Leden

Poštěstilo se mi. Hned po společném tréninku jsem skočila pod sprchu. V hlavě mi ještě zurčelo z hudby, kterou mě Bjørn během lyžování obšťastňoval. Nebo aspoň bylo dobrý mu vnuknout ten pocit, že tomu tak je. Měla jsem nepotlačitelnou chuť mu zlepšit náladu.

Ještě jsem se usmívala nad momentem, kdy jsme oba ve stejnou chvíli vyhrkli trochu příliš hlasitě Motherfucker! jen protože tak učinil zpěvák kapely do našich sluchátek. Sturla s Idou nám věnovali pohledy, zračící jejich pochybnosti o našem duševním zdraví.

Mě ale přišlo rozhodně snazší blbnout s vlasáčem, než se zamýšlet nad tím, že už zbývá pouhý den do mého prvního startu ve světovém poháru. Jen z toho pomyšlení jsem byla nervózní a skoro se mi klepala kolena.

Sotva jsem v doprovodu páry ze sprchy vylezla, můj telefon zabzučel. Koukla jsem na displej a tam stálo oznámení z whatsappu. Zpráva od Bjørna.

15

Chvíli jsem nechápavě koukala na tu číslici. Co patnáct? Čeho patnáct? Zbývá mi patnáct sekund života? Posčítal snad vlasáč svoje orgasmy se mnou? Anebo ho napadlo něco inteligentnějšího?

Pak mě osvítilo. Mohlo to být číslo pokoje. Došlo mi, že vůbec nevím, kde se vlasáč se Sturlou zašívají. Ida mě právě vystřídala v koupelně, takže jsem na sebe přes volné tričko nahodila mikinu a vyrazila. Nezáleželo, co si obleču, protože pokud jsem hádala správně, tak se během chvilky budu znovu svlékat.

Napadlo mě, že se po sprše Sturla odebral na fyzio. Mrkla jsem po cestě do termínů a svoje tušení si potvrdila. Bez váhání jsem zaťukala na dveře s číslem patnáct a doufala, že neťukám třeba u Němců.

Scéna to však byla stejná jako ze začátku sezóny. Když se přede mnou otevřely dveře od pokoje a nikdo za nimi nestál, měla jsem silný pocit deja-vu.

Rychle jsem proklouzla dovnitř, aby mě na chodbě stát před prahem zpozorovalo co možná nejméně lidí. Zpozorněla jsem, když jsem vešla a zhluboka se rozechvěle nadechla. Snažila jsem se zahnat pocit, že by mohl následovat podobně nervydrásající výstup jako tehdy, když Bjørn zjistil, že se trochu moc rozvášnil a zanechal na mém těle modřiny.

Než jsem se stihla otočit, cvakly dveře zámku a já ucítila stisk velkých dlaní na svých bocích. Pak na mě zezadu narazilo jeho pevné tělo.

,,Už jsem myslel, že mi dáš košem."

,,Proč?" zašeptala jsem.

,,Neodpověděla jsi."

Usmála jsem se sama pro sebe. Ani mi ve spěchu nenapadlo, že bych mu měla odepsat. Ale tak nějak si to samo sedlo.

,,Promiň, měla jsem naspěch."

,,To mi lichotí," zamručel. ,,Rozhodla ses mi to trochu vrátit?"

,,Co?" pokusila jsem se dělat hloupou. Nenapadlo mě, že si to tak hned vyloží sám.

,,Seš potvůrka," zavrněl nakřáple a ze mě opadlo napětí. ,,Ale udělalas na mě dojem, žes to tak rychle pochopila."

Otočil mě k sobě čelem a než jsem se stihla nabažit pohledem na jeho vousatou tvář s lehce přivřenýma očima, políbil mě. Hned jsem mu to oplatila a zdvihla ruce. Vlasy měl svázané do polodrdůlku a to se mi vůbec nelíbilo. Začala jsem šátrat prsty, abych uvolnila gumičku, ale zřejmě jsem nebyla moc zručná. Bjørn bolestí sykl.

