Listopad

Sezóna pomalu ťukala na dveře a já cítila čím dál větší nutkání si promluvit s trenérem. Během posledních téměř čtyř týdnů se mnou jednal jako v rukavičkách a protože viděl, že ze sebe jsem ochotná sedřít kůži stejně jako před rozchodem, netrápil mě vyptáváním se v osobní rovině.

,,Měl bys chviličku?" zeptala jsem se Torreho.

,,Jistě. Děje se něco?"

,,Kdepak," pokusila jsem se usmát a ujistila se, že nikdo není kolem. Neměla jsem ráda, když někdo další naslouchal kromě pomocného trenéra Sturly. ,,Chtěla jsem vědět, jestli po tom mým výpadku je všechno zase tak, jak má být?"

,,Nemám nic, co bych ti vytknul," usmál se Torre. ,,Ve střelbě myslím, že jsme našli docela dobrý způsob, jak tě posunout vpřed. Běžecky se o žádný výpadek nejednalo. Jen ses nám docela příhodně pošetřila před sezónou, bych tak řekl."

Užasle jsem zamrkala. Věděla jsem, o čem mluví ohledně střeleckého tréninku. Společnými silami jsme zjistili, že na mě nejlepší vliv má, když cvičím především jednotlivé rány namísto nepřerušeného zírání do mířel s postupným cílením na všech pět terčů. Nejdřív jsem totiž nevěřila, že se to může na posloupnou střelbu tak pozitivně odrazit. Čím míň jsem se však nutila k pěti střelám, tím méně křečovitá jsem byla. Uvolněné držení těla a čistá mysl se ukázaly být jednorázovkami snadněji dosažitelné. Ale běh? Mohlo i bezcílné bloumání v závěsu za ostatními, bez dosahování maximální rychlosti mít pozitivní přínos?

Odpověď jsem dostala velmi brzy. Na posledních týmově interních závodech, které sloužily jako poslední srovnávačka, než začneme soutěžit naostro, jsem překvapila sama sebe. Cítila jsem se v posledních týdnech napůl nepřítomná a nedovedla jsem ani s pomocí Torreho a Sturly střízlivě posoudit, co se v té době s mojí kondicí stalo. Na improvizovaný start jsem se tak postavila bez závratných očekávání a opět se ukázalo, kam mě takový stav mysli dokáže posunout. Střílela jsem suverénně a běžela stabilně, s postupným zvyšováním tempa. Nestačila jsem jen na Fridu, Tuva překvapivě chybovala a zůstala tak za námi.

Zaplavila mě ohromná vlna motivace a pozitivní energie. Najednou se všechno přestávalo zdát tak ponuré. Cítila jsem hřejivou vděčnost holkám, rodině, ale především Bjørnovi. To díky nim jsem polámané dílky svého srdce provizorně poskládala k sobě a dokázala dál fungovat.

,,Nedáme zítřejší odpolední výběh společně?" troufla jsem si navrhnout vlasáčovi menší společnou aktivitu na páteční popolední, když jsem si na něj počkala na stadionu. Právě jsme za sebou všichni měli poslední, hodně ostrý, společný trénink v Norsku a já už si lámala hlavu nad následujícím dnem.

Konkrétně jsem se ho ptala na jeden z posledních odpolední před odjezdem do Idre ve Švédsku. Tam se totiž konal první závodní víkend sezóny. My tam však měli strávit od pondělka celý týden.

Mohla jsem jít sama. Měli jsme za úkol zůstat v pohybu s co nejnižší srdeční frekvencí. Vlastně se tomu ani trénink říkat nedalo. Něco mi však našeptávalo, že už moc možností, jak strávit čas s vlasáčem nenaskytne.

,,To nemůžu."

,,Jaktože ne?" vyjevila jsem se. Copak má vážně rozplánovanou každou volnou hodinu svýho života? Nepřestávala jsem zírat. Začínala jsem sama sobě připadat vlezlá, ale nemohla jsem ze sebe setřást ten fajn pocit, který mi zůstal po minulé sobotě s ním a Strakami. ,,Co máš v plánu?"

,,Support pro svaz."

,,Jaký support?" věděla jsem nějak podvědomě o jediné akci s naším svazem, ale neviděla jsem souvislost, tak jsem předpokládala, že se jedná o něco, co souvisí s nějakým z Bjørnových zájmů.

