Únor

Ten vlasatý šílenec dokázal tak důkladně odvádět moji pozornost, že jsem si za celý zbytek pozávodního dne nestihla lámat hlavu, jak to dopadne s mojí nominací do ženské štafety. Trenéři to pak rozsekli hned po večeři. Což bylo dobré, protože mi aspoň nezaskočilo jídlo a nemusel ho ze mě nikdo vytloukat ven. Na druhou stranu mi chyběla berlička v podobě Bjørna, protože ten se prostě zvedl a odešel.

Poslechla jsem si z úst Patricka nominaci, která mi způsobila skoro zástavu srdce. ,,Emilie, viděli jsme, jak dobře se ve štafetách držíš, takže bychom tě rádi nechali to rozeběhnout."

Olizovala jsem si křečovitě spodní ret a přemýšlela co říct, ale nic mě nenapadlo. Potřebovala jsem jen nutně zakrýt chvějící se rty. ,,Tak jo," kníkla jsem.

Byla jsem v šoku. Štafeta ve světovém poháru obvykle byla pro nejlepší v týmu. Sázelo se na jistotu, protože šlo o prestiž. Nováčkům se místo nechávalo spíš v případech, kdy někdo z nejlepších byl nachlazený, fyzicky přetažený a podobně. Mě do karet hrál fakt, že za další dva týdny se konalo mistrovství světa a Marte se rozhodla po vítězství v individuálu pošetřit síly na nedělní sprint. A ani Ingrid nevypadala úplně nejsvěžejší a tak jsme vstupenky dostaly my ostatní. Já, Karoline, Ida a Tiril.

,,Myslím, že bude nejlepší přidělit ti první úsek, protože tak zůstaneš v kontaktu s ostatními a budeš tak moct lépe držet tempo. Navíc to aspoň budeš mít jako první za sebou a nebudeš se muset třást nervozitou tak dlouho."

Patrickovy argumenty mi přišly dost pádné. Zároveň jsem věděla, že na mě bude otočená pozornost celého světa kolem, protože Norsko v ženské štafetě zaujímalo na startu první pozici.

Přišlo mi, že moje hlava pukne. Nejen z šance běžet štafetu, v což jsem si ani netroufala doufat, ale hlavně z Bjørna. Netušila jsem, že dokáže být tak strašně natvrdlý. Copak si úplně stál na vedení? Chtěla jsem jednoduše, aby si ujasnil, co chce. Potřebovala jsem, aby si byl jistý. Nechtěla jsem dávat naše soukromí všanc ostatním, aby pán následně cuknul a dal mi košem. Narozdíl od zkušebny u Chrise, tady nebyl nikdo ze Strak, kdo by mu mohl uštědřit kopanec, po kterém by se mu rozsvítilo.

Nestála jsem jen o lísání se na veřejnosti, i když přitom dokázal být neuvěřitelně rozkošný. Nikdy dřív by mě ani nenapadlo, že zrovna Bjørn, který se furt tváří jako největší drsňák, by se dokázal tak tulit. Ale já ho jednoduše chtěla se vším všudy.

Ukázal mi taky, jak rozdílný je sex s ním přesně podle jeho nálad. A modřiny, které na mé kůži  zanechal předchozího večera, když jsem se vykradla ze společnosti týmu, abych za ním šla na pokoj, jenom byly potvrzením, že jsem to málem přepískla.

Nechala jsem ho v tom plácat, ať se snaží a docela mě bavilo pozorovat, jak nechápe, co chci. Mohla jsem mu to říct slovo od slova rovnou, ale u něj platilo, že věcem na kloub musí přijít sám. Musí něco doopravdy chtít a být si tím setsakramentsky jistý, aby tomu taky dal všechno.

Musel na to přijít sám. A já nechtěla stát mimo jeho žebříček priorit. Vždyť sám řekl, že na prvním místě má svou kariéru a plnění svého snu. Chtěla jsem stát co nejblíž jemu i sdílet jeho cíle i sny a chtěla jsem, aby si on byl vědom, co cítí ke mně a choval se podle toho.

