Bjørn spal hodně špatně. Nebyl zvyklý, aby mu někdo další z těsné blízkosti spokojeně odfukoval do ucha. Vzbudil se ještě dřív než v obvyklých šest hodin a chvíli mu trvalo, než pochopil, kdo vedle něj leží. Občas jakoby mu to nedocházelo, uvažoval, jestli se mu to všechno jenom nezdálo.

Otočil k Emilie hlavu na polštáři a ačkoliv viděl jen její obrys ve tmě, chvíli na ni upřeně hleděl. Prsty ho svrběly touhou se jí dotknout, ale nechtěl ji budit v tak brzkou hodinu. Z její přítomnosti ve své posteli a z jejího teplého těla na dosah ruky cítil pnutí v slabinách. Napadlo ho hned několik způsobů, jak by mohl příhodně zapasovat jejich tělesné části do sebe, aby dosáhli oboustranné spokojenosti. Stálo ho veškerou sílu vůle, co měl, aby potlačil svoje nadržení a místo toho se zvedl z postele. Že se pes rozhodl spát u její strany lůžka ho už vůbec neudivilo. Shrábl naslepo nějaké oblečení a s tichým cvaknutím za sebou zavřel dveře koupelny.

Pustil vlažnou vodu a postavil se pod sprchu. Uběhlo sotva sedm hodin od chvíle, co byl v ní. I přesto jeho hlavní myšlenka patřila jí a tomu, jak skvělý pocit to je, když jeho pták klouže dovnitř a ven. Dovnitř ven. Pohyb, na kterém závisel koloběh života.

Prudce otevřel oči, zíral do proudu vody dopadajícího na jeho tělo a uvědomil si, že jí z hlavy jen tak nevyžene, a taky že mu stále stojí jako stožár. Bez přemýšlení se chytil pevným stiskem a nepřestal pumpovat, dokud se s úlevným zamručením neudělal.

Jakmile se oblékl, potřeboval rozhýbat ztuhlé svaly. Tak jako každý den. Neměl naspěch, takže napínal a opětovně povoloval svaly a úpony postupně na nohou, pažích a zádech. Vybavil se mu vztek, jaký na Emilie předchozího večera dostal hned po jejím příchodu, když si všiml, že přišla opilá pěšky. Tu opilost by jí ještě byl ochotný prominout, kdyby si alespoň vzala taxi. Takhle mu však ukázala, jak nezodpovědná je a přímo si říkala o to, aby jí byl zatnut tipec.

Zcela jasně si pamatoval, jak jí na podzim u baru v Livignu řekl, že svojí holku by nenechal pobíhat samotnou. Nejlépe ani za světla. Lidi, kterým se dařilo dostat na toplist jeho oblíbených bytostí na planetě, měli tendenci umírat. A on rozhodně neměl chuť to ponechat náhodě.

Od protahování přešel k posilování s vlastní vahou těla a jakmile se dostal do provozní teploty, začal se cítit líp. Zrovna oddychoval po sérii výpadů, když zaslechl vrznutí podlahy v ložnici.

Dostal výtečný nápad, jak Emilie překvapit ze zálohy a několika dlouhými kroky se se zlomyslným úsměvem ve tváři přemístil za dveře. Vešla jimi do obýváku za lehkého vrzání parket pod bosýma nohama. Udělala několik kroků do místnosti a zarazila se. Měla na sobě kostkovanou košili, kterou nechal na komodě v ložnici. Rozhlížela se a nikde ho neviděla. Vzápětí jí kolem ramen ovinul svalnaté paže a natiskl se jí k zádům pevným tělem. Leknutím se celá napjala.

,,Dobré ráno, kotě," zavrněl, když jí nos zabořil do rozcuchaných vlasů a následně se tváří otřel o její hlavu jako kočka, toužící po pohlazení.

Na tváři se jí rozlil nadšený úsměv a ucítil, jak celá pookřála v jeho teplé náruči. ,,Dobré ráno, kocourku."

Zvedla ruce, aby je položila na ty jeho a následovala jejich pohyb, když se cíleně vydaly z jejích ramen směrem níž. Ztěžka vydechla, když dlaněmi spočinul na jejích prsou a s něžným důrazem je začal hladit a hníst.

Naklonil se, aby ji políbil na tvář a následně se jí zuby jemně zakousl do čelisti. Stačilo, aby v duchu napočítal do deseti a už se jí o zadeček otíral ztopořeným ptákem. Nedokázal si vzpomenout, že by jeho zbraň fungovala tak spolehlivě s jakoukoliv jinou ženou. Nechápal to a rozčilovalo ho to, protože to bylo naprosto iracionální, aby nad ním někdo měl takovou moc. Věděl přesně, kam to směřuje a stále si nebyl jistý, jak s tím naložit.

,,Měl jsem chuť ti ho tam šoupnout, ještě když jsi spala," zašeptal a ona se celá ošila. Snažil se odhadnout, co si o tom Emilie myslí. Zřejmě uvažovala, jestli by toho byl vážně schopný. Zaváhal, zda je její obava v tom směru oprávněná. Rozhodně ano, pomyslel si a zadoufal, že řekne, aby to někdy zkusil.

,,Aha, a tak jsi mě raději nechal samotnou," odpověděla také šeptem.

Musel se pro sebe usmát. To asi nebyla skrytá žádost.

,,Nechtěl jsem tě budit," vysvětlil a uvolnil si jednu ruku, aby ji chytil za bradu a pootočil jí jemně hlavu do lepšího úhlu. Políbil ji znovu na tvář, na spánek a nakonec do koutku úst. Její prdelka ho příjemně hřála v nabuzeném klíně a rukou, nepřestávající laskat ňadro, vklouzl mezi knoflíky pod látku košile, aby pohladil i to druhé. Když v odpověď proti své vůli zasténala, opatrně jí vmanévroval zpět do ložnice.

Sotva se dostala rukama a koleny na matraci postele se zadečkem na něj vyšpuleným, už bloudil v jejím klíně svými šikovnými prsty. Přejel jimi lehkým dotykem po jejím vlhkém rozkroku a ztrápeně zamručel.

,,Tohle se nedá vydržet," zabručel pro sebe a než stihla zareagovat, už měl stažené kalhoty, aby z nich uvolnil hrdě se tyčící erekci.

