ŘÍJEN

,,Jak to šlo?" zeptala jsem se Mikaela, jen co jsem za sebou zabouchla vchodové dveře a proti světlu přicházejícím do chodby z obýváku se zhmotnila jeho ramenatá vysoká postava.

,,Dobrý. Co u tebe?"

,,Hmm," ucedila jsem přes zatnuté zuby a promítla si pár výživných okamžiků z tréninku, ,,taky."

Anne si zlomila ruku a tak jsme se mezi holkama krátce dohadovaly, jestli ji takhle krátce před sezónou někdo nahradí a pokud ano, jak se asi dotyčná náhradnice bude vybírat.

,,Mohly by se zavést nějaký normy. Něco jako minimální výška..." prohlásila Frida a já přestala na moment dýchat.

Nenapadlo by mě, že něco podobného přednese i před ostatními. Myslela jsem si, že naše hecování zůstane pěkně soukromé, mimo zraky a sluch dalších atletek. Očividně chtěla Frida vyzkoušet, jak budu reagovat na její veřejné pošťuchování, jaké ostatní určitě považovaly za nevinné, a kolik psychického tlaku vydržím. A mě to přestalo bavit. Stáhnout ocas mezi nohy a mlčet.

,,Nebo by se mohla vyhradit horní hranice. Třeba váhový limit," nadhodila jsem tónem ne nepodobným tomu jejímu falešně líbeznému. Nikdo nikdy o Fridině tělesné konstrukci neřekl ani slovo, ale bylo naprosto zřejmé, že z nás není nejen nejvyšší, ale také z nás všech má na žebrech a stehnech nejviditelnější tukovou vrstvu. Když se sama rozhodla pro podpásovky, nehodlala jsem ji šetřit.

Rikke vedle mě prudce vydechla, ,,wow," a když znovu chytila dech ocenila můj výkon, ,,tak tohle bylo hustý. To bych do tebe neřekla."

,,Jak se do lesa volá..." nakousla jsem pořekadlo a dál už to nekomentovala.

Teď jsem u Mikaela doma skopla boty z nohou a šoupla je do botníku. Přehrabala jsem půl tašky, než jsem našla zatoulaný telefon a pak ji pohodila o kus dál.

,,Děje se něco?" zeptala jsem se ho, protože ani nedutal.

,,Mohla bys přestat házet s těma věcma?" poprosil mě místo odpovědi a já se zarazila v pohybu.

,,Promiň," odsekla jsem, protože se mi nelíbilo, že mi zakazuje se tiše vztekat a mašírovala dál do kuchyně.

Problém jsem sice nechala na trati, tam kde měl svý místo. Zůstala mi po něm však poněkud hořká pachuť zklamání, že rivalita nabírá před sezónou na objemu a nebylo, kam před ní utéct. Jasně, i v rodině, jak se o týmu občas mluvilo, není nouze o spory, takže jsem nemohla očekávat, že v béčkovém dospěláckém týmu reprezentace bude rajský klid.

Uslyšela jsem za svými zády povzdechnutí. Nehodlala jsem však reagovat.

,,Tak ven s tim."

,,S čim?"

,,Co tě trápí?"

,,Nic."

Utla jsem tomu tipec v zárodku, protože kdybych začala odpovídat, přiznala bych nahlas, že mě situace s Fridou trápí. A to by znamenalo osobní prohru. To teda ne!

Jakoby nestačilo Fridiné škodolibé pošťuchování, také trenéři snad jakoby začínali být nervóznější a nedočkavější před blížící se zimou. Občas dokonce i atmosféra na střelnici houstla, když se někdy vážně nedařilo, až jsem měla pocit, že Torre vezme svoje podklady a spálí je. Trpělivost měl neuvěřitelnou, ale povedlo se mi ho přistihnout, jak si zoufale mne čelo nebo mi beze slov pokynul rukou, že můžu opustit střelnici, až jsem se jednoho takového nepodařeného dne fakt styděla, že si říkám profesionální sportovkyně.

,,Fajn, tak nebudeme mluvit. Chtěl jsem ti dneska něco říct, ale když seš taková, tak to radsi necham bejt."

,,Jaká jsem?"

