ŘÍJEN

Rum mi pomohl usnout. Nedokázal však mému mozku zabránit, abych se budila s myšlenkou na Mikaela. A tak jsem několikrát během noci procitla a pokaždé si na novo uvědomila, co se stalo. Následovaly desítky minut pláče, které trvaly dokud mě únava a nedostatek kyslíku mezi vzlyky opět neuspaly.

Ráno mě probudilo vrčení kávovaru nesoucí se domkem z kuchyně. Několikrát jsem se převalila, zjistila, že jsem sama, protože Mick na svém místě u mých nohou nebyl, a pak zamžourala očima z okna. Tmou se sotva znatelně začínaly prodírat sluneční paprsky, a tak jsem usoudila, že už musí být skoro osm hodin. To mě přinutilo shodit deku a narovnat se.

Zavrtěla jsem sama pro sebe hlavou. Na trénink jsem neměla ani pomyšlení, navíc jsem u sebe neměla žádné věci. Nejdřív mě chvíli hlodalo svědomí, že bych se měla z tréninku odhlásit. Jenže pak jsem si uvědomila, že aspoň pro jednou mi může být úplně jedno, co si kdo myslí a hodila to za hlavu. Třeba se pak Torre dovolá na můj telefon a Mikael to zvedne. Jen ať si kluci pokecají.

Zaposlouchala jsem se do okolních zvuků a podařilo se mi rozeznat přerušované pobrukování. Dodala jsem si ze zbytků odvahy, které mi ještě proudily tělem a šla do kuchyně, odkud se Bjørnův hlas ozýval. Zůstala jsem stát ve dveřích a přihlížela, jak se hrbí u stolu. Zdálo se, že si okusuje nehet na palci, ale zároveň se z jeho hrdla nesly tóny s příměsí ranního chrapotu. Musel být tak ponořený do hledání správné melodie, že si mého příchodu nevšiml. Rozhodla jsem se už déle nešmírovat.

,,Dobré ráno."

Přerušil svoje pokusy a když na mě pohlédl, mezi obočím měl soustředěnou vrásku. Alespoň si přestal žužlat palec. Neuniklo mi, že mu jsou sotva vidět oči, což mě upozornilo na fakt, že se moc nevyspal.

,,Čau," odvětil sotva slyšitelně. Zaklapl zápisník, kterého jsem si předtím nevšimla. Když na mě znovu pohlédl a zjistil, že ho nepřestávám sledovat, pokynul rukou směrem k lince. ,,Kafe?"

,,Díky," přijala jsem s vděkem jeho výzvu k samoobsluze.

Jen co jsem ze skříňky vzala hrnek, postavila ho pod trysku a zmáčkla tlačítko, otočila jsem se k vlasatýmu kamarádovi. Ten však stočil hlavu směrem pryč ode mě, podepřel si jí rukou a nezdálo se, že by stál o jakoukoliv sociální interakci.

,,Omlouvám se, že ses kvůli mě moc nevyspal," ozvala jsem se tichým, nervózním hlasem. Vážně jsem měla špatné svědomí.

Znovu na mě pohlédl tím unaveným pohledem. Tentokrát mě sjel od hlavy k patě a pokýval hlavou.

,,V pohodě... dej mi ještě tak deset minut."

,,Prosím?"

,,Prostě nemluv," odpověděl polohlasem a znovu si hlavu opřel o ruku. Ačkoliv to neřekl zlým tónem, zastyděla jsem se, že ho ruším. Ať už dělal cokoliv.

Zůstala jsem na něj hledět s otevřenými ústy. Pak jsem raději chňapla hrnek s kávou, abych nějak zaměstnala ruce a šla koukat z okna. Tam toho však na koukání moc nebylo, protože tma byla ještě stále silnější než slunce. Blížící se zima nám na severu kradla denní světlo každým dnem o něco víc.