Jen jsem se nedokázala držet té jedné z mála rad, co mi stihla Terry ohledně Mlíčňáka dát. Nedokázala jsem mu odpírat sex, dokud z něj nevymámím to, co potřebuji. Chtěla jsem ho totiž stejně jako on mě. A proto jsme se na sebe vrhali při sebemenší příležitosti, i když hrozilo, že nás zase někdo načape.

,,Ty a nikdo jiný," zašeptala jsem a hleděla do modrozelených očí s malou špetkou hnědé, které mě užasle sledovaly zpod řas.

Uvědomovala jsem si, jak mu dávám zabrat, ale neviděla jsem jinou možnost. On nechtěl, abych si s ním hrála, ale já taky nechtěla, aby mě při první příležitosti odstavil na druhou kolej, jako už to udělal.

,,Jenom ty," dodala jsem a každé slovo jsem myslela od srdce.

Viděla jsem na něm, že moje ujištění potřeboval. A tak jsem mu ho dala. I když mi ho slovně nevrátil, sevření jeho prstů a oheň planoucí v jeho rozkoší přivřených očích hovořily za něj. Pro tu chvíli jsme vzájemně umlčeli svá přání, aniž bychom si plně vyhověli.

,,Nominovali mě do štafety," prohodila jsem pak při oblékání tepláků po živočišném sexu, kdy jsem si na něm slušně zarajtovala a stisk jeho pazour jsem na bokách stále cítila, i když už mě nedržel. Tentokrát to bolelo, ale i tak to bylo šíleně stravující.

,,To zvládneš s prstem v nose."

,,Chtěla bych sdílet tvojí jistotu," posmutněla jsem a pak mě zahalil stín, jak se ke mně Bjørn přiblížil a natáhl ruku, aby se pokusil mi strčit vlastní ukazováček do nosní dírky.

,,Fuj!" zajektala jsem. Pustila jsem tepláky, které jsem měla na půl žerdi a snažila se ho se smíchem odstrčit. Ďábelsky se zachechtal a pak mě chytil za bradu, jen aby se mohl sklonit a vlepit mi mlaskavou pusu na tvář.

Dlaní jsem otřela mokrou stopu, kterou tam zanechal, ale on se znovu naklonil a olízl mě od čelisti přes celou tvář.

,,Blbečkuuu," zakňučela jsem a pokusila se ho za vousatou bradu od sebe odstrčit, ale nedal se.

Jen se ke mně zezadu přimáčkl tělem a rukama mi vjel pod svetr. Osahával moje prsa jakoby je ten den měl v rukou prvně.

,,Miláčku," začala jsem jemně a nechala ho pokračovat ve hře s kůzlátky, protože ho to evidentně uklidňovalo. ,,Nemohl bys začít pořádně jíst? Nechci, abys za chvíli připomínal maratonskýho běžce."

,,To se nestane," zafuněl mi do zátylku s klidem sobě vlastním.

Jasně. Doslovně ho asi nikdy připomínat nebude, alespoň jsem v to doufala. Ale aktuálně se mi zdálo, že jeho břicho je pod pekáčem buchet až moc vpadlé a že se mu svaly na pažích pod kůží rýsují až příliš důkladně.

,,Proč jíš míň?" zeptala jsem se.

Citelně zaváhal, než znovu pokračoval v hlazení mého hrudníku. ,,To se srovná," odpověděl a vůbec nezodpověděl moji otázku.

Víc mě to znepokojilo, než uklidnilo. Předtím tvrdil, že je to náročností sezóny, ale teď už se ani neobtěžoval to nějak odůvodnit a mně bylo jasné, že za tím vězí víc, než je ochotný přiznat.

,,Jen do toho přestaň šťourat," pronesl s jemnou žádostí v hlase téměř bezstarostně.

Ne. Neuklidnil mě.

Místo abych se zaobírala tím, jak zvládnu následujícího dne rozeběhnout štafetu, tak jsem si namáhala svůj malý mozeček tím, proč jsem se nemohla zamilovat do někoho méně komplikovaného. A zatímco se Bjørn věnoval mým prsům, došlo mi, že právě jeho nepředvídatelnost a povaha komplikovanější než má vlastní, mě donutila se změnit. Konečně mě starosti někoho jiného zaměstnávaly víc než moje.

