle zapomněla na svoje pochyby. Měl mě v hrsti.

,,Jak jsi věděl, jak ho máš vyrobit dlouhej?"

,,Poměřování mi docela jde. Vzal jsem to podle svýho ptáka."

Zaskočila mi vlastní slina a rozkašlala jsem se. ,,Blboune!"

,,Hehe," natáhl se znovu po mojí ruce a prsty obepjal moje zápěstí, aby mi to odebírání míry demonstroval. ,,Už chápeš?"

,,Jo! Právě jsi mojí ruku přirovnal ke svýmu ptákovi!"

*

Během ranního tréninku následujícího dne nebyl problém, abych se přidala k chlapcům. Na programu jsme měli udržovací jednotku v nízké intenzitě. A rychlejší práci jsem si jako náhradnice, která se s nejvyšší pravděpodobností do závodu nepostaví, musela odbýt odpoledne o samotě.

V klasické technice jsme pádlovali na lyžích po desítku kilometrů s krásnými výhledy... které jsme neviděli, protože sněžilo. Jak jinak, ne nadarmo se místu přezdívá Snowfilzen. Třeštila jsem oči ve snaze, aby mi mezi s přibývající intenzitou padajícími vločkami nic neuniklo, a pokoušela se zezadu nenajet do Bjørna, Sturly nebo Daleho.

Protože jsme udržovali puls v zanedbatelné výši, zůstával prostor pro slovní výměnu a spoustu vtípků.

,,Takže až budeš nepoužitelnej jako výkonnostní sportovec, co budeš dělat?" vypálil na Bjørna Johannes. Zřejmě mu nešlo do hlavy, že oproti ostatním sportovcům se ani nepokusil věnovat studiu. Nemohl tušit, že tahle forma vzdělávání Bjørnovi jako dyslektikovi prostě nepřála.

,,Cokoliv, co mě bude bavit."

,,Jako třeba?" nadhodil Dale přátelsky.

Vlasáč se na moment zamyslel a po té, co se kousl do spodního rtu nadhodil, ,,otevřu si McFuck."

,,Prosim?"

Mě uniklo uchichtnutí, i když jsem nechápala, jak přesně to Bjørn myslí. Pohlédla jsem na něj. Naprosto uvolněně pádloval a na opět neoholené tváři, kde se mu ve vousech usazovaly sněhové vločky, vyčaroval úsměv. Na hlavě měl reprezentační čelenku a nahoře mu trčel culíček ze zbylých dlouhých vlasů, undercut se schovával pod čelenkou.

,,Jakože prcací rychloobčerstvení. McFuck."

Propukli jsme v smích. Cítila jsem, že mi hoří tváře, i když jsem si sama nebyla jistá proč. Spát s ním mi přišlo docela přirozené, ale když mluvil o sexu před ostatními, ačkoliv se mě to netýkalo, cítila jsem se dotčená.

,,A jak to by to mělo fungovat?"

,,Já bych tomu samozřejmě jen velel," prohlásil Bjørn se samozřejmostí a zřejmě mě chtěl veřejně ujistit, že nemá zájem se na tom kšeftu fyzicky podílet, ,,ale šlo o by o rychlouspokojení v podobě chytře sestaveného menu."

Kluci se ohýbali smíchy a já se soutředila, abych se holemi strefovala do sněhu a ne do vlastních nohou.

McFuck.

Fajn. Originalitě se meze nekladou. Napadlo mě, jestli by nebylo lepší, aby se vlasáč soustředil na sprint, který se následujícího dne konal a v kterém se od něj očekával zářivý výkon. Podle všeho se však jeho myšlenky motaly všude možně, jen ne kolem biatlonu.

Bjørnova obvyklá soustředěnost na věc byla tatam. Věčně odbočoval ze stopy do hlubokého sněhu a hecoval ostatní, aby se přidali. Skákal přes kdejakou muldu a nepřestával tropit hlouposti. Výsledkem byla veselá nálada všech zúčastněných, což bylo příjemné, ale já stále nechápala, jak je tak rychlá změna možná.

Kam se poděl ten na výkon soustředěný sobec, který se byl ochotný na mě kvůli vlastním cílům vyprdnout? Jeho rozverná verze se mi však náramně líbila a tak jsem v tom nahlas nešťourala.

,,Emi! Pojeď!" povzbuzoval mě veselým, až bezstarostným tónem, abych jako poslední ze skupiny vjela mezi smrčky.

,,Kam tam chcete jet?"

,,Je to zkratka k chatě!"

Protočila jsem panenky. Moc jsem tomu nevěřila, ale nechtěla jsem, aby mi cokoliv uniklo.

Vjela jsem do hlubokého sněhu a během chvíle s ječením padla na znak. Úzké běžky nejsou ideálním vybavením pro prašan.

Kluci se smáli na celé kolo, zatímco jsem se hrabala ven. Bjørn mi vyrazil naproti a sám zavadil špičkou lyže, takže i on spadl. To už se ostatní ohýbali smíchy.