Za mými zády se znovu ozvalo pobrukování a následně nespokojené zakletí. Pootočila jsem se a zahlédla, že Bjørn něco divoce škrtá a čmáře ve svém notesu. Byla jsem zvědavá, ale ne tolik, abych narušila jím nařízené ticho.

Raději jsem dál civěla do tmy a upíjela hořkou kávu. Když jsem si však vzpomněla, kolikrát jsem kávu pila společně s Mikaelem, musela jsem hrnek odložit. Zdálo se, že přes noc moje slzné kanálky vyschly, takže jsem jen musela bojovat s příchutí kávy, která mi v ústech zkysla.

Potřebovala jsem nutně svoje myšlenky soustředit na něco jiného. Napínala jsem uši, abych se pokusila dešifrovat Bjørnovo broukání a šepot. Občas se změnila melodie anebo zkusil jinou tóninu, pak opakovaně v určitém rytmu mumlal slova, která se mi nedařilo rozeznat.

Výhodou vlasáčova malého domku bylo, že člověku neuniklo, co se děje kolem. Takže když krátkou příjezdovou cestu osvítily reflektory auta, což mě nijak zvlášť nezaskočilo, přihlížela jsem, jak se Bjørn začíná mračit.

Ozvalo se zaťukání. Bjørn se neochotně zvedl a Mick už tou dobou štěkal u dveří.

,,Někoho čekáš?" zeptala jsem se, i když se zdálo zřejmé, že ne.

,,Vypadam snad na to?"

Přiskočila jsem blíž k oknu a vyhlédla ven. Srdce se mi divoce rozbušilo, když jsem ve světle od vchodového světla dopadajícího na karoserii rozpoznala Mikaelovo černé BMW.

To už však Bjørn příchozímu otevřel dveře.

,,Dobrý ráno," slyšela jsem Mikaelův hlas a bez váhání krátkými krůčky přeběhla přes kuchyň a obývák.

,,Ani moc ne," neodpustil si Bjørn, ,,ahoj."

,,Můžu mluvit s Em?"

Přesně v tu chvíli jsem nakoukla zpoza rohu do miniaturní předsíně. Akorát včas, abych zahlédla, jak Bjørn otráveně nechal padnout hlavu nazad a povzdechl si.

,,Pro mě za mě," sotva to řekl, všiml si mě. Upravil si rukou vlasy za ucho a pak pokynul rukou s dlaní vzhůru k Mikaelovi. ,,Máš tu návštěvu."

,,Ahoj Em," pozdravil mě měkkým hlasem Mikael.

Když se odpovědi nedočkal, počkal, až se Bjørnovy kroky vzdálí a pak mi podal můj telefon. ,,Pokoušel jsem se ti dovolat."

Vypadal úžasně jako vždycky. Poněkud napjaté rysy v tváři zdobil ten nejkrásnější věčný úsměv na rtech a oči hluboké jako studánky. Zadívala jsem se na těch několik mých oblíbených záchytných bodů v jeho obličeji a se zachvěním víček pohled odtrhla. Najednou jsem vnímala ten chlad mezi námi a věděla jsem, že to není ranním mrazíkem, který proudil otevřenými dveřmi, ale odcizením, o které se předchozího večera postaral.

,,Měl jsem o tebe starost."

Jen jsem si váhavě vzala svůj mobil, ale nepromluvila jsem. Hleděla jsem bokem k zemi. Netroufala jsem se ani podívat na jeho boty, nedokázala jsem to snést. Nebyla jsem si jistá, jestli to ve mně nestrhne lavinu.

,,Proč jsi utekla?"

Zakroutila jsem hlavou. Nebylo o čem mluvit, tak proč se vůbec staral. Jeho stanovisko jsem pochopila správně, vždyť mi to zopakoval dokonce dvakrát. Nezbývalo, než se s tím smířit.

Povzdechl si. ,,Přijdeš ještě? Nebo ti mám nějaký věci dovézt?"

