Shrbila jsem se a s běžkami v ruce jsem podlezla automatická vrata částečně otevřené garáže, protože se mi nechtělo čekat. Venkovní světlo s pohybovým senzorem cvaklo a osvítilo prostor před domem, když jsem vyšla do mrazivého rána. Sluníčko se teprve dralo na obzor, takže všude kolem ještě vládlo částečné šero. Podvědomě jsem nakrčila ramena, abych se pokusila ochránit svůj krk a nevnikl mi pod límec bundy ledový vzduch. Sotva jsem udělala pár kroků, zvedla jsem zrak, abych se podívala, jak moc budu muset škrábat omrzlé přední sklo a prudce se zarazila na místě.

Na silnici před naším domem stálo auto, takže neexistovala šance, že bych mohla vycouvat ven. Zamrkala jsem a znovu se zadívala na vůz. Určitě se mi to jen zdá, pomyslela jsem si.

Jenže se mi to nezdálo. Za zadkem mého volva stál černý pickup a právě se otevřely dveře na straně řidiče. Potřásla jsem hlavou, abych potlačila tu vidinu. Připadala jsem si jako horolezci, kteří zřejmě halucinovali, když tvrdili, že viděli Yetiho. Existence té mýtické bytosti se víceméně podařila vyvrátit horalům i vědcům z celého světa pomocí faktů a testů DNA. Tvor podobný lidoopovi, prý podle získaných vzorků neodpovídá primátům, ale ve skutečnosti se jedná o druh medvěda. Několikrát jsem zamrkala, abych ten blížící se přízrak nechala zmizet.

Jenže tohle nebyl přízrak. Ani Yeti. Ani jiný neexistující lidoop.

Zarazila jsem se na místě a přihlížela jsem, jak se ke mně ramenatá postava sebejistým houpavým krokem blíží. Na hlavu si natahoval čepici a zastavil se, až když narušil můj osobní prostor.

,,Co tady děláš?" vyhrkla jsem.

,,Dobré ráno, můj milý, jak ses vyspal?" imitoval Bjørn ženský hlas. ,,Jsem taaak ráda, že tě vidííím."

,,Dobré ráno, Wickie," zašeptala jsem a koutky mi vystřelily vzhůru, i když jsem chtěla zůstat vážná. Jasně, i s tou pletenou, trpasličí čepicí, která mu vzadu na hlavě přebytečně spočívala na temeni hlavy, v kombinaci s v pramenech vykukujícími vlasy a čím dál delším porostem na bradě a čelistech, vypadal dostatečně mužně a hmm, až hříšně přitažlivě.

Zvlášť když naoko podrážděně zavrčel, ale k mému překvapení se naklonil a vlepil mi pusu na tvář. Pošimral mě přitom vousy, když se o mou pokožku nepochybně naschvál otřel bradou.

,,Dobré ráno, Emi."

,,Co tu děláš?"

,,Jdeš trénovat, ne?" pokynul rukou směrem k mým lyžím. Což ale nevysvětlovalo, co před domem mých rodičů dělá on.

,,Ano," odpověděla jsem srozumitelně, ale nevzdávala se. Nevzpomínala jsem si, že bychom se bavili, kdo kdy druhý den půjdeme běhat. ,,Tak ještě jednou. Proč jsi tady?"

,,Půjdem spolu."

Vystřelilo mi obočí vzhůru. Jasně, že jsem měla radost, o to nešlo. Napadlo mě, že jednoduše chce trávit čas se mnou, alespoň se tak tvářil. Nebylo těžké tomu věřit. Ale pak mi přišlo na mysl, že třeba jen chce mít přehled, co dělám. Chtěl mě hlídat? Rychle jsem tu myšlenku odehnala, bylo trochu moc brzo na to být hned paranoidní.

,,Jak dlouho jsi tu čekal?"

,,Asi dvacet minut."

Pohlédla jsem na hodinky. V Lillehammeru přicházel úplný východ slunce takhle na konci prosince až v půl desáté, zbývalo do něj tedy ještě tak deset minut. Vlasáč k našemu domu musel přijet kolem deváté.

