Prosinec

Převlékly jsme se v buňce a mířily jedna za druhou do prostorů, v kterých jsme se mohly zahřát, rozcvičit a připravit si všechno, co jsme jen potřebovaly na střelnici a v druhém závodě, tedy sobotním sprintu. S malorážkou na zádech a taškou věcí přes rameno jsem tiše následovala holkám, které štěbetaly o tématu, které mi šlo jedním uchem dovnitř a druhým ven. Pak se však jejich šum, který ke mně doléhal, přerušil a následně změnil takt, jak se mezi něj vedral mužský hlas.

,,Valíte do boje, bábovky?"

,,Jasné, jsme připravené dát do toho všechno," ozvala se Stine.

,,Tak se mi líbíte. Ať se vám od kopejtek práší."

,,Od jakejch kopejtek?" divila se Stine.

,,Já ti dam kopejtka, ty kozle neoholenej," ohradila se bez servítek Rikke a já propukla za jejími zády v smích. Mužský hlas byl nezaměnitelný. A vousatou bradu měli mezi Nory jen dva muži. Přízvukem hlavního města se však oproti asistentovi trenéra pyšnil jenom jeden jediný. Bjørn.

,,Jste kozy vyskákaný, tak jim utečete, jak nic. To jsem chtěl říct."

,,Ty seš blb. Měl by ses naučit říkat holkám lichotky."

,,Ale to nebyla lichotka," vyvedl Rikke z omylu vlasáč s naprostým klidem. ,,To bylo konstatování faktu."

Jeho směrem se sesypala salva klení, ale jen se tomu smál a k mému překvapení holky obešel, aby mě chytil za loket a otočil směrem, odkud jsem s holkama právě přišla.

,,Na minutku."

,,Musím se jít připravit," protiřečila jsem mu, ale tlačil mě před sebou a protože jsem byla obvěšená věcmi, nemohla jsem se ani bránit. Vytušila jsem, že se tu objevil, protože se šli s klukama po závodě vyklusat. Jistá jsem si však nebyla. Od jejich dopoledního závodu a vyhlašování vítězů už uběhlo asi půl hodiny.

,,Co to děláš?" zaskomírala jsem na protest, když znovu otevřel dveře buňky a vlačil mě dovnitř. ,,Fakt musim jít nebo přijdu pozdě."

,,Nepřijdeš, máš času dost. Viděl jsem startku."

Nemělo cenu se s ním přít, protože jsem se sice musela zahřát, rozlyžovat se a jít na střelnici, ale na startu jsem před sebou měla ještě Fridu s Tuvou a zástup atletek jiných národností. Když jsem se procpala dveřmi, sundal mi z ramene tašku a pokynul, abych si sundala zbraň.

,,O co ti jde?"

,,Hádej."

S otazníky v očích jsem na něj koukala, když ke mně bez dalšího váhání přistoupil a chytil moji tvář do dlaní. S rošťáckým úsměvem si prohlédl mou tvář a pak vrhnul na má ústa. Jeho rty chutnaly báječně a jeho studený nos mě rozkošně zastudil na tváři. Během chvilky jsem se však odtrhla.

,,Někdo by sem mohl přijít," zašeptala jsem.

,,Nebuď poseroutka."

Zavrčela jsem na protest, ale to už mě zase líbal a šikovnými prsty mi rozepl zip bundy. Překvapivě hbitě se prodral pod látku dvoudílné kombinézy i termoprádla.

,,Děláš si srandu?" pokusila jsem se odhadnout, co má právě v plánu, ale nijak jsem se nepokusila ho odstrčit. Na to jsem po něm toužila v uplynulých čtyřech dnech až příliš silně, což potvrzoval můj zrychlený dech a jemné mravenčení po celém těle, které vyvolal dotek jeho prstů.

,,Nedělám," zašeptal, než se mi zakousl do čelisti.