Knedlík, který se mi pomalu utvářel v krku, se mi tam zasekl. Měla jsem pocit, že se buď udusím anebo pozvracím. Přitiskla jsem si před ústa ruku a ucítila, jak mi po tvářích skanula první horká slza velká jako hrach. Mýlila jsem se, když jsem myslela, že už plakat nemůžu. Stačilo tak málo. Stačilo jen si uvědomit, že jeho včerejší doznání je neměnné.

,,Em," oslovil mě a i jen v tom oslovení slyšitelný cit mě zasáhl, ,,nechtěl jsem ti ublížit."

,,Ale ublížil," vyprskla jsem na něj prudce. ,,Proč jsi nikdy nic neřekl? Proč jsi se nezmínil dřív, jak moc ti to všechno vadí?"

,,Em," pokusil se můj jektavý záchvat zastavit. ,,Mrzí mě to."

,,Ne, nemrzí! Přesně tohle jsi chtěl, ne? Však ke mně už nic necítíš, když máš pocit, že ti beze mě bude líp?!"

,,To jsem neřekl, že k tobě už nic necítím," pokusil se mě opravit, ale byla jsem nezastavitelná. Jeho slova kolem mě plynula, aniž bych je doopravdy vnímala.

,,Našel sis jinou? Řekni, našel? Přece neni možný, aby ses rozhodl jen tak z ničeho nic, že už ti to se mnou nedává smysl?!"

Slova jsem vykřikovala a můj hlas podbarvovala bolest a zoufalost z té nenadálé situace, které mě celou noc sžíraly.

Nebýt Bjørna, který v noci zřejmě nemohl zaspat přes moje vzlyky, co možná byly hlasitější, než jsem si dokázala představit, vstal a přisedl si ke mně, asi bych se úplně sesypala. Zalykala jsem se slzami a moje štkaní už nebyl jen zanedbatelný pláč, když přišel, aby mě držel za ruku. Pohladil mě po rameni a šeptal slova, která jsem si zpětně nedokázala vybavit, ale v tu chvíli mě dokázaly přivést zpátky do reality. Vytrhly mě z šíleného zoufalství, k jakému mě zmatení a nepochopení Mikaelova rozhodnutí svedly.

,,Nikoho jsem si nenašel, přísahám. Nic takovýho v tom nehledej."

,,Hej!" ozval se Bjørn z ostra. V chodbě se zjevil stejně rychle jako předtím zmizel. ,,Na tohle tady nejsem zvědavej. Dej si odchod."

,,Promiň," pípla jsem.

,,Tebe jsem nemyslel," zavrčel sice na mě, ale už se zase s čelem nakrčeným mračil na Mikaela.

Nechápala jsem jeho pohnutí okamžitě, protože jsem si byla vědoma, že jsem tu scénu způsobila. Bjørn to však zřejmě viděl tak, že všeobecným spouštěčem byl Mikael, který ze mě na dobu neurčitou vytvořil trosku. To mi však došlo až později. Pokusil se mě chránit před dalším zkratem, k jakému mě v noci téměř přivedla emocionální bouře.

Nedokázala jsem si vybavit, že bych si kdy předtím sáhla až na to pomyslné duševní dno. Na jaře, kdy jsem se od Mikaela odtrhla vlastním rozhodnutím, jsem sice procházela různými stavy, byla jsem si však vědomá, že jsem se tak rozhodla sama. A tím se tentokrát ta situace diametrálně lišila. Teď jsem byla jen pasažérem. Nemohla jsem dělat vůbec nic. Prosit a přesvědčovat by nepomohlo, ani kdybych se k tomu byla ochotná snížit.

,,Fajn," ozval se Mikael a z jeho napjaté tváře i lesknoucích se očí jsem dokázala vyčíst, že tenhle výstup není nic, co by si přál. ,,Přijď, kdykoliv budeš chtít. Klíč máš."