,,Ten co se pořádá v kooperaci našeho biatlonovýho svazu a toho paralympijskýho dycky těsně před adventem, určitě jsi o tom slyšela," dodal jakoby neexistovalo nic samozřejmějšího. Chvíli mi trvalo, než jsem to vstřebala. Tohle jsem nečekala.

,,Co tam?"

,,To, co každý rok," pokrčil rameny a pak se skoro nepřítomně usmál.

,,To vážně?"

,,Neřekla bys to do mě, hm?"

Se zatnutými zuby jsem protáhla obličej a přiznala tak, že uhodl.

,,Mám tam holku."

,,Hm?"

Absolutně jsem se nechytala a netušila o čem mluví. On má holku? V paralympijském týmu?

,,No," pokrčil rameny. ,,To uvidíš."

,,Nechystám se tam."

,,Pořád ještě se můžeš přidat. Je to docela zážitek, jen se musíš hodně věnovat tomu, co se děje kolem."

,,To chápu," kývla jsem.

,,No, ono to občas je dost těžký, když se pohybuješ tam, kde obvykle trénuješ na plný koule."

,,Jo," nechala jsem mezi námi doznít koule, což i Bjørnovi došlo a poťouchle se uculil.

,,Plný obrátky. O plnejch koulích bych se radši nebavil."

,,Jasně," potřásla jsem hlavou, abych zabránila svojí fantazii vyobrazovat mi různé existující formy koulí a raději jsem se vrátila k původnímu tématu. ,,A... myslíš..." nakonec jsem se zarazila a otázku nedořekla. Došlo mi, že to vyzní blbě.

,,Co? Co bych si měl myslet? No ták, už to dořekni, když jsi to nakousla."

Trochu jsem se ošila, ,,myslíš, že bych to zvládla? Víš jak... jsem v tomhle hrozně... hrozně..." nedařilo se mi najít vhodné slovo.

,,Asociální?" doplnil mě Bjørn bez okolků a mě ta jeho přímost jako obvykle sedla. Už jsem se ani nezarážela nad tím, jak mě má prokouknutou.

,,Jo," usmála jsem se kysele, protože na tuhle vlastnost jsem nebyla hrdá.

,,Tak určitě, je tam dohled a oni ti sportovci nejsou úplně nemohoucí, ani děti, abys nemyslela," poučil mě a pokrčil rameny.

,,Tos mě moc neuklidnil, jsem v tomhle fakt mimo."

,,Mimoňkááá," zahlásil hlasitě vlasáč, snad aby to nikdo nepřeslechl a já mu jebla jednu pěstí do bicepsu.

Nakonec se mi povedlo odmítat tak urputně, až sám Bjørn přišel s geniálním nápadem, že mi půjčí Micka, ať se s ním jdu venčit. Přesně takový pohyb napůl chůze, napůl běh, se mi hodil do plánu. Hned mě napadlo, že se budu moct podívat, co přesně se na stadionu bude dít.

Mick pozorně pozoroval frmol kolem s ušima nastraženýma. Já svírala křečovitě vodítko, aby mi nedejbože někam nefrnknul. Oči mi sjely směrem odkud jsem slyšela hlas kapitána Bezostyšného. Zrovna líčil dívce s dlouhými copy spletenými z tmavě hnědých vlasů, jak děsně dobře se mu dařilo v mezičase, kdy se neviděli. V podstatě se vytahoval, ale v jeho podání to znělo jako vyprávění o princi, který přemohl draka.

Na tváři se mi nevědomky utvořil úsměv, když jsem si uvědomila, že to děvčátko je ta ,,jeho holka", o které mluvil. Všimla jsem si, jak si dívka obmotává tkaničku visící od kapuce kolem ukazováčku a kouká přitom zdánlivě nezaujatě, jak Bjørn máchá rukama během řeči. Kdykoliv však položil otázku, kývala anebo vrtěla hlavou ještě dřív, než dořekl poslední slovo. Přemýšlela jsem, co jí asi tak může být.

,,Autistka," ozvalo se vedle mě. Došlo mi, že si lámu hlavu viditelněji, než jsem si myslela.

,,Hm?" otočila jsem se na paní v péřové bundě. Podle nálepky se jménem, na které stálo Birgit, se dalo poznat, že patří k pořadatelům.