,,Vytočená do vrtule," zatočil ukazováčkem vzduchem, aby naznačil, jak moc jsem vytočená. Povytáhla jsem nad tou znakovou řečí obočí. ,,A nekomunikativní."

,,To teda nejsem," pokusila jsem se ho chabě přesvědčit o opaku. ,,Zajímá mě, cos mi chtěl říct."

,,Ne, dokud neřekneš, co se stalo."

,,Nic se nestalo," zopakovala jsem důrazněji, než bylo nutné. ,,Měly jsme normální trénink. Potily se jako čuňata a sotva za sebou táhnu nohy. Tak teď už mi to povíš?"

,,Ne, dokud nepřestaneš zlehčovat situaci a zastírat."

,,To je už druhá podmínka. Vymyslíš si pokaždé novou?"

,,Asi budu muset, abych tě přiměl mluvit se mnou."

Bylo mi jasné, že naráží na moji dřívější neschopnost mluvit o věcech, které mě tíží na srdci. Jenže poté, co jsem se víc než dost otevřela a stala se ze mě především plačka, neměla jsem chuť to zhoršovat a přiznávat, že konflikt s Fridou by mohl přerůst v něco horšího než jen neškodné hecování. Jeho zatvrzelé vyzvídání ničemu nepomáhalo.

,,Tvrdíš, že lžu?"

,,A mam pravdu?"

,,Ne!"

Otočil se na patě a jednoduše odcházel pryč.

,,Mikaeli? Kam jako jdeš?"

,,Do pokoje. Budu si číst. Nebo se učit. Nebo dělat cokoliv jinýho, jen abych se s tebou nemusel hádat."

Úplně ve mně hrklo. Bude radši sám než se mnou? Nechtěla jsem opět rozebírat, jaký stresy mi trénink přivozuje, protože se všechno točilo pořád jen kolem mě. Cíl nepřenášet špatné klima i mezi nás dva, jsem naprosto minula.

,,Víš co? Tak až tam budeš, trhni si nohou!"

,,Fajn."

,,Fajn!" zajektala jsem nazpět a odpovedí mi bylo bouchnutí dveří.

Sakra. Kam jsem si to zase odložila mozek? Sama jsem nechápala, jak jsem se mohla nechat unést a začít plácat takové hlouposti. Něco mi našeptávalo, že bych se měla naučit počítat do deseti a nenechat se tak rychle rozházet Mikaelovým vymýšlením stále nových podmínek.

Umírala jsem hlady. V kuchyni jsem raději připravila večeři, která toho dne byla na mě. Suroviny do těstovinového salátu jsem krájela s poněkud razantněji než bylo nutné, přeci jen ta zelenina za můj psychický stav nemohla. Tohle jsme jedli pravidelně, když přišla řada na mě, abych se postarala o stravování, protože to byla jedna z mála věcí, co jsem zvládala připravit. Protože se však do té chvíle Mikael neobjevil, vzala jsem talíř i vidličku a nesla mu jeho porci do pokoje.

Bez ťukání jsem pootevřela dveře a mezírkou do nich nahlédla. Seděl u stolu, hlavu zapřenou čelem o ruku a zřejmě se na něco soustředil. Dodatečně jsem zaťukala na rám dveří, abych ho na svou přítomnost upozornila. Hlavu sice trochu zvedl a ohlédl se, nic však neřekl. Když jsem stanula vedle něj, talíř nebylo kam postavit, takže jsem si odkašlala.

,,Můžu ti někam postavit tvojí večeři?"

,,Můžeš."

Rukou si přetřel tvář, vypadal pořádně unaveně. Pak posunul několik věcí, aby vytvořil místo na desce stolu.

,,Děkuju."

,,Neni zač."

Zůstala jsem stát na místě a trochu se zhoupla na špičkách.

,,Nechtěla jsem tě naštvat a nechtěla jsem se ani hádat. Omlouvám se."

,,Nemusíš se omlouvat."

Opřel si hlavu bradou o dlaň, loktem se opíral o desku stolu. A když jsem promluvila, krátce na mě pohlédl vzhůru.

,,Ale já se chci omluvit."

Jeho povzdechnutí neznačilo nic dobrého.