Cítila jsem, jak se celá chvěju a k žádné přijatelné odpovědi jsem se nebyla schopná přimět. Slzy mi klouzaly po tváři a já je chvílemi vztekle otírala rukou. Brada se mi třásla jako vždycky, když jsem se zuby nehty snažila přemoci emocionální vypětí.

,,Byl bych radši, kdybys mi ho pak nechala třeba ve schránce, než abys ho hodila do kanálu. Dobře?"

V hlavě mi po jeho poznámce bliklo. Na mém vzezření asi nebylo mnoho z Emilie, kterou tak dobře znal. Určitě jsem víc připomínala filmovou Tamaru z Kruhu.

,,Do pekla s tebou i tvým klíčem. Buď rád, že ti nepodpálim barák, až si svoje věci vyzvednu," zasyčela jsem přes zatnuté zuby a přes slzami rozmazaný pohled jsem postřehla jen dvě věci v rychlém sledu.

Mikael poraženecky svěsil hlavu a ukročil zpět, čím naznačil svůj odchod. Bjørn, který se ke mně přiblížil, aby mi zabránil v případném fyzickém útoku na Mikaela, se decentním odkašláním pokusil zakrýt smích. Pak mě chytil za paži. Netušila jsem, jestli tím chtěl ochránit Mikaela anebo mi vyjádřit svoji podporu. Nehrálo to roli. Stačilo, že mě to přimělo se dostat pod kontrolu. Otočila jsem se na patě a protáhla se mezi Bjørnem a stěnou, abych se mohla jít někam schovat.

,,Je z toho uplně v prdeli."

,,To jsem nechtěl."

,,To se mi těžko věří," poznamenal skepticky Bjørn, ,,celkově vzato to neni můj problém," připomněl Bjørn, možná víc sobě než Mikaelovi, ,,ale protože přišla za mnou, tak to dost dobře nejde ignorovat."

,,Dej na ní pozor," zaslechla jsem ještě Mikaela a postřehla smutek v jeho hlase. ,,A díky."

Ještě než Bjørn zabouchl dveře, odcupitala jsem do kuchyně, kde jsem se prostě vrátila na místo k oknu a nenápadně přihlížela, jak Mikael obchází svoje auto k místu řidiče.

,,Přisypáváš sůl do rány?" ozvalo se za mými zády.

Měl pravdu. Zírat za Mikaelem se rovnalo šťourání v otevřené ráně. Jenže jsem si nedokázala pomoct. I když jsem měla před pár minutami chuť mu vyškrábat oči, strašně mi chyběl a moje srdce po něm nepokrytě toužilo. Vidět ho odjíždět mi trhalo žíly. Chtěla jsem vyběhnout ven, skočit mu do cesty a prosit ho, ať to nedělá.

Zároveň jsem však Mikaela znala dostatečně dobře na to, abych si uvědomovala, že když se pro něco definitivně rozhodne, tak si tím je jistý. Nebylo nic, co bych mu mohla nabídnout, aby ho to přimělo ke změně takového rozhodnutí. Když jsem ho k sobě nedokázala připoutat v průběhu posledních čtyř měsíců, neexistovala šance, že by mě teď něco mohlo spasit.

,,Jo. Jsem já to ale kráva co?"

,,Kdepak! Mě se teda líbilo, jak jsi ho poslala do pekla."

S trapným pocitem jsem na něj pohlédla. V očích mu jiskřilo pobavením. Mně ale nepřišlo úplně ideální, že byl svědkem mého labilního výstupu.

,,Zachovala jsem se jak blázen."

,,Ale vůbec. Je pochopitelný, že seš nasraná... Taky bych byl."

,,Vážně?"

Pokrčil rameny, ,,možná. Jen hádam."

Bjørn bez ptaní otevřel lednici, vyndal nějaké suroviny a připravil míchaná vajíčka. Ty jsem sice nerada snídala, ale protože se neptal, rozhodně jsem nehodlala být nevděčná.

,,Máš dnes volno, že?" zeptala jsem se opatrně, když jsme naproti sobě seděli u malého stolku, protože jsem očekávala, že je mojí přítomností přesycený.

