Leden

Jakmile jsem následujícího rána procitla, vzpomněla jsem si, co všechno se předchozího dne událo a na tváři se mi rozlil ospalý úsměv. Vybavila jsem si nejhezčí úryvek Bjørnovy písničky, hladící mojí strádající duši hlasem drsným a zároveň sametově poddajným.

But I changed the way I used to be, babe, that's what you do with me.

Vzpomněla jsem si taky na opojný pocit po průjezdu cílem, kdy jsem si uvědomila, že jsem konečně získala vytoužené vítězství. Hruď se mi rozšířila hrdostí a těžko potlačitelnou nadějí, co všechno by to mohlo s sebou přinést, až jsem strnula. Všechny jednotlivé svaly mezi žebry zaprotestovaly.

Se spokojeností zvlněnými rty jsem se chtěla trošku protáhnout, než vyskočím na nohy. Vydrželo mi to přesně do chvíle, kdy jsem ucítila ztuhlost svých nohou, paží a zad. Místo výskoku z postele jsem zůstala ležet a vstřebávala, jak se původní nadšení pomalu rozplývá. Pokusila jsem se pod peřinou pomalu natáhnout a přetočit nohy, abych se protáhla a odpověděla mi kompletní soustava svalstva na mém těle.

Semkla jsem rty pevně k sobě, abych ztlumila bolavé zasténání, které se dralo na povrch. Odvalením se přes rameno a bok jsem se spustila z postele přímo na nohy a vyhla se tak nutnosti napínat zádové svalstvo, které mi v bedrech hlásilo out of order. Vypjala jsem ramena, až to zakřupalo a završila jsem to propnutím, až se prasknutí ozvalo i někde od hrudní kosti.

Zaštrachala jsem rukou na nočním stolku a našla telefon. Bez dlouhého přemýšlení jsem  napsala do fyzio skupiny zprávu.

SOS.

Předchozího večera jsem se snažila Torremu vysvětlit, jak moc unavená se po stíhacím závodě cítím a že bych uvítala, abych se nemusela účastnit štafety. K mému překvapení nekývl chápavě hlavou, ale s mávnutím ruky poznamenal, že unavení jsou všichni.

Rozhodla jsem se kousnout do kyselého jablka a dál nefňukat. Poprvé po dlouhé době jsem se však obávala, že ostatním holkám závod zkazím, protože prostě vytuhnu a nebudu schopná běžet. Dlouho jsem se necítila tak vyždímaná jako po svém nejúspěšnějším individuálním závodě své kariéry. Moje tělo přes noc pocitově zestárlo tak o padesát let.

Pohledem jsem zkontrolovala, jestli Stine ještě spí a šnečím tempem jsem na zem rozložila podložku, abych se pokusila svoje tělo alespoň trochu rozpohybovat a uvést zpět do provozu, dokud se fyzioterapeut neozve. Místo pokročilé jógy jsem se věnovala líným cvikům s důrazem na dýchání. Snažila jsem se myslet jen na sebe a soustředit se na uvolňování napětí a ztuhlosti krůček za krůčkem. Moje ospalá mysl mi však nabízela vzpomínky na ranní rutinu s vlasáčem. S vřelou přesností jsem si pod zavřenými víčky vybavovala hru svalů na jeho zádech a pažích, když jsme bok po boku cvičili a já po něm pokukovala.

S hořkostí jsem si připomněla, že je vzdálený stovky kilometrů ode mě. Napětí v zádech mi začínalo dělat čím dál větší starosti a nakonec zahnalo i myšlenku na Bjørna. Bála jsem se bedra důrazněji protáhnout, abych situaci nezhoršila. Nakonec jsem na podložce ležela jako chrobák na zádech a s hlubokým dýcháním pohybovala oteklými prsty na rukou. Představa startu v dalším závodě mi přišla utopická, ale Torreho výrok z předchozího dne mě nutil věřit, že to zvládnu. Vyložila jsem si to tak, že odřeknutí účasti ve štafetě by se v týmu bralo jako zrada. Doběhnout si pro skvělý individuální výsledek a nepodpořit kolektivní snahu se určitě obecně nepřispívalo k zlepšení týmové sounáležitosti.