Do chaty jsme přijeli obalení sněhem všichni do jednoho, ale s rozzářenými úsměvy v omrzlých tvářích. Sotva jsme odstavili lyže, přišel nám vstříc hlavní trenér ženské reprezentace.

,,Měls nehodu?" ukázal s úsměvem ve snědém obličeji Patrick prstem na Bjørnův sněhem obalený bok.

,,Já jsem nehoda celý svůj život," odpověděl rázem s určitou ironií Bjørn.

Trenér se sice zasmál, ale mě došlo, že o pravém smyslu těch slov je vlasáč skutečně přesvědčen. Píchlo mě u srdce z detailu, že mu dost možná matka řekla, že byl neplánovaným dítětem anebo snad dokonce nežádaným. Když  můj starostlivý pohled Bjørn uviděl, reagoval povzbudivým mrknutím. Jasné, hlavně žádné litování ani soucit.

*

Koukat na Bjørnův výkon ve sprintu na mistrovství světa se stalo víc než jen trhákem nervů. Šlo téměr o fyzické utrpení.

Očima jsem přejela jeho tvář. Bystré modrozelené oči s troškou hnědé a tváře zrůžovělé mrazem. Působilo to nevinně a roztomile. Pousmála jsem se.

,,Co je?" neuniklo mu moje očumování.

,,Vypadáš docela rozkošně, když ti omrzají tváře."

,,Tak rozkošně," zopakoval po mně, pokýval hlavou a nahnul se blíž, ,,já ti dám rozkošně. Večer tě tak oprcám, že budeš samou rozkoší vrnět, co ty na to?"

Zavřela jsem oči a usmála se. Čeho jsem si myslela, že dosáhnu? V tomhle byl nenapravitelný.

V tu chvíli někam zahodil běžky a jeho paže se mi ovinuly kolem trupu. Zabořil mi zmrzlý nos pod límec a tak jsem se ošila. Hned jsem jeho přítulnost uvítala.

,,Jsem nadrženej debil, viď? Tak promiň."

,,Seš debil, ale ten nejlepší," zašeptala jsem a co nejpevněji se k němu přitiskla. Překážely mi v tom jen naše péřové bundy.

,,No, to teda nevim. Dneska jsem se moc nevyznamenal."

Odtáhla jsem se s velkou dávkou nevole, jen abych mu pohlédla do očí. Cítila jsem potřebu ho povzbudit. Pinknout mu pálkou zpět myšlenku, že zklamal. Chtěla jsem mu dodat sebevědomí, které vlastní chybou trošku ztratil.

,,No, byls nějakej moc uvolněnej. Ale nikdo nečekal, že od teď budeš stát na pódiu pokaždé."

Jeho hluboké povzdechnutí mi napovědělo, jak moc mu vyhovovalo se po dlouhé době úplně uvolnit a nedělat si hlavu ze závodů a medailí, kterých byl k mání jen omezený počet.

Bohužel se to jeho dnešní snažení minulo s jakýmkoliv přijatelným výsledkem. Dost možná se Bjørn cítil v naprosté pohodě, ale to trenéry určitě příliš nezajímalo.

,,Možná," uznal a krátce na mě vykulil modrozelené oči s troškou hnědé, než je opět přimhouřil, ,,no, měl bych se asi sebrat. Je mi to jasný."

,,Přece jsi netrénoval jen kvůli jednomu vítězství," nadhodila jsem, i když to znělo blbě. Jistě že trénoval, jen aby konečně dokázal světu, že zvládne vyhrát mezi naprostou špičkou. Ale jednorázově? Anebo chtěl potvrdit, že nešlo o souhru náhod?

Bjørn se zašklebil. Nelíbilo se mu, co říkám. ,,Co se mi snažíš říct?"

Tři střelecké chyby a  třicátépáté místo kvůli běhu slabšímu než obvykle se daly nazvat zklamáním.

Bylo jasné, že do smíšené štafety ho nenasadí. Ve sprintu selhal. Mohl však doufat v šance v dalších startech.

,,Já tě nechci hecovat, ale víš jak..."

,,Ne, nevim. Pokračuj," vyzval mě, ale místo naslouchání se naklonil, aby se přisál rty k mému krku. Pošimral mě jeho studený nos.

,,No tak," přitáhla jsem rameno směrem k hlavě, takže jsem jeho obličej skřípla u svého krku. ,,To lechtá," zachrochtala jsem.

Hlasitě mlaskl, když se odtahoval a zachechtal se. ,,Fajn," narovnal se  a upřel do mě pohled, ,,Syp to na mě."

,,Nemohl by ses trochu víc snažit?" zeptala jsem se a když jeho pohled získal na intenzivitě, dodala jsem v sebeobhajobě, ,,víš, co by dali jiní za start na mistrovství světa?"

Zatnul zuby, až mu naběhly svaly na čelisti a uhnul pohledem. Ano. Moc dobře si to uměl představit, jen na to asi tak trošku na chvíli zapomněl.