Leden

Čas letěl jako splašený. Den za dnem se míjely a my se nezastavili. Udržovací trénink po závodním víkendu, který jsem byla ráda, že konečně minul, jídlo, rehabilitace, spát. A znovu od začátku.

Zůstali jsme v německém Arberu místo návratu do Norska, což by nás akorát stálo síly z dlouhého cestování. Snažila jsem se dělat, co se ode mě očekává a tlak, který jsem v závodech pociťovala, mě zanechal duševně vyždímanou a téměř apatickou. Dokonce mi začalo být jedno, že se Bjørn neozývá.

Opakovala jsem si, že se musím smířit s tím, že nejsem středobodem jeho vesmíru. Ještě o týden dřív bych z toho byla na prášky, ale teď jsem si nad tím jen unaveně povzdechla a říkala si, že se to třeba ještě nějak vytříbí. Přestala jsem mu zkoušet psát a rozhodla se ho ušetřit tlaku ze své strany, protože jsem toho samotná měla plné zuby.

Ukázalo se totiž, že právě ta nepřetržitá masáž sociálních médií, nekončící rozhovory s trenéry, se servisáky i se zbytkem realizačního týmu mi kradou spoustu energie. Rodina, přátelé a známí už byli jen taková třešnička na dortu. Vnímala jsem jejich radost z mého vítězství, ale zároveň taky očekávání, že se posunu dál a že ten výkon dál potvrdím.

Kdykoliv se dalo přestat účastnit volnočasového trávení času se zbytkem týmu, využila jsem toho. Občas jsem se přistihla, že sedím nebo ležím se sluchátky na uších na pokoji a zachycená v pomyslném vakuu, okolní svět pro mě téměř přestával existovat.

Zajímalo mě už jen, co můžu sníst nebo udělat, abych se cítila míň unavená. Co můžu podniknout, abych si udržela, anebo ještě lépe dokonce zlepšila kondici během té náročné sezóny.

Jednoho večera jsem seděla opět na chodbě v sedačce, poněkud nepřítomně jsem sledovala video, kde kočička čumí na televizi, v které ukazují letícího dravého ptáka. Pak se dravec otočil a s nataženými pařáty letěl proti kameře. Kočička se lekla a utekla. Ha. Ha.

,,Jak se cítíš?" otočila jsem hlavu za hlasem, který se ozval z pravé strany. Zhasla jsem telefon a usmála se na příchozího.

,,Na umření. Co ty?" odpověděla jsem Mikaelovi.

Toho dne jsme za sebou měli poněkud těžší trénink. Interval místo udržovačky.

,,Taky mi není zrovna do skoku," usmál se a posadil se.

Podívala jsem se na malý prostor několika desítek centimetrů, který nás uctivě dělil. Trochu mě z toho píchlo u srdce. Vzpomněla jsem si, jak blízcí jsme si bývali. Jak hezké to bylo v době, kdy jsme si slepě rozuměli. Najednou mi přišlo nesmírně těžké, nesmět se ho dotknout. Nemoci ho chytit za ruku, přitisknout se blízko k němu a položit mu hlavu na rameno.

,,Co čteš?" kývla jsem rychle směrem ke knize, kterou si položil do klína, dřív než mu dojde, že moje civění už je přes čáru. Založil si ruce za hlavu a opřel se do opěradla pohovky.

,,Fakt to chceš vědět?"

Dívala jsem se na jeho věčně se usmívající ústa a snažila se nemyslet na to, jak pěkně umí líbat. Cože to povídal? Aha. Téma knihy. Narážel na fakt, že dřív jsem se mnohokrát cítila ztracená, když mi začal dopodrobna líčit komplikovanou zápletku příběhu.

,,Jo. Myslím, že potřebuju myslet na něco jinýho."

Chápavě kývl. Věděl s čím se potýkám? Chtěl přece být sportovním psychologem a šťourat se lidem v pocitech a vnímání reality.

Než začal mluvit, rukou si projel vlasy, které měl ostříhané strojkem na ježka. Kdepak byl konec jeho krásné hřívě vlasů? Tak ráda jsem se jich dotýkala.

Cukla jsem s sebou. V duchu jsem si dala facku za to pomyšlení. O něco méně upřeně jsem po něm pokukovala, jak se zamyslel, aby začal vyprávět posloupně.

