Září

Přišla jsem k Torremu, který postával u vysokého stolku, na kterém trůnil notebook. Vyčkala jsem dokud něco neodťuká z obrazovky pryč. Pak na mě pohlédl.

,,Jsi zvědavá?"

,,Jasné," usmála jsem se a netušila ještě, že to bude poslední upřímný úsměv během naší konverzace.

,,Super. Bude to trochu delší povídání. Jak se cítíš?"

,,Ujde to."

Líbilo se mi, že se ptá. Koma po atestu s kolečkovýma lyžema na páse jsem už rozdýchala a částečně vstřebala. Stále jsem však měla poněkud změklá kolena a vestoje se na nohou cítila trochu nejistě. Netroufla jsem si však požádat, jestli bychom si mohli sednout.

,,Začneme dneškem a souhrnem výsledků, aby ses pak mohla soustředit na zbytek."

To mi přišlo jako fajn nápad a rychle jsem kývla. ,,Souhlasím."

,,Jak jsem ti zmínil už na soustředění. Udělala jsi ohromný pokrok od jara. Na pásu se to potvrdilo, i když jsi byla trošku skeptická," nezapomněl mi připomenout moje malování čerta na zeď, než jsem se toho dne na široký běžecký pás postavila.

V Livignu mě v průběhu týdne výkonnostně holky dohnaly. Nezáleželo to však jen na tom, že si ony zvykly na pobyt v nadmořské výšce. Vliv na to taky mělo moje přehnané vypětí. Neregenerovala jsem tak, jak bych si představovala. Po několikanásobném přetažení moje tělo začalo stagnovat. Poslední dva dny se tak staly pěkným utrpením, kdy jsem v podstatě nebyla schopná plnit tréninkový plán.

Týden po návratu byl regenerační, tak už to bývá. Měli jsme povoleno i někam odcestovat a zařídit se podle svého. Já se však rozhodla využít toho, že se Mikael nutně chtěl připravovat na něco školního a zůstala s ním v Lillehammeru. To mi umožnilo denně chodit k fyzioterapeutce, využívat naplno všech jejích speciálních přístrojů a vychytávek, a kromě lehkých tréninkových jednotek dělat všechno jen proto, abych se pokusila náročné dva týdny vstřebat.

Měla jsem štěstí a moje tělo to přijalo. Na srovnávací test jsem tak nakonec nastoupila v dobré kondici. Přesto jsem se však nedokázala zbavit obavy, že moje svaly najednou začnou stávkovat a já nebudu moct podat svůj nejlepší výkon. Měření objemu plic a nejvyšších dosahovaných hodnot tepové frekvence při zátěži mě jednoduše řečeno dlouhodobě zaměstnávaly.

,,Oproti záznamům z minula jsi se slušně pohla směrem vpřed. Musím dodat, že jsi sice nedosáhla obecně nejlepšího výsledku, ale rozhodně jsi dosáhla největšího pokroku za tak krátký časový úsek za dobu, co tuhle práci dělám."

Rychle jsem se snažila tu informaci zpracovat. Nebyla jsem nejlepší. Byla bych naivní, kdybych si myslela, že ano. I přesto mě ta slova však zamrzela. Všichni jsme se přece snažili, abychom byli nejlepší. No a já nebyla.

Neuměla jsem ani plně ocenit ten zmiňovaný pokrok, který na Torreho zjevně udělal dojem. Nemohla jsem z toho mít radost. Docela dobře se taky mohlo stát, že jsem příliš rychle dosáhla svého maxima a nebudu schopná se dál posouvat. V tom případě by největší a nejrychlejší zlepšení v historii bylo naprosto bezvýznamné.

,,Vidím, že se ti v hlavě točí kolečka. To je dobře. S tímhle můžeme pracovat, směrem k začátku sezóny ti skvěle stoupá forma a jestli všechno zapadne do sebe, tak jak má, rozhodně v tobě holky mají velmi silnou konkurentku."

Zamrkala jsem, abych ujistila sama sebe, že jsem správně slyšela. Neopakovalo se furt dokola, jak jsme taková velká rodina a blabla? Ne, cílem bylo, aby jsme se vzájemně viděly jako rivalky. Jen to nás pohánělo dál. Však na postup do světového poháru se nemohlo dostat na všechy. Snad jakoby nebylo možné vedle sebe fungovat, pokud se budeme chovat s respektem a přátelsky.

