Leden

Nohy mě nesly chodbou a já už se viděla v autě na cestě do Anterselvy. Srdce mi bilo jako o překot a moje představy, o kvapem se blížícím pobytu tam, se úplně vymkly kontrole.

Neskonale jsem se těšila, až uvidím Bjørna a zajímalo mě, jestli i v jeho očích spatřím radost. Skutečnost, že už za pár hodin se postavím na běžky vedle Tiril a Marte, nechávala úzkost vystřídat pocit blaha. Obě emoce se ve mně bily a mísily, až se mi v břiše všechno začalo kroutit. Udělalo se mi z toho blbě dřív, než jsem došla k pokoji, kde jsem si s rukou na klice uvědomila, že bych měla oznámení pronést nahlas přede všemi. Nemůžu přece jednoduše zmizet.

Vešla jsem do společenské místnosti. Hlas se mi zachvěl, když jsem si odkašlala a poprosila všechny o pozornost. ,,Jedu do Antholze."

Jako první začala ječet Rikke. Přidalo se k ní několik dalších hlasů a než jsem stihla zaznamenat, o koho se jedná, sesypalo se na mě několik těl a sevřely mě mezi sebou v hromadném objetí.

Cestou mě pak zaměstnávaly myšlenky, jak asi přijmou můj postup do áčkového týmu ostatní elitní sportovci? Napadlo mě, jestli zachytím nějaký vyčítavý pohled, že kvůli mě jedna z nich přišla o své místo v reprezentaci. Nebyla jsem si jistá, jak moc je zajímá osud nejslabšího z týmu. Třeba se víc soustředí na svou přímou konkurenci.

Odpovědi jsem se dočkala hned ráno, když jsem se probudila v hotelové posteli v pokoji, do kterého jsem se vplížila kolem třetí hodiny v noci. Ze spánku mě vytrhlo šramocení a když se mi podařilo rozlepit oči, hleděla jsem na hnědovlásku s roztomilou tváří. Noční přesun mi měl umožnit, abych nepropásla dopolední trénink v jiném středisku s novým týmem. Pochrupování v autě a k tomu následné čtyři hodiny v cizí posteli mi ale neposkytly tolik odpočinku, kolik bych si přála.

,,Dobré ráno!" usmála se Ida sladce, když zjistila, že jsem procitla.

,,Dobré ráno, Ido," odpověděla jsem jí a můj hlas zněl nakřápleji než obvykle.

,,Vítej v repre," dodala ještě hnědovláska, s kterou jsem se znala z letních společných tréninků i závodů. Její úsměv se snad ještě rozšířil.

,,Děkuju."

,,Nechtěla jsem tě budit. Trénink je v deset, takže ho stihneš, i když si ještě poležíš."

,,Stejně už nespím," povzdechla jsem si a narovnala se do sedu. ,,Myslím, že se radši nasnídám."

,,Tak na tebe počkám?"

Představila jsem si rozdíl v příchodu do jídelny o samotě a ve společnosti Idy Lien. Hned jsem měla jasno. ,,To by bylo super!"

Chodbou od výtahu jsme prošly do hotelového lobby, kudy jsme spěchaly k jídelně. Ida do mě k mému překvapení drkla ramenem.

,,Musíš být nadšená z toho, že tu jsi. Vzpomínám si, jak se to poprvé poštěstilo mě!"

,,Kde se konal tvůj první svěťák?" zajímalo mě.

,,V Novém Městě," usmála se nad vzpomínkou Ida.

,,A vydařil se ti start?"

Hnědovláska se od srdce zasmála. ,,Jak se to vezme. Sprint byl trošku děs, úplně se mi z toho všechno klepaly kolena. Ale ze štafety jsem si díky holkám odvezla hned zlatou."

,,Tý brďo!" vyklouzlo mi. ,,První start a hned zlatá!"

,,No jo," pokrčila rameny Ida. ,,Mojí zásluhou to úplně nebylo. Předávala jsem na třetím místě po dvou chybách."

,,Běžet v místní konkurenci po dvou chybách na třetím místě mi příjde jako výkon hodný obdivu."