,,Odehrává se to v uměleckém prostředí. Hlavní postava, nadaný malíř, se po studiu na umělecké univerzitě snaží najít svoji cestu," uvede mě do situace a lehkým pohybem si podvědomě přejede prsty po bradě, na které sotva raší vousy, protože se poctivě holí. ,,Když už to vypadá, že i přes finanční problémy dostane šanci otevřít první vernisáž, tak si to celý pohnojí plácáním se ve svým intimním životě se špatnou partnerkou."

Zaujatě jsem mu naslouchala a sledovala jeho pohybující se ústa. Skoro jsem vyletěla z kůže, když mi došlo, že přestal mluvit a zírání mi oplácí.

,,Od kdy čteš romanci?" zarazila jsem se.

,,To je jen vedlejší linka. Ve skutečnosti jde hlavně o to, že se našla mrtvá majitelka té galerie, v které se mají obrazy toho umělce vystavovat."

,,Hmm," zahučela jsem naoko zamyšleně a přemýšlela, jak moc je trapný, že jsem na něj právě civěla jako na čokoládový donut v pekárně.

,,Tipneš si vraha?"

,,Ten umělec."

,,Přihořívá."

,,Eh? Neznám všechny postavy. Jak mám hádat?"

,,Znáš všechny, co jsou důležitý."

,,Ta přítelkyně?"

,,Bingo. Nebylo to těžký, viď?"

Vyvalila jsem oči a nechápala. No, můžu si za to sama. Chtěla jsem, aby mi vyprávěl.

,,Jen nechápu, proč by to dělala?"

,,Hm, stává se z tebe zapálená vyšetřovatelka. Detektivy vždycky zajímá motiv!"

,,Ha - Ha."

Mikael se bublavě zachechtal své hlášce. ,,Možná je v tom i takový ponaučení."

Zatápala jsem očima kolem a v mysli se pokoušela si vybavit, co přesně za slova z jeho úst vycházelo, když mi to popisoval.

,,Máš na mysli, že ho ta přítelkyně využívala, aby se dostala k tý majitelce galerie?"

,,Eeeh, cože? Ne! Spustila se s ní, protože prostě se do sebe vášnivě zakoukaly, holky jedny, ale spíš jsem měl namysli jeho."

,,Jo, je mi ho líto. Chudák. Nevyšla mu výstava a ještě se ukázalo, že jeho přítelkyně je vrah. Určitě jí ta přítelkyně odstranila, protože se chystala prozradit jejich vztah!" zahlásím vítězoslavně.

Mikael na oko uznale kývl. ,,Jo. A ještě něco."

,,Eh?" vyjevila jsem se. ,,Jak jako ještě něco?"

Připadala jsem si vedle něj opět malomocná. Bolel mě můj unavený mozek z toho, jak jsem nutila zlenivělé mozkové závity pracovat, ale nic dalšího jsem nebyla schopná vidět.

,,Vždyť jsem to i doslovně řekl."

,,Nemohl bys mi to zopakovat?"

,,Nemohl. Přemýšlej. Jsi chytrá holka. Dokonce chytřejší než si myslíš."

,,Hm. Tos mi moc nepomohl."

,,Metafory mi moc nejdou. Ale třeba na to příjdeš."

,,Nesnáším hádanky."

,,Já vím," uchechtl se.

Chvíli jsme seděli. Já si ještě v hlavě malovala obrázky vraždy v galerii, někde mezi abstraktními obrazy pošahaného umělce. Miks už však byl zřejmě o krok dál.

,,Proč jsi mi neřekla o Fridě?"

,,Prosim?" otočila jsem se k němu vyjeveně.

,,Vjíždíte si takhle do vlasů už dlouho, že jo? Nevypadalas překvapeně, když do tebe minule ryla."

Změna tématu mě zaskočila a nasucho jsem polkla. Marně jsem doufala, že Mikael zapomněl, co přislíbil. Nechtělo se mi s ním rozebírat Fridu, když jsme spolu chodili a teď se mi do toho nechtělo o nic víc.

Svou váhu na tom nesl můj dojem, že si oni dva docela rozumí. Přesněji řečeno jsem se domnívala, že po něm Frida házela očkem ještě v době, kdy jsme my dva byli pár. Představa, že se jí zastane a bude tvrdit, že jí křivdím a jde o normální rivalitu mezi týmovými kolegyněmi, mi dokázala zažehnout oheň v žilách. Neopodstatněně a naprosto iracionálně jsem se cítila uražená, ještě než vůbec dostal šanci cokoliv říct. Možná jsem od počátku křivdila já jemu. Očekávala jsem jeho určitou reakci, která možná vůbec neměla přijít.