,,Proč jsi nenapsal nebo nezavolal?"

Pokrčil rameny a ruka mu vyletěla vzhůru. Podrbal se na tváři ve vousech a mě došlo, že se jeho bezstarostnost ztrácí, čím víc na něj naléhám s odpověďmi.

,,Co kdybych si přispala? Tak bys tu čekal dál?"

,,Ty? A přispala?" vyšpulil spodní ret a tvářil se odmítavě. ,,To těžko."

,,Jak to můžeš vědět?" přimhouřila jsem oči.

,,V tomhle jsme si podobný. Nejsi typ, co vyspává do jedenácti. A taky už jsme se takhle v podobnou hodinu na běžkách potkali, jestli si vzpomínáš."

Povzdechla jsem si a rozhodla se to vzít na milost, i když mi přišlo ujetý, že na mě prostě čekal před domem v autě a nedal vědět. Nějak zvláštně mi to totiž lichotilo. Čekal tu na mě!

Natáhl ruku a vyškubl mi lyže z ruky, aby je hodil do nákladového prostoru pick upu.

,,Naskoč," vybídl mě a já se konečně pohla, abych nastoupila na místo spolujezdce.

Na sedadle ležely sluchátka a mě došlo, čím si krátil chvíli, než jsem přišla.

,,To víš, že jsou Vánoce?" zeptala jsem se ho, když vklouzl za volant.

Pohlédl mi nezaujatě do tváře a po chvíli pokrčil rameny. ,,Neslavim je. Myslel jsem, žes to včera ve zkušebně pochopila."

,,Došlo mi to, ale i tak... můžeš večer přijít k nám. Kdybys chtěl."

Zírala jsem předním sklem ven na vozovku a naslouchala, jak nastartoval, vysadil blinkr a vjel na silnici.

,,Já na tyhle rodinný věci nejsem."

,,Věci?"

,,No, takový to posaďme se všichni společně ke stolu a dělejme, jaký jsme všichni strašně šťastný, že jsme spolu."

Jeho jedovatá slova mě přinutila na něj pohlédnout. Zkoumala jsem jeho profil, protože se soustředil na řízení. Nezdál se, že by v něm představa Štědrovečerního večera stráveného o samotě vyvolávala jakékoliv emoce. Neurazilo mě, že předpokládá, že si moje rodina na štěstí jen hraje, protože jsem věděla, že tomu tak není. Vážně jsme byli rádi, že Vánoce tradičně strávíme spolu. Mrzelo mě, že k tomu svátku nemá vztah on.

,,Jak dlouho už býváš o Vánocích sám?"

Tentokrát na mě pohlédl a trochu se zarazil, ale zřejmě jen proto, že musel spočítat kolik zim už to je. ,,Od tý doby, co si nemusim při určitejch příležitostech hrát na dobře vychovanýho syna a tedy nemám povinnost je trávit se svojí matkou."

Zbystřila jsem. To bylo téma, kterému jsem nutně chtěla přijít na kloub. Zatím jsem však neměla nic, čeho bych se mohla chytit, kromě toho, že jsem krátce viděla Bjørnovu matku na fotografii v jeho albu. Jak vlastně vypadala? Nebyla jsem si jistá, rozhodně mi víc utkvělo, že se Bjørn podobá otci.

,,Nerozumíte si?" zeptala jsem se, i když jsem znala odpověď předem.

Odfrkl si a následně se nevesele zasmál. ,,To teda nerozumíme."

,,Proč?"

,,Máš ráda anální sex?"

,,Prosim?" vytřeštila jsem na něj oči.

,,Tak máš?"

,,Jak to souvisí s tvojí matkou?" nebyla jsem si jistá, jestli to chci vědět. Ale nabízelo se zeptat se.

,,Uvidíš. Tak máš ho ráda?"

,,Spíš ne. Mám jen z toho pomyšlení husinu."

,,No, tak to se cítíme stejně. Já mam taky husí kůži, jen na mojí matku pomyslim."

Chvíli jsem bezhlesně pozorovala šedivou vozovku před námi a pak jsem mi z hrdla probublal na povrch smích. ,,Promiň," hlesla jsem a přitiskla si ruku na ústa.