,,Volno, jako jestli nic nemám v plánu?"

Že mají kluci po příjezdu den nebo dva dny oddech mi bylo jasné, takže o tom ani nebyla řeč. A i proto Bjørn pochopil, že mě zajímají jeho plány.

,,Jo, jestli jako máš prázdnej kalendář."

,,Tak to rozhodně nemam," zavrtěl hlavou a já si co nejtišeji povzdechla.

Znamenalo to totiž, že se musím, co nejrychleji zdejchnout a najít si jiné útočiště. Znamenalo to vyzvednout si aspoň nějaké věci u Mikaela a nasáčkovat se k rodičům. Žádná další možnost v podstatě neexistovala.

,,Co budeš dělat?" zeptala jsem se, jen aby řeč nestála.

,,Pujdu sekat dříví."

Překvapeně jsem stočila pohled na něj. Říkal přece včera, že je k smrti unavenej. Jak může jít na dřevo?

,,Ty seš nezmar."

,,Někdo to udělat musí, aby bylo čím topit."

,,Však to je mi jasný. Jen se divím, že zrovna dnes."

,,Tak pojeď se mnou," pokrčil rameny, jakoby to snad byl nějaký argument.

,,Budu sekat a ty se budeš dívat?"

S plnou pusou se zasmál, až jsem se bála, že mu jídlo vypadne z pusy.

,,Nechci přihlížet, jak si ublížíš."

,,Heeej! Už jsem náhodou sekeru v ruce držela."

,,Tak to pardon, slečno sekačko."

,,Kam to pojedeš?" ignorovala jsem s lehkým úsměvem jeho vtipné oslovení mojí osoby a s nechutí ujídala miniaturní sousta. Přišlo mi, že bych mohla jíst polystyrén a vyšlo by to nastejno.

,,K Chrisovi."

,,Aha," rychle jsem přemítala, jestli se mi chce někam, kde hrozí, že se mě někdo bude ptát, proč se tvářím jako kakabus. ,,Jsou on nebo Terry doma?"

,,Nejsou."

Povytaženým obočím jsem dala najevo, jak mi přijde zvláštní, že se k nim Bjørn chystá, ačkoliv nejsou doma. ,,Aha?"

,,Jsou v práci."

,,Hm. Samozřejmě."

,,Co?"

,,Proč tam jedeš, když tam nejsou?"

,,Protože mam klíče. A protože tu nálož dříví shodili u Chrise, má místa dost."

Zdálo se, že u Terry a Chrise vlasáč byl jako doma. Zvláštní, ale hezké. A naprosto to měnilo situaci. Pokud nikdo není doma, dalo by se u práce příjemně mlčet. A takové rozptýlení bylo přesně to, co jsem potřebovala.

,,Umim mlčet," zmínila jsem nahlas, ,,a budu se snažit ti nepřekážet."

,,To doufam," odvětil s klidem, ,,já totiž budu ten se sekerou v ruce."

Nevěnoval mi ani pohled, a vidličkou shrábl zbytky vajíček, aby následně talířek zvedl ze stolu a zbytky si shrnul přímo do pusy. Oba jsme to vzali jako hotovou věc, že se k němu přidám. Šťourala jsem se ještě v talíři, zatímco on už se zvedal a šel se zřejmě převléct.

Protože se po vlasáčovi slehla zem, ale Mick zůstal poslušně na svém místě, zkontrolovala jsem, jestli se páníček nevrací a pak k psovi natáhla ruku s talířem.

,,Docela mu to kuchtění jde, co?" promluvila jsem k psovi, zatímco leštil talíř. ,,Tak mu to neřikej. Pac!"

Mick se olízl a nechápavě na mě hleděl.

,,Pac! Pac na to, kámo."