Nepřipadalo mu potřebné to moc protahovat, když byla stejně připravená na akci jako on. Přitlačil jí tvrdý žalud mezi nohy a za jejího tichého sténání se vedral dovnitř. Byla tak mokrá, že do jejího úzkého otvoru vklouzl, až sám blaženě vydechl. Pak se na chvíli zarazil, aby ten intenzivní pocit nechal na sebe působit.

Nechala ho brát si a dávat zároveň. Otáčela se na něj přes rameno, aby viděla rozkoš vepsanou do jeho tváře. Vycházela mu vstříc a ani tentokrát mu nebránila, když jí bolestivě svíral boky, až mu na rukou nabíhaly všechny svaly a ani si to neuvědomoval. Zase se nechal unést.

Oba dostali, po čem toužili, když ve společném rytmu svých těl vybuchli a po té, co orgasmus odezněl, se zhroutili vedle sebe na postel. Emilie Bjørnovi položila ruku na rychle se zvedající hruď a hladila ho po zpocené pokožce.

,,Předehra nám moc nejde, co?" ozval se hrdelním hlasem, jak ležel vedle ní na zádech.

,,Mám radši dohru."

,,To neexistuje."

,,Ale jo, existuje. Dívej," usmála se, nepřestávala ho hladit a kreslit obrazce po jeho vzdouvajícím se hrudníku. Přišlo mu to směšné, takže se tomu zasmál a ruku jí hravě odrazil. Nedala se však a pokračovala o kousek jinde dál. Moc to sentimentální otlapkávání nechápal, ale nechal jí, protože ve skutečnosti mu byl příjemný jakýkoliv dotyk její pokožky s tou jeho.

,,Měli bychom vyrazit, jinak na tebe vaši budou čekat," vyrušil ji z příjemné chvíle poznámkou čistě praktického charakteru.

Protočila panenky a dál otálela. Až do chvíle, kdy se zvedl a s plesknutím po holém zadku ji přinutil se taky pohnout. Ďábelsky se zachechtal, ,,ta sedla!"

*

,,Takže dneska budeš bez tréninku?" zajímalo ho, když vystoupili před domem jejích rodičů z jeho pick upu.

Všiml si, že ho Emilie pozoruje s lehkým úsměvem. Nemusel vystupovat, mohli se rozloučit v autě. Venku ale byla rozptýlenější, takže mohl zjistit to, co potřeboval. Jiskřičky očekávání v jejích očích ho však trochu vyváděly z míry. Nebyl zvyklý, aby se na něj takhle koukal někdo kromě Micka, když měl hlad.

,,Nebudeme pryč celý den. Půjdu plavat," odpověděla.

,,V kolik půjdeš? Nechodí se plavat ráno?" zeptal se Bjørn docela klidně, tak aby to nevyznělo jako vyzvídání.

,,Ne, to chodí ti rychlí. Já mám nejraději hoďku před zavíračkou. To už tam nejsou děcka a je klid."

Z toho pochopil nejen to, že jí plavání moc nejde, ale taky že chodí pravidelně a tak zná chod plaveckého bazénu. Moc se mu to nelíbilo.

,,Hm," přikývl a dělal, že ho to blíž nezajímá.

Rozhodně však neměl v plánu nechat ji jít samotnou. V plavkách. Samotnou. Bez doprovodu. Jen z té představy, že si Emilie sundavá ručník, plavky se jí lepí k tělu a cizí muži k ní otáčí pohledy, aby si s chutí prohlédli její atletické tělo, se mu vařila krev žilách. Nekecal, když řekl, že se o ní nechce dělit. A nechtěl se příliš dělit ani o vizuální vjem.

,,Tak zítra v sedm," začala se s ním loučit.

On se na ni docela nevinně usmál, ,,jasně. Ahoj."

Naklonil se a k její nelibosti ji políbil jen do koutku úst.

,,Nemůžeš mi dát prostě normální pusu?" zaprotestovala tiše.

Nezbedně si olízl spodní ret špičkou jazyka a trochu křivě se usmál. Pak zvedl ruku, aby jí ovinul prsty kolem zátylku a palcem pohladil po čelisti. ,,Třeba příště."

Otočil se zpět ke dveřím pick upu a cítil na sobě její pohled. Zatáhl za kliku a věnoval jí ještě jeden pohled přes rameno, aby ji přistihl, jak hypnotizuje jeho hýždě rýsující se pod látkou džínů. Zvedla zrak akorát ve chvíli, aby zachytila jeho mrknutí, než nastoupil do auta.

Zarděla se a na tváři se jí usadil úsměv. Zřejmě se jí líbilo, když s ní koketoval a hrál si na nedosažitelného. Akorát že to, co pokládala za hru, ve skutečnosti byla jen neschopnost chovat se na veřejném místě stejně upřímně a něžně jako za zavřenými dveřmi.

*

Nehodlal se ptát na její souhlas. Prostě v půl páté vjel na parkoviště u plaveckého stadionu a když nikde neviděl její Volvo v šedé metalíze, zaparkoval na dobré pozici poblíž vchodu, kde čekal na její příjezd. Předpokládal, že bude stejně vyvedená z rovnováhy, jako když ji ráno překvapil před domem jejích rodičů.

Zmýlil se však. Vystoupil z vozu, aby počkal, až se přiblíží se sportovní taškou přehozenou přes rameno a pak se k ní jednoduše přidal v chůzi. Leknutím ukročila stranou, než jí došlo, kdo se to vedle ní zničehonic objevil. Místo vyptávání jí však tvář rozzářil úsměv.

,,Dobrý večer, slečno," pronesl tlumeným hlasem. ,,Můžu se k Vám přidat?"

,,Dobrý večer, kapitáne," odpověděla s podtónem pobavení. ,,Předpokládám, že nemám šanci Vaši nabídku odmítnout."

Bjørna zaujalo, že se tentokrát nedivila a ani se nevyptávala. Byl zvědavý, jestli si už zvládla domyslet důvod, anebo jestli se jí jednoduše líbilo, ho mít neustále v patách. Udělal několik rychlých kroků, aby trhnutím otevřel dveře do haly a pustil ji napřed.

,,Jak jsi přišla na kapitána?" zeptal se. Zdálo se, že nad tím oslovením totiž nemusela dlouho přemýšlet, přišlo jí na jazyk úplně automaticky.