Svaly v pánevní oblasti se mi začaly svírat v pravidelných záchvěvech, které mi tělem vysílaly Bjørnovy ruce na mém břiše i na zádech.

,,To je ale strašnej nesmysl," poznamenal nakvašeně, když narazil na sportovní podprsenku, která obepínala moji hruď tak těsně, že nebylo možné, aby pod ni jeho prsty pronikly, aniž by mě celou vysvlékl. Nepřestávalo mě udivovat, co se mu na mých malých prsou tak líbí, že je potřebuje osvobodit.

,,Máš po srandě," konstatovala jsem naivně.

,,To si jenom myslíš. Otoč se."

,,Ne," pokusila jsem se chabě protestovat.

To už mě však popadl za rameno a otočil mě k sobě zády. Stáhl mi péřovou bundu a než jsem stihla zablekotat jakýkoliv argument, stáhl mi kaťata kombinézy níž.

,,Bjørne, tohle je fakt hodně špatnej nápad."

,,Ne. Tohle je úplně nejlepší nápad, jakej jsem v poslední době měl," odporoval mi.

Rozhodla jsem se pro poslední pokus o protest z čistě praktického hlediska. ,,Budu mít mokro mezi nohama a akorát mě ofoukne."

Jeho prsty bezostyšně sjely po mém zadku rovnou k zajímavějším místům. Celá jsem se ošila a kousla se do rtu, abych nezasténala, když jeho prsty moje mezinoží prozkoumávaly.

,,Mně se zdá, že mokro už tam máš i bez mýho zásahu."

,,Než jsi na mě začal sahat, bylo tam docela sucho," zaprotestovala jsem zadýchaně.

On se ještě zvládal smát. Já už se jen nervózně kroutila a v duchu se modlila, aby těmi zatracenými dveřmi nevešel nikdo z týmu.

,,Víš, kolikrát jsem si už říkal, že si ty kombinézy o tohle říkaj?"

,,Nevím..." přiznala jsem, ,,dělal sis čárky?"

Jeho tlumený smích zaútočil na moje smysly, když se vousatou bradou otřel o moji tvář. Trochu mě popostrčil směrem ke stolu, o jehož kraj jsem se automaticky zapřela rukama a už jsem špičku jeho erekce měla v sobě. Ze rtů mi uniklo blažené zasténání, když zarejdil jen tak okrajově. Nemělo to však dlouhého trvání, protože mě pak poněkud surově popadl za boky a po několikerém zkušebním hlubokém zasunutí poměrně rychle přešel ve své oblíbené omračující tempo. Během několika vteřin jsem naprosto zapomněla na svoje obavy.

Nohy stolu vrzaly na protest o podlahu, když jsem v něm hledala oporu před Bjørnovým útokem. Zatmívalo se mi před očima rozkoší a že vydávám zvuky podobné raněné lani, mi došlo až ve chvíli, kdy mi ústa zacpala Bjørnova dlaň. Trochu mi podklesly ruce i nohy, když se mi pod víčky zavřených očí roztančily hvězdičky a tělo mi zachvátil nebesky úžasný pocit. Jednou rukou jsem se pokusila najít oporu na desce stolu, ale naprosto nekoordinovaně jsem kolem sebe máchla, až jsem trefila plastovou dózu s izotonickým nápojem. Nádoba se překotila a protože byl někdo líný zavřít víko, prášek se rozsypal po stole všude kolem.

Zaskočená z neobvykle rychlého vyvrcholení jsem se pokusila sebrat a vycházet Bjørnovým pohybům vstříc. On mě naštěstí jednou paží stále pevně držel, abych neupadla, a nepřestával přirážet. Trvalo to však jen pár dalších zasunutí, když mě chytil za rameno a naznačil mi, abych se otočila. Držel si žalud penisu mezi palcem a ukazováčkem a druhou rukou mi tlakem na zátylek, naznačil, abych rychle poklekla a vzala ho si do pusy.