,,Promiň."

,,To je dobrý," zašeptal sotva slyšitelně a vlasy si rozpustil sám, abych se v nich mohla rochnit.

Rozkošnicky zavřel oči úplně a viditelně si užíval, jak ho moje prsty jemně škrábaly ve vlasech. Tiskli jsme se k sobě bříšky a jeho dlaně neopustily moje boky, kde mě zlehka hladil a tiskl. Když trochu naklonil hlavu ke straně a spokojeně zavrněl, připomínal kočku. Napadlo mě, jestli by se vážně časem nechal ochočit.

Vytáhla jsem se na špičky a krátce Bjørna políbila na dokonale tvarované rty, které přímo volaly po políbení. Pak jsem se zase stáhla a prohlížela si ho. Chtěla jsem si pamatovat každý detail jeho tváře. Cítil můj pohled a trochu pootevřel oči, aby mi ho opětoval. Líbila se mi ta neobvykle klidná, ale přesto jiskřivá atmosféra mezi námi. Jako bychom konečně díky troše porozumění dokázali plout společně na jedné vlně.

Sklonil se, zavrtal mi nos do vlasů na krku a rukama mi vjel pod oblečení. Nestačilo mu dotýkat se mě přes látku, zjevně mě potřeboval pohladil pěkně přímo na kůži. Dlaněmi mi přejížděl po celých zádech a pak jednu rukou vymotal zpod oblečení, aby mi omotal prsty zezadu kolem šíje, než důrazně, ale s citem, stiskl. Chtěla jsem, aby mě pořádně líbal, ale on mi místo toho přejížděl nosem po tváři. Cítila jsem, jak se mi tělem rozlévá dobře známé horko a touha. Ztrápeně jsem zasténala.

,,Miluju tenhle zvuk," zašeptal a společně s tím, jak mě ovanul jeho dech, mi srdce vynechalo úder.

Zarazil se, když si uvědomil, co právě řekl, ale zřejmě se rozhodl dělat, že se nic nestalo a pokračoval v bloudění rukama po mém těle. Rozhodla jsem se ho v tom nenechat samotného.

,,A já zbožňuju tvoje ruce a to, jak se mě dotýkáš."

Z hrudi vyloudil zvuk, který pravděpodobně vznikl potlačeným zachechtáním. ,,Myslíš ty mozoly? Neškrábe to trochu?"

,,Ne víc než tvoje vousy."

,,Je to dobře?" zeptal se Bjørn, aniž bychom se na sebe jedinkrát podívali. Právě mě začal líbat na spánek a sázel jeden polibek vedle druhého.

,,Nikdy by mě nenapadlo, že by se mi na chlapovi mohly vousy tak moc líbit."

,,Mmh."

,,Ale mohl by ses oholit."

,,Co? Neřekla jsi právě, že se ti to líbí?"

Zachichotala jsem se a zatáhla ho za vlasy, abych ho přerušila v mazlení se s mým krkem těsně pod uchem, kde mě to pěkně šimralo, a spojila naše rty. Ještě než jsem se poddala polibku a zavřela oči, spatřila jsem v těch jeho vzrušení mísící se s něhou. Přitiskla jsem se k němu ještě těsněji a toužila cítit jeho kůži na své.

Úplně mě omámilo, jaký byl krotký, až jsem zapomněla, že jde o Bjørna. Lehce se odtáhl a ústy se přiblížil k mému uchu, až mě ovanul jeho dech. ,,Myslim, že tohle jako předehra stačilo. Už bych ti ho tam mohl šoupnout?"

S dalším nádechem mě prostoupil stud, že jsem mu na to ňuňu přehrávání skočila, a hněv, že je to prostě blboun, který by měl raději mlčet. Nasupeně jsem zafuněla jako býk v kleci před začátkem ródea. Zapřísahala jsem se, že si vyguglím, kolik stojí roubík. A možná i nějaký objednám.