,,Rád lidem říkáš, co maj dělat. A nejradši máš, když vážně dělaj, co řekneš. Docela v té vůdčí pozici vynikáš, tak asi proto," vysvětlila bez dlouhosáhlého přemýšlení a pak na něj znovu pohlédla. Mračil se, což odráželo nesouhlas s jejími slovy. Věděl, že Emilie nemluví jen o jeho chování k ní, ale také o tom v biatlonovém týmu. A s tím bojoval už několik let. ,,To byl kompliment... líbí se mi to."

Trochu se uvolnil, když pochopil, že tu vlastnost považuje za atraktivní. Ve skutečnosti však jeho sklony ke hře na samozvaného velitele mezi členy mužského týmu nebyly úplně oblíbené. Měli si být rovni a narozdíl od fotbalu jejich mančaft nepotřeboval nikoho s kapitánskou páskou kolem paže.

Podle toho, jak se předchozího večera ujala vedení a zakázala mu na ni sahat, zatímco na něm rajtovala, si nebyl jistý, že se jí jeho dominantní chování líbí vždycky. Buď si to sama neuvědomovala anebo mu jen mazala med kolem huby, nedalo se to určit. Stopy, po jeho neurvalém chování k ní během sexu, se objevovaly zas a znovu. I v tom případě tvrdila, že jí to nevadí, ale on si to nepřestával zpětně vyčítat. Nechtěl na ní zanechávat hnusné modřiny, ale prostě se moc nedokázal kontrolovat, když jí šukal. Úplně ztrácel hlavu. Ztrácel se v ní.

Rozdělili se, aby se šli do šaten svléct. Bjørn si na ni pak opět počkal, když vcházela k bazénu. Vykulila oči a následně se hlasitě rozesmála, když viděla, že si na hlavu nasazuje plaveckou čepici. Otočil se k ní, ale její výsměch se ho ani v nejmenším nedotkl. Na to si byl příliš jistý sám sebou a tím, co dělá.

,,Co je?" obořil se na ni s křivým úsměvem. ,,Jsi nikdy neviděla plaveckou čepici?"

,,Ne na tobě. Vypadáš jak..." zarazila se a rozhodla se to přirovnání neříkat nahlas. Ale on se ji nebál doplnit.

,,Kokot. Jo, já vim."

S potlačovaným smíchem sjela pohledem z jeho prstů cpoucích vlasy pod čepici po jeho bledé hrudi, přes napjaté břišní svaly až k napěchovaným plavkám a nakonec raději velmi rychle uhla očima. Neuniklo mu to a pobaveně se kousl do rtu, aby se nerozesmál. Počkal, než sundá osušku ona. Nemýlil se. Poctivě se před plaváním osprchovala a mokré jednodílné plavky v kýčovité růžové barvě se až proklatě důvěrně lepily na její tělo.

Vykročil jejím směrem, aby splnil svůj úkol. Než se stihla rozkoukat, přilepil se na ni a paže jí znehybněl u těla. Začala ječet jak tur a tak ji s ďábelským chechtáním nadzvedl, aby ji odnesl těch několik kroků ke kraji bazénu a pak se s ní po hlavě vrhl vstříc klidné lesklé hladině.

*

Jako obvykle nebyli schopní si jen v klidu odplavat předsevzaté kilometry. Museli si dát závod. Emilie tvrdila, že ovládá jen prsa. Bjørn odvětil, že prsa jsou i jeho specialita. Málem se z toho utopila, jak se nalokala vody.

Dali si tedy závod, který i přes náskok, co jí jako slabšímu protivníkovi dal, prohrála. A opětovně prohrála i přes ještě větší náskok. Proti jeho mohutným záběrům paží v kombinaci se silnými kopy a celkově lepší technice plavání prostě neměla šanci. Mračila se jako malé dítě, které rodič nenechal motivačně vyhrát hru. Smál se jí, až se za břicho popadal a pak ji napodobil v jejím sebetrestání. Plavali, dokud je z bazénu kvůli zavírací době nevyhnali.

,,Počkám před kabinkama," ujistil ji.

,,Jo, přijdu si sušit vlasy."

Zatímco on se vysprchoval a naházel na sebe oblečení rychlostí blesku, ona zřejmě bojovala s každým kouskem látky. Sedl si na lavici s bezdrátovými sluchátky v uších. Víčka mu únavou padala a protože měl pocit, že usne vsedě, než se Emilie objeví, musel se něčím udržet při vědomí. Kolem nebylo ani živáčka, zřejmě byli posledními návštěvníky. Pustil si Guns'n'Roses a snažil se naposlouchat styl bubeníka, Matta Soruma. Přestal vnímat okolí a koleno i špička nohy se mu houpaly v měnícím se rytmu. Vrátil se do přítomnosti až ve chvíli, kdy k němu přes hudbu ve sluchátkách pronikl zvuk fénu. Koutkem oka zaznamenal, že si Emilie suší vlasy, aniž by se přitom dívala do zrcadla. Pozorovala ho.

Elektrickým vedením proběhlo sotva padesát wattů, když Emilie sušič vypla a přistoupila k němu. Nestihl zareagovat, když mu stáhla z hlavy pletenou zimní čepici.

,,Proč si je neusušíš?" zeptala se ho s upřímnou zvědavostí ohledně mokrých vlasů, když si vyndal sluchátka z uší.

Nebyl zvyklý neustále svoje počínání někomu odůvodňovat, a tak jen pokrčil rameny. Pohlédl jí s naprostým klidem do očí a nechával na sebe působit tu scenérii. Clonila hlavou lampě, takže jí paprsky světla pronikaly rozfoukanými vlasy a ve stínu se skryla její roztomilá kulatá tvář s drobnými pihami na nose, plnými rty a hebkou pokožkou, kterou na čele brázdila ustaraná vráska.

,,Vypadáš unaveně," poznamenala Em, když mu čepici vrátila, kam patřila.

Jen zvedl ruku, aby si černého kulicha trochu poupravil, ale její starost nekomentoval. Nechtěl jí říct, že se vedle ní v noci nedokázal vyspat. Stejně jako se mu nechtělo vyprávět, jak si toho dne dopoledne naložil na běžkách, až za sebou sotva vláčel nohy.