,,Jo? Tak děkuju."

Do místnosti jsme s hnědovláskou vkročily synchronizovaným krokem. Skoro jsem zadržela dech, když jsem se lačným pohledem rozhlédla po osobách sedících u stolů a věnujících se jídlu. Zůstala jsem očima viset v místě, kde jsem rozeznala tváře bratrů Bø - Tarjeie i Johannese Thingnese, ale také Tiril s Ingrid. Zklamaně jsem vydechla.

Bjørn mezi nimi neseděl.

Obratem jsem se trochu zastyděla, že na mě snídaně v kruhu několikanásobných mistrů světa a vítězů všeho myslitelného, neudělala až takový dojem jako nepřítomnost vlasáče. Dočkala jsem se neuvěřitelně vřelého přivítání a obavy, že by mě mohli pokládat za nevítanou náhradu v týmu, ze mě začala opadat. Po celou snídani jsem se snažila tvářit zúčastněně a křečovitě jsem se soustředila na téma hovoru. Chvíli mi pukal mozek pod návalem vlastních otázek a spřádání scénářů, proč vlasáč nejí s ostatními. Nakonec jsem na něj ale v takové společnosti téměř zapomněla.

Vzpomínala jsem si, že vlasáč vždy vstával brzy, i když nemusel. Zřejmě si ten zvyk zachoval i v kolotoči světového poháru. S hlavou v oblacích jsem pak následovala Idu, abychom se převlékly na trénink. Sotva jsme vešly do hotelové lobby, něco mě přimělo zvednout zrak.

Zůstala jsem hledět na známou postavu a nedokázala odtrhnout oči. A tak mi neuniklo, když Bjørn přicházející zvenku v bundě, s kulichem na hlavě a ručníkem přes rameno, pohlédl na mě. Zdálo se mi, že se lehce zarazil a přes tvář mu přeletěl stín poznání. Během vteřiny však znovu uhnul pohledem a já zavřela překvapením pootevřená ústa, abych nasucho polkla.

Šli jsme stejným směrem, tedy ke schodům a výtahům, takže neexistovala možnost se vzájemně naprosto ignorovat. Trvalo ale několik nekonečných sekund, než jsme se dostatečně přiblížili k sobě a on ke mně znovu stočil pohled.

To už jsem byla úplně rozechvělá a zmatená. Vřelé přivítání jsem si představovala jinak. Měla jsem chuť sama nad sebou zatřást hlavou. Čekala jsem snad uvítání jako ve filmu? S rozeběhem mu skočit do náruče s následnou několikanásobnou otočkou kolem osy?

,,Ahoj Emilie," usmál se zlehka.

Jeho hlas způsobil, že jsem se celá zachvěla. ,,Ahoj Bjørne."

Civěla jsem na něj jako v transu a snažila se pochopit, proč uhnul pohledem? Jaký důvod jsem mu dala, že mě ignoruje? A proč mu to jde tak snadno?

,,Gratuluju," pronesl docela klidně a konečně udělal další krok přímo ke mně.

,,K čemu?" nechápala jsem.

A pak už jsem jen fascinovaně sledovala, jak natahuje volnou pravou paži, aby si mě přitiskl k ramenu, na kterém mu nevisel ručník.

Přitiskl mě k sobě a ruku s roztaženými prsty mi položil na záda. Jeho dlaň mě hřála přes tričko a když mě táhlým pohybem beze spěchu pohladil po zádech odshora dolů a zpět, skoro jsem blahem zamručela. Taky jsem mu jednu paži obmotala kolem pasu, ale přes tlustou péřovku to bylo jako objímat plyšáka v životní velikosti. Nasála jsem proto lačně jeho vůni, abych si to vynahradila, a v tváři mě polechtaly jeho vlasy, v neučesaných provázcích vykukující zpod čepice. Naše tváře se lehce dotkly, když jsme se od sebe poněkud zdráhavě odtrhávali a já natočila hlavu, abych mu stihla pohlédnout zblízka do očí.