,,Já zase nechci, aby ses omlouvala, jen protože máš pocit, že bys měla. Domluvili jsme se, že mezi námi to bude fungovat jedině, když budeme otevření a budeme spolu mluvit."

,,Já vím."

,,A to je všechno?"

Narovnal se, ruce si složil do klína a nesouhlasně na mě pohlédl. Tentokrát už pohledem neuhl pryč.

,,Chápej, kdyby bylo něco, co je pro náš vztah důležitý a o čem bychom si měli promluvit, tak bych to řekla. Jenže nic takového není," potřásla jsem hlavou. ,,Vážně."

Naše dohadování bylo tak absurdní, že jsem měla chuť se tomu zasmát. Jenže Mikaelův nesouhlasný výraz mi v tom zabránil. Rozhodl se, že mi nebude oponovat.

,,Tohle je ztráta času."

,,Souhlasím. Najez se. Dobrou chuť."

Sklonila jsem se, políbila ho na rty, i když mi polibek v podstatě neoplatil, což mě mrzelo, a pak jsem se otočila k odchodu. Zachytil mě stiskem kolem zápěstí.

,,Ty už jsi jedla?"

,,Ne."

,,Tak proč jsi mě prostě nezavolala ke stolu?"

,,Měla jsem pocit, že se mnou dneska nehodláš trávit čas."

,,Tak to tě budu muset přesvědčit o opaku," zabručel nespokojeně a přitáhl si mě zpět, aby mě mohl obejmout kolem pasu. Nechápala jsem ten obrat, zvlášť když ještě před vteřinou tvrdil, že tohle nemá smysl.

,,Nejdřív večeře, ty prostopášníku."

,,Po mým nebo po tvým?"

,,U stolu, konzumací potravin samozřejmě."

,,Aha. Takže po tvým."

,,Ňoumíku," zanotovala jsem hrozivě, ať mě nezlobí.

,,Ňoumíka dostaneš jako dezert."

,,V tom případě mě zase pusť."

,,Dnešní večeře začíná dezertem," oznámil mi s klidem a hladově se vrhl na má ústa.

To co se mezi námi událo po té, se nedalo nazvat jinak než sexem na usmířenou. Ale svojí podstatou to bylo spíš vybíjení frustrace ze vzájemného nepochopení. Jednoduché upuštění páry, kdy ani tolik nejde o poskytnutí rozkoše tomu druhému, jako o uvolnění napětí, které v nás samotných hádka vytvořila.

***

Čekalo nás jedno z posledních předsezónních soustředění. Tentokrát jsme se však už nechystali do zahraničí, ale na sever Norska, kde už se na vrcholcích dal na sněhu testovat nový materiál od výrobců běžeckých lyží. Všichni jsme měli radost ze změny nejen chladnějšího počasí, ale i prostředí. Na spolupráci s kluky ze servisního týmu jsem se těšila, protože to znamenalo nejen obměnu lokace oproti domácímu stadionu, ale také symbolický čerstvý vítr rozšířením našeho uzavřeného týmového kruhu.

S Mikaelem jsme konflikt zametli pod koberec a nepříjemné napětí mezi námi se pokusili zaplašit sexem. Namlouvala jsem si, že to pomohlo, ale ve skutečnosti jsem věděla, že to není řešení.

Soustředění a pobyt mimo domov mi poskytly potřebný prostor po konfliktu s Mikaelem. A taky útěk před tím, co mi řekl ve zkušebně Chris. Ačkoliv jsem se snažila nad tím nepřemýšlet a dělat, že ten rozhovor nikdy neudál, nedařilo se mi to. Myšlenka na jeho slova se mi vracela zas a znovu. Tím spíš, když jsme na sebe den před odjezdem na posledním tréninku narazili, ačkoliv jsem se jinak Bjørnovi na výsost úspěšně vyhýbala

,,Co je s tebou? Jsi nějaká... zapšklá."

,,Ty seš taky zapšklej. Pamatuj. Kdo to říká, ten to je."

Neměla jsem si o Chrisových domněnkách s kým promluvit a tak jsem potřebovala sama zaujmout nějaký postoj. Nevěděla jsem, jak se k Bjørnovi chovat. A tak jsem tam před ním stála a uhýbala před jeho pohledem očima.