Místo toho vláčným pohybem vstal a než se stihla otočit, aby si vzala svoje věci, vjel jí rukou do čerstvě vyfoukaných vlasů a druhou ji popadl kolem pasu. Přitiskl její drobné tělo ke svému a spojil jejich rty v mírném, ale horoucím polibku. Ochutnával její rty, až úplně zapomněl, kde jsou a pronikl do jejích úst jazykem. Zkoumal hebkost jejího jazyka a dráždil ji.

,,Co tě to popadlo?" zašeptala překvapeně, když se od sebe úplně bez dechu odtrhli.

Její otázka ho nezaskočila, protože obvykle ji na veřejnosti nelíbal. Natož pak když si ji nemohl vzápětí vychutnat se vším všudy. Teď ale nebyl nikdo na dohled a on byl rád, že vůbec stojí na nohou.

,,Jsem tak unavenej, že by se mi stejně nepostavil."

,,Jasně," usmála se, protože žádnou romantičtější odpověď nečekala.

,,Strašně ti to sluší, když máš ty vlasy takhle načechraný."

,,Načechraný?" ujistila se, že správně slyšela.

,,No," jemně kývl, ,,vypadáš jak anděl."

Zůstala na něj koukat beze slov a on si najednou připadal malomocný. Zřejmě mu únavou přestával fungovat mozek. Co jsem to vyblil za kravinu? napadlo ho. Nevzpomínal si, že by kdy předtím něco podobného řekl. Možná v opilosti.

Popadla ho za předloktí a couvala směrem ke kabinkám. Věnoval jí trochu váhavý pohled, ale byl vážně tak unavený, jak tvrdil, že se ani nevzmohl na protest.

,,Pozornost vítězi," zašeptala.

Nechal ji, aby za nimi zabouchla dveře první kabinky, která se naskytla. Zavřel oči, když ucítil bloumání její ručky ve svém rozkroku. Zatímco na sebe nechával působit hnětení přes kalhoty, přemýšlel, jak moc ji zklame, pokud se nedočká úspěšného konce čehokoliv, co s ním právě zamýšlela.

Ať se snažil zapojit mozek jakkoliv chtěl, už cítil, že se většina krve přesunula do jiné, z reproduktivního hlediska důležitější tělesné části. A tak když se její horké rty přitiskly k jeho a ucítil sevření jejích prstů kolem erekce bokem se tyčící pod látkou, překvapil sám sebe, protože nečekal, že by ještě v sobě mohl mít energii potřebnou na podobně pevné ztopoření. Než stihl údiv nad sebou samým zpracovat a pogratulovat si, už přihlížel, jak mu Emilie rozepla poklopec a klesla na kolena. Sála ho a laskala rty i jazykem, dokud se celý nenapjal, aby se jí s tlumeným zamručením, lahodícím jejím uším, udělal rovnou do pusy.

*

Zastavil se svým černým pick upem za Emiliiným Volvem, tak jako jindy. Dorazil příliš brzy. Opět. Se sluchátky na uších si pak všiml, když se objevila její silueta za záclonou v kuchyňském okně. Bylo pět minut před sedmou hodinou ranní. Pospíšila si, protože se vzápětí objevila před domem v nažloutlé záři vchodového osvětlení na fotobuňku.

,,Dobré ráno," usmála se na něj. Zdálo se mu, že má podobnou radost jako on z nadcházejícího dne ve vzájemné společnosti.

,,Ahoj kotě," zabručel a automaticky natáhl ruce po věcech, které nesla.

Nevšiml si, jak nespokojeně ohrnula ret a zůstala stát na místě. Tentokrát ji zapomněl vyzval, aby nasedla, tak se rozhodla si na něj počkat, než nahází věci na korbu. Zmateně na ni pak přimhouřil oči, ale ona jen vycenila zuby v širokém úsměvu a vrhla se mu kolem pasu. Přitiskla mu obličej s tím svým roztomilým nosíkem do bundy na hruď a pevně kolem něj obmotala paže. Na moment zaváhal. Začínal si však na její přítulnost pomalu zvykat a měl čím dál větší chuť jí to oplácet. Sevřel ji kolem ramen a sklonil se, aby ji políbil na čelo. Následně si bez přemýšlení opřel vousatou bradu o temeno její hlavy.

Celá rozněžnělá se po chvíli pomalu odtáhla. Čekala totiž, že to udělá on, ale nestalo se tak. Nakonec zaklonila hlavu a zjistila, že měl celou dobu oči zavřené. Myslel totiž na to, jak se toho rána vzbudil a napůl spící, napůl bdící si zklamaně uvědomil, že vedle něj v posteli nikdo neleží. Díky čemuž se sice dobře vyspal, ale chyběla mu a to ještě ani nebyl pořádně vzhůru. Chvíli mu trvalo, než pochopil sám sebe a potřeboval celou procházku s Mickem, než ten ponurý pocit ze sebe setřásl.

,,Jsi tu brzy."

Na moment zaváhal, než odpověděl. ,,Není to lepší než pozdě?"

,,Ale jo, to teda rozhodně je."

Potěšeně se usmál, protože to bral jako pochvalu. Rukou vyhledal její prdelku a stiskl, až zlehka vyjekla. ,,Nastup."

Počkal, až oběhne auto a usedne, teprve potom nastartoval. ,,Mohla by ses o tom zmínit Terry."

Byl si vědom, jak ji svými slovy někdy mate. Ale taky si díky její neutuchající zvědavosti a vyptávání uvědomoval, že pokaždé, když se jí s něčím ze svého života svěří, tak oproti počáteční nelibosti se mu následně uleví. Vnímal, jak s každým slovem, které v její přítomnosti nechá proniknout přes clonu, kterou kolem sebe silou vůle vytvořil, z něj opadne kus z pomyslného balvanu, v jaký se proměnily jeho drobná i větší trápení z minulosti. Zároveň dosud jeho důvěru nezklamala a zdálo se, že si věci umí nechat pro sebe. Toho si vážil a byl to jediný důvod, proč byl ochotný dál odpovídat na její otázky, které mu pokládala s důsledností vyšetřovatelky nejzávažnějších záhad světa. On se však stále potýkal s obtíží rozvázat vlastní jazyk a nechat ji bez pobízení nahlédnout pod švihácky působící slupku, kde se skrývalo citlivější jádro, než byl ochotný přiznat.

,,Terry? Proč?"

,,Nevěří, že už nejsem tak nespolehlivej a nedochvilnej jako dřív."

,,A jak na to zrovna Terry přišla?"