,,Mlč už," zavrčela jsem a cítila, jak se mi krev nahnala do tváří pod jeho drobnohledem.

Chytila jsem lem Bjørnova trička a nevybíravě mu ho začala vytahovat. Se smíchem si ho stáhl přes hlavu, což ho na sekundu oslepilo. Toho jsem využila a klesla na kolena, abych mu přisála ústa na jemnou kůži mezi pupíkem a lemem tepláků.

Když zahodil tričko a já rázně zatáhla za gumu, abych osvobodila, co pod tepláky skrýval, zvedl ruku a podíval se na zápěstí.

,,Dobře, vyhrálas. Dávám ti... dvě minuty," pronesl, když zkontroloval čas.

Protočila jsem panenky, tak aby to zaručeně viděl a pak jsem si napchala do úst jeho erekci. Podle toho, jak se se zasyčením nadechl přes zatnuté zuby a zhoupl se v bocích, jsem ho svým entuziasmem příjemně zaskočila.

Zatímco jsem ho ústy mučila, přemýšlela jsem, jestli to na mě jenom hrál. Dokázal by být ke mně tak zákeřný, tvářit se jako zlatíčko a pak se bavit nad mým výrazem? Jak jsem hleděla vzhůru, abych viděla emoce, promítající se v jeho tváři během felace, došlo mi, že jsem celý ten zmatek jen zveličila. Podle všeho jen nedokázal být delší dobu mírný miláček, který se tulí a mazlí.

Čas určený k poskytování rozkoše pusou jsem překročila, protože se ukázalo, že ani pán tvorstva Bjørn nezvládne hlídat hodinky, když mi musí cuchat vlasy a naznačovat, jaké tempo zásunu do mých úst by mu právě vyhovovalo. Když začínal ztrácet půdu pod nohama, chytil mě pod paží a vytáhl do stoje. Hned mě začal líbat.

Couvala jsem a důvěřovala mu, že mě nenechá o něco zakopnout. Nezmýlila jsem se. Jednou paží mě pevně držel kolem pasu a druhou mi mačkal zadek.

Až když jsem lýtky narazila o pelest, odtrhl se, aby se na mě rošťácky usmál od ucha k uchu a šťouchl do mě. Nechal mě po zádech padnout do peřiny. Vypískla jsem a smála se. Zamyšleně se ušklíbl a následně začal něco hledat. Hledala jsem očima spolu s ním, i když jsem netušila, po čem se kouká.

Vzal do ruky telefon a odněkud z reproduktoru se rozezněla rocková hudba. ,,Myslim, že tě nemusej slyšet všichni."

Šokovaně jsem na něj civěla, ale když uličnicky mrkl, jen jsem se zarděla. Vážně jsem tak hlučná? Pak jsem si vzpomněla, že mi předchozího večera zacpal ústa rukou, abych nevzbudila celý hotel...

Nechala jsem ho, aby mě kvapem svlékl a bez zaváhání roztáhla stehna, abych ho k sobě pustila. Jeho pohled sklouzl do mého rozkroku a vyčaroval mu na rtech úsměv. K mému slyšitelnému potěšení se sklonil, aby mě krátce olízl na nejcitlivějším místě. Ale když jeho zvědavé prsty zbloudily a zjistil, že jsem víc než připravená, rozhodl se rovnou mezi mými stehny pokleknout. Tentokrát byl rozhodnutý neplýtvat časem a tak mě během chvíle naplnil po okraj. Popadla jsem ho za boky, abych ho zarazila v dalším pohybu.

Hrdelně se zasmál, ale vyhověl mi. Jeho vlasy mě šimraly ve tváři, když se sklonil, aby mě políbil.

Přihlížela jsem, jak se pomalu vlní od beder až po pánev, a cítila každou trošku toho smyslného pohybu uvnitř sebe. Vychutnávala jsem si ten erotický pohyb očima a toužila pocítit ho v sobě hlouběji. Klouzala jsem rukama po jeho torzu a prsty obtahovala linie tetování. Vycházela jsem mu vstříc a on mi chvíli odmítal dát to, o co jsem žádala, než ani on nevydržel a začal přirážet rychleji a rychleji. Čím divočejší jeho pohyby byly, tím hlasitější byla moje odezva.