Moje tělo a fyzická indispozice mě nutily soustředit se jen na sebe, takže jsem během rána napohled bezduše míjela svoje týmové kolegyně a kolegy. Polohlasem jsem odpovídala na pozdravy a dobře míněné, přátelské narážky, ohledně spánku vítězky a snídaně šampionů, jsem se pokoušela s úsměvem odmávnout.

,,Co je s tebou?" zajímalo Stine, když jsem se z fyzioterapeutického lehátka vrátila na společný pokoj podobně zasmušilá jako jsem odcházela.

,,Není mi moc do skoku."

,,Chuděrko. Ví o tom Torre?"

,,Jo," kývla jsem a sbírala přitom po pokoji oblečení, které jsem si plánovala obléct na test lyží před závodem. ,,Už včera jsem mu řekla, že jsem polomrtvá, ale trval na tom, abych běžela. Unavení jsme přece všichni."

Stine si mě se zádumčivým výrazem prohlížela a mě obratem napadlo, co si asi myslí? Ona by možná ve štafetě ráda startovala, ale tu možnost nezískala, protože se výsledkově nedostala do užší trenérské volby.

,,Já bych chtěla běžet," poznamenala Stine přesně tak, jak jsem si domyslela, a já zatla zuby, až mi v čelisti zatrnulo. Tak ráda bych si to s ní vyměnila.

,,Já taky chci běžet," ujistila jsem ji obratem, abych vyvrátila dojem nevděčnosti za trenérovu důvěru. ,,Jen se bojím, že to holkám pokazím."

,,Ale nepokazíš," ujistila mě bez váhání blondýnka.

Vstala a tak jak měla ve zvyku, s výrazem porozumění ke mně přistoupila a rozevřela paže, aby mi nabídla svou náruč. Stinino objetí mě pohltilo svou vroucí něhou a já se mu poddala. Bylo to přesně to, co moje duše v tu chvíli potřebovala. Pochopení a náklonnost mě zahřály u srdce. Nemohla jsem si přát lepší parťačku.

,,Děkuju," zamumlala jsem.

,,Za co?"

,,Za to, že jsi," poznamenala jsem jednoduše a Stinin zvonivý smích mi polechtal sluch.

*

Štafetu odstartovala za Norsko Rikke, tak jak bylo tradicí. Měla ráda ten přímý duel na střelnici, předtím než se pole roztrhá, a předváděla téměř bez výjimky bezchybný výkon. Běžecky sice maličko zaostávala, ale i přesto se velmi statečně držela vedoucí Němky, když mi šťouchnutím do ramene předávala.

Už během výběru lyží pro závod a zahřívací rutiny jsem vnímala, jak moje tělo protestuje. Nasadila jsem si sluchátka a snažila se tak naznačit ostatním, že nestojím o interakci s nimi. Jednalo se jednoduše o manévr zachování sebeúcty. Bála jsem se, že by se mohla některá z týmových kolegyň vyptávat a mě by zoufalostí začaly téct slzy. Cítila jsem se tak bezmocná, když mi moje vlastní tělo hlásilo, že baterie je vybitá a žádná extra rezerva mi k dospozici není. Začínala jsem si být vědoma, že v závodě budu muset přepínat své síly.

Běh se zdál už po několika prvních stovkách metrů náročnější než obvykle. Viděla jsem, jak se mi vedoucí závodnice postupně vzdaluje, ale ať jsem svoji tělesnou schránku v duchu bičovala jakkoliv, žádný zázrak se nekonal.

Na střelnici jsem se dostavila poněkud rozechvělá a minula hned první ránu, po které jsem si musela dopřát moment ke zkoncentrování. Než jsem pak stihla dobít, předběhla mě účastnice francouzské štafety.