Povzdechla jsem si a rozhodla se tak trochu oficiálně a nahlas uzavřít tuhle otravnou kapitolu. ,,Dřív se pořád všechno točilo jen kolem mě. A tak jsem si radši namlouvala, že když o tom nebudu mluvit nahlas, tak jakoby ten problém ani nebude existovat."

Mikael se k mému překvapení trochu zamračil. ,,To není pravda, že by se všechno točilo jen kolem tebe."

,,Ne?"

,,Ne. Myslim, že kvůli univerzitě jsem ti kolikrát dal košem. A pokud si vzpomínám, už od začátku jsi mi omýlala, že jsem panovačnej,"uchechtl se. ,,Mohlas mi o tom s Fridou říct. To je všechno... No," zakroutil nad tím sám hlavou, ,,ne že bych to snad za tebe dokázal vyřešit. Ale možná bych předem tušil, jaká skutečně je."

,,A teďka jsi na to přišel?" nadhodila jsem a pokusila se využít šance, abych zjistila víc. Zároveň mi moje svědomí napovídalo, že mi do toho nic není.

Mikael přejel zamyšleně prsty po obálce knížky na svém klíně. ,,Ne, to ne. Zjistil jsem to, protože jsem se zeptal jí, jestli by nechtěla spolupracovat na tom mým projektu do školy."

,,Souhlasila," konstatovala jsem.

,,Ano.

,,Spali jste spolu?" vyhrkla jsem z ničeho nic.

Mikael ke mně prudce otočil hlavu a zůstal na mě koukat s doširoka otevřenýma očima. Hned ale neodpověděl, což mě dost rozhodilo a cítila jsem, jak se mi vehnala krev do tváří.

,,Promiň. Nic mi do toho není."

,,Ne, ne... teda, chci říct, že to je v pohodě," ujistil mě a levou rukou se podrbal za uchem. ,,Nespali jsme spolu."

Chtěla jsem se překvapením nahlas vyjevit a znovu se zeptat, abych se ujistila, že si je jistý.

,,Takhle to na tebe působí? Že jsme spolu spali?"

,,Já..." zarazila jsem se. ,,Nevím. Napadlo mě to. Nelíbí se ti?"

Potřásl hlavou, ,,Je to hezká holka, ale není úplně můj typ, bych tak řekl."

Jasně, ty máš rád krátkonohý, napadlo mě a musela jsem pousmát.

,,Ale já jsem přesvědčená, že ty její typ rozhodně jsi," poznamenala jsem místo toho.

,,Hm," zahučel a trochu poposedl na gauči, ,,vlastně mam pocit, že na tu spolupráci přistoupila jen kvůli tomu."

Zadívala jsem se na profil jeho tváře a i když ten rozhovor nabral poněkud trapný směr, musela jsem se usmát. Hlasité uchichtnutí se mi ale povedlo naštěstí spolknout. Nevzpomínala jsem si, kdy naposledy byl Mikaelovi nějaký rozhovor nepříjemný, tohle ale rozhodně byl ten případ.

,,Ty sis toho předtím nevšiml?"

Přihlížela jsem, jak se jeho chlapecký úsměv znovu rozšířil, než se bez vytáček přiznal. ,,Ne."

Juuuj, zaňufala jsem v duchu. Kam jen dal oči? Tohle přece byla jeho parketa, na každém všechno poznat a číst mezi řádky. Píchlo mě u srdce a slepě jsem hypnotizovala jeho ruku položenou na knize, prsty zlehka a poněkud nekoordinovaně poklepávaly o přebal.

Všude existovalo spojení. Kamkoliv jsem se podívala. Moje mysl mi bystře připomněla, že plakat nad rozlitým mlékem nemá smysl. Nebyla pravda, že bych ještě stále Mikaela chtěla zpátky. Jen jsem si pokaždé, když jsem se ocitla v jeho blízkosti, připomněla ty příjemné chvilky, co jsme spolu prožili. O intenzivních citech k němu už se však nedalo mluvit, i když jsem si byla jistá, že ho vždycky budu tak trochu milovat.