,,Vítám tě na místě, kde se plní sny," upřesnil svojí gratulaci k mému přesunu do nejvyšší ligy.

,,Jo takhle. Díky, " zasmála jsem se nervózně a byla si vědomá, že nás Ida pozoruje. Poukázala jsem na ručník. ,,Kdes byl?"

,,U potoka. Pojď zítra taky. V devět."

,,Ráno?" otřásla jsem se při představě, že bych se měla jít otužovat už po snídani. ,,To ani náhodou. Možná večer."

,,Možná," zopakoval po mě moji neurčitou odpověď a jeho výraz se mi zdál podivně zachmuřený. Tak jsem ho neznala. Byl příliš klidný. Kde zůstaly nemravné vtípky a narážky? ,,To zní jako ne."

,,To jsem neřekla."

,,Ale myslelas to tak," zasmál se úsečně a následně vyrazil ke schodům, které vybíhal po dvou. ,,Užij si to tu!"

Zmateně jsem koukala, jak mizí na vrcholu schodiště a pak jsem protáhla tvář na Idu, jejíž zkoumavý pohled jsem na sobě cítila.

,,Kam pospíchá?" plácla jsem nechápavě.

,,Nevim. Bjørn je ... Bjørn."

*

Toho dne už jsme se jen míjeli. Ida pojala za své poslání ukázat mi závodní trať a dát mi tipy, na co si dát pozor. K mému překvapení se k ní dobrovolně přidala i Marte, jedna z nejzkušenějších závodnic a zároveň aktuální leaderka celkového hodnocení. Lomcovala mnou nervozita, ale obě ke mně byly tak strašně milé, že jsem se brzy uvolnila a trénink s nimi si užívala.

Na střelnici mi Patrick dopřál klid a když jsem střílela úplně mimo terč, místo příkré kritiky gestikulací rukama rozverně napodobil veverku. Musela jsem se zasmát. Jo, střelba po veverkách! Neušlo mi, že se mi snaží dopřát čas na rozkoukání. S ostatními holkami jejich výkony rozebíral v nejvyšší vážnosti a začal s nimi vtipkovat, až když střelecký trénink ukončily.

Po obědě jsem usla, abych se probudila právě na odpolední lehkou tréninkovou jednotku, regenerační seanci u fyzioterapeuta a následnou večeři.

Jednalo se o menší mučení. Na moment mě napadlo se jednoduše sebrat a jít se k Bjørnovi vetřít. Nebylo by na tom nic divného. Snad všichni kolem věděli, že jsem ho o Vánocích doprovázela i na tréninky v Holmenkollenu. Jenže po jeho boku pro mě nezbylo místo.

Neustále mi jeho směrem ujížděl pohled. Vypadal duchem nepřítomný. A nejvíc mě udivilo, když jsem ho přistihla, že zírá mým směrem. Zíral však skrz mě a jeho výraz se nezměnil ani, když jsem povytáhla obočí a usmála se.

*

Následující den ráno jsem se vzbudila poměrně brzy. Váhala jsem, jestli mám využít vlasáčovu nabídku a jít si smočit nohy v ledovém potoce. Už jsem k tomu několikrát v Německu odhodlala i bez jeho nátlaku a unavenému tělu to jako regenerace velmi prospívalo. Moje váhání a přemítání nad pro a proti trvalo tak dlouho, až jsem propásla možnost si předtím dát snídani. Pak jsem se navlékla do teplého a chtěla se pokusit ho odchytnout v lobby. Odvaha mě však přešla, když jsem zahlédla, že jde se Sturlou. Chtěla jsem ho sama pro sebe. Potřebovala jsem odpovědi.

Schovala jsem se, nechala je odejít a pak se raději šla nasnídat v podobně kvalitní společnosti stejně jako předchozího dne. Doufala jsem, že se mi na dalším tréninku bude dařit lépe. Slunce svítilo jako divé, modrá obloha lákala, aby se člověk jen tak natáhl do lehátka s kafem v ruce.