,,Pšt, baby," snažil se upoutat moji pozornost zadýchaně. ,,Fakt věřim, že jsem skvělej, ale nechci, aby na mě pak ženský stály frontu."

,,Buď zticha," zajíkla jsem se a zvedla ruku, abych mu zacpala pusu.

Překvapeně jsem vyjíkla, když se mu podařilo mě kousnout do kůže. Vydráždila jsem ho, aby ještě přidal ve svém omračujícím tempu.

Celá jsem se propjala v zádech a zapřená rukama o čelo postele za mojí hlavou jsem mu vyšla vstříc, abych spojení co nejvíce prohloubila. Zavrčel s tváří zabořenou do mého krku a vlasů. Pak jednu paži omotal kolem mého těla, opíraje se o loket a druhou ruku natáhl za mou hlavu, aby svoje prsty propletl s mými. Ještě párkrát zuřivě přirazil, zatímco já už se chvěla v orgasmu. S několika silnými výbuchy a úlevným mručením, drtil moji ruku v té svojí, než nechal svou hruď klesnout na mou.

Vůbec mi nevadilo, že je celý lepkavý potem. Užívala jsem si tíhu jeho těla na svém a vnímala příjemné elektrizující vlny proudící mým tělem. Nechala jsem ho vydýchat a když konečně zvedl hlavu, měl ještě trochu zastřený pohled.

Dotkla jsem se špičkami prstů jeho zpoceného čela a spokojeně se usmála. On se vzepřel na jednom lokti a druhou rukou chytil mou. Pak ji přiblížil k ústům, aby mě políbil na předloktí přesně tam, kde jsem měla vytetovanou malou Straku.

Zdálo se mi, že se chystá k tomu něco říct, když odtáhl rty od mé kůže. Jeho pozornost však odvedly hodinky na jeho vlastním zápěstí.

,,Shit! Je třičtvrtě. Oblíkej se."

Jestli jsem se v posledních hodinách chystala ho znovu zeptat, jestli vážně zvážil pro a proti, abychom o nás řekli ostatním, najednou ta otázka vyprchala jako vůně levné voňavky. Věděla jsem, že se nezeptám, protože já si svůj pomyslný seznam pozitiv i negativ v hlavě srovnala. A podle jeho spěchu s oblékáním, než se Sturla vrátí, si i on tohle urovnal. Alespoň jsem si to myslela.

*

Zatímco jsme se s ženským týmem vlekly do buňky, abychom tam vyčkaly do chvíle, kdy se budeme moc začít zahřívat před sprintem a nastane čas na nástřel, telefon mi v kapse vibroval jako divý. Nedalo mi to, abych se nepodívala. Obočí mi vyjelo navrch hlavy, když jsem spatřila zprávy od kolegů z béčkového týmu. Aker, Stine, Rikke a dokonce i Mikael. Přáli mi hodně štěstí v závodě. Na tváři se mi rozlil dojatý úsměv.

Od rána se mi svíjel žaludek předzávodní trémou, takže jsem doufala, že závod nepokazím z prostého nedostatku energie. Nedovedla jsem do sebe totiž nacpat obvyklou porci jídla.

Start prvničky jako poslední z celého týmu s sebou nesl výhody i nevýhody. Mohla jsem všem přihlížet, jak se zahřívají a jestli mají nějaké svoje rituály. Na druhou stranu ve mně během čekání stoupala nervozita. Nakonec jsem v zóně určené pro zahřívání zůstala jen s fyzioterapeutem, který se občas na něco zeptal nebo mě informoval, co slyšel ve vysílačce, kterou měl připnutou u ramene a každou chvíli v ní praskalo.

,,Lyže jsou paráda, prej má všech pět holek super časy."