Vrátila se mi vzpomínka na moji hybernaci ve vztahu s Mikaelem. Ale poučila jsem se ze svých chyb a hodlala jsem se aktivně postarat o to, aby se mezi mnou a vousatým vlasáčem do budoucna neopakovaly. Věděla jsem, že to bude běh na dlouhou trať, ale taky jsem si uvědomovala, že on je jediný člověk pod sluncem, se kterým od začátku dokážu mluvit upřímně a otevřít se, když na to přijde. Zbývalo jen přimět ho k tomu samému.

*

Před štafetou jsem si pro štěstí spustila vlasáčův warm up playlist. Už jsem si na tu hudbu pomalu zvykla a texty o boji i válce mi začaly dávat smysl, když jsem se sama chystala na symbolické bitevní pole.

Na pozici číslo pět jsem tentokrát našla nový song. Povyjelo mi překvapením obočí, když jsem spatřila název. Hned jsem si namlouvala, že to Bjørn pod mým šťastným číslem uložil, aby mi tím něco sdělil.

Between two worlds

V tu chvíli jsem se doopravdy teprve zahřívala, takže moc nevadilo, že hudbě v uším věnuju víc pozornosti než světu kolem sebe. O něco méně cool bylo, když jsem se rozhodla otočit na patě a vrazila přímo do Karoline, která mi běžela v patách, aniž bych si toho všimla.

Můj oblíbený hiphop obvykle obsahoval silácké, někdy bezduché řeči. Ale tenhle text vyprávěl o rozpolcení, marnosti a pocitu ztracení na pomezí dvou světů. Frustrace z toho přímo čišela a mně došlo, že jsem předchozího večera to nejhorší nezažehnala. Byla to jen iluze. Bjørn se mi snažil říct, že rozhodně není v pohodě. Anebo i tohle byl klam?

Start a celý závod štafety mě svými uchvacujícími emocemi zastihl poněkud rozpolcenou.  Publikum podél startovního pole a trasy, kterou každá z nás musela překonat třikrát, tvořilo tak hlasitou kulisu, že už jsem neslyšela ani vlastní myšlenky. K něčemu to bylo dobré. Zvládala jsem pouze viset očima na patách lyží svých biatlonových soupeřek.

Po hektickém startu za ohlušujícího povzbuzování se mi povedlo neztratit kontakt se špičkou, ačkoliv jsem na vedoucí pozici nemohla byť jen pomýšlet. Byla jsem ráda, že se vedení ujal někdo jiný. Na jednom přejezdu přes ledovou plochu mi to podjelo a pokus nabrat rovnováhu mě hodil směrem vzad. Jen díky zapíchnutí jedné z holí do země se mi podařilo zabránit pádu na záda, při kterém bych nepochybně poškodila zbraň.

Než jsem se srovnala a znovu nabrala rychlost, čelo závodu mi uteklo. Jindy by mě to rozhodilo a vyděsilo. Teď jsem však byla od začátku tak podrážděná, až mě to drobné uklouznutí rozzuřilo. Takovou pitomostí jako je kousek náledí, jsem přece nesměla pokazit závod ostatním holkám z týmu. Pověsila jsem se tedy na atletky v polovině pole a uklidňovala se, že přijíždět na střelnici na podložku až úplně vpředu, zatímco ostatní už možná stihnout začít střílet, nebude problém.

Tvářila jsem se, že jsem hluchá a slepá, když jsem projížděla uličkou na střelnici a chystala se odvést svoji práci. Juchání a ouchání publika nad podařenou i pokaženou střelbou ostatních se mi dařilo nevnímat. Nechala jsem se ukolíbat myšlenkou, že všechny zajímají prominentní atletky, které se právě chystají převzít vedení. Diváci očekávali na mém místě jednu ze známějších reprezentantek Norska a nad mými případnými chybami se jen shovívavě usmějí.

Jenže když jsem skončila svojí čistou střelbu v pohodovém tempu, zjistila jsem, že spousta ostatních zřejmě dobíjela, protože na čele závodu přede mnou běžely pouze dvě ženy. Zuby nehty jsem se jich držela na krátkém okruhu štafety a na poněkud rozechvělých nohách jsem na stojce udělala chybu. Během dobíjení jsem se snažila namluvit sama sobě, že se nic neděje, ačkoliv Italka s Němkou už uháněly pryč.