Skoro jako na dovolené, jen s tím rozdílem, že my měli pevný program, před kterým se nedalo utéct. Několik rychlých úseků v závěsu za holkama mě dokázalo pěkně vyčerpat. Pot mi pod kombinézou tekl proudem po zádech, ale krásné počasí a teplé paprsky slunce mi pokaždé dokázaly opět vyvolat úsměv na tváři.

Skloněná nad taškou jsem si odfrkla, nemohla jsem najít suché, tenké rukavice a nahlas se sama pochválila, jak jsem šikovná.

,,Zabalila jsem si dokonce zateplený..." v příjemných teplotách, jaké v italských Dolomitech přes den panovaly, to znělo směšně.

Za mými zády Bjørn rozpřáhl ruce a teatrálně začal tleskat. ,,Wow, seš talent."

Překvapeně jsem na něj koukala, kde se tam vzal? Postupně ke stanovišti přijeli na lyžích i další kluci.

,,No co? Každý máme jiný vlohy. Ty třeba umíš skvěle hrát mrtvýho brouka."

Jen co jsem to vypustila z pusy, uvědomila jsem si, že nejsme sami a měla bych radši mlčet. Několika vteřinová odmlka z vlasáčovy strany mi dala vědět, že narážku zřejmě pochopil.

,,Jo, to mi šlo vždycky."

,,Emilie, budeme si muset vážně promluvit," uslyšela jsem hlas Johannese Thingnese a vykulila oči.

,,Prosím?"

,,Máš s sebou nůžky?"

,,Cože? Nůžky?" koukala jsem do úzké, pihaté tváře s jiskřícíma světle modrýma očima. Ať jsem se zamýšlela jakkoliv, nechápala jsem o čem to mluví. Ani Bjørnovo otrávené chrochtnutí mi nenapovědělo. ,,To ne, nemám..."

Tarjei se Sturlou se žulili jak malí kluci, ale já netušila, o co jde.

,,Mohla bys mi teda pomoct nějaký sehnat?"

,,Na co?"

,,Chtěli bysme tady s Tarjeiem-"

,,Jesus fucking krist! Přestaňte s tim, volové," utrhl se na ně Bjørn.

Nechápala jsem pointu těch nůžek, Johannes s Tarjeiem se mohli potrhat smíchy, ale vlasáčovo vrčení mi dalo znát, že jemu to vtipné nepřijde.

,,Nechte jí trochu se okoukat. Má chudinka oči navrch hlavy," pokusila se přerušit zábavu Marte. Mě to ale ve skutečnosti nevadilo, ačkoliv jsem kulila oči jak Alenka v říši divů.

Johannes Thingnes natáhl ruku a prstem se dotkl Bjørnových vlasů vykukujících v pramíncích zpod čelenky. Sotva se prst dotkl vlasů, odpinknul Bjørn jeho ruku a tou druhou, sbalenou v pěst, naznačil ránu do Johannesova břicha. Následně se oba rozesmáli. Blbci. Bø bratři si zřejmě nepřestali z Bjørna utahovat kvůli vlasům. A ten na ně byl háklivka.

,,Bjørn Emilie pak utěší," ozval se JT.

Pokusila jsem se mrkáním svoje bulvy trochu zamáčknout zpět do lebky. Tuší snad mladší Bø něco? V dalším momentě jsem uslyšela Bjørnův hlas. ,,Jo, nešetřete jí. Já vím, jak jí pak utěšim."

Zrak mi sjel k němu právě včas, abych zahlédla, jak ostatním klukům demonstruje pohybem boků kopulaci a pravou rukou naznačuje hlazení po vlasech. Do tváří se mi začalo hrnout horko. Nabrala jsem barvu zralého rajčete a kousla se do spodního rtu. Bože, takhle přede všema? Ten se prostě nezastaví před ničím. A pak jsem zmateně polkla. Nebo snad o nás ostatní ví? Pochlubil se jim? Ale čím přesně?

Rychle jsem se rozhlédla. Holky už jim nevěnovaly pozornost a balily si věci po tréninku. Kolem vlasáče se ozývaly polohlasné reakce. ,,To je hovado." ,,Měl by se naučit flirtovat." nebo ,,Haha, fandím ti." Otočil hlavu směrem ke mně.