Zůstala jsem zděšeně na Pettera civět. Tenhle fakt ještě víc podtrhne, jaká výkonnostní díra panuje mezi mým během a tím ostatních reprezentantek Norska.

,,Budeš dobrá!" dodal rychle a zvedl paži, aby mi stiskl rameno v povzbuzujícím gestu. ,,Hlavně se soustřeď na sebe. Obzvlášť na střelnici."

Když jsem běžela, nějak jsem si na jeho slova nevzpomněla. Už během prvního kola mě tak fascinovalo hlasité publikum kolem trati a to zvlášť v blízkosti stadionu, že jsem se nezvládala soustředit na jakoukoliv strategii. Pokud bych samozřejmě nějakou měla.

Patrick se Sverrem mi nic nenařídili. Věděla jsem však, že ve světovém poháru platí běžet co nejvyšší čas na plný koule, tedy na svém limitu, protože vítěz na nikoho čekat nebude. Pokud v IBU cupu bylo možné najít místa, v kterých si člověk odfrkl, tak ve světovém poháru na trati neexistovaly.

Naštěstí jsem na zápěstí měla zapnuté chytré hodinky a ty mi ukazovaly, že mám šíleně vysoký tep. Nebyla jsem si však jistá, jestli za to vděčím svému kvalitnímu, vysokému běžeckému tempu anebo vzrušení.

Střelba v leže se zdála překvapivě snadná. Doběhla jsem závodnici před sebou a zdánlivě jsem kopírovala její počínání. Takhle jsem si připadala méně osamělá a hozená do vody. Minula jsem jednou a po trestném kolečku se posunula před méně úspěšnou atletku ze Slovinska.

Lyže sice letěly jako blázen, ale tratě a nadmořská výška mi dávaly zabrat. Neběželo se mi lehce. Chtělo se mi umřít, ale poháněla mě radost, že můžu konečně okusit, jak chutná můj sen.

Na střelnici při stojce jsem měla pocit, že to dělám prvně. Lehký vítr jsem cítila nějak obzvlášť jasně, výkřiky z tribuny se mi zarývaly do ušních bubínků a hlaveň malorážky se třásla jako osika ve větru. První dvě rány šly vedle a když už jsem v duchu začínala úpět, že tohle nedopadne dobře, zbylé terče zbělaly.

Běh do cíle by se dal nazvat úprkem. Část mého já si přálo, aby ten závod nikdy neskočil a ta ambiciózní část mě nutila se do lyží opřít, abych se neocitla na konci výsledkové tabulky a nemusela se za svůj výsledek stydět.

Nečekala jsem, že by snad na mě Bjørn čekal v cíli. Když jsem posbírala všechny svoje věci a chystala se vyrazit směrem k buňce, spatřila jsem jeho typickou chůzi. Napadlo mě, že se k nám blíží z nějakého jiného důvodu. Třeba popřát Marte k třetímu místu.

Jenže zblízka jsem si všimla jeho lehkého úsměvu, který sice moc nezměnil linii jeho plných rtů, ale pod vousy mu vytvořil z obou stran malou vrásku.

,,Tobě se rozklepaly kolenaaa," protáhl svým sytým, zvučným hlasem a mě úsměv opadl. K mému překvapení si mě za paži přitáhl na hruď.

,,Blbečku," zahuhlala jsem smutným hlasem a nechala ho, aby se se mnou v objetí zahoupal ze strany na stranu.

,,Běželas parádně," dodal už vážným hlasem. ,,A poběžíš stíhačku. To je na první závody bomba."

Odtáhli jsme se od sebe, i když mě se moc nechtělo. Zvedla jsem pohled, abych se mu podívala přímo do očí. Kolem zúžených zorniček se jasně vyjímaly hnědé paprsky, které se v tom prosluněném odpoledni zdály téměř zlatavé. Došlo mi, že bych měla něco říct, dřív než si někdo všimne, že jsem se trochu ztratila.

,,Padesátý devátý místo není žádný zázrak."