,,Ta dívka s Bjørnem," kývla hlavou odpovídajícím směrem, ,,má určitou formu autismu," vysvětlila mi asi čtyřicetiletá žena, Birgit. Očima jsem přejela její vřelou okrouhlou tvář. Zpod kulicha s norskou vlajkou se jí draly světlé blond vlasy.

Narozdíl od Micka, který se mi trochu víc přimknul k noze, jsem nezaregistrovala její příchod, dokud se vedle mě zastavila. Překvapilo mě taky, že na mě zničehonic promluvila a zvědavě jsem si ji prohlížela.

,,Hedda," dodala Birgit ještě, ,,jmenuje se Hedda. Velmi bystrá dívka."

,,Jo," kývla jsem konečně, ,,vypadá to, že ví, co Bjørn řekne dřív než on."

Paní se zasmála, ,,to asi ne, není vědma."

Tentokrát jsem se usmála já.

,,Nemluví," pronesla paní a já na ni zůstala bez hlesu hledět. To jsem si přeci všimla, že mluví pořád jen Bjørn, ale proč mi to říká?

,,Teda... abych byla přesnější, mluví jen se svými rodiči a některými dětmi. S nikým jiným."

,,Oh."

,,Vlastně je to docela hezké. Hedda nechce sportovní den trávit s nikým jiným než s Bjørnem. Nemá ráda nenadálé změny. Tak jsem ho musela poprosit, aby se akce zúčastnil i tentokrát, ačkoliv má tak krátce před sezónou."

,,Myslím, že mu to ani trochu nepřekáží," hlesla jsem, zatímco jsme přihlížely, jak dívce vlasáč ukazuje dobíjení nábojů do zásobníku.

Zdálo se mi, že náš vlasáč je rozpovídanější než obvykle. Takový důvod mě však nenapadl. Myslela jsem, že se dívka jednoduše stydí.

,,Promiň," omluvila se Birgit, ,,musím jít."

,,Jistě," hleděla jsem za ní, jak se jde věnovat někomu jinému.

Hlavou mi vířily myšlenky nejen kolem dívky s autismem a dlouhými copy, ale taky ohledně vlasáče, který mě nepřestával překvapovat. Přihlížela jsem jim oběma a drbala Micka za uchem. Když si nás po nějaké době Bjørn všiml, jemně chytil dívku za rameno, ukázal prstem mým směrem a něco jí říkal. Zamávala jsem jim, opětoval mi to však jen on. Zřejmě se vlasáč dívky zeptal, jestli půjdou blíž. Kývla.

Sotva se přiblížili a pozdravili jsme se, Hedda na mě jen pohlédla a už se skláněla k Mickovi, u kterého jsem dřepěla.

,,Emilie, to je Hedda."

,,Ahoj Heddo," pozdravila jsem dívku, která mi nevěnovala pozornost a už natahovala ruku k Mickovi a nechala ho ji očichat, než si ho pohladí.

Usmáli jsme se na sebe s Bjørnem. On zřejmě jen tak a já hlavně kvůli tomu, že jsem ho už věčnost neviděla do hladka oholeného, pokud vůbec někdy. Nevzpomínala jsem si. Vypadal tak na patnáct. Napadlo mě, že se oholil kvůli Heddě. Zřejmě ho neznala zarostlého jako dřevorubce a to můj úsměv rozšířilo ještě o kousek víc.

Když se Hedda dosyta pomazlila se psem, rozdělili jsme se a já se vydala do okolního lesa, abych na sebe všechno v tichu nechala působit. Měla jsem štěstí, že se vůbec Mick rozhodl mi následovat. Bjørn totiž vyhrožoval, že si pes je schopný postavit hlavu a nehne se z místa. Vážila jsem si toho privilegia a spokojeně pozorovala, jak Mick ťapká přede mnou, až za ním huňatý ocas vlaje.

***

S Rikke jsme se o pátečním večeru opět válely na gauči u ní doma. Stine se vydala ven s kamarádkou a tak jsme se rozhodly zopakovat netflix večer ve dvou. Hnědovláska natahovala ruku s ovladačem do výšky směrem k televizi, snad jakoby pohyb v menu jinak nefungoval.

,,Asi bych s tebou potřebovala něco probrat."

,,Bože, to zní strašně vážně," mínila Rikke a následně zívla, takže jsem si domyslela, že s největší pravděpodobností během filmu usne. Rozhodně jsem si timing vybrala dobře. Musela jsem s ní mluvit hned.