Stačil krátký pohled do těch zelenomodrých duhovek s trochou hnědé kolem zornic. Měkkost odrážející se v jeho očích mě ujistila, že mě tím vtipem nechtěl ani trochu shodit. Počítal se mnou jako s parťačkou, která se toho nebojí a přidá se.

,,Vážně?" zapředla jsem trochu nervózním hlasem, ale dalším hlubokým nádechem jsem si dodala sebevědomí. ,,To je nabídka? Aby ses moc nepřecenil a nakonec jsem nemusela utěšovat já tebe."

V jeho tváři se odráželo královské pobavení a po mých slovech se jeho úsměv ještě rozšířil. Dostal do ramene hrču od jednoho z kluků a sklonil hlavu.

,,Sakra, tady začíná bejt horko," ozval se Jossi, který to celé vyvolal.

,,To je nezvyk, že nejsi středobodem dívčího zájmu ty, Jossi, viď?" poznamenal Sturla a kolem se ozývalo chechtání.

,,Jsem z toho trochu nesvůj."

,,Ale všímáte si tý změny?" upozornil všechny Tarjei. ,,Celou dobu byl takovej nevinnej a jen se tu objeví Emilie, je jak vyměněnej."

Ozvalo se souhlasné mručení i písknutí a všichni přikyvovali. Ve mně hrklo.

,,Asi se před váma styděl," plácla jsem první, co mi přišlo na jazyk. K mému údivu se všichni mému vtípku zasmáli. Hned jsem si začala připadat, jakože děsně zapadám do kolektivu.

,,Ten určitě..." prohodil Jossi. ,,Stejně si myslím, že u tebe nemá šanci. To je takový můj skromný tip."

Očima jsem vyhledala Bjørna. On mi pohled vrátil a já v těch pro mě nejtajemnějších duhovkách světa mohla vyčíst němou výzvu. Podle slov Johannese Thingnese jsem si uvědomila, že nikdo netuší, že spolu něco máme. Mám nás prozradit? To měl ten vyzývavý pohled znamenat?

Zasmála jsem se nahlas, protože Johannes Thingnes se svým tipem nemohl být víc mimo realitu.

,,Přidávám se," oznámil Tarjei. ,,Která holka by chtěla kluka, co vypadá jak holka?"

Můj smích nabral na obrátkách. Přidali se ke mně i další. Třeba i Sturla, který soustrastně Bjørnovi stiskl rameno. Vyhledala jsem znovu vlasáčovy oči a zjistila jsem, že mě pořád ještě pozoruje. Chtěl, abych nahlas přede všemi vyjádřila svůj zájem o něj? Ts, ani náhodou! pomyslela jsem si v duchu. Rozhodně jsem potom vlažném přivítání z předchozího dne neměla v plánu prozrazovat veřejně hloubku své náklonnosti k němu.

Uličnické jiskřičky v jeho očích mi dávaly znát, že chápe a že mi tohle ještě dá sežrat. Můj samolibý úsměv mu potvrdil, že se nemůžu dočkat.

,,Emilie!" přerušil veselou zábavu Patrickův hlas. ,,Můžeš na slovíčko?"

,,Ano?"

Trenéři Patrick a Sverre si mezi sebou něco šuškali a skláněli se nad papíry.

,,Jak se ti líbí trať?"

,,Je nádherná," přiznala jsem učarovaně. Krásnější panoramata by člověk v celém světovém poháru nenašel. Vlastně jsem si nebyla jistá, jestli vůbec mluvím o profilu tratě, protože ten zbytek byl tak úžasný.

,,Víme, že máš s adaptací nevýhodu oproti ostatním, kteří tu jsou už o týden déle. S Torrem jsme se ale bavili o tom, že jste v létě spolu zjistili, že si na vysokou nadmořskou výšku zvykáš rychle. Pravda?"

,,Jo," kývla jsem váhavě hlavou. ,,Asi jo, když to porovnám s ostatními."

,,Takže se cítíš dobře?"