V týmu však byl také někdo další, kdo se odmítal podrobovat podobnému nátlaku, umělému nabuzování a přehnaným fyzickým nárokům. Rikke. V hlavě mi probliklo několik drobných výstupů, které Torremu předvedla, když si oba mysleli, že jsou mimo doslech všech ostatních. Chtěla dělat biatlon, ale nechtěla se stát něčím maňáskem. Připadalo mi, že jí ani nevadí, že často bývá nejslabším členem skupiny. Zároveň však byla tak sebejistá. Nedokázala jsem její postoj pochopit.

,,Kombinace toho, jak jsi se posunula ve výběhu, za což teda upřímně klobouk dolů, a hodnot z dnešního měření..." než pokračoval dál, pohlédl mi Torre do tváře, chtěl vidět, jak moc prahnu vědět, jak si vedu v porovnání s ostatníma. A já si přála nebýt až tak zvědavá a nechtít tak moc porazit moje týmové kolegyně. Jenže já to chtěla. Čím dál víc. A to mu hrálo do karet. ,,myslim, že si to nechám pro sebe."

,,Torre," vyštěkla jsem hned varovně jako reakci na jeho hravý tón. ,,Nenapínej mě, prosím."

Trenér se neubránil pobavenému úsměvu, ,,Jsou před tebou tabulkově jen Tuva a Kristin. V dnešním testu. Výsledek z výběhu do kopce znáš."

Těkala jsem očima mezi Torreho tváří, počítačem a následně se zadívala z okna. Mohlo by to znamenat, že když se k mojí vytrvalecké i sprinterské kondici přidá přesná střelba, že mám možnost dostat se až na úplný vrchol? Kdyby se moje střelecká přesnost nepodobala spolehlivostí ruské ruletě, možná bych se začala v tu chvíli radovat. Povzdechla jsem si.

,,Nadšení vypadá jinak," neodpustil si Torre.

Našpulila jsem ústa a přemýšlela, co na to říct. Stejně mě za těch několik měsíců poznal dostatečně, aby dokázal odhadnout, jaké myšlenky se mi honí hlavou. Už v Livignu přišla mezi čtyřma očima řeč na mojí někdy přehnanou ctižádostivost a neschopnost radovat se z malých úspěchů.

,,Je září. Když si to všechno sedne, máš velkou šanci být tam, kde chceš být. A kde chceme i my, abys byla," dodal poměrně důvěrně laskavým tónem, který jsem u něj neslýchala často. Vlastně ho používal obzvlášť výjimečně. Šlo o takovou obdobu otcovské pýchy a vlastně to zrcadlilo jeho spjatost s námi sportovkyněmi.

Odkašlala jsem si a odpověděla podobně tlumeným hlasem. ,,Řekl jsi my... koho myslíš tím my?"

,,Celý tým," odpověděl jednoduše s nezdálo se, že by to chtěl rozvádět.

Podle toho, jak to vyslovil, jsem si domyslela, že nemá na mysli jen naši šestičlennou sebranku. Mluvil i o lidech shora, ze svazu. Ty, které není vidno. Ne vždy jde jen o samotného trenéra nebo zbytek podpůrného týmu, který s námi tráví nejvíc času. Na moment mě v hrudi naplnila pýcha, že snad i části vedení norského biatlonu se zatajuje dech nad mou fyzickou kondicí a obdivují, jak si počínám. Pak jsem však zase rychle prozřela a zopakovala si, že nejsem žádná obdivuhodná šampionka, ale holka, která právě z juniorů přestoupila k dospělým a povedlo se jí plavat z žraloky a nenechat se sežrat.

,,A když do sebe všechno zapadne, jak má?" zopakovala jsem jeho předchozí slova.

,,Na to měla přijít řeč až v druhé části tohohle pohovoru, ale jestli nemáš žádné další otázky..."

,,Mám jich spoustu. To je jasný. No..." zaváhala jsem, jestli se doopravdy zeptat na to, co by mohlo být stěžejní. ,,Je možný, že jsem taková... rychlokvaška? Že mi jen teď po přechodu od juniorů sedl trénink a už jsem dosáhla stropu?"