,,Jsem zmatená z Bjørna."

,,Proč? Co udělal?"

Stále ještě kamarádka nepolevovala v listování nabídkou, takže jsem se necítila příliš pod ostrohledem. Oždibovala jsem žmolky z trička a snažila se dát dohromady smysluplnou větu, což se mi nedařilo.

,,Od tý doby, co... no, co jsem sama, tak je, no," ať jsem se snažila jakkoliv, lezlo to ze mě jak z chlupaté deky. ,,Já nevim, jak to říct."

Rikke se zarazila a konečně na mě pohlédla. Zdála se více než zaujatá tím, že se topic našeho rozhovoru změnil z drbů o prominentech a hvězdách instagramu na někoho nám oběma blízkého.

,,Tak to prostě řekni, jak to je. Stalo se něco?"

Byla jsem vděčná za její zájem a starostlivý tón. Stejně jsem věděla, že jí dlouho nevydrží.

,,Slib, že se nebudeš smát," požádala jsem ji. Dočkala jsem se jen pochybovačného přimhouření očí a úsměvu.

,,To nemůžu, když nevim o co jde,... ale pokusim se! To ti slibuju."

,,Fajn," potřásla jsem hlavou.

,,Tak ven s tím."

,,Prostě mam pocit, že Bjørn... no prostě, že po mě jede."

Rikke mi visela očima na rtech a když jsem se konečně vymáčkla, bezhlesně na mě zůstala koukat. Na moment se mi zastavilo srdce. Zadělala jsem si na konflikt právě s ní? Měla jsem mlčet!

Její tvář se však rozzářila a pak jí vystřelila ruka k obličeji. Vyprskla smíchy.

,,Hej!" houkla jsem na ní, ,,něco jsi slíbila."

Mezi jednotlivými nádechy a smíchem se pokusila říct, ,,já se snažím."

Nezbývalo mi, než ji netrpělivě pozorovat a počkat, až se uklidní. Potřebovala jsem s ní mluvit normálně a ne se tomu smát. Rozhodně šlo o víc než jen o zjištění jejího názoru na moji domněnku, která už domněnkou nebyla. Vždyť to bylo očividné a některá Bjørnova prohlášení se nedala chybně interpretovat.

,,Promiň, ale... řekla jsi to tak vážným hlasem. Čekala jsem něco skandálního."

,,No pro mě to je docela... prekérka."

,,Nedramatizuj to."

,,Říkáš to, jako kdyby na tom nebylo nic překvapivýho?"

,,Taky že neni."

,,Ne? Pro mě teda docela jo..."

,,Ježiš, je to chlap a myslí... tím spodním mozkem, né tím vrchním. No co," pokrčila rameny. ,,Jsou takový skoro všichni. Je to normální. Takže ne, nepřekvapuje mě to."

Nechtěla jsem Bjørnovi křivdit, ale on byl jednoduše neskrývaný obdivovatel žen. Což mi v hlavě znělo rozhodně líp, než cokoliv jiného.

,,To je jedno. Zapomeň na to... je blbost, že se nad tím vůbec zamýšlím. Myslím, že bych si měla vyhradit nový pravidlo, že už nebudu mít nikdy nic s nikým z týmu."

Rikke se krátce zamyslela, ,,mnohem horší by bylo mít něco s některou s holek. To by byl teprve nářez."

Opatrně jsem na ni pohlédla a když jsem viděla, že se tím doopravdy baví, taky jsem se široce usmála. Měla pravdu, že náš tréninkový plán se od toho mužského dost často lišil a tak jsme nebyli nuceni trávit spolu příliš času.

,,Stejně to nepřipadá v úvahu, když... hm, jste spolu už něco měli vy dva."

,,A co je na tom?"

Zaváhala jsem, protože se mi zdálo zvláštní, jak rychle v tom má jasno. ,,Přesně to, co říkám."

,,Klidně si ho nech, jestli ho chceš. Já ho nechci."

Konsternovaně jsem zamrkala. Její otevřenost jsem vítala, ale zároveň mě zvládlo rozhodit, jak o lidské bytosti mluví jako o nějaké věci.

,,A neni to trochu... divný? Když už jsi s ním spala ty?"

