ŘÍJEN

Sledovala jsem průběh stíhacího závodu mužů s Mikaelem a mojí rodinou. Všechny nás přivedlo do varu, když vlasáč vybojoval se třemi zanedbatelnými chybkami druhé místo. Vpáčil se tak mezi Tarjeie a Sturlu.

,,Jak je to vůbec možný? Na sněhu ti borci z elitního týmu vypadají nedostižní," poznamenal táta.

,,Tohle není úplně to samý," usmál se Mikael.

,,Jaktože ne? Běh a střelba. Akorát né na sněhu."

,,Když se to řekneš takhle zjednodušeně, působí to celý fakt nepochopitelně."

,,Viď?" uchichtl se táta a byl rád, že mu Mikael dal za pravdu.

,,Ve skutečnosti v tom hraje roli vícero faktorů. Mimo jiný hlavně ten, že si některý sportovci plánujou dosažení nejlepší fyzický kondice na střed zimní sezóny. A ne na její začátek nebo dokonce před ní."

Ačkoliv jeho slova nebyla mířená přímo na mě. Zasáhla mě, najednou mi můj výkon z předchozího dne přišel zanedbatelný a bezvýznamný. Skoro jako bych v těchto dvou dnech závodila se sportovci, kteří vlastně vůbec nezávodili, ale jen tak se šli proběhnout. Snažila jsem se na sobě nedat znát, že na mě ta slova zapůsobila jako studená sprcha. Hrdinně jsem pak opětovala tátův pohled, když z Mikaela pohlédl na mě.

,,To fakt?" usmál se.

,,Fakt."

Pokrčil rameny a odmítavě povytáhl koutek úst, ,,pro mě jsi stejně nejlepší. Včera mě málem klepla pepka, když jsem viděl tvý jméno na třetím místě."

Aww. Srdíčko mi z táty poskočilo. Hned jsem se cítila líp, když jsem si zase připadala jako tátova holčička.

,,Díky, tati," objala jsem ho krátce, než jsem se otočila a běžela gratulovat Bjørnovi.

Nebyla jsem jediná. Každý z týmu se s ním chtěl obejmout nebo si s ním ťuknout pěstí. Ale Rikke, to byla jiná liga. Sevřela mu tváře v dlaních, u toho ječela jako smyslů zbavená a pak mu vlepila mlaskavou pusu do koutku úst. Přišlo mi, že to trošku rozhodilo i tvrďáka jako on.

,,Em?" ozval se vedle mě Aker.

,,Jo?"

,,Měl bych takovou prosbu. Pospícháš?"

,,Ne," odpověděla jsem váhavě a přimhouřila jsem podezřívavě oči. ,,Proč se ptáš?"

,,No, jestli nespěcháš domů a seš tu autem, mohla bys pro mě něco udělat?"

,,...možná?" zaváhala jsem. Nechtělo se mi hned kývnout, u chlapů člověk nikdy neví, co chtěj.

,,Svezla bys Bjørna? Já ho totiž přivezl, ale spěcham. A jelikož on před sebou má ještě celý to divadlo..."

Přihlížela jsem, jak Aker kývl rukou směrem, kde se nacházelo pódium a úsměv mi opadl. Bože. Další moment o samotě s vlasáčem? Do toho se mi vůbec nechtělo. Mikael se dopravil po vlastní ose, stejně jako moje rodina. Rodina! Lilja! Byla jsem si jistá, že ona bude nejlepší možná psychická podpora.

,,Jo, dobře," ušklíbla jsem se bez nadšení. ,,Hodím ho domu."

,,Seš super. Díky moc. Tak mu to nějak řekni, ať mě pak nehledá. Nevypadá, že by teď měl čas."

Bjørn zrovna následoval ostatním zvítězivším směrem ke stupňům vítězů. Vzala jsem z kapsy telefon a rychle vytočila Liljino číslo.

,,Nechoď domu s našima! Potřebuju tě," vyvalila jsem na ní bez pozdravu. Však jsme se viděly naposled před pěti minutami.

,,A na co jako?"

,,Odvezem domu prvního poraženýho z chlapů."

,,Co to meleš, ségra?"

,,Nevyslovuj jeho jméno, ale zapoj mozek," vybídla jsem ji. ,,První poraženej je ten, kdo je druhej. Už to chápeš?"

,,Aha! Ty myslíš... hm!"

Usmívala jsem se, až mě bolela pusa, jak jsem slyšela, že ségra bojuje, aby nevyslovila Bjørnovo jméno, když jsem jí to zakázala.

,,Jo. Tak pojď k pódiu."

Lilja si pospíšila, takže jsme se bez problémů stihly připojit k hukotu celého týmu, když vyhlásili, že Gjertsen urval druhý místo. Dostal placku na krk a malou lahev bublin. Nezapomněl se rošťácky šklebit a prstem hrozil zbytku týmu, což znamenalo jediné.