Nakonec se mi povedlo předat na čtvrté pozici s nevelkou ztrátou a tak jsem následně mohla přihlížet, jak ji zvládla Karoline během chvíle dohnat. Spadl mi kámen ze srdce, že jsem to holkám nezkazila tak moc, jak jsem si myslela. Když pak Tiril proběhla cílem jako druhá po dvou střeleckých chybách, naše nadšení bylo obrovské. Utíkaly jsme ji obejmout.

Pro holky to nebyla první úspěšná štafeta, takže se sice radovaly, ale tak nějak zdravě. Já však byla jako v tranzu, poskakovala jsem kolem, každou chvíli jsem je zas a znovu popadala za paže a ječela.

,,To není možný!"

,,Už dlouho jsem nikoho neviděla se tak radovat z pódia," poznamenala pobaveně Tiril.

Scéna, kterou jsem předvedla, když se k nám přiblížil Bjørn, mi připomínali ještě u večeře. Zaječela jsem nadšením jako pomatená a popoběhla mu několika kroky vstříc. K jeho údivu jsem ho pak objala kolem pasu a pokusila se ho škubnutím nadzvednout. Přitom se mi podařilo podrazit mu nohy, takže jsme se za jeho šermování rukama v pokusu o nabrání rovnováhy sesunuli bokem k zemi. Ani pak jsem se nepřestávala smát a ječet.

,,Jsi magor, Emilie," konstatoval ohromeně, zatímco se hrabal zpět do stoje a třel si naražený loket. To už jsem se však na něj znovu vrhla a hrozilo, že ho umačkám.

,,Fucking jesus! Přestaň ječet nebo ohluchnu."

,,To nevadí!" zakvílela jsem. To už se začal smát i on, protože moje radost z medaile byla nakažlivá.

Zavěsila jsem se mu kolem krku, abych ho přinutila se ke mně sklonit blíž.

,,Gratuluju, baby."

Když se konečně naše tváře o sebe otřely, jakoby ze mě spadla šílená tíha a u srdce mě příjemně hřálo. ,,Asi tě miluju!" zašeptala jsem a cítila, jak v erupci endorfinů pocit štěstí nahradilo dojetí. Byla jsem mu tak vděčná za to, že za mnou stál a svými někdy poněkud tvrdými slovy mě opakovaně dokázal vrátit zpět na zem a zároveň mi dodat zdravé sebevědomí.

Trvalo to nekonečných několik sekund, než i on našel svůj hlas. ,,To já tebe asi taky, Emi."

Prudce jsem stiskla oční víčka k sobě a cítila jsem, jak mi vyhrkly horké slzy. Odmítala jsem ho pustit, aby to nikdo neviděl. A on mě zlehka držel svými pažemi v pevném objetí a nechal mě znovu najít ztracenou půdu pod nohama, než jsem směla jít s holkama na pódium vyzvednout si svojí první týmovou medaili ze světového poháru. Tiše jsem doufala, aby zároveň nebyla poslední.

Slzy, které jsem se mezi návaly radostného smíchu snažila mrkáním zahnat, jsem mohla lehce svádět na dojetí. Jejich původem si ale sama nebyla jistá.

*

Patrick se Sverrem si mě večer zavolali, když jsem zrovna u Brändi Dogu škvařila Bjørna. Hrál ve dvojici s Karoline, zatímco mým partnerem byl Sturla. To se mi líbilo, protože se tvářil neuvěřitelně netečně, ale byl překvapivě bystrý a předvídal dopředu hru. Snažil se mi pak dávat znamení významnými pohledy, když jsme si po rozdání karet jednu křížem přes stůl vyměňovali, jak se to podle pravidel dělá. Já si pak urputně lámala hlavu, co se mi snažil říct a na co si mám dát pozor.

Naopak Bjørn byl nechutně pasivní a po jeho obvyklé soutěživosti se slehla zem. Byl duchem částečně nepřítomný. Cítila jsem na sobě jeho pohled, když jsem se od stolu zvedala, abych Sverreho následovala k zatím nepředvídatelné slovní výměně.