,,Nějaký potíže v ráji?"

,,Cože? V jakým ráji?" nechápala jsem, protože můj malý mozeček samozřejmě opět zaměstnávaly Chrisovy poznámky ze zkušebny, které na mě neodbytně dotíraly.

,,No s Miksem. Máte nějakej problém?"

,,On ti něco říkal?" pohlédla jsem na vlasáče konečně zpříma a když jsem pohlédla do těch jeho modrozelených očí, s malými hnědými flíčky kolem zornic, hned jsem musela zase uhnout. Tohle nevydržím!

,,Ne. Ale ty jsi prostě nějaká..."

,,Jaká?"

,,Divná," zdůraznil jistým hlasem.

Hned mi došlo, že nejlíp se ho zbavím, když zkusím o tom problému mezi mnou a Mikaelem detailně mluvit. Napadlo mě, že to ho rychle odežene, pokud mu tohle téma vadí z důvodu jakýchkoliv hypotetických citů.

,,No... pohádali jsme se," alespoň jsem nemusela lhát. Bjørn udělal úšklebek Já to věděl. Přesto jsem se rozhodla sáhnout po těžším kalibru. Nejdřív jsem se ale ujistila, že nikdo nestojí na doslech. ,,Zkusili jsme to pak napravit sexem. Víš jak," pohlédla jsem na něj významně.

,,Hate fuck?" vykřikl Bjørn a mě málem zaskočilo. Hajzl. Nemůže bejt diskrétní?

,,Neřvi tak," upomenula jsem ho a s nesouhlasně nakrčeným obočím krátce prozkoumala jeho tvář. Snažila jsem se konečně rozhodnout, jestli Chris má pravdu anebo se mýlí. Jenže vlasáč se teď usmíval mému vyšilování. Napadlo mě, že za to skrývá, jak mu vadí bavit se na téma já a Mikael.

,,Nevim co to teda přesně je, ten hate fuck, ale asi jo," pokrčila jsem ramenem s tím, že rozhovor je u konce.

,,Ty nevíš, co je hate fuck?" odfrkl si Bjørn a já si připadala jako sto let za opicema. Jaktože tyhle anglický výrazy neznám?

,,Myslím, že už jsem si to domyslela."

Přestože byla diskuze u konce, cítila jsem na sobě pohled kapitána Zvědavce.

,,Co je?"

,,Seš tak prudérní, že by mě fakt zajmalo, jestli seš tak zdrženlivá i v posteli a nebo to takhle jen hraješ?"

Zděšeně jsem na něj pohlédla a otevřela jsem ústa, abych něco řekla, i když se evidentně jednalo o filozofickou otázku. Jenže jsem nevěděla, co říct. Později jsem si nadávala, že jsem se měla zeptat, proč ho to zajímá. To by mohlo moje chabé pátrání po pravdě urychlit. Ačkoliv jsem pochybovala, že by snad Bjørn, který byl jinak co na srdci, to na jazyku, odpověděl na tuhle přímočarou otázku pravdivě. Nedovedla jsem si to představit.

Místo toho mě moje váhavé já strhlo k myšlence, že má Bjørn pravdu. Jsem prudérní? Jsem v posteli špatná? Mikael si nikdy nestěžoval. Ale jak by to taky měl udělat. ,,Víš, lásko, miluju tě, ale šukat moc neumíš..."

Cítila jsem, jak jsem úplně zrudla. Tipla bych si, že červenější už na paletě barev nelze najít. Najednou jsem se cítila naprosto zbytečná a neatraktivní.

,,Fucking Jesus, uklidni se. Nepujdu vám nakukovat do ložnice, ani nic podobnýho..."

Samozřejmě mě trochu ostudně napadla otázka, jestli by vážně chtěl vědět, jaká jsem v posteli. A na malou chvíli pocit neatraktivnosti přeci jen přebila naděj, že jsem žádoucí.

Jenže vlasáč se chechtal a já svoje ústa zavřela, polkla, ale styděla se dál. Co mě to napadalo za pitominy? Stoprocentně jsem mu úplně ukradená. Akorát se zabývám blbostmi, místo abych se soustředila na důležitější věci.