Bjørn na mě několikrát pohlédl. Z jeho tváře zmizelo podráždění, které ji brázdilo po mém vyzvídání, a nahradil ho úsměv. Věděl, že se nesměju jeho situaci s ženou, která ho přivedla na svět, ale tomu přirovnání s neoblíbenou praktikou pohlavního styku.

,,To je to nejhorší přirovnání, jaký jsem kdy slyšela."

,,Možná," kývl a nepřestával se usmívat, ,,ale jsem si jistej, že na tom análu by se dalo zapracovat, kdežto s mojí matkou je to neměnitelnej stav."

Smích mě přešel a úsměv mi opadl z tváře. Převalila se přese mě vlna soucitu a smutku. S hořkou pachutí na jazyku jsem semkla rty a přinutila se nevyptávat se na ní dál. Nechápala jsem však, jak tak rychle přišel na tohle srovnání.

,,Jak jsi věděl, jak na tvojí otázku odpovím?"

Jemu se úsměv do tváře vrátil, když slyšel, že se vyhýbám tomu slovu od A.

,,Zdá se, že ti vadí to i vyslovit."

Protočila jsem panenky. ,,Myslím, to vážně. Jaks to věděl?"

Trochu přimhouřil oči, jak si v mysli zřejmě přehrával nějakou vzpomínku a když promluvil, definitivně mě pohltily plameny hanby.

,,Jednou jsem se ti o ten zakázaný otvor," pronesl se smíchem v hlase, ,,otřel ptákem a celá ses napjala. Tak mi došlo, že to asi nebude nic, co by se ti obzvlášť líbilo."

,,Hm," fňukla jsem a rozhodla se koukat ven raději bočním okýnkem. Měla jsem chuť ho otevřít, aby ledový vítr zchladil moje hořící tváře.

Na stehně mi přistála jeho dlaň. ,,Promiň, nemyslel jsem to zle. Jen mě... ta tvoje zvědavost občas strašně vyvádí z míry."

,,Ne, to já se omlouvám. Neměla jsem se v tom šťourat."

,,Tak jsme si kvit."

Kývla jsem a zatla zuby. Bude mezi námi pokaždé probíhat boj o vyrovnání, abychom si nezůstali nic dlužni?

*

Protahovala jsem každý jednotlivý skluz lyže a napodobovala Bjørnovu práci tělem. Snažila jsem se kopírovat jeho stopy ve sněhu, ale bylo to náročnější, než jsem si myslela, přestože se přede mnou klouzal pohodovým tempem. Čím víc jsem se však snažila, tím ztuhlejší jsem byla a tím hůř se mi to dařilo. Zahleděla jsem se mu mezi lopatky, ale nikdy jsem to nevydržela a pohled mi sklouzl na jeho zadek, který se pokaždé vyrýsoval pod trochu volnějšími neprofukovacími kalhotami, když se napínaly na jeho hýždích s každým odrazem.

Zasmála jsem se sama sobě a radši se rozhlížela po zasněžené krajině. Přejížděla jsem očima větve stromů obtěžkané velkou vrstvou sněhu a pozorovala hru paprsků slunce pronikajících skulinami mezi stromy.

Když jsme se dostali do otevřené krajiny, kde byla stopa širší, zaujal vlasáč místo vedle mě.

,,Jaký to bylo běžet ve svěťáku?" zeptala jsem se. ,,Nemyslim jenom být v tom nejlepším biatlonovým týmu na světě a stát na startu vedle těch hvězd. Chci říct, vypadalo to, že vůbec nejsi nervózní, když jsi přijel na střelnici."

Pokrčil rameny, ,,prostě věřím, že to je místo, kam patřím."

Pokoušela jsem se to pochopit. Snažila jsem se otočit ten jeho postoj ze všech stran a zjistit, v čem se my dva lišíme. Ať už to záleží na povaze nebo na detailu, že ženy a muži vnímají soutěž a boj o vítězství rozlišně.

,,Vlastně věřím," pokračoval, když jsem nijak nereagovala, ,,že patřím tam, do světovýho poháru, ale né na chvost, ale na špici."