S úsměvem jsem poslechla a byla jsem ráda za jeho prozíravost. Horký výron mi zaplnil ústa a když jsem polkla, potěšila jsem ho ještě olíznutím po celé délce, než hračku schoval znovu do kalhot. Zrovna jsem si otírala rty hřbetem ruky, když mě za rameno vytáhl do stoje a bez váhání mě políbil.

,,Tobě to nevadí?" zajímalo mě, protože ještě o chvíli předtím jsem na puse měla jeho sperma.

,,Dyť je to vlastní," pokrčil rameny a já se jen pousmála. To mu bylo podobné.

Věděla jsem, že nemám času nazbyt a tak jsem se vrhla ke svým věcem, abych našla první pomoc.

,,Co hledáš?"

,,Něco čím bych se tam dole utřela, jinak to nevydržím."

,,Počkej," zarazil mě, shodil ze sebe bundu, mikinu a pak i tričko, které mi podal.

,,To nemyslíš vážně?"

,,Myslim. Dělej," nařídil mi a oblékl si mikinu i bundu zpět.

Už jsme měli oba všechno oblečení na sobě a já si na zádech upravila malorážku, když se dveře se škubnutím otevřely. Já se zmatkem pohlédla na zmuchlané termotriko s pozůstatky tělesných tekutin a nazdařbůh jsem ho strčila mezi svoje věci do vodotěsného pytle. Pak jsem pohlédla směrem k příchozí osobě. Frida! V duchu jsem děkovala, že nepřišla o minutu dřív... nebo o pět...

,,Co je?" zabručel vlasáč s nezájmem směrem k ní.

,,Asi jsem si tu zapomněla bib. Nikde ho nemůžu najít."

Ušklíbla jsem se sama pro sebe a hodila si přes rameno tašku s věcmi. Protáhla jsem se kolem Bjørna a ten kývl hlavou, že odcházíme.

,,Tady je!" zvolala Frida a vytáhla dres ze škvíry mezi lavičkou a stěnou buňky.

,,Co jste tu dělali?" vypadlo z ní následovně, když jsem už jednou nohou překročila práh. Ztěžka jsem polkla.

,,Co asi," pokrčil rameny Bjørn a zdálo se, že její zvědavosti nehodlá věnovat víc energie.

,,Ten svinčík na stole je od vás?"

Oba jsme pohlédli směrem ke stolu, jako bychom ho viděli prvně v životě. Já jen zaraženě civěla a přemýšlela jsem, jestli ještě mám čas, abych tu spoušť uklízela. A popravdě jsem žádný čas nazbyt neměla.

,,Nevim. To už takhle bylo, když jsme přišli," lhal Bjørn jako když tiskne bez mrknutí.

,,My když jsme odcházely s Tuvou, tak tady bylo čisto," protiřečila mu.

Bjørn se zhluboka nadechl, znovu pohlédl na stůl a zpět na Fridu. ,,Víš co? Všímej si svýho. Akorát si pak zapomínáš věci."

Zacukaly mi koutky a musela jsem se kousnout do jazyka, abych se nerozesmála. Hrozně se mi líbila tahle jeho vikingovská, hubatá část charakteru a ještě víc se mi zamlouvala, když ji používal na někoho jinýho než na mě. Uhla jsem očima, protože mi bylo jasné, že Fridu určitě vytočil a na její zlobný výraz jsem neměla náladu. Naštěstí mě vlasáč vystrčil z mezidveří ven na mráz a bez čekání na Fridinu odpověď mě následoval.

,,Hodně štěstí," broukl pak ke mně, než se vydal opačným směrem. On mířil do hotelu, zatímco já si musela pospíšit do jádra dění.