Nejistě jsem přešlápla z nohy na nohu. Uvažovala jsem, jestli je ten správný moment, abych přiznala, jak se na mě podepsal poslední závodní víkend. Nechtěla jsem ze sebe dělat chudinku, ani si předem připravovat odrazový můstek pro případ, že čtvrteční sprint úplně pokazím. Spíš jsem toužila, aby mi trénink posledních dní neuškodil víc, než pomohl.

,,Ještě trochu cítím poslední závodní víkend. V neděli jsem běžela úplně strašně. Tak nějak z posledního."

Sverre přikývl a věnoval mi zubatý úsměv. ,,To se občas stane o posledním závodním dni. Hlavně neflákej regeneraci u fyzia a ve čtvrtek určitě budeš ty nohy mít jak nový."

Vrátila jsem mu úsměv. ,,Jasný. Nechci vás zklamat."

,,Určitě nezklameš, ať to dopadne jakkoliv. První start tady je vždycky speciální. Většina sportovců si přijde, jako kdyby běželi svůj úplně první závod v životě. Světový pohár je světový pohár. Budeš ohromená."

Hltala jsem každé slovo, které řekl a pocítíla chuť, aby závod startoval okamžitě, i když to byla úplná blbost. Jednoduše jsem se těšila jako malá holka.

,,Užij si to. Sleduj ostatní. A kdyby se cokoliv dělo, můžeš za námi přijít kdykoliv. Dobře?"

,,Jasně," usmála jsem se zeširoka na oba a utíkala za ostatními.

*

Večer se mi nechtělo sedět na jednom místě. Venku už ale pořádně mrzlo a tak jsem procházela poněkud bezduše chodbami rozlehlého hotelu a šoupala pantoflemi o koberec.

Zastavilo se mi srdce, když jsem obešla roh a spatřila dvoumístný starožitný divan. Ne snad, protože bych si takový horoucně přála vlastnit, ale protože na něm někdo seděl. Široká ramena, jindy hrdě vypnutá, se poněkud zhroutila do polstrování a jeho zakloněná hlava spočívala opřená o dřevěné zdobení nábytku.

Zarazila jsem se na místě a očima hltala ten pohled. Měl zavřené oči a v uších sluchátka, ze kterých se dal zaslechnout šramot napovídající, že neposlouchá žádný popík. Moje upřené civění ucítil a víčka se rozlepila, než ke mně naklonil hlavu.

,,Ahoj," zašeptala jsem.

,,Ahoj," odpověděl s menším zpožděním a vyndal si sluchátka z uší.

Pomalu mě sjel pohledem od kotníků až k tváři. Fyzicky jsem cítila, jak si mě prohlíží a nasává do sebe to, co vidí. Svlékal mě pohledem.

,,Moc pěkný."

,,Haha..." zasmála jsem se ironicky, ,,já vím, co si myslíš, ale tohle je můj oblíbený svetr."

,,To nebyl vtip," zarazil mě vážným hlasem a já naklonila nevědomky hlavu ke straně, jak jsem situaci vstřebávala. Pak jsem svrchu pohlédla na své tělo. Ne, nechápala jsem to.

,,Vždyť ten volnej svetr všechno zakrývá. Co je na tom pěknýho?"

,,Místo aby to skrejvalo, tak to podporuje fantazii."

,,Ah!" musela jsem zasmát. To by mě nenapadlo. ,,To můžeš říct fakt jen ty... a zvlášť v případě tohodle svetru."

,,Nechceš si sednout?" zeptal se galantně. Jenže pak pokračoval a mě došlo, že zvrhlík jako on nikdy nemyslí galantně. ,,Na klín."

,,Na klín?" zopakovala jsem nevěřícně. Nacházeli jsme se na veřejné chodbě.

,,Nejlépe obkročmo," doplnil šíleně svůdně svou výpověď polohlasem.

Nejistě jsem se rozhlédla kolem. Ne že bych nechtěla. Naopak. Už jen z jeho slov jsem cítila příjemné šimrání mezi nohama. Bála jsem se, že někdo půjde kolem.