Nepřestávala jsem obdivovat, jak to v tomhle ohledu má srovnaný a jasný v hlavě. U mě stále ještě šlo o přání a sny. Kdežto on v to věřil a měl svůj cíl na dosah ruky. Jeho postoj a chybějící pochybnosti o vlastních schopnostech se zdály být tím detailem, které z něj dělaly jasného kandidáta na vítězství, zatímco mě limitovaly.

,,Nepřidáš se zítra na trénink v Holmenkollenu?"

Zaraženě jsem mu hleděla do tváře, když jsem si od něj přebírala běžky před domem. Cesta do Osla trvá dvě hodiny. Ne že by mi vadily dvakrát dvě hodiny s vlasáčem o samotě, ale spíš mě udivil ten návrh jako takový.

,,Jsou Vánoce," připomněla jsem mu.

,,No a?" pokrčil rameny.

,,Jedeme zítra do domova důchodců podívat se za babičkou," pokusila jsem se vysvětlit, co mi stojí v cestě, aniž bych se dál pitvala v tom faktu, že on Vánoční svátky neslaví.

,,Aha. Tak pozítří?"

,,Chceš za každou cenu trénovat s áčkařema, co?" pošťouchla jsem ho, ale jenom pokrčil rameny.

,,Je dobrý střílet taky na jiný střelnici a běhat na jiný trati."

,,Jo, chápu to."

,,Ale máš pravdu. Určitě by se tam k nám někdo z áčka přidal," usmál se na mě s příslibem.

,,Jo?" zbystřila jsem. ,,A kdo?"

Rozesmál se nad mojí zvědavostí. ,,Kdo by sis přála, aby se přidal, hm?"

Přiblížil se ke mně a k mému překvapení mě chytil za boky, aby si mě přitáhl blíž.

,,Dávej si pozor, co odpovíš," zavrněl varovně.

Ucítila jsem ve vlasech jeho nos. Celá jsem ztuhla a měla chuť mu připomenout, že by nos do mých lehce upocených vlasů strkat neměl. Nezdálo se však, že by mu to jakkoliv vadilo, protože to moment trvalo, než se odtáhl.

,,Kdokoliv. Stejně bych vám nestíhala," odpověděla jsem popravdě.

,,Tak pozítří, hm?" odtáhl se a podíval se mi do tváře.

,,Dobře."

Musela jsem se usmát. Konečně se strany otočily a byl to on, kdo se ujišťoval, kdy se příště zase uvidíme. Přikývla jsem a vyhoupla se na špičky, abych si vynutila alespoň zdrženlivý, uspěchaný polibek, podobný tomu, který mi otec věnuje, když mi přeje k narozeninám.

*

Odpoledne i večer s rodiči a Liljou patřily k tomu nejpříjemnějšímu způsobu trávení času. Koukání na telku. Bezmezná konzumace jídla. Panující veselá nálada.

V hlavě se mi však zrodil ďábelský plán. Věděla jsem, že mi to nikdo nebude mít za zlé, když v pokročilou večerní hodinu zmizím. Jen jsem byla nucená mámě vylíčit, proč se chystám pryč. Bylo mi horko, když jsem jí konečně vyklopila, komu patří v poslední době převážná většina mých myšlenek. V její tváři se odrážel údiv, ale byla jsem ráda, že mě nenutila zacházet do detailů. Vydala jsem se na cestu se smíšenými pocity nedočkavosti, pobavení, ale i obav, v jakém rozpoložení ho najdu.

Zaťukala jsem na dveře. Slyšela jsem však hlasitou hudbu linoucí se z domku, takže jsem si nebyla jistá, že mě pan domácí zaregistroval. Zvedla jsem ruku výš a zaťukala na prosklenou výplň dveří. Netrvalo to dlouho a už jsem za nepříliš tlustou barikádou dřeva uslyšela Mickův štěkot.

Počkala jsem, až hudba ztichne a zopakovala jsem ťukání, abych potvrdila svou přítomnost. Trvalo to ještě chviličku, než jsem uslyšela kroky, tlumený hlas promlouvající k psovi a konečně vrzla klika. Jako první se mi vstříc vyřítil Mick, kterého jsem vydatně podrbala, než jsem se opět narovnala.