,,Děkuju," usmála jsem se a trochu mě mrzelo, že se mu nechce po závodě mrznout vedle trati, aby se na nás podíval, i když jsem to chápala. On už měl dopolední závod za sebou a po druhém nejrychlejším běhu v kombinaci se dvěma střeleckými chybami skončil pátý. Nechat prokřehnout unavené svaly určitě nelze považovat za vhodnou regeneraci.

Ještě před startem jsem si musela odskočit na záchod. Věděla jsem, že to bude působit, jakože mě z nervozity zasáhly střevní potíže, ale bylo mi to ukradený, protože mě ta všudypřítomná vlhkost mezi nohama děsně zaměstnávala.

Ve startovní bráně se mi pak podařilo sesbírat zbytky koncentrace a vyrazit do závodu, aniž bych zakopla o vlastní nohy nebo hole, narozdíl od prvního startu před dvěma dny. Moje tělo vyžadovalo tolik soustředění, že jsem si netroufla otáčet se vlevo a vpravo. Kolem trati se sice servisáci a členové týmu snažili ke mně provolávat různé časové údaje, mě však víc zaměstnávaly moje zgumovatělé končetiny a odhodlání soutěž nepodělat.

Trochu s nevírou jsem pak civěla, když jsem poprvé sjížděla z kopce ke střelnici. Úplně jsem si zapomněla dělat hlavu s tím, jak mi to dneska půjde s puškou. Když jsem zaujímala pozici na podložce, připadala jsem si trochu divně, skoro jako v cizím těle a radši se soustředila na lehce povlávající praporky, značící slabý, točící se vítr. Nezbývala mi však kapacita se tím trápit a prostě jsem pětkrát vystřelila. Pro kontrolu jsem se ještě otočila přes rameno, jestli vážně všechny terče zbělaly a vrhla jsem se do dalšího kola.

Na trati jsem pochopila, jak to Bjørn myslel, že jít do závodu v polovině startovacího pole může být ve sprintu nadmíru omezující. Některé atletky běžely tak pomalu, až jsem se sama sebe ptala, jestli vážně jsme na mezinárodním IBU. Občas se některé holky uhly a jindy jsem jim trochu přišlápla lyže, když odmítaly opustit ideální stopu.

Ani v druhém kole jsem se na trati nezvládla zabývat střelbou, tak moc jsem se soustředila sama na sebe. Stoupla jsem si na střelnici na nejzazší volný stav, kde jsem očekávala největší klid a vypálila svých pět ran. Tentokrát jsem se na zbělané terče ohlédla dvakrát, protože se mi nezdálo úplně pravděpodobné, že by ten bezchybný výsledek vážně mohl být můj.

Projížděla jsem střelnicí a upínala si hole. Když jsem míjela Torreho stojícího za dalekohledem, uslyšela jsem jeho pevný hlas.

,,Perfektní práce, Emilie!"

Netušila jsem, kolik dalších závodnic zastřílelo čistě. Věděla jsem však, že rozhodně běžecky nejsem nejrychlejší, takže i když do toho dám všechno, nemusí to stačit. Opírala jsem se do holí i lyží, co to šlo. V nohách mě pálilo a já se modlila, aby z toho byl aspoň o trochu hezčí výsledek než předevčírem.

Když jsem před sebou konečně měla cílovou rovinku, svitla mi naděje, že ten zběsilý běh přeci jen přežiju. Pádila jsem, co to šlo, až mě v plicích s každým nádechem pálilo. Ještě jsem zvládla natáhnout jednu nohu vpřed při průjezdu cílem a už jsem z posledních sil plužila, abych zastavila a zhroutila se k zemi.

Po několika úporných nadechnutích a vydechnutích jsem se konečně přiměla pohlédnout na výsledkovou tabuli. Zírala jsem na ni poněkud zmateně, protože Karlssen stálo na prvním místě. Nebyla jsem si jistá, jak je to vlastně možné. Hned jsem se upomněla, že spousta rychlých atletek má vyšší startovní číslo než já a tedy není na místě se oddávat jakékoliv euforii.