Bjørn se rozesmál, znovu mě chytil za ramena a důrazně je stiskl, ne však tak neomaleně, jako to míval dřív ve zvyku. Vždycky mě to přimělo uvažovat, jestli si je vědom, že jsem holka.

,,Pamatuješ, cos řekla, ty mě na první sprint?"

,,Ne," zalhala jsem bez váhání. Jednoduše se mi nechtělo přemýšlet a vzpomínat na ten telefonát, během kterého vystříkl vzteky, protože mě Mikael objal kolem ramen. Ne, vážně se mi nechtělo vzpomínat. Dřív než stihl otevřít pusu, pokračovala jsem. ,,Tys doběhl na bodech. Já ne. Nejrychlejší s třema chybama mi nadělila minutu a půl."

Koukal na mě a nic neříkal.

,,Minutu a půl!"

,,Měl jsem pravdu už tenkrát v létě, když jsem tvrdil, že toho máme hodně společnýho," připomněl mi a úplně mi sebral vítr z plachet. Ani on nedokázal být spokojený s ledajakým výsledkem. Chápal, že se z prvního závodu nedokážu čistě jen radovat. Cílevědomost je tvrdý parťák a silný pohon zároveň.

Povzdechla jsem si. ,,Asi máš pravdu... No, aspoň to publikum se postaralo o nezapomenutelný zážitek!"

,,A tos nezažila Oberhof. Běž se převlíct, uvidíme se později."

Jenže později jsme se vážně jen viděli. Nebyla příležitost k ničemu dalšímu. Věděla jsem, že musím Bjørna nechat v klidu, aby se mohl soustředit. Druhý den totiž čekal start ve sprintu jeho. A tak jsem měla dost času, abych přemítala, jak s druhou šancí na start ve svěťáku naložím. Kde tak rychle najdu recept na pevné nervy a přesnou mušku?

*

Následující den byl pro holčičí část týmu volný a já chtěla za každou cenu stát u trati. Pomoci, fandit a nasát ještě víc z té bláznivé atmosféry.

V druhé polovině závodu jsem přihlížela blížícímu se Johannesu Thingnesovi, který právě běžel svoje závěrečné kolo. Kousek za ním se snažil využít jeho diktátu tempa Bjørn. Docela se mu to dařilo a mě napadlo, jestli to je dobrý nápad, aby se v druhém kole takhle hnal.

Jenže pak jsem zahlédla na tu dlouhou distanci, že něco nesedí. JT odhodil holi a něco hulákal. Nerozuměla jsem ani slovu, ale došlo mi, že ji zlomil.

Rozeběhla jsem se mu vstříc, ale uvědomovala jsem si, že jsem příliš daleko a nejsem dost rychlá. JT hodně ztratí.

Zezadu se na něho dotáhl Bjørn a už jsem přihlížela, jak Jossimu nabízí svojí hůlku. Ten se ho snažil odmítnout mávnutím ruky. Chápala jsem to, Johannes Thingnes chyboval na stojce dvakrát a nechtěl kazit závod i Bjørnovi. Že Bjørn odstřílel vleže čistě, však nemohl tušit.

Tak trochu jsem si přála, aby se vlasáč na to velkorysé gesto vůči lídrovi celkového hodnocení vykašlal. Možná se právě připravil o výsledek své kariéry!

Když ke mně JT doběhl, nezdálo se, že by se chystal Bjørnovu holi vyměnit za jinou. Což byl špatný nápad. Výškově mezi nimi byl ne zrovna zanedbatelný rozdíl, což znamenalo, že se krátkou běžeckou holí připravuje o spoustu švihu a energie k odrazu.

,,Tahle hůl je delší!" křičela jsem na něj z plných plic. ,,Je Sturlova!" dodala jsem, když nereagoval.

Hodil po mně očima, anebo tedy po té hůlce. Tedy domnívala jsem se tak, protože přes zrcadlové brýle se nedalo určit, kam přesně kouká. Udělal ještě jedno tempo a konečně si vyhákl zápěstí z očka hole. Já měla pocit, že vyplivnu plíce, protože běžet v debilních sněhulích a nabalená v zateplených věcech do mírného kopce, byl výkon hodný obdivu.