Naše oči se střetly a jemu přes tvář přelétl stín překvapení. Vyklonil se ze dveří, aby se podíval směrem, kde by jindy očekával stát moje auto. Samozřejmě tam nestálo. Přišla jsem pěšky.

Přelétla jsem pohledem dlouhé blond vlasy, na jedné straně strčené za ušima a na druhé spadající podél tváře. Měla jsem chuť se natáhnout a dotknout se jich.

,,Ahoj Bjørne," pronesla jsem co nejlíbeznějším hlasem a rty roztáhla v širokém úsměvu. Vážně jsem byla nadšená, že ho vidím.

,,Ahoj Emilie," broukl zaraženě a pátravě si mě prohlížel. I já jsem si ho prohlížela a vůbec jsem se nedržela zpátky. Líbil se mi i v kostkované košili, pod kterou měl černé tričko s potiskem nějaké železné příšery, názvem kapely a dírkou na břiše. Napadlo mě natáhnout ruku a strčit tam prst. Pousmála jsem se té představě.

,,Ty seš líznutá," konstatoval při pohledu na moje rty.

Zřejmě se mi na nich usadilo víno a zbarvilo je do modra. To by nebylo poprvé.

,,Jenom trošku."

Nepobavilo ho to. Oči mu potemněly a já se skoro otřásla.

,,Šla jsi opilá přes celý Lillehammer?!"

Přitrouble jsem se usmála a trochu našpulila rty. Slušelo mu, když ho popadly ochranářský pudy.

,,Ne, nešla jsem přes celý Lillehammer. Podle googlu jsou to jen tři kilometry. A bohužel jsem během toho docela vystřízlivěla."

Zíral na mě bez mrknutí těma modrozelenýma očima a hnědá kolem zorniček se ztratila, jak se emocemi rozšířily. Zlost ale teda rozhodně nebyl cit, který jsem v něm toho večera hodlala vyvolat. Hrálo mi však do karet, že jakákoliv reakce byla lepší než nezájem.

,,Mám pro tebe překvapení, tak už mě pusť dovnitř."

Chytila jsem Bjørna za loket, zvedla mu ho do výše a sama se lehce sklonila, abych pronikla pod jeho paží zapřenou o futro rovnou do tepla domu.

,,Nechci žádný překvapení. Říkal jsem ti, že-"

,,Vždyť ještě vůbec nevíš, o co jde. Tak se nečerti."

Ztichl a bez dutání mě následoval do obýváku. Zůstal však stát ve vstupu do předsíně. Zřejmě se snažil odhadnout o co mi jde, a vůbec se mu to nedařilo, podle toho jak se mračil, až se mu krabatilo obočí. Působilo to roztomile, protože vůbec neměl důvod být popuzený.

,,Posaď se," vyzvala jsem ho.

Neměl rád příkazy, to jsem dokázala říct hned. Nereagoval totiž. Takže jsem bojovala se svým úsměvem, abych se mu nesmála přímo do tváře.

,,Na křeslo, prosím," vyzvala jsem ho znovu a zamihotala nevinně řasami.

Zřejmě to pomohlo, protože se líným krokem vydal, kam jsem ho poslala. Nespouštěl ze mě oči ani ve chvíli, kdy si sedal. Mick se rozhodl nevěrně věnovat svojí pozornost mně a s očekáváním na mě s vytrvalým kroucením ocasu čučel. Pohladila jsem ho a otočila se na patě. Pustila jsem znovu hudbu, kterou ještě před chvílí Bjørn poslouchal z hifi věže. Jen jsem otočila knoflíkem, abych ji ztlumila na snesitelnější hlasitost. Omráčeně jsem zamrkala. Proboha, co to je?

Zvedla jsem z hifiny prázdný obal, který jsem považovala za vodítko vedoucí k odpovědi na moji otázku. Na coveru zběsile znějícího nářezu s překvapivě komplikovanými vokály se skvěl anděl z oceli, s plameny kolem kotníků a žhnoucí svatozáří. Judas Priest. Uchechtla jsem se nad tím názvem. Na displeji svítilo číslo dvě. Podívala jsem se na seznam songů.