Jen co směli, odzátkovali kluci lahve a poctili svým střikem nejbližší publikum. Tedy jeho části odvážných, kteří se neubrali na ústup. Lilja k nim patřila a za odvahu pak směla s Bjørnem lemtat zbytek obsahu flašky, protože jinak většina byli řidiči. Vůbec jí nevadilo, že má oblečení i vlasy od sladkého moku.

,,Proč jsi utekla?" ptala se rozdováděná sestřička.

,,Protože bublinky v očích docela pálej. Už jsem měla tu čest."

,,Tak je máš zavřít. Je to náhodou sranda."

Protočila jsem panenky. ,,Jo jo. Děsná sranda. Kdo pak má v autě čmuchat ten alkoholovej odér?"

,,No ty, samozřejmě."

Počkaly jsme na vlasáče, dokud si nevyřídil povinnosti jako několik otázek na kameru a shrnutí s trenérem. Pak jsme konečně nasedli do mýho Volva. Zavládlo ticho, což jsem byla ráda, protože jsem se musela soustředit na vymanévrování vozidla z úzkého parkovacího místa a následně se vmotat do provozu směrem k centru Lillehammeru.

,,Well well, Mrs Halvorsen... I'd never expect this!" ozvalo se zezadu s důraznou až teatrální výslovností. Nejdřív jsem si všimla pohybu vzadu v středovém zrcátku a pak se něco zjevilo a pohnulo vedle mojí hlavy. ,,Tohle jsou teda dobrý bombarďáky."

Zděšeně jsem zamrkala, když mi došlo, že látka pohupující se na Bjørnově napjatém ukazováčku jsou moje spoďáry. Hned jsem přemýšlela, kde se tam tak mohly objevit. A obratem mi došlo, že jsem před několika dny potřebovala uvolnit místo v tašce, abych tam naložila nákup a jednoduše jsem vysypala obsah na podlahu u zadní sedačky.

Zřejmě součástí obsahu byly i moje kalhotky. Černé. Bez krajky a jakýchkoliv znaků, které by se daly označit jako sexy.

Lilja na sedadle spolujezdce se smála, až se jí začínaly v koutcích očí tvořit slzy.

,,Jmenuju se Karlsen, blboune! A okamžitě to vrať tam, kdes to sebral a už se neopovažuj sahat na moje věci!"

Rozrušeně jsem mektala a koutkem oka mi neuniklo, že se i Bjørn směje a volnou rukou si zacpává pusu, aby smích nešlo slyšet. Hajzl. Napadlo mě. Ale pak jsem si vzpomněla, jak jsem se tiše smála já jemu, když byl nemocný a neměl se pod kontrolou. Někdy se holt bezbrannost otočí a člověk se ocitne na opačné straně.

,,Teda myslel jsem, že už mě jen tak něco nepřekvapí. Ale takovýhle milf spodky jsou prostě zklamání."

Nemělo smysl mu vysvětlovat, že je pro mě pohodlí důležitější, než na sobě mít na pohled ptákastavějící svůdný kus látky, který víc odhaluje než zakryje.

,,Drž už klapačku. Do mýho spodního prádla je ti velký kulový."

,,Jsem jen přirozeně zvídavej. To není nic neobvyklýho."

,,Bych se nedivila, kdybys ty nosil zapraný boxerky s hnědym pruhem... ty víš kde," odvětila jsem obratem, abych odvedla pozornost od svojí osoby. Lilja se rozesmála už poněkud hystericky. Naše výměna se jí zřejmě líbila. Já její pobavení nesdílela. Cítila jsem se trapně a začínala jsem být na vlasáče pomalu nasraná.

Každopádně jsem si vybrala pro vlastní vtip špatný cíl. Moc dobře jsem věděla, jaký má boxerky, protože jsem mu nahlídla do prádelníku, když byl nemocný. A zapranýho jsem tam nic neviděla...

,,Pf," odfrkl si teatrálně a moje planá poznámka se mu zjevně hodila, protože jsem ve zpětném zrcátku zaznamenala pohyb a stihla moment, kdy si vyhrnul tričko, až mu šlo vidět napjaté břišní svalstvo. ,,Koukej," zavelel a já blbka se vážně krátce otočila. Akorát ten krátký moment stačil na to, abych zahlídla, že si poodtáhl pas džínů dolů. ,,Jsem naostro."

Málem mi zaskočilo, když to řekl. Bohužel se podle odhaleného podbřišku zdálo, že nekecá.

Vyvalila jsem oči směrem na vozovku před námi a snažila se vymazat ze sítnice pohled na vlasáčovo břicho.

,,Ty chodíš na ostro?" ujistila se Lilja horlivě.

,,To tě zaujalo, maličká? Zdá se, že nejsi tak uťáplá jako tvoje ségra."