Chytila jsem se do vlastní pasti. Proč jsem mu já kráva vykládala, že jsme se s Mikaelem snažili zažehnat hádku sexem? Copak se někdy na tohle téma dalo s vlasáčem bavit nějak rozumně?

,,Ty seš blbej. Neměla jsem ti nic řikat."

,,Tos neměla, to máš pravdu," ukázal na mě ukazováčkem jako zbraní a pak s mlasknutím ještě mrknul. ,,Tak čau. A pěkně se na soustředění znič."

,,Jasně, ty chytráku. Provedu. Ahoj."

Nebyla jsem z něj vůbec moudrá. Ale měla jsem radost, že se mu aspoň týden nebudu muset úmyslně vyhýbat. Vlastně mi ze srdce spadl kámen o velikosti meteoritu.

Pobyt v končinách na severu mi poskytl únik od dvou chlapů, kteří mě nepěkně zaměstnávali. Před některými dalšími starostmi, se mi však utéct nepovedlo.

Hlemýždím tempem jsem krok za krokem vycházela schody v chatě. Venku už vládla neproniknutelná tma a vnitřní osvětlení bylo velmi tlumené. Na telefonu jsem zrovna psala Mikaelovi textovou zprávu. Dávalo mi to momentálně zabrat víc, než bylo zdrávo. Nelíbilo se mi, že nepříjemné napětí mezi námi přetrvávalo i na takovou dálku. Měla jsem chuť ho slyšet, ale on mi to nezvedl.

Automaticky jsem na vrcholu schodiště zatočila doprava, abych se vydala směrem, kterým jsem tušila dveře pokoje, o který jsem se dělila tentokrát s Rikke. Než jsem stihla zaregistrovat tmavý stín, do někoho jsem narazila.

,,Sakra," zaklela jsem, když mi telefon s rozepsanou smskou málem vyklouzl z rukou. ,,Pro-"

Slova omluvy se mi zasekla v hrdle, když jsem zvedla pohled do výšky a hleděla do povýšeného výrazu Fridiny tváře.

,,Do koho strkáš, ty nemehlo?"

,,Promiň, nechtěla jsem," zamumlala jsem.

,,Prosim? Asi jsem nerozuměla."

Několikrát jsem zamrkala, než jsem si uvědomila, že se jí v očích opět vyzývavě blýská. Ten pohled a výpověď, že mou omluvu neslyšela, způsobil, že ve mně vzkypěl vztek. Na co si to hraje?

,,Už jsem se omluvila, ne?" ucedila jsem přes zaťaté zuby a chystala se protáhnout kolem.

,,Příště koukej na cestu, pidloočko."

,,Trhni si," zašeptala jsem sama pro sebe a udělala několik dalších kroků.

,,Možná jsi z toho svýho sebeobdivu oslepla, proto ti to na střelnici tak strašně jde v poslední době," uchechtla se zlomyslně Frida a já zůstala stát jako opařená.

,,Cos to řekla?" zeptala jsem se nesmyslně, přestože jsem jí rozuměla každé slovo. Netušila jsem, o jakém sebeobdivu to mluví. Zarazilo mě, že mě považuje za domýšlivou.

,,Slyšelas dobře."

,,Měla by ses podívat do zrcadla a poslouchat se, než budeš kritizovat ostatní," zavrčela jsem, i když jsem se v duchu nabádala, abych nedala svoje emoce znát. Frida se však se zadostiučiněním usmála, což mi prozradilo, že si moje podráždění užívá.

,,Nepřestává mě udivovat, že s tebou Mikael vydrží," ušklíbla se.

Překvapeně jsem zamrkala a ztěžka polkla. Chápala jsem, že jí vadí moje přítomnost v týmu, protože se zřejmě obávala, že bych svými stoupajícími výkony mohla ohrozit její případný start ve světovém poháru. Její narážky na můj charakter a vztah s Mikaelem však už byly naprostý úlet. Zdálo se, že jí není nic svaté a strká nos i tam, kam by neměla.

,,O co ti jde?" zasyčela jsem na ni a nevšimla si, že se po schodech do patra někdo tiše blíží. ,,Soustřeď se sama na sebe a na to, jak udržet vlastní formu. Tyhle prázdný žvásty si nech pro někoho jinýho."