Deal with the devil.

Zasmála jsem se tomu příhodnému názvu, ale na samotného ďábla jsem si netroufala, tak jsem pročetla seznam a vybrala něco trefnějšího. Zvedla jsem ruku a tlačítkem přepla na osmičku. Hellrider.

Vyčkala jsem, až intro přejde v živé ryfy kytar. Pak jsem se otočila čelem k pánovi domu, který stále ještě poslušně seděl v křesle. Nohy doširoka roztažené, paže spočívající na područkách. Jeho uvolněnému držení těla naprosto odporoval pohled, kterým mi bez mrkání přihlížel. Doširoka otevřené oči mi napovídaly, že ještě neví, co ode mě má očekávat.

Povzbudivě jsem se na něj usmála a chytila zip kabátu, abych ho pomaloučku začala rozepínat. Přihlížel mi napjatě, jak jsem se krok za krokem blížila k němu. Se zdánlivým klidem jsem shodila bundu k zemi a lehce zaváhala, než jsem začala rozepínat huňatý svetr. Jakmile jsem rozhalila tuhle část oděvu, vychutnala jsem si změnu v Bjørnově tváři. Viditelně se uvolnil, rty se mu roztáhly v širokém, potěšeném úsměvu a v očích mu zaplálo. Věděla jsem, že se mu korzet, který jsem od někoho jednou dostala darem jako vtip, bude líbit.

,,Emi," oslovil mě nakřáplým hlasem a vstal z křesla.

,,Ne!" vyhrkla jsem a zvedla ruku do vzduchu, abych mu naznačila, že se nemá opovažovat byť jen pohnout. ,,Seď."

Poněkud s otálením znovu zaujal svoje místo. Našla jsem zip sukně a s kroucením boků ji ze sebe svlékla, aniž bych z něj přitom spustila zrak. Hltal očima tu podívanou za tlumeného světla panujícího kolem.

,,Budeš mi muset pomoct," zašeptala jsem a v duchu se napomenula, že jsem chtěla působit dravě a dominantně. Tohle moje kuňkání však zavánělo víc nejistotou. Vydala jsem se těch několik kroků směrem k místu, kde seděl.

Zvedla jsem jednu nohu a zapřela ji přímo mezi jeho nohama o křeslo. Nechala jsem ho, aby očima sklouzl od mojí tváře přes černý korzet s prvky červené krajky, přes pás podvazků, můj klín až na nohy skryté pod černými silonkami. I já si ho prohlížela, aby mi nic neuniklo a viděla jsem, jak se jeho vzrušení pyšně vzpíná pod látkou tepláků. To bylo rychlé.

Zahákla jsem jeden prst za podvazek, ,,povol je, jinak si nesundám kalhotky."

Ten rajcovní pohled, kterým sjel z podvazků zpět k mojí tváři mě zasáhl až v podbřišku. Skousl si spodní ret mezi zuby a já si nepřála nic jiného, než ho konečně políbit, ale musela jsem být trpělivá. Počkala jsem, než bez řečí zvedne ruce. Položil mi je obě na lýtko a mučivě loudavým pohybem jimi putoval ke stehnu, kde stejně beze spěchu jeho prsty našly háček podvazků.

Naklonil se a sklonil hlavu, aby se jeho měkké, horké rty dotkly pokožky mého stehna těsně nad krajkou punčošek. Tak jsem to však neměla naplánované, ačkoliv se mi v klíně sevřely svaly a cítila jsem, že jsem mokrá.

,,Ne," zavrněla jsem odmítavě a vjela mu rukou do vlasů. Přinutila jsem se je pevně sevřít a hlavu mu co nejjemněji odtáhnout. Zvedl ke mně oči v němé otázce a ačkoliv mu údivem povyjelo obočí, v tváři se mu zrcadlilo hravé pobavení. Přesně tak, jak jsem si to přála.

,,Dneska bude po mým," dodala jsem. ,,To už jsi snad pochopil?"

,,Fajn," hlesl a přistoupil tak na moji hru. Rošťácký úsměv nezmizel.