Sundala jsem lyže a šla se převléct do teplejšího oblečení. Jako první mi pod ruku přišlo Bjørnovo tričko, které jsem s nekontrolovaným zahihňáním strčila bokem mezi jiné věci. Vytáhla jsem lahev s teplým nápojem a přihlížela každé další atletce, co projížděla cílem. V hrudi se mi krom plic bolavých z vdechování ledového vzduchu rozpínalo pomalu rostoucí nadšení. Netrvalo to dlouho a posunula se přede mě Němka s jednou minelou. I přes chybu mi běžecky nadělila třicet sekund.

Zaraženě jsem hleděla na její výsledek a přemýšlela, jak je to fyzicky vůbec možné, aby na sedm a půl kilometru zvládla být o tolik rychlejší, protože dalších asi třicet sekund musela investovat do oběhnutí trestného kolečka. To znamenalo, že celkem byla rychlejší skoro o minutu.

,,Skvělý závod," přišla mě pochválit Tuva, která podobně jako Frida, chybovala dvakrát a skončila tedy mimo nejlepší desítku.

,,Děkuju. Jen jsem děsně pomalá. Podívej se na ten čas!" ukázala jsem skoro hystericky na výsledkovou tabuli.

,,Neblbni, je to teprve druhý závod," snažila se mě trochu uklidnit. ,,Ještě se rozběháš. To my všechny."

Doufala jsem, že má pravdu. O pět minut později se totiž na první místo posunula Švédka, která mi s jednou střeleckou chybou nadělila víc jak padesát sekund. Frustrovaně jsem si nad tím odfrkla, ale nadšení z konečného třetího místa nakonec jednoznačně převládlo.

S přitroublým úsměvem jsem čekala vedle podia před převzetím medaile a kytice. Stále jsem si to nedokázala urovnat v hlavě. Vážně jsem právě získala nejlepší umístění ze všech holek v našem týmu?

Přišla jsem si částečně nepřítomná, zřejmě protože mě Bjørn před startem naprosto vykolejil. S pobavením jsem si v duchu řekla, že bych takovou motivační injekci potřebovala před každým závodem a nemohla jsem z tváře dostat už téměř křečovitý úsměv.

Sotva vyvolali moje jméno, rozhlédla jsem se kolem a spatřila hlouček našeho norského týmu, který se rozrostl nejen o servisáky a trenéry. Zahlédla jsem také Bjørna s Akerem, kteří zřejmě přispěchali z hotelu, aby se na vyhlašování vítězů podívali naživo.

Postavila jsem se na stupeň a zamávala kyticí nad hlavou. Ozvalo se pískání a halas našeho týmu. Ukázala jsem prstem na kluky ze servisu a přemýšlela jsem, jak bych se mohla odvděčit především Magnusovi, který se skvěle staral o moje lyže. Dala jsem si za úkol něco vymyslet.

,,Kdo udělal ten svinčík v buňce, tak ať to kouká uklidit," ozval se později trenérův asistent Sturla, když jsem konečně slezla z pódia a jeden po druhém mi pogratulovali.

Cítila jsem, že rudnu, ale nechystala jsem se nahlas přihlásit. Rikke vedle mě chrochtla smíchy a drkla do mě ramenem.

,,Nevíš náhodou, co se přihodilo v buňce? Nějaký zemětřesení nebo co."

Kousla jsem se do spodního rtu, abych potlačila smích.

,,To jsem asi byla já," vzala Rikke vinu na sebe a já na ní zůstala zírat s otevřenými ústy, proto šeptem pokračovala ,,To jen proto, že jsi nám dneska všem nakopala zadek, hvězdo."

Koutkem oka jsem si všimla, jak se Frida mračí a propaluje Rikke pohledem. To ona určitě bonzovala trenérovi. Vrhla jsem se spontánně svojí kamarádce kolem krku a odmítala ji pustit. ,,Děkuju."