,,Hezký termín," pochválil mou volbu slov a pousmál se. ,,Rychlokvaška. Nemůžu to samozřejmě jednoznačně zamítnout, to je jasný. Nejsem vševědoucí. Troufl bych si však říct ze zkušenosti a z toho, jak tě při tréninku vidím, že před sebou máš ještě kus cesty. Potřebujeme to jen správně uchopit a pracovat tak, aby to tvýmu organismu sedlo."

Trochu pochybovačně jsem si odfrkla. Na konci minulého týdne Torreho moc nezajímalo, že moje tělo hlásí stopku a že padám na hubu. Ačkoliv mě sám o pět dní dřív krotil, abych to nepřehnala, že nemusím zůstat v čele týmu po celé soustředění. Usadil se ve mně dojem, že šlo o cílené manipulování. Ve skutečnosti chtěl Torre přesně to. Chtěl, abych dala průchod svojí ctižádosti a vymáčkla ze sebe v tréninku všechno.

,,Minulý týden už to ke konci moc nefungovalo."

,,I to je normální. Potřebujeme poznat, kdy dosáhneš limitu, přes který už nejde jít. Když se k němu však nikdy ani nepřiblížíš, jak ho můžeme určit?"

Nespokojeně jsem zatla čelist. Mít nohy těžké jako z olova a zakopávat o ně na každém kroku byla jedna z nejhorších věcí, kterýma jsem si zatím v tréninku prošla. Doslovné padání na hubu a sáhnutí na dno mi pěkně utkvěly v mysli. I přes mně krajně nepříjemnou situaci jsem v trenérově tváři viděla spokojenost. Nechápala jsem v tu chvíli, ale pochopila jsem lépe, když se mi to teď snažil vysvětlit. Chtěla jsem mu věřit, protože to znělo logicky a něčemu jsem věřit potřebovala.

,,Asi to tak bude."

,,Ne asi. Určitě. Věř mi," povzbudivě se usmál a já se pokusila mu to vrátit. ,,Ještě jsem chtěl zmínit, že to rozhodně bylo dobrý rozhodnutí vyrazit do tý výšky už o týden dřív."

,,Myslím, že jsme trénovali dobře," připustila jsem lehkým pokrčením ramen.

,,A na tomhle místě ještě zopakuju, že ti to trénování s klukama svědčí."

Opět mě překvapil nepřipravenou. Nevěděla jsem, jak reagovat.

,,Asi..." zopakovala jsem svoji odpověď a došlo mi, jak málo sebejistoty a důvěry obecně projevuju. Neměla jsem však dost času přemýšlet, když na mě chrlil informace. A já potřebovala čas, abych svému vrabčímu mozečku poskytla čas na rozmyšlenou.

,,Třeba se k tomu ještě někdy rozhoupeš. Nemusí to být hned."

Zůstala jsem na Torreho koukat a chtěla vydat aspoň nějaký zvuk. Jako hm nebo jo. Ale nevyšlo ze mě vůbec nic. Prostě jsem tam stála a jen překvapeně čučela. V Livignu s námi byla týden i Anne. Taky jí pochválil a nabídl, aby s klukama trénovala?

Tiše jsem kývla na srozuměnou a olízla si ret, snad jakoby to mohlo pomoci, aby se mi příště líp odpovídalo.

,,Ještě bychom mohli probrat, jak budeme pracovat na zbytku."

,,Na jakém zbytku?"

,,Střelba a hlava," zaťukal si Torre ukazováčkem na spánek, zatímco jeho pozornost upoutalo něco na obrazovce notebooku.

Poněkud mě polilo horko z představy, jakým směrem se náš rozhovor ještě toho dne má ubírat. Doufala jsem, že nějakým obecným shrnutím skončíme a já se budu moct někde bokem jít pitvat ve svých pocitech z toho, co mi Torre řekl. Namísto emočního rozboru mě však čekalo další důkladné válcování těžkým kalibrem. Není náhodou na parní válec potřeba speciální řidičský průkaz? Tohle by nemělo být povolený.

,,Napadlo mě, že by pro tebe mohlo být přijatelný, když tě srovnám s ostatními?"