Napadlo mě, že by mohl být skvělý nápad mu ukázat, že nemusí být vždycky jen po jeho a třeba bychom si to spolu mohli užít i bez majetnických stop a modřin na mém těle. Sama jsem si nebyla jistá, jestli to zvládnu dotáhnout do uspokojivého konce.

Stejnou proceduru jsme zopakovali s podvazkem na druhé noze. Pak jsem udělala krok zpět a otočila se k němu zády. Zavřela jsem oči, zhluboka se nadechla a zahákla prsty za krajkové kalhotky. Nutila jsem se postupovat pomalu a stahovat ten proklatý kus spodního prádla co nejpomaleji. A i když jsem se styděla, trochu jsem zakroutila boky a nechala látku spadnout ke kotníkům, abych z nich vystoupila. Mrzelo mě, že jsem neviděla jeho výraz, ale když jsem se rychle otočila, právě s obtížemi odtrhával planoucí pohled od mých hýždí.

Obešla jsem křeslo, položila mu ruce na prsa a sklonila se, abych mu mohla nos zabořit do vlasů. Nasála jsem jeho vůni, když zvedl i on svoje ruce, aby dotkl mých předloktí.

,,Ne," hlesla jsem a když zaváhal, pokračovala jsem. ,,Nesahat."

Pod rukama jsem cítila, že mu smích zabublal v hrudi.

,,On tě smích přejde," zašeptala jsem, odhrnula mu vlasy za ucho a vtáhla ušní lalůček mezi rty. Několikrát jsem ho kousla a olízla. Neuniklo mi, když zadržel dech. Chytila jsem lemy košile a přetáhla mu je přes ramena, nápomocně se pohl a umožnil mi mu ji vysvléct.

,,Tričko," zavelela jsem, protože jsem se chtěla pokochat.

Pootočil hlavu a blýskl po mně očima, než látku chytil mezi lopatkami a stáhl si ji přes hlavu. Napjaly se mu při tom všechny svaly na torzu. Mnohem lepší pohled, než ho vysvlékat vlastníma rukama.

Položila jsem mu špičky prstů na rameno a pomalu obcházela křeslo. ,,Co bych si tebou tak měla počít? Co by sis přál?"

,,Chci tě ošukat."

,,Ty mě? Ne," zakroutila jsem hlavou pomalu. ,,Ale já tebe bych mohla."

Zastavila jsem se před ním, položila ruce na jeho prsa a předklonila se. Aniž bychom přerušili pohled, jemně jsem přejela svými rty po těch jeho a když svoje pootevřel, krátce jsem ho políbila, než jsem se vrhla rty zkoumat pokožku na jeho krku a hrudi.

Právě se moje rty přesouvaly z jeho prsou směrem k břichu, když se jeho dlaň dotkla mého ramene. ,,Ne," napomenula jsem ho znovu a ruku mu vrátila na područku. Spokojeně jsem pak přihlížela, jak se mu napínají svaly na břiše, když jsem si centimetr za centimetrem prolíbávala cestu dolů. Přejížděla jsem mu rukama po stehnech směrem k tříslům a když se moje ústa dostala k lemu tepláků, zvedla jsem konečně zrak k němu, abych zjistila, že mu úsměv zmizel z tváře a nahradil ho nepokrytý chtíč.

Nadzvedl boky, aby mi umožnil ho vysvléct. Byl stejně připravený jako já a erekce se mu opírala o podbřišek. Pohladila jsem jeho penis několikrát po celé délce, než jsem ho obemkla rty. Zatínal prsty do područek, až mu nabíhaly svaly na předloktích a přece po nějaké chvíli nevydržel, když jsem ho vážně vydatně sála, a vjel mi rukou do vlasů.

Moje rty ho přestaly laskat, abych ho varovným hlasem napomenula, ,,ne, Bjørne."

Viděla jsem, kolik přemáhání ho to stojí, aby mě poslechl a zhluboka se nadechl. Jeho temný pohled byl jako varování, ale já zůstávala rozhodnutá jít si za svým. Vrátila jsem se k poskytování rozkoše ústy, což z něj vyloudilo několik hrdelních zamručení a když začínal napínat svaly před přicházejícím vyvrcholením, přestala jsem.