V tom momentě vrzly dveře a já rychle vyskočila na nohy. Popadla jsem i druhý talíř a šla je umýt. Poněkud bezmyšlenkovitě jsem roztírala houbičkou po nádobí pěnu a neodpustila jsem si vzpomínku, že u Mikaela jsme všechno dávali do myčky. Většinou tedy já. Protože on vařil.

Potřásla jsem rychle hlavou, abych si připomněla, že v takové situaci už se neocitnu. Nejen že Mikael nechce, abych u něj sklízela nádobí, ale taky nechce, abych s ním seděla u stolu anebo snad s ním sdílela lože. Vztekle jsem mrskla houbičku do dřezu a zápěstím si zkusila otřít slzy, protože jsem přes ně neviděla, co dělám.

,,Máš sebou nějaký věci nebo budeš po pár minutách skuhrat, že je ti zima?" ozvalo se za mými zády.

Otočila jsem se a Bjørn stál přede mnou v pracovních kalhotách s nespočtem kapes a v poněkud ušmudlaných svršcích. Zdálo se, že nevypratelně poznamenaných nějakou děsně důležitou chlapskou činností.

,,Ach jo," povzdechl si, když si všiml, že zase bulím. Po pár vteřinách se to však rozhodl ignorovat. ,,Jsem netušil, že ty moje talíře jsou k pláči. Dík za umytí."

Nedovedla jsem se rozhodnout, jestli jeho přístup pomáhá víc jemu nebo mě. Popotáhla jsem nosem a očima pátrala po utěrce.

,,Nech to bejt. To uschne. Odcházíme."

Nekomentovala jsem, že voda zanechá fleky na nerezovém dřezu. Takhle by mi totiž Mikael kuchyň opustit nedovolil. Vodní kámen je sviňa.

Teď mi to však přišlo nebetyčně hloupé, starat se o věci jako jestli bude linka flekatá anebo jestli lépe špinavé talíře rovnou nechat na stole. Proč vlastně ne?

,,Pojedeme mým autem," pronesla jsem směrem k Bjørnovi, když jsme vyšli ven do mrazivého rána. Slunce se už vydralo na obzor a obloha hrála barvami od modré přes jemnou růžovou až po zlatavé záblesky.

,,Na to zapomeň. Jedeme Rangerem," protiřečil mi a já se zamračila, což ho přimělo podat mi nějaký přesvědčivý argument. ,,Budu jak prase. Ještě bych ti umazal tu tvojí voňavku."

,,Voňavku?"

,,Jo, máš to v autě takový... holčičí."

Zacukaly mu koutky a mě došlo, že si vzpomněl, jak našel moje kalhotky na podlážce u zadních sedaček. Rozhodla jsem se neprodlužovat svoje trápení.

,,Rangera jsem ještě neřídila," prohlásila jsem a byla si jistá, že se naježí a odmítne mi svojí hračku půjčit.

,,Všechno je někdy poprvé. Chytej," hodil po mně klíčky.

Překvapeně jsem s sebou cukla a na poslední chvíli je přeci jen chytila.

,,Co když ti to škrábnu?"

,,To neni ferrari," upozornil mě a chytil za kliku dveří spolujezdce.

Jakmile jsem do auta nasedla, došlo mi, proč moje auto nazval voňavkou. Na podlaze byla vrstva blíže neurčitelného organického materiálu a z rádia na nás spustil řev nějaký agresivní maník. Vlasáč rychle muziku ztlumil.

A taky jsem si uvědomila, že jsem se možná přecenila. Tak velké auto jsem nikdy neřídila a nebyla si jistá, že vůbec zvládnu vycouvat. Paniky v mých očí si Bjørn všiml. Zakryl psovi u svých nohou rukou oči.

,,Zavři oči, Micku, je lepší nevidět blížící se smrt," komentoval moje snažení.

Šlápla jsem na brzdu a propukla v smích. Bjørn mě nejdřív pozoroval, jak jsem se čelem opřela o volant a směju se, jak blázen. Pak se ke mně přidal.