Bjørn vyjel na silnici a ruka mu vystřelila od volantu rovnou k vousům. Sotva se jich dotkl, uvědomil si to nervózní gesto a v duchu se napomenul, aby s ním přestal.

,,Protože průser bylo dřív moje druhý jméno. A Terry mi z jednoho většího pomohla."

Cítil na sobě její pátravý pohled a pevněji sevřel volant, aby se přiměl ke klidu. Měl chuť si dát políček, čekaly je ještě další dvě hodiny v autě a on jí sám hodil takovou návnadu.

,,Něco už jsem slyšela, ale nic konkrétního," zmínila lehkým tónem, aby poznal, že nevyžaduje, aby tím směrem dál pokračoval. Sledovala spolu s ním cestu a přibývající provoz na silnici.

,,No, řekněme, že nebejt Terry, tak už bych dost možná biatlon nedělal."

Periferním viděním vnímal, že na něj šokovaně pohlédla, než se znovu začala tvářit, že se nic neděje. Nastalo ticho, kdy na sebe Emilie nechávala tu představu působit.

,,Přijdeš mi jako nejcílevědomější atlet, co znám. Neumím si představit, že bys s biatlonem přestal."

,,To se nevylučuje," hlesl tlumeně. ,,Ne vždy se končí z vlastního rozhodnutí..."

Vydržel její pohled, kterým ho studovala jako nějakou raritu, co vidí prvně v životě.

,,Co bys dělal jako náhradu místo vyhrávání? Muziku? Podle mě by ses zpěvem uživil. Tvůj hlas je uhmm... fakt pěknej."

Věděl naprosto přesně, že jeho hlas je víc než jen laicky řečeno pěkný. A věděl to tak dobře, že úplně zapomněl poděkovat za kompliment. Řekla to bezelstně a s upřímným obdivem k jeho dalšímu talentu. Trefila se však naslepo do černého tak jako už kolikrát před tím, až musel hluboce nasát vzduch do plic, aby potlačil plameny, které ho niterně sžíraly, kdykoliv přišla vážnější řeč na zpěv. Zpěv a matka. Potřásl hlavou, aby se toho pomyšlení zbavil, ale jí to mohlo připadat, jako projev zamítnutí.

,,Music doesn't hurt physically, but mentally. It brings up feelings you don't wanna have. Love it or leave it."

Bokem na ni pohlédl, snad jakoby se tak rychle dalo poznat, jestli jeho slova dovedla rozluštit bez znalosti všech neznámých, které představovaly jednotlivé fáze jeho života.

,,Pocit vítězství ti nenahradí ani dobře zazpívaná písnička. Věř mi," nabídl jí místo toho jasnější vysvětlení, které padlo na úrodnou půdu.

Znovu na sobě ucítil její pohled, jak se k němu natočila. ,,Stává se z tebe filozof, Wickie."

,,Fucking Jesus! Jen to ne," vypustil z úst s hraným rozhořčením, aby se chytl jejího pokusu o zlehčení situace. Zachichotala se hlášce, kterou slýchala výhradně od něj. Byly dvě věci, které se mu na ní šíleně líbily. Její sténání při sexu a pak úsměv a smích, když se mu povedlo ji pobavit. Přesně v tom pořadí podle obliby.

Natáhla ruku, strčila mu uvolněný pramen vlasů za ucho a nakonec mu položila hřejivou dlaň kolem zátylku. Nechal na sebe působit její drobné prstíky mnoucí ztuhlé svaly a postupně cítil, jak z něj ten dotyk, nepatrný plochou, kterou se jejich pokožka stýkala, uvolňuje veškeré nahromaděné napětí.

*

K tréninku na Holmenkollenském stadionu se sešli se Sturlou. Nejdřív se sklouzli v poklidném tempu, kdy Emilie zarytě mlčela a jen úsečně odpovídala, když ji přímo oslovili a na něco se zeptali. Byla ze Sturlovy přítomnosti nervózní. Ne snad protože by Sturla Holm Lægreid byl tak šarmantní. V jejích očích vedle Bjørna jako muž ztrácel dramaticky na bodech, zásluhu na tom měly jeho pavoučí dlouhé nohy, maličké téměř černé oči a řídké vousy, které si říkaly o oholení.

Co ji na něm však fascinovalo, byl jeho zářivý kariérní vzestup a oslnivé výsledky. Běžecky sice maličko ztrácel na ostatní esa světové špičky, ale jeho procentuální přesnost ve střelbě přesahovala číslici devadesát. Měla šanci to následně nastudovat i z blízka při nácviku na Holmenkollenské střelnici. Poděkovala Bjørnovi, že ji vzal s sebou a s širokým úsměvem se mu věšela na paži a ptala se, jestli ji zase někdy vezme s sebou. Samozřejmě kývl.

,,Píše Per, jestli se nestavíme?" zeptal se pak Bjørn nahlas, když s tréninkem skončili a on znovu nastartoval auto. Sám slyšel, jak to s důrazem v hlase trochu přehnal.

Dostalo se mu tápavého pohledu a žádné odpovědi. Věděl, že Emilie netuší, o kom mluví, ale nevěděl, jak přesně se jí zeptat. Chtěl, aby Per poznala, ačkoliv si nebyl jistý, čeho tím chce dosáhnout. Jen si dovedl představit, jak vykulená bude, až ji pozná osobně.

,,Má čas se pověnovat mojí kůži," pronesl jako nápovědu a počkal, jestli se chytí. Emilie přimhouřila oči a následně se kousla do rtu. Nechápala.

,,Kdo je Per?"

,,Má kadeřnický a tatérský studio na opačný straně Osla."

,,Aha," pokývala hlavou, když si myslela, že pochopila. ,,Tvůj tatér."

,,Tatérka," opravil ji neúprosně. ,,Kadeřnice a tatérka."

Vynechal fakt, že Pernille hrál i maňáska k oblékání, protože jí nestačilo, aby si hrála s jeho vlasy. Byl si celkem jistý, že cokoliv z civilního oblečení, co se nacházelo v jeho šatníku a nemělo to potisk nějaké rockové kapely, tak určitě vybírala právě ona. Zřejmě i to tričko, které v týmové dodávce u Emilie sklidilo velký úspěch.