Ztěžka jsem polkla. Tak to teda v tomhle případě byla asi nejhorší možná varianta. Kývla jsem však hlavou. Věděla jsem moc dobře, že si to musím vyslechnout.

,,Mám v týmu celou paletu charakterů. Extrovertky, introvertky, kombinace. Ale u tebe si občas nejsem jistý, kam tě vlastně zařadit. Možná ses sama ještě nerozhodla?"

,,Nechápu, kam tím míříš? Nechtěl jsi mluvit o střelbě?"

,,Mluvíme o přístupu ke střelbě. Rikke se chce předvést, stejně jako ve všem. Ví, v čem je její největší síla a těší se, že to může ukázat. Tuva ví, že to umí, ale nemá potřebu se předvádět. Stine se potřebuje pekelně soustředit a nejraději má nerušený klid a co nejméně pozornosti. Kam patříš ty?"

Torre na mě vyčkávavě hleděl a nechal mezi námi působit ticho, aby mi dopřál čas a prostor se zamyslet. Jenže já měla v hlavě prázdno. Čím jsem chtěla být? Jak jsem chtěla, aby mě viděl on? Jak jsem viděla já sama sebe? A jaký vlastně byl můj pocit, když jsem hleděla do mířidel a snažila se soutředit na titěrný bílý terč v hledáčku?

,,No tak. Pověz. Čím bys chtěla být ty?" v Torreho hlasu bylo slyšet jemné naléhání, hovořil však ke mně klidným hlasem a jeho uvolněné držení těla na mě působilo uklidňujícím dojmem. ,,Pověz mi to a já ti pomůžu se k tomu propracovat."

V mysli jsem si přehřála několik živých vzpomínek na své kolegyně i kolegy z nácviku střelby. Vnímala jsem jejich rozpoložení, když jsem sama bojovala s tím svým. Uvědomovala jsem si grácii v Rikkiiných pohybech, která se mísila se uvolněností pramenící ze sebejistoty. Stejně jako Larsova absolutní dominance nad situací, když zaujal pozici. Všimla jsem si i Stiniiny uvědomělé soustředěnosti a kontrolovaného automatizovaní pohybů, jaké jsem viděla i u Mikaela. Žádná hektika u nich však nebyla znát. A pak jsem si vybavila ještě někoho, a konečně mi ze rtů splynula odpověď.

,,Taky chci, abych se mohla bez obav předvést. Nemít strach z chyb. Ale potřebuju si být jistá tím, co dělám a to nejsem."

,,Dobře," hlesl Torre a nepatrný úsměv, který se mu mihl v rysech tváře mi měl prozradit, že jsem odpověděla tak, jak očekával.

,,Rozdělení dvojic v posledním nácviku v Livignu bylo cílené," dodal a já chvíli tápala.

Očima jsem pátrala v jeho tváři, ačkoliv se mi v myšlenkách vracely vzpomínky na střeleckou výměnu, kde jsem se točila s Bjørnem. Nejdřív jsem se zaobírala tím, aby to snad nedejbože nevadilo Mikaelovi. I když jsem za ten trenérský manýr nemohla, to oni nás rozdělili. Zmatení a obavy mi vydržely jen do té chvíle, než jsem zjistila, že je Mikael v páru s Fridou.

,,Hlavně nežárlit," zašeptal mi Bjørn přímo do ucha, až jsem s sebou cukla. Nezírala jsem totiž jejich směrem tak nenápadně, jak jsem si myslela.

,,Nežárlím."

,,Ani trochu."

,,Může ti to bejt jedno. I to je motivace vyhrát, ne?"

,,Špatná motivace," poučil mě, zatímco ládoval náboje do zásobníku. ,,Je to jako vražda z vášně. Vždycky se na pachatele příjde. A v tomhle případě si tím taky hodíš klacek pod vlastní nohy."

,,Aha. A co je teda podle tebe lepší?"

,,Ser na to, že je s Mikaelem. Chceš vyhrát hlavně nad ní, ať už je ve dvojici s kýmkoli, no ne?"

,,Jistě."

Nehodla jsem v tu chvíli přiznat, že mi Frida začíná ležet v žaludku dlouhodobě. Vybavilo se mi však, že on se sáhodlouze přetahuje o prvenství s Larsem. Určitě to znal a věděl, jak se cítím.