,,Ahoj," kuňkla Stine svým zpěvným hlasem.

,,Ahoj," reagovaly jsme obě s Fridou.

,,Všechno v pohodě?"

,,Jasně," usmála se bezstarostně Frida a já jen zatla čelist. Já teda v pohodě rozhodně nebyla.

,,Fajn. Nezapomeň na sraz," poznamenala ještě Stine a letmo se dotkla mého ramene, jak procházela kolem.

Tápala jsem v paměti, jaký sraz má na mysli. Nic jsme nedomlouvaly. Spontánně jsme se večer scházely u nás v pokoji, pokud teda předtím některá z nás neusla. Což se občas stávalo. Toho dne mi však Frida tak zvedla žluč, až jsem si byla jistá, že jen tak nezamhouřím oka.

Naštěstí se dotyčná otočila na patě a šla si po svých, stejně tak i já. Na pokoji jsem měla chvíli jen sama pro sebe. Ztrácela jsem se v myšlenkách. Proč mi na zprávy Mikael stále ještě neodpověděl? Bude mě Frida bombardovat svými jedovatými poznámkami celou sezónu?

Pochmurná nálada se mě držela jako klíště a jen stěží se mi ji dařilo potlačit, když holky konečně přišly.

,,Jak naložíme s dnešním večerem? Nějaký návrhy?" zajímalo Rikke.

,,Já jsem teda docela utahaná," přiznala jsem polohlasem. Po srážce s Fridou jsem se cítila pořádně pod psa.

,,Pantonima?" navrhla Stine.

,,Hra na pravdu," kontrovala jí Rikke a asi si myslela, že je nenápadná, když cukáním hlavou ukazovala na mě, zatímco jsem čučela do telefonu a snažila se na messengeru vystopovat, kdy byl Mikael naposledy online. Před třemi hodinami. Ta informace mě moc neuspokojila.

Jen jsem nezaujatě pozdvihla obočí. Bylo mi jasné, že je obě holky něco zajímá a chtějí vyzvídat. Zřejmě jim v posledních dnech neunikla moje trochu mlčenlivější nálada. Rikke byla na vyzvídací misi a nehodlala se vzdát.

,,Co si chcete dávat za úkoly tady na pokoji?" zeptala jsem se naprosto bez fantazie. V polovině října na úplném severu Norska, kde jsme se nacházely, bylo večer jen několik málo stupňů nad nulou, takže nepřipadalo v úvahu hrát venku.

,,Mám v kufru skrytý tekutý trest v láhvi."

,,Uh, ty se toho teda nebojíš," konstatovala jsem směrem k Rikke a snažila se netvářit, jakože je mi proti srsti pít během soustředění. Jestli se do zítra moje ztuhlý nohy, těžký jako olovo, nevzpamatují, tak budu mít problém.

,,Já nikdy," hrábla si se sebevědomým úsměvem do hustých hnědých vlasů a přehodila si je přes rameno.

Povzdechla jsem si a pro dobro všech se rozhodla, že nebudu kazit zábavu a nebudu se příliš bránit jejich návrhu. Cítila jsem, že jejich společnost a bezstarostnost je přesně tím, co potřebuju. Neušlo mi totiž, že narozdíl ode mě si zřejmě hlavu s ničím nelámou, zatímco mě se myšlenky tříštily hned do několika směrů.

Rikke briskně vyskočila na nohy a zahrabošila v nepřehlédnutelném nepořádku ve svém kufru, aby vylovila lahev, která se skrývala na úplném dně. Odšroubovala ji, gestem naznačila skol a už upíjela.

,,Hej," zaprotestovala Stine, ,,se nepodělíš?"

,,Ááá," sykla Rikke, když polkla. ,,Musela jsem dát ochutnávku, jestli je materiál v pořádku."

Se Stine jsme se zasmály a nalily do kalíšků, abychom se taky vydatně posilnily už před začátkem. Zdálo se, že se všechny potřebujeme uvolnit.

,,Dávám první," hlásila hned Rikke a ještě se napila alkoholu, než ho odstavila mezi nás do středu, jak jsme seděly v pomyslném kruhu na zemi.