Zaregistroval, že Emilie sjela očima k jeho boku, snad jakoby přes oblečení mohla vidět jeho tetování a pak mu znovu pohlédla do tváře. Očima přelétla jeho vlasy, které měl po tréninku stažené gumičkou, ale konce jí neprotáhl, takže mu vlasy na temeni tvořily drdůlek. Chlapskou, praktickou verzi drdolu. Vlasy tak nešimraly za krkem.

,,Per?" zopakovala tázavě zkratku jména.

,,Pernilla."

Místo další reakce obrátila svůj pohled vpřed na šedivou silnici. Vrhl k ní několik rychlých pohledů, aby příliš neztratil pojem o dění před svým autem. Všiml si jen, že trochu našpulila ústa a zdálo se, že se hryže zevnitř do tváře.

,,Jsi unavená?"

,,Docela to jde."

,,Klidně řekni, jestli se ti tam nechce."

,,Ne, jeďme."

Pronesla to, aniž by se na něj znovu podívala. Opakovaně po ní vrhl kontrolní pohled a uvědomil si, že se ho snaží oklamat. Stejně jako při jejich debatě o něm samém a jeho minulosti, což pro ni byla velká neznámá, se snažila dělat, jakože se nic neděje. Jen tentokrát se tím nesnažila uklidnit jeho, ale sebe. Nebyl si jistý, jestli za to má být rád podobně jako předtím, když mu tím ušetřila nepříjemné pocity, které ho obvykle pohlcovaly, když ho odpovídání na otázky nutilo znovu prožívat svoje zážitky dávno minulé.

,,Určitě?"

,,Jo. Jedem za Per," pronesla docela uvolněně.

Bjørn si přiznal, že se mu nepodaří prohlédnout, co přesně se jí odehrává v hlavě, ale její rozpoložení ho vybízelo k větší pozornosti. Žárlila snad? Škodolibě si uvědomil, že by mu to vůbec nevadilo.

*

Pernilla položila mobilní telefon zpět na desku stolu, který sloužil pro příjem v jejím nedlouho otevřeném kadeřnickém a zároveň tatérském studiu. Měla za sebou perný den, ale z programu jí vypadl zákazník, se kterým se chtěli věnovat detailům jeho rukávu, jehož návrh spolu od začátku do konce spracovali.

Na chvíli si dovolila se otočit na patě a očima přelétla svoje malé království, které si mohla zařídit jen díky nevelkému dědictví, získaném dva roky zpět. Nejdřív si netroufala a z úcty k otci se bála na peníze sáhnout, aby to málo, které před svou smrtí těžce vydělal fyzickou prací, nerozházela nazdařbůh. Nakonec stačilo několik chvil a správně formulovaných povzbudivých slov z úst Bjørna a věci se daly do pohybu. Nebýt jeho a také ostatních členů Strak, nikdy by si netroufla. Zůstali jejími prvními a taky čestnými zákazníky. Především však přáteli se zvláštním poutem. Pousmála se a podvědomě pohladila místo za krkem.

Překvapilo ji, když přečetla poslední smsku, v které stálo Platí. Jsme na cestě. Bjørn si nikdy nevodil doprovod. Při posledním sezení z něj však po nekonečném ošívání se vypadlo, že se s někým vídá. Bjørn! Nemohla skoro uvěřit vlastním uším, že se mu snad vážně povedlo uhnat tu holku z týmu, o které se nejednou zmínil. Získala dojem, že s ním je něco definitivně v nepořádku a jeho matka mu tak dovedla zdecimovat emotivní vnímání světa, že se snad nedovedl zamilovat. Přemohla ji zvědavost, jaká je žena, které se povedlo si ho získat a má dostatek odhodlání čelit jeho nevypočitatelnosti?

Sama se s ním nebyla schopná shodnout ani na návrhu tetování, které měla přenést na jeho kůži. Byli příliš rozdílní a na svět hleděli odlišným pohledem. Per byla optimistická, ráda se obklopovala lidmi a věřila v lepší zítřky, ať už jí uštědřil život jakoukoliv lekci. Měla schopnost se ze všeho oklepat díky schopnosti přijímat dobré i zlé, tak jak příjdou. Marně se snažila podobnému přístupu naučit Bjørna, který pod ranami osudu trpěl jako zvíře a nedovedl si vytvořit nadhled, aby vnímal ztrátu nebo smrt jako přirozenost, která je neovlivnitelná a děje se bez lidské vůle.

O půl hodiny později cinknul zvonek nad dveřmi a místností se rozlehl Pernille dobře známý mužský hlas, obvykle zabarvený obhroublou řečí a nespisovným slangem, který přebíjel roky vtloukanou výslovnost typickou pro měšťáky z východního okraje bohaté západní části Osla.

,,Per? Jsme tady! Kde se flákáš, holka?"

Odložila šálek čaje, ze kterého právě upíjela a s úsměvem, který jí podvědomě jeho hlas vyvolal na tváři, vkročila do místnosti studia. Její zrak padl nejdřív na jeho impozantní postavu. Samotné jí to přišlo zajímavé, protože ve skutečnosti patřil výškou těsně pod norský průměr. Avšak jeho vzpřímené držení těla, obdivuhodně atletická postava s širokými rameny a především sebejistota typická pro alfa samce ten zanedbatelný, výškový nedostatek maskovaly.

Když mu stála tváří v tvář, hleděli si do očí a výškově je dělilo jen pár centimetrů. Trochu naklonila hlavu ke straně, protože si uvědomila, že něco v jeho výrazu je jinak.

A pak z jeho stínu vystoupila dívka, která už věkem nebyla dívkou, ale světlé blonďaté vlasy, oblý tvar tváře a velké doširoka otevřené modré oči jí propůjčovaly vzhled panenky v životní velikosti.

,,Ahoj," usmála se na ni. ,,Já jsem Per."

,,Ahoj. Těší mě. Jsem Emilie."

Sevřela její ruku ve své a oproti optickému vjemu musela konstatovat, že by si ta panenka klidně mohla z fleku střihnout turnaj v páce, tak silný měla stisk ruky v dětské velikosti. Zamrkala překvapením a měla pocit, že se blondýnce v tváři mihlo pobavení.

,,Jak to vypadá s Ódinem?" otočila se tedy zpět ke svému kamarádovi, který narozdíl od doprovodu neměl v plánu jí lámat kosti v těle.

,,Dobrý."

,,Určitě? Nech mě se podívat."