Konečně odhodil hůlku a z ruky mi vyškubl tu delší. Moje fyzické utrpení v péřovce a sněhulích však nekončilo. Rychle jsem se vrátila pro holi, kterou JT zahodil a hnala jsem se ji vtisknout do ruky Bjørnovi.

,,Co to sakra děláš?" zahulákala jsem na něj. ,,Koukej pohnout zadkem!"

Čekala jsem, že odpoví něco peprného, ale namísto toho jen našpulil pusu a mlaskl. Poslal mi pusu?! Nebyla jsem si jistá, jestli jen nemá smrtelnou hladinu endorfinu v krvi.

K mému naprostému údivu Bjørn dokázal předvést čistou střelbu i vestoje. Do cíle doběhl i přes zapůjčení hole desátý! Nechápala jsem, jak se to možné. Já se nebyla schopná soustředit pořádně ani za normálních okolností, natož po takové akci sebeobětování.

Desáté místo! Top10! Chtěla jsem Bjørnovi skočit kolem krku a umačkat ho radostí. Nepovedlo se mi však k němu včas dostat, než si jeho i Johannesse, který zvládl přes to všechno doběhnout druhý, odchytl zástupce norské televize.

Dobrá nálada Johannese neopouštěla. Zářil jako sluníčko a Bjørn vedle něj trochu ztraceně postával. Podle toho jak se koukal všude kolem, jen ne na reportéra s kameramanem, jsem si domyslela, že tam u mikrofónu být nechce.

Stála jsem na doslech od nich, abych si ho pak konečně mohla odchytnout. Naše oči se při Bjørnově pátrání po okolí kráce setkaly. Když jsem okatě mrkla, usmál se jedním koutkem úst.

,,Už jsem s tím nemohl nic dělat," říkal zrovna JT a následně drknul loktem do Bjørna. ,,Tady Mařenka mi sice dal hůlku, ale s tou dětskou velikostí se skoro nedalo běžet."

Bjørnovi přeběhlo tváří několik emocí. Od překvapení, přes nasrání až po pobavení.

,,Úctyhodné gesto, Bjørne, zasloužíte si respekt. Rozhodl jste se pomoci týmovému kolegovi, i když jste sám běžel o své dosud nejlepší umístění. Co se vám honilo hlavou?"

Bjørn nad otázkou přimhouřil oči a krátce pokýval, že rozumí.

,,Už jsem nemoh," prohlásil ironicky, ,,tak jsem si řek, že si trochu odpočinu a dal jsem Jossimu tu hůlku. Jsem netušil, že bude tak nevděčnej."

Johannes Thingnes se rozesmál a dal Bjørnovi herdu do zad, až poskočil vpřed. Tohle jejich chlapské pošťuchování mě nepřestávalo bavit a udivovat zároveň.

,,Je to tak, Johannessi? Nepoděkoval jste?"

,,Ale poděkoval," ujistil reportéra JT. ,,Spíš mě děsí, že jsem teďka Bjørnovým dlužníkem."

Bjørn si neodpustil rohaté znamení. ,,Hell yes. Obavy jsou na místě."

Počkala jsem, až oba zodpoví otázky ohledně střelby a celkového pocitu ze závodu. Pak jsem jim vpadla do cesty, když odcházeli. Popřála jsem JT k druhému místu a symbolicky jsem ho objala. U Bjørna jsem symboliku vynechala. Skočila jsem mu kolem krku a zakvičela nadšením.

,,Myslim, že jsem právě ohluchnul."

,,Jé, to mě mrzí," zakvičela jsem.

,,Ale trocha pozornosti za heroický výkon by se večer bodla," zapředl svůdně polohlasem a když jsem se chtěla odtáhnout, přidržel si mě pevným sevřením paže kolem mého krku na doslech. ,,Myslim, že tentokrát budeš ty ta, kdo má pohnout zadkem!"