Předvolání na kobereček mě zaskočilo nepřipravenou a usadil se mi hnusný pocit v žaludku. Co po mě můžou chtít oba trenéři?

,,Štafetová premiéra byla parádní," začal pochvalou Sverre.

,,Děkuju."

,,Chceme s tebou probrat, co bude dál," přešel k věci Patrick bez zdržování.

Zavrtěla jsem se nepohodlně na židli a kývla.

,,Poradili jsme se i s týmem. Rozhodujeme v tvoje dobro, abys nemyslela, že ti chceme něco upřít. To vůbec. Neoslabujeme vědomě tým."

,,Jak to myslíš?"

Patrick mi pohlédl svýma čokoládově hnědýma očima přímo do těch mých. ,,Sprint nepoběžíš."

,,Proč ne?" vyhrkla jsem. Myslela jsem, že jsem podala dobrý výkon!

,,Byla bys přetažená."

Zavrtěla jsem vehementně hlavou. ,,Chci běžet."

,,Ne."

,,Ale -"

Trenér mě zarazil rukou se vztyčeným ukazováčkem. ,,Co jsem řekl předtím? Poradili jsme se. A to i s fyzioterapeutem. Seš unavená. Nebude ti k ničemu, když to budeš rvát na sílu."

Skryla jsem tvář do dlaní a protřela si bezradně obličej. Vyčítala jsem v duchu svému tělu, že nedokáže rychleji regenerovat. Ostatní atletky taky zvládaly zaběhnout všechny závody.

Ale nebyla tahle stopka přesně to, co mi chybělo u Torreho, když mě unavenou poslal do dalšího závodu? I když mě v hrudi pálila nevole a chuť bránit se trenérům, nutila jsem se to brát  racionálně, potlačit emoce.

,,Nevěš hlavu," stiskl mi rameno Sverre. ,,Ještě jsme neskončili."

,,Příští týden je Evropa."

Zvědavostí se mi rozšířily oči a s očekáváním jsem hleděla z jednoho trenéra na druhého.

,,Mistrovskou medaili z Evropy ještě nemáš," připoměl mi Patrick a vyzývavě na mě zíral. Přitom se mu pomalu koutky úst stočily vzhůru. ,,Tak chceme, abys nějakou přivezla. Aspoň jednu. A když jí přivezeš, tak se k nám zase můžeš přidat ve svěťáku."

Sverre ho začal doplňovat. Vyjmenovával, v čem jsem dobrá a kde tipují, že mám největší šanci na úspěch. Poslouchala jsem jen napůl ucha. Hlavou mi vířily myšlenky.

Další víkend po Evropě je Mistrovství světa. Nebyla jsem naivní, abych si myslela, že mi dají šanci přímo tam. Ale moje srdce hovořilo, že je někdo, na kom mi záleží a startovat tam bude. Určitě by potřeboval povzbudit.

Šance, že medaili z Evropy opravdu přivezu, nebyla úplně utopická. Mistrovství Evropy běhali především atleti druholigové soutěže, ačkoliv vždy bylo potřeba počítat i s účastníky ze světového poháru. Sama pro sebe jsem pokývala souhlasně hlavou. To bych mohla zvládnout.

,,Můžu se pak přidat k vám na Mistrovství světa i kdyby jen jako doprovod? Chtěla bych tam být a moct aspoň přihlížet nebo pomoct," přerušila jsem Sverreho ve vhodnou chvíli.

Patrick pochopil docela rychle. Založil si paže na hrudi připravený vyjednávat. Poznala jsem to podle ďábelského úsměvu. ,,Dvě medaile a můžeš jako náhradník na mistrák."

,,Počítá se i štafeta?"

,,Jasně."

Nebyla jsem si jistá tím, co právě dělám. Ale byla jsem si naprosto jistá tím, kde chci příští a přespříští týden strávit. Narovnala jsem se v ramenou, abych si dodala sebevědomí.

,,Platí," natáhla jsem ruku k trenérovi, abychom domluvu stvrdili stiskem.