Pověsila jsem se za ni a namlouvala si, že jsem lepší než ta atletka s tmavě hnědými vlasy spletenými do tlustého copu. Ani s ní jsem však nakonec nedokázala držet krok a podruhé na střelnici jsem se doplahočila s několika sekundovou ztrátou. Nejistě jsem zaujala pozici a po zdánlivě nekonečné době k přípravě jsem konečně začala střílet. Při třetí střele se mi nohy rozechvěly a já minula. Musela jsem obětovat čas k rychlému dřepu, během kterého se svaly nohou zvládly povolením a opětovným napnutím vyresetovat.

Do třetího kola jsem vyrazila za Švédkou a v duchu děkovala, že se nejedná o Ingelu. Naivně jsem si opět namlouvala, že tempo udržím. Cítila jsem však, že moje kroky se krátí a do stoupání jsem nebyla schopná šlapat se stejnou vervou jako obvykle. Moje nohy byly jako z gumy a olova zároveň. Vyčerpáním se mi zatmívalo před očima a já v duchu děkovala za každý další metr, který se mi podařilo překonat. Když jsem pak vbíhala na rovinu, na které se štatefa předávala, z posledních sil jsem se soustředila, abych rukou neminula Fridino rameno, protože chybějící kontakt by nás diskvalifikoval. Pak se mi nohy podlomily a já se poroučela k zemi.

Nevnímala jsem studící sníh, kolem projíždějící atletky, ani okolní hluk. Z téměř bezvládného oddychování mě vytrhl až cizí hlas dobrovolného pracovníka tázajícího se mě anglicky, jestli jsem v pořádku. Pak mi došlo, že v nepřirozené pozici, zkroucená na zemi s holemi i lyžemi připnutými, oddechuji už nápadně dlouho. Zvedla jsem hlavu, abych s ní co nejdůrazněji přikývla a pak jsem se úspornými pohyby začala sbírat ze země.

Zbytek závodu jsem sledovala během převlékání s ocasem staženým mezi nohy. Bála jsem se, že můj propad na čtvrté místo norský tým připravil o umístění na pódiu. Naštěstí se heroickými běžeckými i střeleckými výkony podařilo Fridě a Tuvě naši ženskou štafetu opět dostat do hry o medaile. Po tuhém souboji na cílové rovině však Tuva prohrála proti Francouzce a tak jsme obsadily třetí místo.

Všem jsem se jim slabým hlasem omluvila, ale téměř synchronizovaně mávly rukou. Doufala jsem, že se jsou se situací v pohodě, tak jak se tvářily, ale příliš se mi neulevilo. Trápil mě pocit selhání a necítila jsem se dobře ve vlastní kůži. Že můj slabý výkon nebyl až tak okay jsem se měla dozvědět již brzy.

*

Muži byli ve štafetě mnohem úspěšnější. Ačkoliv Aker rozeběhl skvěle a chyboval jen jednou, Trond nasázel chyby tři a ztratil kontakt s vedoucí skupinou. V jejich soustavě však figuroval Lars, který s bezchybným výkonem a nadprůměrným během smazal ztrátu a předával Mikaelovi v kontaktu s vedoucím Němcem. Mikael si podle vyprávění svých kolegů přímo užíval střelecké duely a běžecky si příkladně podal svého soka. Nezapomněl se teatrálně uklonit při průjezdu cílem a tvář mu zářila radostí po zbytek dne. Přesně jsem tušila, jaký pocit z vítězství a zlaté medaile prožívá.

Odsedla jsem si na gauč a osamocená si užívala, jak moje tělo pookřálo po vysedávání na židli u stolu. Někde mezi bojem s nepřekonatelnou únavou a otřesným výkonem jsem si během odpoledne nedovedla odpustit poslat zprávu Bjørnovi.

,,Ahoj Bjørne... Ta písnička je dokonalá," chválila jsem ho v ní slabým hlasem a doufala, že z něj nepozná, jak na dně se cítím. ,,Nemohl bys mi to poslat jako nahrávku? Ta hlasová zpráva se nedá uložit a já bych..."