,,Nejsem uťáplá," vyštěkla jsem rychle na svoji obranu a cítila na sobě jejich pohledy. Taky mi neuniklo, že usmívají mému vztekání.

,,Příště si musíš v autě taky sednout dozadu a budeš se moct přesvědčit," zavrkal Bjørn směrem k místu spolujezdkyně a já se zhluboka nadechla.

To bude ještě dlouhá jízda.

Naštěstí Lils začala s výčtem nevýhod důvěrností a koitusu na zadních sedačkách. Byla jsem ráda, že terčem slovního upouštění jeho sexuální energie a nabitého sebevědomí z úspěšného dne je někdo jiný než já. Lils ho zjevně měla na háku a jeho hláškám, o kterých se nedalo přesně určit, jestli je myslí vážně nebo ne, se sice upřímně, ale zároveň lehce nervózně smála.

***

Večer konečně nastala chvíle, kdy jsme s Mikaelem zůstali o samotě a měli čas si promluvit. Museli jsme spolu mluvit ještě toho dne, protože jsem netušila, kdy bude další příležitost. V průběhu týdne měl na soustředění pro změnu odjet chlapský tým, takže jsem musela chytit příležitost za pačesy ihned.

,,Můžem si promluvit ještě před večeří?" zeptala jsem zřetelně, abych se už ani já samotná tomu nemohla vyhnout.

,,Jsi nějaká nesvá. Děje se něco?" zajímalo Mikaela, který ve mně uměl víceméně číst jako v otevřené knize.

Kousla jsem se do jazyka, abych hned neřekla to první, co si myslím. Potřebovala jsem být opatrná, abych svým dost možná neopodstatněným tušením nezpůsobila konflikt. To bylo totiž to poslední, o co jsem stála. Zároveň to však ve mně vřelo jako v papinově hrnci.

Mikael položil květák zpět na linku a pokynul mi rukou směrem ke stolu. Sedět se mi nechtělo. Hned jsem věděla, že se na židli budu nervózně vrtět.

,,Neděje se nic, jen... mi něco vrtá hlavou."

Nespouštěla jsem z Mikaela oči a snažila se zůstat objektivní. Přinutila jsem se ignorovat, jak přitažlivě na mé oči působí to, co vidím. Modré oči, výrazná čelist a líbezně tvarované rty. Nutila jsem se soustředit na výraz jeho tváře.

,,Tak to mě zajímá. Co trápí tvojí krásnou dušičku? Pověz mi to."

,,Hm," naposledy jsem zaváhala, ale připomněla jsem si v duchu, že cesta jinudy nevede. ,,Já vím, že tě baví psychologie a tak... Jak různě čteš ty knížky a tak..."

,,Jo, baví. A to tě trápí?"

,,No, ne. Teda vlastně svým způsobem jo," rozhodla jsem se nelhat. ,,Jen si říkám, jestli náhodou nezkoumáš i moje chování. Víš... tak na závodech a možná i v tréninku?"

Pokrčil rameny. ,,Asi jo," přiznal bez jakéhokoliv pohnutí. ,,Přímo se to nabízí."

,,Samozřejmě."

,,Vadí ti to?"

Přímo to ve mně vřelo. Připadala jsem si jak laboratorní myš k pozorování. Nechtěla jsem, aby mě hloubkově zkoumal a cvičil si na mě nějaký metody mentálního uzdravování. Jen jsem si nebyla jistá, jestli bránění se takové pomoci neznamená, že jsem vážně magor a tedy pomoc nutně potřebuju.

,,Nevím. Mělo by?"

,,Já doufam, že ne. Vlastně jsem tě chtěl o něco požádat."

,,Vážně? A jak to s tímhle souvisí?"

Přihlížela jsem Mikaelovi, jak si rukou přejel po čelisti směrem k bradě. To gesto působilo téměř jakoby byl nervózní, ale já viděla, že není. Jednoduše i on přemýšlel nad formulací svých slov.

,,Krom toho magistra, co mam rozjetýho, jsem si přibral něco dalšího."

Přibral? Aha! Došlo mi, že jsem se tak bránila rozebírat s ním, jaký je jeho studijní stav a další plány, že mi evidentně něco uniklo.

,,Jak to myslíš?"

Nechápala jsem, co si chce přibrat ke studiu dalšího. Už tak v učení byl ponořený každou volnou chvilku. I když jsem netušila, co ho na energetice tak moc fascinuje, že se tomu rozhodl věnovat tolik svého času.

,,Pamatuješ, jak jsi přišla domu tak trochu vytočená?" zeptal se a zároveň zopakoval kroužením prstu vzduchem gesto ohledně mojí vytočenosti, ,,chtěl jsem ti ten večer něco říct."