,,Mě je to jedno. Tak jsme spolu spali. No a co? Je to lidský. No ne?" pokrčila rameny, protože pro ni se to rozumí samo sebou. Za vším vidí sex. Po kyslíku a vodě ho pravděpodobně považuje za třetí nejdůležitější element pro přežití.

,,Spíš musíš vědět, jestli to tobě vadí."

,,Což o to... Spíš přemýšlím nad něčím jiným."

,,Nad čím?"

,,Co to udělá s ním."

,,Co by to s ním mělo udělat?"

Ačkoliv jsem se původně rozhodla být k Rikke upřímná, najednou mi chyběla motivace podrobněji se rozmluvit. Hlavně protože se moje myšlenky týkaly čistě Bjørna a jeho soukromí. Měla jsem silné podezření, že Rikke o něm ani zdaleka neví tolik co já. A taky jsem předpokládala, že by si Bjørn přál, aby to tak zůstalo. Co mi svěřil, mělo zůstat mezi námi.

,,Já nevím, ale nechci ho ztratit jako kámoše."

,,Chlapi stejně neuměj bejt kámoši. Dřív nebo později tě chtěj ohnout. A když jim nedáš, tak se kámošit přestanou. Takže si vyber. Buď tomu dáš šanci a užijete si to, anebo si to odepřeš a stejně to půjde do kytek. Hm?"

,,Možná..."

Musela jsem se pousmát nad jejím černobílým pohledem na muže. Copak nevidí, že nejsou jeden jako druhý? Navíc mě nezaměstnávala myšlenka, jestli Bjørna přestane bavit kolem mě poskakovat jako panáčkující voříšek. Jestli totiž měli pravdu Chris a Terry, tak šlo o víc než jen o to, aby se mi dostal pod kalhotky. Přesně to byl důvod, proč jsem Rikkiny postřehy nemohla jen s úsměvem odkývat.

Zároveň jsem se nedokázala oprostit od zcela nového pocitu. Od jisté chuti víc objevovat. Odhalit co nejvíc z toho tajemného Bjørna, který se s nezúčastněnou maskou uzavíral před okolím, ale zároveň se prezentoval nezlomnou sebedůvěrou.

Chtěla jsem zjistit víc z toho, jaké má vlastně zvyky. Jak se chová, když není na tréninku. Jak se chová, když ho nikdo z nás nevidí. Má zlozvyky? Vymačkává pastu z tuby od prostředka? Nechává roličku od spotřebovaného toaletního papíru stát na zemi u stěny? Nebo nechává sáčky od čaje v dřezu?

S Rikke jsem se rozhodla o vlasáčovi dál nediskutovat. Tu nejdůležitější odpověď už jsem si vyslechla. Zdálo se, že náš blonďatý kámoš s nepopiratelně symetrickou tváří a s dokonalým zadkem, jak samotná znalkyně Rikke několikrát zmínila, už absolutně nepatří na její lover list mezi potenciální adepty.

Druhý den v sobotu jsem se tedy odhodlala k dalšímu kroku, kterým jsem si nebyla ani trochu jistá. Napadlo mě však vyzkoušet Bjørna novým způsobem. Vzpomněla jsem si, že holkám, tedy obzvlášť Rikke, telefon nezvedá. Chtěla jsem vědět, jak si u něj stojím, takže jsem vzala mobil do ruky a vytočila jeho číslo.

Po několikerém nerušeném zazvonění mě přemohly pochybnosti a opustila odvaha. Sundala jsem telefon z ucha a chtěla jsem vyzvánění přerušit ťuknutím na červený znak sluchátka, když se z reproduktoru ozvalo tlumené ,,Halo?"

Ohromeně jsem hleděla na mobil ve své ruce a nadechla se k odpovědi. ,,Čau Bjørne! Tady Emilie."

,,Ahoj," reagoval o něco méně zapáleně než já. ,,Děje se něco?"

,,Ne," odvětila jsem bezstarostně a na tváři se mi samovolně vytvořil úsměv. ,,Chci se jen na něco zeptat."

Na druhé straně zavládlo na vteřinu ticho. ,,No? Posloucham."

,,Můžu s tebou na zkoušku?"

Zdálo se, že Bjørn váhá, když nějakou chvíli neodpovídal. To ve mně opětovně vyvolalo nejistotu. Naivně jsem totiž čekala, že bude třeba rád, že se k němu chci přidat.

,,Proč?"