Pak se otočila čelem ke mně, takže mi došlo, že se rozhodla udeřit na mě jako na první oběť.

,,Pohádali jste se s Mikaelem?"

Musela jsem potlačit protočení panenek a tak jsem oči radši na moment zavřela, abych je pak s hlubokým nádechem do široka otevřela.

,,Dám si panáka," vyhrkla jsem, nedbala zklamané výměny pohledů mezi blondýnkou a hnědovláskou, a hmátla jsem po lahvi.

,,Škoda," utrousila Rikke, ale v jejím hlase jsem slyšela, že moje odmítnutí odpovědi bylo očekávaným potvrzením, že má pravdu.

,,Dobře," vymáčkla jsem ze sebe, když jsem polkla hlt alkoholu, až mě pálilo v hrdle a do očí mi vyhrkly slzy. Přesně tak jsem si to přála. Potřebovala jsem se pro další kolo otázek ještě trochu víc uvolnit. ,,Ptám se tebe, Stin," kývla jsme nezdvořile prstem na blondýnku. ,,Přijde ti, že tlak, který na nás Torre se Sturlou vytvářej, je stejný jako loni?"

Neuniklo mi její zaváhání, když jsem vyslovila jméno trenéra, a následnou úlevu, když zjistila, že se nehodlám vyptávat přímo na jeho osobu.

,,Asi nechápu otázku..." odvětila zmateně.

,,Ale jo, chápeš správně. Přijde ti, že na nás jsou přísnější? Že víc tlačej, abysme na tréninku přidaly a tak?"

Stine pokrčila rameny, ale zdálo se, že pátrá v mysli, aby správně odpověděla na moji otázku. Pak se podrbala ve vlasech a konečně mi oplatila můj nedočkavý pohled.

,,Myslím, že je to furt stejný. Nic speciálního. Jsou na nás možná o něco přísnější teď těsně před sezónou, ale jinak..." nechala svoje slova vyznít do ztracena.

Zůstala jsem nepřítomně zírat kamsi za její záda. Bylo možné, aby nátlak trenérů vnímaly jinak než já? Anebo tomu mohlo být tak, že Torre nápor na jednotlivé svěřenkyně dávkoval podle toho, jaká od nich měl očekávání podle nadějí, které do nich vkládal?

,,Tak jsem na řadě. Perte to do mě," vybídla nás Rikke a vytrhla mě tak ze zamyšlení. Pohlédla jsem rychle na Stine, jestli ji něco napadá. Jen se odmítavě ušklíbla.

,,Fajn, Rikke. Zajímalo by mě... Řekla bys, že jsme kamarádky," zhluboka jsem se nadechla a litovala, že v sobě nemám o panáka nebo dva víc. ,,anebo jsem pro tebe spíš někdo, s kým ráda trávíš čas, v rámci omezený nabídky našeho týmu?"

Rikke se blýsklo v očích, když pochopila moji otázku. Nejdřív jsem myslela, že se zamýšlí, jestli se jí chce na tohle odpovědět, ale následně jsem pochopila, že jí spíš moje otázka přišla směšná a lituje, že jsem ji nepřinutila vyhnout se odpovědi, což by znamenalo, že se může napít z lahve.

,,Beru tě jako kamarádku. A když na tebe vyzvídám osobní věci, tak je to protože mě to vážně zajímá a dělám si starost," pak pokrčila rameny a jen tak mimochodem dodala, ,,není to o tom, že bych chtěla slyšet nějaký pikantnosti, abych tě pak mohla za tvými zády zdrbnout."

Chápavě jsem pokývala hlavou. Musela jsem se pousmát tomu, že moji otázku pochopila jakože o jejím přátelství pochybuji kvůli pomluvám. Věřila jsem jí, že mluví pravdu. Potřebovala jsem se jen tak nějak pro sebe ujistit, než jim toho večera na jisté otázky vážně odpovím, protože odhadnout Rikke někdy bylo nad mé síly.

,,Tak to ses mě na tu věc předtím mohla zeptat i bez týhle hry," poznamenám s malým úsměvem.

,,Jasně, že mohla. Ale takhle to má svý kouzlo."

,,Riks potřebuje jen záminku, aby do nás dostala trochu tý ohnivý vody," zahihňala se Stine.