Natáhl ke mně ruku otočenou dlaní vzhůru. ,,Pojď ke mně."

Znovu jsem zaváhala, ale jak se mi sevřely všechny svaly v oblasti pánevní, mozek zachvátil error a já vložila svou ruku do té jeho nabízené.

Nesedla jsem si však na nabízené místo obkročmo. Posadila jsem se bokem. Než jsem mu stihla jen položit ruku na rameno, abych se uvelebila, přitiskl prudce svoje rty na mé. Hladově mě líbal a jeho prsty vklouzly pod svetr i košilku. Během vteřiny hladily a potěžkávaly moje ňadra. Potěšeně jsem zapředla a v duchu si za to vynadala. Copak se nezvládnu ani trochu ovládat? Neměla jsem být překvapená, že se v mých fyzických reakcích na něj nic nezměnilo. Bude to tak už pořád?

,,Pšššt," přerušil polibek, aby mě na oko napomenul. Lehce se usmíval a viditelně ho velmi těšilo, jak moje tělo odpovídá na jeho hlazení bez mé kontroly. A šlo to i cítit. V kalhotách mu bylo ihned těsno. Těšilo mě, že mezi námi nejsem jediná, kdo neovládá svoje reakce.

,,Je to... příjemný," zašeptala jsem mu do ucha zadýchaně, když se jeho rty lehce otřely o pokožku na mém krku. Zároveň mě poškrábalo strniště na jeho tváři a já opět stiskla stehna pevněji k sobě.

Za námi v chodbě se ozvaly hlasy a Bjørn rychle vytáhl ruku zpod mého svetru. Hned jsem jeho hřejivé doteky postrádala. Mezi nohama jsem začala mít citelně vlhko.

Sotva kolem nás dva postarší muži v italských reprezentačních mikinách prošli, chytil Bjørn kotník mojí nohy, aby mi ji poněkud zvedl a přinul mě ji ohnout v koleni. Netušila jsem, co to dělá, dokud mi nesjel bez váhání rukou přímo mezi stehna.

,,Ah!"

Domohl se snazšího přístupu, aby mě mohl laskat. Látka legín a spodního prádla mi najednou přišla příliš tenká. Znovu zaútočil na moje rty a líbal mě ještě vášnivěji než předtím. Jeho prsty směle kreslily kruhy na nejcitlivějším místě mého těla a já se kroutila, vycházela vstříc. Slastné vlny, které se mi rozlévaly tělem mě připravily i o tu poslední hrstku rozumu. Už jsem se ani nezvládla obávat, že nás někdo přistihne. Během chvíle jsem bez přemýšlení vjela Bjørnovi rukou do vlasů a hrubě za ně zatahala, zatímco se z mého hrdla linulo orgasmické vzdychnutí.

,,Bože, to zní tak strašně rajcovně, když se uděláš," zašeptal zastřeným hlasem a já pohlédla do jeho očí, které potemněly nenaplněnou touhou.

,,Pojď na pokoj," zvládla jsem zformulovat a jeho vlasy mě lechtaly ve tváři, jak jsem do nich nořila svůj nos. ,,Kamkoliv."

,,Nemůžu," zachraptěl se sebezapřením, ,,musim ještě za trenérem."

V takovou hodinu mě jeho slova nepříjemně překvapila.

,,Aha... můžu se ještě na něco zeptat?"

,,Jestli se uvidíme později?" zavrněl a znovu se mi otřel vousatou bradou o krk.

Najednou jsem si mokrého klína byla vědoma ještě víc.

,,Ne," zachichotala jsem se a odstrčila ho na délku paží, abych mu viděla do tváře.

Očima jsem přelétla oblíbené záchytné body jako jizva pod obočím, modrozelené oči s nepatrnou příměsí hnědé a rovné zuby v jeho širokém úsměvu. ,,Zajímá mě, jestli ti nějak překáží, že jsem teď taky tady na světovým poháru?"

Lehce se zasmál mojí otázce, ,,vypadám snad, jakože mi vadí, že tu jsi?"