,,Jen tak. Ráda bych vás zase viděla hrát," pokrčila jsem rameny. ,,Nějak teď nevím... co s časem a tak."

Při posledních slovech se mi začínal chvět hlas nervozitou. Až nápadně často jsem v poslední době uháněla já jeho a né naopak. Připomněla jsem si, že jde jen o Bjørna, o kluka, kterýho docela dobře znám. Jenže podle dalšího odmlčení se zdálo, že něco nesedí.

,,Fajn. Vezmeš ještě někoho sebou?"

Jeho hlas zněl nějak jinak. Téměř zklamaně. Napadlo mě, že možná čekal, že chci znova slyšet hrát a zpívat jeho. Tak rafinovaná jsem bohužel nebyla a netroufla si to říct nahlas. Hned jsem litovala, že nejsem upřímnější. Nechtěla jsem, aby byl kvůli mě rozladěný.

,,Ne," zavrtěla jsem hlavou, ,,měla bych snad?"

,,Tak aby ses tam pak nedejbože nenudila."

Trochu mě zarazilo, že to říká. Působilo to na něj snad posledně, jakože jsem se s ním a se Strakami ve zkušebně u Chrise nudila? Zamračila jsem se sama pro sebe.

,,To se fakt nestane, neboj. Bude tam i Terry?"

,,Asi jo," kývl váhavě a zjevně mu došlo, že krom hudby se chci taky socializovat. ,,Vyzvednu tě?"

,,Můžeme jet tágem, abysme si mohli oba dát něco k pití. Co?"

Vlasáč se znovu na moment odmlčel, a když znovu promluvil znělo to váhavě. Pokoušela jsem se představit si, co asi zrovna dělá.

,,To neni potřeba. Nebudu pít."

,,Nechce se ti platit taxi? Tak to zatáhnu já," pokrčila jsem rameny sama pro sebe.

,,Ne jen... já se rozhodl už takhle krátce před sezónou fakt nepít."

,,Cider? Pivo? To bysme snad mohli."

V reproduktoru se ozval lehký šum, pravděpodobně se jednalo o pobavené odfrknutí ohledně cideru, a když znovu promluvil, už jsem slyšela Bjørnův hlas tak, jak jsem ho znala. Pevný, podbarvený bezstarostností a s čistým dialektem hlavního města.

,,S ohledem na moje letošní cíle bych fakt potřeboval nepít. Víš jak, regenerace a podobný blabla... takže jak jsem řekl. Vyzvednu tě a ty... si dělej co chceš. Dobře?"

,,Jo," kývla jsem trochu moc rychle. Samozřejmě že mi nemohl říkat, co mám dělat. Takže bylo zbytečný, že to vůbec zmiňuje. Ačkoliv jindy skvělýma radama přímo sršel. Že mi však dovolil dělat si, co chci, mi později docela mělo hrát do karet.

,,Fajn. Tak chvíli před osmou?"

,,Super," vyčarovala jsem široký úsměv a měla chuť mu vděčně skočit kolem krku.

Taky mě mohl nechat dřepět doma. Dost možná jen neměl dost síly mě odmítnout. Jenže Bjørn je Bjørn. Ten nikomu med kolem huby nemaže a věci říká tak, jak jsou. A proto jsem si domyslela, že mu vážně nevadí, když se k němu na zkoušku kapely opět přidám.

***

Nevím co mě to popadlo. Venku sněžilo, ale já se rozhodla obléct si něco fakt ženskýho. Takže i přes mocné váhání jsem na sebe oblékla jednoduché, tmavě šedivé šaty, co jsem měla v šatníku. Nechtěla jsem to s líčením přehánět, ale povedlo se mi na očích vytvořit překvapivě souměrný kočičí linky a nakonec jsem se přiměla je ponechat, i když už jsem v ruce držela vatový tampon za účelem je smýt.

Samozřejmě mi byla zima už jen při představě, že bych v tomhle měla vyjít z domu. Na druhou stranu jsem věděla, že ve zkušebně je pěkně vytopeno. Klukům by se jinak ztuhlými prsty blbě hrálo na nástroje.

To už se však od vchodových dveří domem mých rodičů nesl cinkot zvonku. Všechno jsem nechala ladem, popadla jsem kabelku a vystřelila z pokoje.

,,To je pro mě! Nemusíte se zvedat," křičela jsem za běhu. ,,Nečekejte na mě. Nevím, kdy se vrátím."