Vybavila jsem si tvář někoho, kdo dokázal prsty vyťukávat mnohem náročnější rytmus, a dokázal rozproudit krev v mých žilách podobně divokým způsobem. Hrudí se mi dralo vzhůru povzdechnutí, ale podařilo se mi ho utlumit. Rozhodně se mi nechtělo rozebírat s Mikaelem i tohle.

*

Než jsem ulehla do postele, přemýšlela jsem, kde se schovávalo to Mikaelovo ponaučení, které tvrdil, že jsem přeslechla. Trvalo to nějakou chvíli, kdy jsem si do uší pouštěla hudbu před spaním. Poněkud jsem se celá napjala, když mi to konečně došlo.

...si to celý pohnojí plácáním se ve svým intimním životě se špatnou partnerkou...

Co mi tím chtěl Mikael říct? Získal dojem, že příčinou mého rozpoložení v poslední době je špatná volba partnera? Anebo snad mi chtěl naznačit, že takhle to vidí Bjørn? Luštění hádek mi nikdy nešlo a vytáčelo mě si nad tím lámat hlavu.

Zrekapitulovala jsem si poslední týdny. Moje dojmy z nich byly poněkud rozporuplné, ale zároveň jsem ničeho nelitovala. Nebýt Bjørna, dost možná bych na svoje úspěchy vůbec nedosáhla. To on mi pomáhal naučit se, jak v biatlonu plavat s žraloky a nebýt jen nepatrnou součástí hejna ryb.

Vybavila jsem si, že jsem k němu ze sportovní stránky vzhlížela už od prvního soustředění, protože na mě přenášel svoji cílevědomost a hlad po prvenství, ať už v tréninku nebo v závodě.

Rozjímala jsem nad tím, jak moc ho chci. Toho vlasatého maníka s neschopností přijmout můj neskrývaný zájem o něj jako hotovou věc, a opětovat ho. Proč v té písničce tvrdil You and me, we won't forget, You and me, we won't regret? Šlo jen o planá slova, která jen mají libozvučně lahodit uchu a duši?

Se srdcem prahnoucím po odpovědích jsem usla.
*
Ucítila jsem překvapivě jemný dotek rukou na své kůži. Sklopila jsem zrak, abych mohla přihlížet, jak ručními pracemi zhrublé dlaně a prsty obepínají moje prsa. Příjemné hnětení a následný stisk prstů kolem bradavky ve mně vyvolal prudké vzrušení. Celé tělo jsem měla jako v ohni a v jeho centru jsem cítila tlak. Uvědomovala jsem si ztopořený penis otírající se o můj rozkrok a zoufale jsem ho chtěla cítit v sobě. Kroutila jsem se, nabízela se mu, ale kromě neurčitého tlaku tam dole jsem víc nezískala.
,,Bjørne," zasténala jsem.
,,Jak moc to chceš, Emi?"

S cuknutím jsem se probudila a zírala do hluboké tmy. Několikrát jsem zamrkala a snažila se pochopit, co se to děje. Kde je Bjørn? On tu není? To by nemělo být možné, aby byl i ve snu tak kurevsky rajcovní!

Ruku jsem si položila na hruď. Srdce mi divoce bilo. Vlhkost a pulzování v klíně mi dávaly najevo, že možné je všechno. Zaposlouchala jsem se do tmy a když jsem nezaslechla nic, než jen pravidelné Stininé oddechování, vjela jsem rukou pod kalhoty pyžama a potěšila se prsty, zatímco jsem si představovala, jaké pokračování by akt s Bjørnem měl.

*

V neděli po večeři mi do cesty skočil Sturla, trenérův asistent, a pěkně mě vyvedl z rovnováhy. Ne však svým vpádem, ale tím, co mi oznámil. Chtěl, abych ho okamžitě následovala k trenérovi.

Cestou v chodbě jsem s vykulenýma očima propalovala díru do Sturlových zad. Ani slovem nenaznačil, o co jde a já si netroufala se zeptat. Poněkud mě tohle pozdní shledání s trenérem zaskočilo.

,,Ahoj Emilie," pozdravil mě Torre, jako bychom se před zhruba hodinou neviděli u večeře.

,,Ahoj Torre," vymáčkla jsem ze sebe a zůstala stát na místě. Jednu ruku jsem drtila v druhé a když mi došlo, že si lámu prsty na pravé, střelecké ruce, prohodila jsem je. ,,Děje se něco?"