,,Jo," přikývla jsem rychle, ,, i na to jsem se tě dneska chtěla zeptat. Už jsme se k tomu nevrátili."

,,No," kývl. ,,Tak to jsem ti chtěl říct, že jsem si přidal další obor. Něco trošku jinýho," řekl naprosto samozřejmě a mě vyjelo obočí vzhůru. Další obor? Zdá se, že toho nemá dost. Přihlížela jsem, jak zabubnoval prsty o desku stolu. ,,Sportovní psychologie."

,,Ah," dech se mi zadrhl a ruka mi vyletěla ke krku. Několikrát jsem si přejela po hrdle a pak si prsty vjela do vlasů na zátylku, abych se pokusila maskovat svoji nervozitu. ,,To jsem netušila. Myslíš... že se to dá zvládnout?"

Tak strašně mě zastihl nepřipravenou, že jsem nevěděla, jak reagovat. Pokusila jsem se větu formulovat tak, aby neměl pocit, že naznačuji, že snad o něm pochybuji. Jen jsem si nedovedla představit, že bych já na jeho místě zvládla víc než jeden obor. Kromě neustálého posouvání termínů a překládání zkoušek na nejpozdnější možné datum jsem víc nedovedla.

,,Jasně, že jo," usmál se a mě vlastně až tolik nepřekvapovalo, kolik je toho se svým nadhledem a živým intelektem schopen zvládnout.

Naprosto jsem během svého přemítání zapomněla, že jsem ho chtěla vystavit nějakým otázkám. Chtěla jsem přece znát odpovědi. Chtěla jsem se ujistit, že se Bjørn mýlil, když naznačoval, že na mě Mikael "používá otřepaný trik", aniž bych si to uvědomovala.

Ale ono už nebylo o čem se ujišťovat. Bylo to naprosto jasné.

To nenadálé pohnutí, které mi vnuknul Bjørn, nebylo plané. Mikael se šťoural v mých reakcích a čím víc jsem to poznání otáčela tam a zpět, tím víc mi docházelo, že to není jen špatný dojem nebo Bjørnova domněnka. Byla to pravda. On se tím bavil.

Ačkoliv mě štvalo, jak bezohledně mě vlasáč na tu myšlenku přivedl, nemohla jsem mu to zazlívat. Neměl žádný postranní úmysl.

Co mě na tom všem štvalo, byl fakt, že si toho Mikaelova vlivu na mě byli zřejmě vědomi všichni kolem, jen ne já sama.

,,Takže ses pro začátek rozhodl zkoumat mě. To je skvělý," utrousila jsem jízlivě, protože mi definitivně došla síla to potlačovat.

,,Aha. Takže ti to vadí," došlo mu konečně. ,,Tím si můžu ušetřit otázku, jestli se se mnou budeš podílet na projektu."

,,Na jakým projektu?"

,,No, do školy přece."

Musela jsem být upřímná k němu, ale na to jsem nejdřív potřebovala být upřímná sama k sobě. Rychle jsem si promítla svoje pocity, které to ve mně vyvolávalo. Přišlo mi snazší, nechat se hodnotit a rozpitvávat třeba od trenéra, ke kterému jsem neměla tak blízký vztah, než se nechat rozebrat od Mikaela. Negativní kritiku a tím směrem dobře míněné rady jsem přijímala těžko a ještě hůř od svých nejbližších. 

Všechno se ve mně svíralo a protože jsem měla na výběr, rozhodla jsem se zvolit tak, abych si aspoň v tomhle ohledu dopřála větší komfort. Ať už by mi jeho práce mentálně mohla jakkoliv pomoct a posunout mě dál. Odpověděla jsem bez váhání, i přestože jsem věděla, že moje odpověď, mezi námi vytvoří ohledně téhle části jeho života ještě větší propast.

,,Ne," zavrtěla jsem pomalu hlavou. ,,Nechci se toho zúčastnit."

Neuniklo mi zklamání, které se promítlo v jeho tváři. A ještě než promluvil, tušila jsem, co řekne.

,,Myslel jsem si, že konečně tohle překonáš a budeš schopná se mi otevřít. Ale zřejmě bych od tebe žádal příliš," rozčarování jsem slyšela také v jeho hlase. Ale pak lehce pleskl rukama o desku stolu a chystal se vstát. ,,Nevadí. Chápu to."

Vrátil se ke kuchyňské lince a já ještě několik vteřin slepě zírala do sukovité malby na dřevěné desce stolu. Ujišťovala jsem sama sebe, že jsem se rozhodla správně.

,,Promiň," promluvila jsem pak jeho směrem, i když ke mně byl otočený zády. ,,Myslím, že to není to pravý pro mně."

,,To je v pohodě," poznamenal, když na mě krátce pohlédl přes rameno. A i když se pokusil lehce pousmát, věděla jsem, že by si přál, abych odpověděla jinak.