Viděla jsem, jak se zkráceným dechem nechal hlavu padnout dozadu a zamumlal nějakou nadávku. Otřela jsem si ústa a vynutila si prostor vedle jeho stehen, abych nad ním mohla pokleknout. Měla jsem pocit, že mě spálí na uhel svým pohledem, když jsem se naklonila, abych spojila naše rty. Vtáhl můj spodní ret a kousl mě, až jsem sykla bolestí.

Vjela jsem mu rukou do vlasů a sevřela ji v pěst. I když ho to taky muselo bolet, neprotestoval. Líbali jsme se vášnivě a já si přála na sobě nemít ten korzet, abych se mohla holou kůží otírat o tu jeho.

Když jsem se mokrým klínem po několikáté otřela o jeho erekci, aniž bych na něj nasedla, přistály mi na stehnech opět jeho ruce. Nechala jsem ho chtivě do mě zarýt prsty, než jsem ho setřásla.

,,Ne-e," zašeptala jsem a ruce mu odlepila od svého těla, i když jsem po jeho dotecích toužila.

Konečně jsem na něj nasedla a několikrát se na něm pohla, abych ho v sobě přivítala. Oba jsme spokojeně vydechli a já se zarazila, abych ho chytila za zápěstí. Zkroutila jsem mu paže za hlavu a nadšeně se očima popásla na naběhnutých bicepsech.

Udávala jsem tempo. Líbala ho, kdy jsem sama uznala za vhodné a trápila ho olizováním a okusováním ušního lalůčku, dokud moje ucho neovanul jeho těžký dech. Propletla jsem svoje prsty s jeho, takže mě za ruce držel a podpíral, když jsem zvýšila tempo a cítila, že už to pomalu nevydržím.

,,Pusť," zavrněla jsem a uvolnila si jednu ruku, jen abych ho mohla chytnout pod krkem, tak jako to dělal on mě.

Šla jsem si za svým a s divokými pohyby boků jsem se blížila k dosáhnutí vrcholu. Zarývala jsem mu prsty do hrdla a zastřeným pohledem jsme se nepřestávali pozorovat. Už jsem neprotestovala, když mě volnou rukou popadl za zadek, jen aby mi ještě několikrát mohl vyjít hrubými přírazem vstříc a oba jsme vybuchli v bouřlivém orgasmu.

S blaženým zasténáním jsem se na něj zhroutila. Vyprostil si i prsty druhé ruky z mých, aby mě obejmul kolem těla. Hladil mě po lopatkách a trvalo nějakou chvíli, než se náš dech zklidnil.

,,Baby?"

,,Hm?"

,,Nesahat na tebe byla jedna z nejtěžších věcí, co jsem kdy zažil."

S obličejem nalepeným na jeho rameno jsem se potěšeně usmála. Můj ďábelský plán rozhodně vyšel lépe, než jsem vůbec mohla doufat.

,,Měla bych vyrazit domů," prohlásila jsem, i když byl ještě ve mně.

,,Teď?! Víš kolik je hodin?"

,,Jo. Ale zítra musím s našima poměrně brzo vyrazit."

,,Přespi tady. Ráno tě odvezu."

,,Dobře."

Nezdálo se, že by se chtěl ke mně v posteli přivinout, z čehož mi bylo trochu smutno. Těšila jsem se totiž na další tulení k jeho pevnému tělu a možná i na trochu kontaktu s jeho nenechavýma rukama.

,,Pojď blíž," zažadonila jsem šeptem.

,,Ne, to bych ho měl tvrdej jak šutr a neusnul bych."

,,Já zase neusnu takhle," postěžovala jsem si, ale nekomentoval to.

Převalila jsem se nespokojeně na matraci a hlasitě si na protest povzdechla.

,,Když seš přiopilá, je s tebou zábava."

,,Viď?"

,,Buď ráda, že jsem nebyl přiopilej já. To už by taková zábava nebyla."

Úsměv mi zamrzl na rtech a z ledového tónu jeho hlasu mi přeběhl mráz po zádech.