Usmál se na mě zvláštním úsměvem, který jsem si nedokázala nikam zařadit. Mísila se v něm radost a zároveň mi přišlo, že nějaký nesouhlas. Celé mě to však jen mátlo.

,,Patrick si o tebe řekl."

Vykulila jsem na Torreho oči a když se to nesetkalo s odezvou, zakoulela jsem jima i na Sturlu.

,,Patrick?" kníkla jsem bezduše.

,,Patrick Oberegger," zopakoval Torre jakoby neexistovalo nic samozřejmějšího, než že právě dal do souvislosti jméno trenéra ženského elitního norského týmu a ... mě?!

,,Byla to jen otázka času," potřásl hlavou Sturla, ,,ví, jak na tom jsi."

Pochybovačně jsem svraštila obočí. Přišlo mi, že nestíhám topic rozhovoru. Přišlo mi to celé nějaké zmatené.

Trenér áčkového týmu ví, jak na tom jsem. Dobře. To ví přece všichni, moje výsledky nejsou tajná informace.

,,Viděl tvoje data už létě a skoro si u toho mnul ruce. Teď se mu naskytla příležitost si tě přetáhnout do týmu, tak se ozval."

,,Počkat," zarazila jsem Torreho, protože mi na ten objem informací nestačila kapacita. ,,Tak popořadě... jestli to správně chápu, tak si trenér národní norský reprezentace myslí, že já jsem ta správná kandidátka na - a opravte mě, jestli se mýlím, případné volné místo?"

,,Ne tak úplně," potřásl odmítavě Sturla hlavou.

,,Ne?" vyjevila jsem se zmateně. ,,Tak jak to teda je?"

,,On ti to místo v týmu zajistí tak, že tebou nahradí nejméně spolehlivou atletku."

Ztěžka jsem polkla, protože to na mě byla až moc neuvěřitelná představa. Patrick degraduje z áčkovýho týmu sportovkyni, aby si mohl povolat mě?!

,,On ode mě očekává, že dokážu předvést lepší výkon než... počkat, než kdo vlastně? Tohle celý je nějaká blbost. Děláte si ze mě srandu, že jo?"

,,Emilie, máme docela smysl pro humor a je s námi sranda, ale nikdy, opakuji nikdy, si ze sportovců neděláme srandu ohledně startu ve světovým poháru."

,,Fajn..." kývala jsem hlavou jako pejsek na palubní desce, ,,fajn. A jaký je teda další plán?"

,,Běž se okamžitě sbalit, sháníme ti odvoz do Itálie."

Zůstala jsem se zatajeným dechem hledět na Torreho. Stála jsem zamrzlá na místě a odmítala jsem pochopit, co se to právě kolem mě děje. Můj první start ve světovým poháru a rovnou na jednom z nejoblíbenějších biatlonových stadionů? Antholz!

,,Dobře... Dobře, tak... já jdu?"

Torre rozhodil ruce, ,,já jsem skončil, už nezbývá, než abych ti popřál hodně štěstí."

Přistoupil blíž a natáhl ke mně paži. Pohlédla jsem na ruku otočenou dlaní vzhůru a vložila do ní tu svou. Tohle gesto mě vysvobodilo, minimálně na jeden závodní víkend, z jeho spárů.

I když to možná nebyl účel jeho jednání, nedokázala jsem se s jeho přístupem ke mně před štafetou srovnat. Byla jsem mu vděčná, když mě podněcoval k nejlepším možným výkonům, ale toho dne mě nechal sáhnout si na úplné dno a i po týdnu jsem to pociťovala.

Start ve světovým poháru rozhodně nebyl dovolená, takže když jsem to vzala kolem a kolem, očekávalo mě zřejmě menší, fyzicky náročné peklo. Nadmořská výška toho střediska, v kombinaci s nejlepšími atlety světa, tohle přímo slibovala. Přesto se mi srdce zachvělo radostí.

,,Děkuji ti za všechno," pronesla jsem s úsměvem, protože jsem se přinutila zahnat chmury stranou. Myslela jsem hlavně na to, že díky práci s ním jsem se dostala tak daleko, aby se mi otevřely dveře do světového poháru.

,,Sturla ti dá vědět co a jak."

,,Dobře."

Vyšla jsem na chodbu a tiše za sebou zavřela dveře. Zůstala jsem zaraženě stát na místě. V tu chvíli mi to konečně došlo.

Uvidím Bjørna!