Pernilla se pohla směrem k Bjørnovi a bez přemýšlení i ona chňapla po jeho lemu trička, aby mu ho nadzdvihla a nahlédla pod něj.

,,Nevypadá to špatně, co?"

Teprve když zjistila, že ji blonďák nevnímá, pohlédla mu do tváře a zjistila, že očima cílí někam za její záda. Prudce otočila hlavou a upravila si platinově blond vlasy ostříhané na mikádo za ucho. Pohlédla přes rameno a i jí se naskytl pohled na Emilie, která s napjatým výrazem ve tváři a s rukama křečovitě založenýma na hrudi hypnotizovala stěnu, na které byly zdokumentované některé z Pernilliných výtvorů.

Pohlédla tázavě na Bjørna, ale on jí tázavý výraz vrátil a tak raději vrátila svoji pozornost vlastní práci na Bjørnově kůži. Klouzala po obraze očima a nespokojeně mlaskla. Neměla ráda takové částečné, nedodělané práce. On však zarytě trval na svém, že obraz zatím zůstane tak, jak je, dokud se nerozhodne, jak budou pokračovat. Část nedokončených obrysů portrétu, bez sebemenšího stínování.

Dohadovat se s ním však bylo jako házet hrách na zeď.

,,Toho havrana bysme tam mohli dodělat."

,,Havrany," odsekl bez váhání.

,,No, víc jich najednou nezvládnem."

,,Zvládnem."

,,Na žebrech? Abys mi tu pak nebrečel, chlapečku."

Per vzala do ruky připravený návrh tetování. Měl několik verzí a Bjørn ukázal na ten, kde byli s Ódinem Huginn a Muninn. Podle mytologie o Midgardu boha o veškerém dění spravovali dva havrani.

,,Už ses rozhodl s těma rohama?"

,,Emi, co myslíš?" oslovil Bjørn mladou ženu rozpačitě postávající na opačné straně místnosti.

Její názor ho obzvlášť zajímal. Blondýnka se otočila na patě a podle vykulených očí ji jeho otázka zaskočila. Pernilla pozorně sledovala to, co mezi nimi probíhalo. Bylo to totiž něco, co ještě nezažila. Bjørn dal na její názor, nebo na názor Terry. Jinak ale všechny posílal k čertu. Neuniklo jí tedy, že ta malá bytost se stiskem zápasníka už zaujímala neobvykle silnou roli v jeho životě, ačkoliv si to možná sám neuvědomoval.

,,Rohy si prý domysleli křesťani," pronesla Emilie nejistým hlasem po chvíli přemýšlení a Bjørn se na Per vítězně usmál.

,,Vidíš?"

Jen pokrčila rameny. Helma s rohy byl její návrh. ,,Ale vypadá to impozantněji."

,,Chceš mít vytetovanej historickej nesmysl?" zeptala se příkře blondýnka a její slova zněla jako výzva.

Pernilla přihlížela, jak se ti dva střetli pohledy a chvíli to mezi nimi jiskřilo. On se usmíval, viditelně si tu výměnu užíval, zatímco ona jen povytáhla pochybovačně obočí. Bylo znát, že se ve studiu necítí dobře a to Per rozhodně nepotřebovala. Chtěla, aby se každý v jejím doupátku cítil jako doma.

,,Nechci," přikývl a vykročil směrem k ní.

,,Udělám vám čaj," oznámila Pernilla bez ptaní, protože neměla ráda, když někdo občerstvení ze skromnosti odmítl. Vydala se do kuchyňky.

,,No tak," ozval se znovu a přistoupil k ní zezadu. ,,Co myslíš?"

Opřel se jí hrudí o záda, když natáhl paži s návrhem dopředu, aby jí před obličejem podržel kresbu. Vedle Ódina jeden krkavec přilétal zleva s otevřeným zobákem a druhý zprava s oběma křídly roztaženými.

,,Já jsem fakt tupá. Jaktože jsem nepoznala, že to je Ódin?" pronesla víceméně sama k sobě.

,,Protože to prostě zatím vypadá jako obyčejnej vousatej dědek."

,,Jasně."

,,Tak co myslíš?" zamával jí znovu návrhem před obličejem a ona ho chytla za zápěstí, aby s tím přestal.

Odkašlala si, aby ovládla svůj hlas. 

,,Ehm. A co úplně bez helmy, ale s jizvou přes oko?" navrhla opatrně jakoby nevěřila, že její názor vážně někoho zajímá.

,,Kurva, já to řikal. A to navrhovala, aby měl ty vlasy nebo vousy spletený," zavrčel ještě a jejich těla ztratila kontakt, jak ukročil vzad a ruku se skicákem nechal klesnout.

,,Spletený? Tak snad Ódin nebyl hipster, ne?"

Bjørn se srdečně rozesmál, až to i jí vyvolalo úsměv na rtech.

,,To kreslila Per?"

,,Jasně."

,,Moc krásný."

,,Díky," ozvala se Per, která právě vcházela do místnosti se dvěma hrnky čaje v rukou. ,,Ale pohněte, nemam na vás celý večer."

,,A co Geri a Freki?" ozvala se za Bjørnovými zády Emilie a ten se zarazil v pohybu, aby na ní pohlédl.

,,Co je s nima?"

,,No, kromě Huginna a Muninna měl Ódin taky vlky."

Pernilla zvědavě přihlížela, jak se Bjørn podrbal s nezbedným úsměvem na rtech ve vousech, než odpověděl.

,,Když se nerozbrečim u těch havranů, jak Per naznačovala, tak se pak určitě najde na mým krásným těle místo i pro vlky."

A tak Pernille došlo, co se na té panence se silou zápasníka Bjørnovi líbí, kromě těch podobných rysů a vlastností, které jí před časem sám neochotně vyjmenoval. Kladla mu výzvy a vůbec se toho nebála.

*

Po krátkém dohadování se Per s Bjørnem shodli, že Ódin získá svoji jizvu přes oko, které vyměnil za moudrost věků. Pak Emilie se zaujatým výrazem hleděla Per přes rameno, když přes Bjørnova žebra načrtla jednoho z havranů, jehož rozpjaté křídlo končilo pod prsním svalem. Pernillina práce ji viditelně fascinovala a podobně pozorné pohledy věnovala i Bjørnově ochotě trpět pod vpichy tetovacího strojku. 