Hlas se mi zlomil a já musela polknout, abych byla schopná mluvit dál, ,,Chtěla bych si to pouštět pořád dokola. Krásně se mi usínalo..."

Odpovědi jsem se za celý večer nedočkala. Chytila jsem se za předloktí v místě, kde jsem pod rukávem mikiny schovávala vytetovanou straku.

Pohovka vedle mě zhoupla a z dumání nad vlasáčovou neschopností odpovídat na zprávy mě vytrhly dva hlasy. Mikael a Frida. Unaveně jsem po nich loupla pohledem a ani se nenamáhala usmát.

,,Co se tu tak sama zašíváš?" ozval se Mikael a když jsem po něm znovu bokem pohlédla, neuniklo mi, že stále celý září. Usmívaly se nejen jeho rty s koutky stočenými vzhůru, ale v očích mu tančily jiskry.

,,Na mým dnešním výkonu není nic k oslavě," zamručela jsem.

,,Ale no tak, to ke štafetě patří. A až takový peklo to zas nebylo."

Sotva znatelně jsem se uchechtla. Co on věděl o mém dnešním soukromém pekle?

Frida zakývala energicky jednou nohou přehozenou přes druhou. Pak si lehce odkašlala, aby si získala pozornost. ,,Je zajímavý, jak v individuálních závodech běžíš, jakoby ti za zadkem hořelo, a ve štafetě si to jen tak odkroužíš."

Zůstala jsem apaticky civět přímo před sebe a pak na moment pevně sevřela víčka očí. Jak jsem si mohla já hloupá myslet, že by Frida nad mým selháním jen mávla rukou? Naznačovala, že nemám zájem se v týmový soutěži snažit stejně jako jindy. Svrběl mě jazyk, jak jsem na ni chtěla vysypat, že jsem ráno sotva byla schopná vstát z postele a že běžet stejně jako ve stíhacím závodě prostě nebylo v mojí moci.

Něco mě zarazilo. Ať už to byl povýšený Fridin výraz, tázavě povytažené Mikaelovo obočí anebo jednoduše apatie pramenící z únavy. Pokrčila jsem rameny.

,,Nestojí ti to ani za pokus se obhájit?" popíchla mě. ,,Jasně. Máš pocit, že jsi teď něco víc, když máš konečně zlatou v kapse."

Její hlas mi začínal lézt na nervy a tak jsem líně mrkla, rukou si protřela čelo, protože mi v lebce začínalo nepříjemně tepat. Vytáčela mě.

,,Měla jsem nohy jak z olova," pronesla jsem nezvykle hrdelním hlasem.

,,Chudinko, to mě strašně mrzí!" přiložila si Frida teatrálně ruku k hrdlu a pak se svému hereckému výkonu zasmála. ,,Nejsi jediná, kdo toho má v půlce sezóny plný kecky."

Zaskřípala jsem zubama a udělala to, co jsem v poslední době dělala pořád, když jsem si nevěděla rady. Představila jsem si, jak by reagoval Bjørn. Napadlo mě, že on už by vysedávání s ostatními tou dobou vzdal a pokud ne, tak by Fridě prostě řekl svůj názor. Přímo do tváře. A tak jsem otočila hlavu, abych na Fridu pohlédla přímo, dokud se naše zraky nesetkaly.

,,Z tvýho hlasu už mě začíná bolet hlava. Nemohla bys mlčet?"

Periferně jsem si všimla, jak Mikaelovi zacukalo ve tváři a sklonil hlavu. Prozradilo ho však, že mu nadskočily ramena smíchy.

,,Co si o sobě myslíš?" zasyčela Frida.

,,No tak," chytil ji za předloktí Mikael, aby ji uklidnil. A já se musela ušklíbnout. Dá se to stále ještě považovat za kolegiální gesto? ,,Klid. Přestaň do ní rýpat."

Frida protočila oči v sloup, ale už nic neříkala. Já však na tohle divadlo neměla sílu. Zvedla jsem se ze sedačky s obratností důchodce a vydala se na odchod.