,,Vždyť jsi odpověděla," protestovala jsem, když Rikke otáčela kelímek dnem vzhůru.

,,To není trest, ale odměna," odvětila, než se napila, což nás se Stine rozesmálo.

,,Fajn, tak nemusíme moc hrotit pravidla," vyhrkla jsem a taky si nalila alkohol. ,,Další otázka... jak na vás působím? Příjde vám, že jsem... namyšlená?"

Stine vypadala zmateně a Rikke si mě jen prohlídla odshora dolu a zpět. Napila jsem se.

,,Na začátku jsi tak někdy působila. Občas míváš takovej výraz, kdy si nejsem jistá, jestli si o nás všech nemyslíš, že ti akorát stojíme v cestě a obtěžujeme tě svojí přítomností."

,,To vážně?" hlesla jsem a zklamání z jejích slov jsem musela polknout jako nepříjemný knedlík v krku.

,,No. Ale tak už tě známe. Někdy jsi prostě tak uzavřená do sebe... Že jo, Stin?"

,,Jo. Víme, že jsi prostě svá a všechno si bereš hrozně osobně."

Chvíli zavládlo ticho, během kterého jsem se snažila spracovat jejich slova. Nemohla jsem se divit, že mě zřejmě část holek z týmu vnímá mylně. Moje občasná mlčenlivost musela nepřijatelně kontrastovat s momenty, kdy jsme vtipkovaly, ať už s holkami nebo s Mikaelem a Bjørnem.

,,Další," hlásila Stine a já čekala, že zase vypálí Rikke. Jenže Stine pokračovala sama. ,,Co má znamenat ten spor mezi tebou a Fridou?"

Nervózně jsem obě kamarádky přejela pohledem a nepohodlně si na zemi poposedla. Nevěděla jsem, jak to formulovat, aby mě pochopily správně.

,,Já sama pořádně nevím, jak to mám brát," přiznala jsem místo přímé odpovědi a svrběly mě prsty, jak jsem se znovu chtěla natáhnout po láhvi. ,,Na dnešní večer je pár panáků málo se mi zdá."

,,Nechápu to," poznamenala Rikke a vzala flašku do ruky. ,,Já jsem s ní úplně v pohodě. Vlastně si nevybavuju, že by kdy měla na někoho spadeno tak jako na tebe."

Pochopila jsem, že i Rikke se dovtípila, že vzájemné urážlivé poznámky nebyly jednorázová příhoda. Já naopak nechtěla slyšet, že Fridin přístup ke mně je jiný než ke všem ostatním. Ještě se mi nestalo, že bych na mě někdo měl tak otevřenou averzi.

,,Já na ní nechci útočit slovně," řekla jsem tedy. ,,Chci jí porážet výsledkově, aby věděla, že měla jen velký řeči a skutek utek."

,,To dáš, zlato," natáhla Rikke ruku a položila mi ji lehce na koleno. ,,A nedej se."

Sotva jsem se na hnědovlásku vděčně usmála, přiblížila se ke mně Stine a v polovičatém objetí se ke mně naklonila.

,,Slyšela jsem, co ti dneska řekla na chodbě. Zapomeň na to," poradila mi.

Z jejich podpory mě zahřálo u srdce. Ale ihned jsem věděla, že se Stininy rady nezvládnu držet.

,,Tak co s tím Miksem?" pokračovala netrpělivě Rikke a znovu naplnila kalíšky, i když jsem mávala rukou, že už nechci.

,,Nic světobornýho... odmítla jsem mu říct, jak mě štve to hecování s Fridou," naznačila jsem.

Dál na mě s očekáváním hleděly a tak jsem jim vysvětlila, proč jsem se tak zachovala. Viděla jsme na nich, jak se jim nezdá, že by tohle mělo způsobit takový rozpor. Sama jsem tušila, že to ani z Mikaelovy strany nebude o jen téhle jedné nevyřčené záležitosti. K dalšímu tápání v tomhle ohledu jsem však ztratila pomyslnou nit a upadlo v mojí mysli do pozadí, protože jsem najednou jakoby procitla a vzpomněla si, že mi toho dne Mikael chtěl něco říct. Něco, co mi nakonec neprozradil.