Stisknutí jeho paží kolem mého pasu a prsty jemně se zarývající do boků mi napověděly. Potřásla jsem hlavou. Jo, právě v tu chvíli vypadal, že se z mojí přítomnosti těší. Ale proč byl ještě včera tak nesvůj?

,,Myslela jsem kvůli soustředění se a tak."

Pak jsem ztěžka polkla a doufala, že moje poznámka nezní trapně a moc sebejistě. Možná jsem si namlouvala něco víc. Jeho uhnutí pohledem, když mě první den zahlédl, se nedalo snadno vyložit.

A předtím se neozýval. Nezajímal se o mě a já nedovedla odhadnout, jak dokázal pokaždé tak snadno zapomenout na to, co jsme spolu prožili.

Bjørn mě chytil za zápěstí rukou, které jsem mu zapírala o ramena a jemně je sundal, aby se ke mně mohl naklonit blíž, až jsem cítila jeho dech na tváři, když mluvil.

,,Nebudu se moct soustředit, pokud na mě dneska večer nepočkáš a nepotěšíš mě trochou zájmu o malýho Bjørna."

,,To můžu i teď," zapředla jsem okamžitě se značným entuziasmem a pokusila se vytočit ruku z jeho sevření, s jasným cílem sáhnout mu do kalhot.

,,Nenene," zarazil mě rychle a smích ho přešel. ,,Nemůžu přijít na poradu s mrdkou na poklopci."

Vyprskla jsem smíchy a začala se s ním prát, aby nechytil mou ruku, která teď byla volná a hrozila invazí do jeho kalhot.

,,Neozýval ses..." vyhrkla jsem pak z ničeho nic, když náš souboj polevil.

Vlasáč protočil panenky a povzdechl si.

,,Proč?" naléhala jsem.

,,Tady ne."

,,Proč?" odmítla jsem ustoupit.

,,Teď ne, Emi," utnul důrazně moje domáhání se po odpovědi.

Nechápala jsem ani co se za nehet vejde, co to má znamenat. Ale s hlasitým vydechnutím jsem se rozhodla, že tomu později přijdu na kloub. Tvrdil přece v té písničce, že by dal všechno za to, aby zatraceně nemusel být tak daleko ode mě.

,,Chci aspoň vědět, jestli jsi zase na ostro," zašeptala jsem, abych svedla pozornost jinam, a jeho hrdelní uchechtnutí mi prozradilo, že se mu moje zvědavost líbí.

,,Jsem."

,,Ah," ulevila jsem si se staženým hrdlem. ,,Můžu se podívat?"

,,Ne."

,,Tak si sáhnout? Prosím!"

,,Ne, Emi. A přestaň. Je to fakt zatraceně sexy, když takhle žadoníš."

,,Hm... jenom prstíček-"

,,Ne, Emi!" zarazil mě se smíchem a zatímco mě jemně pacifikoval za zápěstí rukou, předklonil se, čím mi naznačil, že hodlá vstát a mám se zvedat.

Poslušně jsem se postavila na nohy a se zájmem jsem na něj zůstala hledět. Látka kalhot se mu vzdouvala, ale nevypadalo to na žádnou velkou pohromu.

,,Nedívej se na mě tímhle pohledem nebo se mi znova postaví."

,,To vážně?" zeptala jsem se překvapeně. Nikdy by mě nenapadlo, že by mohlo stačit tak málo.

,,No," pokrčil ramenym, když jsem dál nevěřícně čučela.

,,Seš sám na pokoji?"

,,Ne. A ty?"

,,Taky ne," zavrtěla jsem hlavou.

,,Tak čekej na zprávu."

,,A co pak?"

,,Něco vymyslim."

S povytaženým obočím jsem přihlížela, jak pouští mojí ruku, o které jsem si ani nebyla vědomá, že ji ještě drží. Prostě se otočil a odcházel.

Ale nakonec se mi zřejmě povedlo k němu telepaticky přenést tajné přání, aby mu odchod nepřipadal tak snadný a tak se ještě otočil. Když zjistil, že stojím stále na stejném místě a zírám na něj, usmál se a mrknul na mě.