,,Dobrou noc vám přeju," zamumlala jsem.

,,Em!" uslyšela jsem za sebou Mikaelův hlas, když jsem už procházela chodbou.

Neochotně jsem se zastavila na místě a otočila se beze slova k němu.

,,Jsi v pohodě?" zajímalo ho.

Povzdechla jsem si a přivřela oči, abych si prsty přetřela víčka. Neunikl mi skutečný zájem v jeho hlase, ale nechtěla jsem z jeho strany slyšet soucit nebo utěšování. Měkkost jeho hlasu, s jakou tu jednoduchou otázku položil, mě však upozornila na kontrast k chybějící odezvě ze strany Bjørna, až mě z toho bodlo u srdce. Cítila jsem, že mi vlhnou oči a věděla, že musím rychle zmizet, než se na místě rozbrečím.

,,Jsem k smrti unavená. Nic víc," zašeptala jsem.

Skenoval mě pohledem a já věděla, že tuší za mým rozpoložením něco víc.

,,Dobře," přikývl. ,,Promluvíme si jindy."

,,O čem?"

,,O tom, že je ti na nic. A že stále ještě nechceš mluvit o věcech, když je to potřeba," zabručel a trochu se zamračil, než se znovu usmál. ,,Tak se na to vyspi."

Zůstala jsem za ním hledět s otevřenou pusou. Uniklo mi zase něco?

*

Lehla jsem si do postele a nedokázala už déle odolávat svým slídilským sklonům. Otevřela jsem instagram a projížděla všechno, co souviselo se světovým pohárem v německém Ruhpoldingu a biatlonem. Nikde jsem však kluka s blond vlasy na ramena nezahlédla. Smutně jsem si povzdechla a chystala se telefon odložit. Nazdařbůh jsem dlouhým pohybem sklouzla prstem po obrazovce odpoda nahoru a novinky se scrollovaly divoce jedna za druhou, až se obraz zastavil. Co to je?

Reklama na nové hole od One Way?

S otevřenou pusou jsem zírala, koho si tentokrát firma vybrala jako ambasadora vhodného k představení nového produktu. Největší hvězdy jako Quentin Fillon Maillet nebo Johannes Thingnes Bø zřejmě neměli čas.

Úplným počátkem byl záběr kamery na běžce na lyžích. Stačilo i těch několik málo kroků, abych podle stylu a postavy bezpečně rozeznala, o koho se jedná. Pak přestal běžec zabírat a pohlédl přímo do kamery. Rukou v rukavici si posunul sportovní sluneční brýle s růžovým rámem na vrch hlavy, na které měl svojí oblíbenou čelenku a zpod ní mu čouhaly ocásky blond vlasů.

,,Hey guys! Wanna take a close look at my stick?" zeptal se s hravým podtónem.

Nezapomněl významně cuknout obočím a na rtech mu pohrával laškovný úsměv.

,,It's important that the stick fits exactly in your hand." S těmi slovy holi přidržel vedle svého boku ve výši podbřišku a prsty názorně obemkl korkovou rukojeť hole.

Z tváře mu nemizel drzý úsměv, který jsem tak moc postrádala. Mou vlastní tvář zdobil přiblblý, navýsost pobavený úšklebek, který se mi nedařilo potlačit. Ty řeči byly tak strašně Bjørnovský, že si to musel celý vymyslet sám.

,,The size is crucial!" zdůraznil ,,..as always... Not only the length, but also the width! Do you want it badly?" zeptal se poťouchle a s kývnutím bradou směrem ke kameře doporučil, ,,ride One way!"

Mrknutím dodal svým slovům váhu a ukázal na kameru značku hůlky, než se otočil čelem vzad a svižným krokem zmizel ze záběru. Zaměřila jsem zrak na jeho řiť, kterou dokonale obepínaly černé sportovní kalhoty.

Polkla jsem slinu a pak si video pustila znova od začátku.