,,Děkuju," ozvala jsem se pak, když jsem se konečně uklidnila.

Přimhouřil oči. ,,Že... se nebojím tvých řidičských anti-skills?"

,,Ne, ty troubo... žes tu pro mě v noci byl... a stále jsi. Děkuju ti."

Na několik vteřin jsme si koukali z očí do očí. ,,Třeba si to jednou vyberu zpátky. Jedem?"

,,Jedem."

Couvala jsem. A couvala jsem špatně. Ačkoliv postranní zrcátka má Ranger obrovská, nedařilo se mi odhadnout, jak moc kroutit volantem, protože auto bylo podstatně delší než to moje. A tak se najednou ozvalo podivné lupnutí. Zmateně jsem koukala, jak se větev z křoví u cesty zahákla o zrcátko a vytočila ho směrem vpřed.

,,Do prdele," ulevila jsem si a rychle popojela kousek dopředu.

Bjørn stáhl okýnko a zrcátko vrátil do jeho původní polohy.

,,Strašně se omlouvám."

,,To je dobrý. Řikal jsem, že to auto neni žádnej výstavní kus."

,,Fakt promiň. Možná bys měl radši řídit ty, aby-"

,,Emi!" hýkl na mě Bjørn, aby si získal mojí pozornost, než se z té maličkosti psychicky složím. ,,Ser na to. Nic se nestalo."

,,Dobře," zašeptala jsem a na další pokus už zvládla vyjet.

Po cestě jsem pochopila, proč mě nechal řídit. Z kapsy vytáhl ten svůj zápisník i telefon a něco datlil. Snažila jsem se víc koukat na cestu, abych mu z auta během chvíle nevytvořila úplně kus šrotu.

Když pak zprávu odeslal a telefon odložil, za pár minut ho znovu vzal do ruky a k mému překvapení vypnul rádio, aby pustil hlasovou zprávu.

,,To vypadá dobře. Co nějak takhle," ozval se z telefonu klučičí hlas a následně přešel do notování,
,,Mighty darkness's trying to spill over,
Rapidly sneak and crowl, drawing closer."

Podle zpěvu jsem poznala Zajíce. Trochu mi povyskočilo obočí, snažila jsem se pochopit, o co jde.

,,Já si to představoval spíš nějak takhle," spustil Bjørn a já překvapeně zírala, že zrovna on ví, jak se nahrávají hlasové zprávy.
,,Moonshine forces through the clouds and my veins,
Loosen the tension caused by our tormented souls,
It might be you, an angel or some alluring spells."

Poznala jsem melodii, kterou si toho rána broukal u stolu v kuchyni. Nevěděla jsem však, co si o tom myslet. Došlo mi, že se jedná o jeho vlastní text k nové písničce. Překvapilo mě to, i když jsem byla svědkem, že kapela hraje jeho už existující song. Přišlo mi téměř důvěrné, ho přitom všem pozorovat, ale nezdálo se, že by mu to vadilo.

,,Nice melody, creepy lyrics," ohodnotila jsem to pak lehkým tónem a Bjørn se křivě usmál, ale dál jsme o tom nemluvili.

Několik hodin štípání a skládání dříví nás příjemně zaměstnalo. Když mě chytla další emotivní vlna, při které se mi roztřásly ruce a slzy mi tekly po tváři, rychle jsem se je snažila setřít a soustředit se na práci.

Cestou k Bjørnovi jsem se zeptala, jestli by mu vadilo, kdybychom se zastavili u Mikaela pro moje věci. Nechtěla jsem tam jít sama, ale následně jsem měla v plánu se vydat k rodičům. Počkal v autě a tak nebyl svědkem toho, že ačkoliv Mikael nebyl doma, při balení svých nejdůležitějších věcí jsem v ložnici padla na kolena a několik minut usedavě plakala, dokud se u vchodových dveří neozval zvonek.

Byl to Bjørn. Chtěl se jen ujistit, že jsem v pořádku.