*

Zpětně mi nepřijde, že by neděle byla nějak výjimečná. Trať trochu zpomalila, protože přes noc na Pokljuce připadl čerstvý sníh. Bylo pod mrakem. Věděla jsem, že to vlasáčovi vyhovuje. Neměl rád, když ho slunce oslňovalo z jakéhokoliv směru. Velkou neznámou v biatlonové loterii se tedy jako obvykle staly lyže.

Při zahřívání i nástřelu se Bjørn tvářil jako kakabus. Naslouchal, přikyvoval a odpovídal úsečně, když musel. Do závodu vystartoval energickým během, jak měl ve zvyku. Přihlížela jsem pravidelným odrazům a skluzu na lyžích, které vypadaly úplně jak z učebnice. Jestli si Bjørn na něčem vážně zakládal, pak to byla technika. Stejně jako já zastával názor, že jedině naprosto korektním stylem lze s energií během závodu naložit efektivně.

,,Ty kráso, koukej," drknul do mě loktem Benjamin, servisák, který měl na starosti vlasáčovy lyže. Nakláněl ke mně svůj telefon, na kterém měl zapnutý live timing. ,,Má pátý čas v prvním kole."

Ztěžka jsem polkla. Bjørn právě projel kolem časomíry u střelnice. Na trať vyrazil v půlce pole jako třetí Nor. Před ním totiž vyběhli Johannes Thingnes i Sturla. Díky skvělému výsledku v individuálu však směl nově startovat mezi špičkou namísto chvostu.

,,Hmm, tipovala bych to na skvěle namazaný lyže," polichotila jsem mu. ,,Tak hlavně aby se neutavil hned v prvním kole."

,,No tak. Trochu mu věř. Neni přece uplně blbej, aby se hned zničil," obhajoval jeho bojovnost Benjamin. ,,Vždycky má rychlý první kolo."

Líbilo se mi, že si Bjørn s Benjaminem padli do noty, podobně jako s Magnusem. Jeho přízeň k lidem dodávala jistotu i mně, takže jsem si i já k servisákovi dokázala najít cestu rychleji. To byl jeden z nemála vlivů Bjørna na mě. Vlastně jsem se divila, že ještě dokážu dýchat bez jeho pomoci. Ale spíš mi dech z plic kradl. Střílel totiž rychle jakoby se nechumelilo. Čistě.

Vyskočila jsem do vzduchu a zaplácala rukama v rukavicích. Servisák mi věnoval pobavený úsměv, ale k drobné oslavě i on šťouchl do vzduchu pěstí.

Když kolem nás následně proběhl Bjørn, s vlasy zkrocenými čelenkou a se slunečními brýlemi s růžovým rámečkem na očích, snažila jsem poznat, jak moc fit vypadá. Držel se totiž tempa Lukase Hofera, který ale narozdíl od něj běžel závěrečné kolo směrem do cíle. Naslouchala jsem, jak na něj Benjamin chrlí informace, zatímco vedle něj upaloval podél trati, div nezakopl o vlastní nohy.

Vážně se průběžně drží na čtvrtém místě? Neklepne ho pepka na střelnici, když takhle peláší? Pokud mi bylo známo, patřil Bjørn k typu biatlonistů, kterým svědčí rychlé první kolo, o chlup pomalejší druhé a následně takzvané all-in na závěr. Tentokrát se však uchýlil ke stupňování tempa po startu. Souhra okolností?

,,Per to tam, sexouši!" zaječela jsem na něj, abych ho v jeho rozhodnutí podpořila, když Benjamin svůj běh vzdal a já ho o kus dál podél trati nahradila. ,,Pojď, pojď, pojď!"

Nebyla jsem si jistá, jestli mě slyšel, ale sama pro sebe jsem se tomu odvážnému oslovení zachichotala.

Sotva zmizel spolu s Italem za vrcholem, na který museli vyběhnout a já začala znovu nervózně přešlapovat. Vteřiny se vlekly jako minuty a minuty jako hodiny.

,,Bam! Drží se stále na čtvrtém místě, ale přisál se na Samuelsona. Už mu na něj chybí jen sekunda," dozvěděla jsem se, když vlasáč přiběhl na druhou a zároveň poslední střelbu svého sprintového závodu.