Opakovaně se do sebe s vklínili hlubokým pohledem, který obvykle přerušila nějaká Pernillina otázka nebo Bjørnovy reklamace ohledně elektronické hudby, co Per poslouchala. Hučel tak dlouho, dokud Per Emilie nepoprosila, aby změnila playlist na ten pojmenovaný: Nejotravnější zákazník v celém Norsku. Žádný takový Emilie na jejím Spotify nenašla, ale za to objevila jiný. Přečetla nahlas název Mlíčňákův výplach mozku. Smála se tak moc, až chrochtla. Což rozesmálo Bjørna, takže Pernilla musela přestat tetovat.

Čas se táhl jako žvýkačka přilepená k podrážce. Bjørnovi pomáhalo sledovat každý Emiliin pohyb, aby nemusel vnímat jen Pernillu se strojkem v ruce. Neušlo mu, jak si zvědavě prohlížela barevné obrázky na levé paži tatérky. Ačkoliv se zdálo, že Per není starší dvaceti let, už stihla věnovat pěknou část své kůže na hru v oživlé omalovánky. Ještě než dojeli do jejího studia, přála si Emilie v duchu, aby tahle žena byla obtloustlá a nehezká, a představovala si, že se s Bjørnem seznámili za nějaké bizarní situace. První bod už jí bohužel byl vyvrácen, protože Pernilla byla nádherná mladá žena. 

Emilie musela nutně vyprázdnit močový měchýř. Optala se kudykam a sotva zmizela za rohem, spustila Pernilla ostrou slovní palbu.

,,Tys jí o mě nic neřekl?" zeptala se poněkud vyčítavým tónem.

Bjørn si dal na několik vteřin na čas s odpovědí. Věděl, že jí se nevyplatí lhát a nechat něco bez odpovědi taky nepřipadalo v úvahu.

,,Nezeptala se."

,,Jak se měla zeptat, když jsi zřejmě ani nezmínil, že existuju?"

,,Ale ne... myslim, když jsem se jí zeptal, jestli za tebou spolu pojedem," pokusil se vysvětlit a nutil ke klidnému tónu, i když neměl sebemenší chuť cokoliv vysvětlovat. ,,Obvykle se na všechno vyptává. Tak jsem čekal, že to tak bude i tentokrát, ale... nezeptala se."

,,Nechováš se fér, Bjørne," sykla Per.

,,Neví spoustu věcí. Tak tohle asi tolik nehraje roli."

,,Nebuď hajzl. Měl bys s ní o věcech mluvit."

,,Mluvim," bránil se Bjørn a nelhal. Snažil se s Emilie mluvit a být otevřený, i když ona asi měla dojem, že by se mohl otevřít ještě o něco víc.

,,Takže jí takhle necháš tápat?"

Bjørn zmučeně zabručel a nechal padnout hlavu nazad. Najednou mu přišlo víc než žádoucí soutředit se na každý jednotlivý vpich tetovacího strojku. Ta bolest mu dělala doslova dobře.

,,Třeba byste si to mohly vyříkat... po holčičím."

,,Jasně. To je pro tebe typický."

,,No dovol."

,,Nedovolím. Seš vůl."

,,Já vím."

,,Konečně se na něčem shodnem."

Rozhostilo se ticho, které však netrvalo příliš dlouho. 

,,Seš takovej... jinej," nadhodila Pernilla a Bjørn se zamračil.

,,Jak jinej?"

,,Takovej krotkej a ..."

,,A co?" pobídl ji ostře.

,,Spokojenej."

,,A to usuzuješ z čeho konkrétně?"

Pernilla se vševědoucně usmála. ,,Asi ti svědčí pravidelný zásun."

,,Tobě by taky svědčilo, kdyby ti ho tam konečně někdo fouknul."

Rozesmála se zvonivým hlasem a on se k ní přidal. 

,,Ne, myslím to vážně," dodala, když se konečně zase uklidnili.

,,Já taky."

Pohledem ji žádal, aby s tím přestala. Děsilo ho, že by snad mohla mít pravdu. Diskuze už se však nestihla znovu rozjet. Emilie vstoupila do místnosti, zastavila po několika krocích a přejížděla pohledem mezi nimi, z jednoho na druhého. Snažila se tvářit, co nejklidněji. Podle jisker, které jí sršely z očí se však dalo říct, že se právě pod povrchem odehrával těžký vnitřní boj emocí. Zaslechla hlášku o zásunu, vytrženou z kontextu.

,,Můžu hádat?" pronesla, když k ní Bjørn otočil hlavu. Pernilla se věnovala dál svému úkolu. ,,Je Per tvoje ex nebo jste spolu jen spali?"

Bzučení strojku umlklo, jak se tatérka zarazila v pohybu a vypla ho, aby mohla věnovat danému tématu svojí plnou pozornost. Jakmile narovnala hlavu a napjala tak svaly na dlouhé šíji, padl Emiliin zrak na kérku v tom místě, těsně pod linií rovně zastřižených vlasů.

Pernilla pohlédla živýma očima přimo do těch Emiliiných, ale pak se znovu otočila na Bjørna. Toho právě napadlo, že ideální čas na vysvětlení nastal dříve, než čekal. Protáhl obličej a pokynul rukou s dlaní vzhůru Pernille, aby se ujala slova. Vážně věřil, že bude nejlepší, když se vyvrácení Emiliiny domněnky ujme sama.

,,Vedle jak ta jedle. Ve skutečnosti jsem Bjørna odmítla."

Přihlížel, jak Emilie zatla zuby. Ani se nedivil tomu, co si myslela, že proběhlo mezi ním a Per. Chvíli ho mrzelo, když ji tehdy nedostal do postele, ale sám věděl, že čas, v kterém se oni dva poznali, byl naprosto nepříhodný pro cokoliv podobného. Zpětně byl rád, že ho odmítla, nejen protože by ji býval použil jako náplast na bolest, ale také z nemiznoucího respektu k jejímu otci.

Podle toho, jak se tvářila, Emilie tomu tvrzení asi nechtěla věřit, anebo za tím stále viděla něco víc. Ale pak její pohled znovu sklouzl k Pernillině šíji, kde se nacházelo tetování zobrazující straku.

Straku, s podobně roztaženými křídly jako měla ta pod Bjørnovou klíční kostí. Pootevřela ústa jakoby se chystala něco říct, ale zarazil ji Pernillin pevný hlas.

,,Jsem Gunnarova dcera."