Byla jsem ráda, že nevidím obraz. Ale v duchu jsem si představovala, jak si při příjezdu na střelnici odplivl a důkladně zamrkal. To u něj působilo obzvlášť komicky, protože ve volném čase obvykle se svýma lehce přivřenýma očima působil, jakože se mu chce spát, kdežto v závodě nebo při intenzivním tréninku je zřejmě v návalu adrenalinu míval doširoka otevřené. Určitě zrovna přibržďoval u nejbližší volné podložky a zaujal střeleckou pozici. Spolu s ním jsem zhluboka dýchala a pak zadržela dech.

První puntík na Benjaminově telefonu zbělal a já se zapomněla nadechnout. Bílé tečky přibývaly jedna za druhou a málem jsem dostala infarkt, když jsem viděla, že jich je pět.

,,Jo!" zavřískala jsem. ,,On to dokázal! Chápeš to? Čistě! On střílel čistě!"

Začala jsem na místě skákat jako hopík a následně jsem Benjamina popadla za ramena, abych jím zatřásla. On mě však se smíchem odstrčil, aby provolal nějaké informace na kolem probíhajícího Johannese Daleho.

,,Musím jít!" oznámila jsem a bez čekání vyběhla směrem k cíli. Během toho jsem z kapsy vytáhla telefon, abych viděla, jakou pozici přesně vlasáč zaujal.

První.

Všichni před ním chybovali a on se dostal do vedení závodu. Myslí mi proběhlo, že jestli propásnu jeho vítězný průjezd cílem, tak mě to bude nadosmrti mrzet. Upalovala jsem směrem k finiši. Za slalom, který jsem hodila mezi všudypřítomnými členy rozličných národností, by se nemusel stydět ani Henrik Kristoffersen.

Už jsem chtěla běžet přímo k zóně za cílovou linií, ale pak mi něco napovědělo, že by se možná Bjørnovi hodilo malé povzbuzení ještě v průběhu finálového spurtu. Zůstala jsem u zatáčky a civěla do telefonu, jenže se mi nedařilo odhadnout, jak těsné výsledky nejlepších budou. Nemohla jsem tušit, kteří atleti, startující až za vlasáčem, mají ještě šanci mu konkurovat.

Pak už jsem konečně spatřila jeho nezaměnitelnou siluetu v modro-červené norské kombinéze, jak vybíhá zpoza zatáčky. Zabíral v pravidelných intervalech a já si dovedla představit, jak moc poslední stovka metrů dokáže bolet. Jen co se přiblížil na doslech, začala jsem ho povzbuzovat.

,,Bjørne, přidej! Už jenom kousek! Pojď! Dej do toho všechno! Poběž! Poběž!"

Zpětně si nejsem jistá, jestli se mi to nezdálo, ale přišlo mi, že ještě o kousek víc zabral, aby do finálového spurtu dal všechno. V cíli se jako vždycky předtím nezhroutil k zemi. Doklouzal se až k zátarase a toporně se o ni zapřel, aby sklonil hlavu. Hruď se mu divoce vzdouvala, jak lapal po dechu. Procpala jsem se až k němu a naposledy pohlédla k výsledkové tabuli. Nahrnuly se mi slzy do očí, když jsem tam viděla B. Gjertsen.

Zvítězil.

Natáhla jsem ruku, abych ho pohladila jsem po zádech a naklonila se těsně k němu. Cítila jsem, jak mě přemáhají emoce. Byla jsem na něj hrdá, že dokázal, co si umanul. Pyšná, že zrovna on si vybral mě. A dojatá, protože jsem věděla, jak náročná cesta k tomu výsledku vedla.

,,Byls úžasný," povedlo se mi zašeptat.

Na to konečně zvedl hlavu, aby na mě pohlédl a na rtech mu pohrával šibalský úsměv.

,,To bych si přál slyšet v úplně jiný situaci."

Místo, abych ho jako obvykle pokárala, rozesmála jsem se, až mi z koutku oka vyklouzla slza.

,,Potřebuješ ujištění, že i v posteli jedeš nejvyšší ligu?"

,,Jasně," mrknul na mě, zatímco si odepínal hole, než se sehnul, aby si sundal lyže. ,,Dneska večer ti dám šanci mě pochválit."

Na tváři se mi usadil nepotlačitelný, široký úsměv. ,,Těším se."