I když jsem zpočátku nevěřila, že bychom to mohli s vlasáčem zvládnout, pokusila jsem se kopírovat jeho počínání. Střelba a výměna mezi námi probíhala tak rychle, že jsem si tentokrát nedovolila koukat kamkoliv jinam než směrem k našim vlastním terčům na stavu číslo čtyři. O to větší pak bylo moje následné nadšení, když se Bjørn po perfektní střelbě dostal zpět na startovní pozici téměř současně s Larsem.

Téměř.

Já byla nadšená z pozice těsně za Larsem a Tuvou. Bjørnovi však vzteky naběhla žíla na čele.

Neslyšela jsem část toho, co mi Torre dál vtloukal do hlavy, protože se mi v hlavě ještě stále přehrávala vzpomínka na úspěšný cvičný turnaj. Měla jsem z něj takovou radost, že jsem výskajíc Bjørnovi skočila kolem krku. Povedlo se mu mě setřást až o několik sekund později, když si stěžoval, že právě ohluchl na pravé ucho a ať z něj slezu, nebo mi ublíží.

,,...chceme mít přehled, kdo s kým dobře funguje. Který páry se dobře doplňujou. Koho nasadit na smíšený štafety nebo štafety dvojic."

Přikývla jsem Torremu, i když jsem tušila jen z části o čem právě mluví. Nebála jsem se toho, že mi právě unikla část jeho proslovu. Věděla jsem, že mě povede za úspěchem, ať už budu naslouchat nebo ne a že se naskytne ještě dost příležitostí, při kterých mi vysvětlí, jak budeme pracovat na mojí střelecké spolehlivosti.

***

Napruženě jsem cpala věci do svý tašky a doufala, že už toho dne na mě nikdo nebude mluvit. Všechno toho podmračeného odpoledne fungovalo na tréninku perfektně, dokud jsme se nemusely poměřovat v krátkých sprintech na kolečkových lyžích. Shodou náhod jsem za partnerku do dvojice dostala Fridu.

,,Jak moc si v tomhle věříš?"

,,Co máš na mysli?" zeptala jsem se zmateně hnědovlásky, když jsme se vedle sebe postavily na start.

,,No sprinty samozřejmě," ušklíbla se, ,,myslim, že nemáš šanci."

Věděla, že jí po tomhle budu chtít porazit za každou cenu. Co však Frida vědět nemohla, byl drobný fakt, že kolečkové lyže mě oproti běžkám trochu děsily a to hlavně kvůli detailu, že pád na nich bolel podstatně víc. Pokud jsem ji však chtěla porazit, musela jsem do toho dát všechno a na svou obavu zapomenout.

Nepodařilo se mi to při prvním startu a moje frustrace ještě o něco stoupla.

,,Neboj, máš ještě pár pokusů," ušklíbla se Frida, když jsme se vracely zpět. Následně se však usmála.

Stále ještě jsem váhala, jestli si její špičkování špatně vykládám a nebo jestli se mě vážně snaží za každou cenu vytočit. Niterně jsem se však už rozhodla, že se to následnými úsměvy snaží jen kamuflovat a její pošťuchování je myšlené zlomyslně.

Při druhém startu jsme sice běžely bok po boku, pomyslnou cílovou čáru však Frida zvládla protnout opět jako první, tentokráte s pouhým rozdílem několika centimetrů.

,,Máš ještě jeden, co ty na to," mrkla Frida, spokojená se svým dosavadním výkonem a já jen zaskřípala zuby.

Nezvládla jsem si vymyslet žádnou pasující odpověď na její hloupé poznámky, aniž bych se uchýlila k sprostým označením, a rozhodla se, že diplomatické mlčení bude nejlepší řešení. Měla jsem chuť jí taky povědět něco peprného, ale nejistota ze sebe samotné mi to nedovolovala. Utěšovala jsem se tím, že alespoň nikdy nebude moct říct, že jsem jí všechno s chutí vracela.

Jakmile se ozval hvizd píšťalky, vystřelily jsme obě ostře vpřed. Okolím se ozývalo naše divoké ťukání holemi o asfalt a tlumené dopady gumových koleček lyží o zem. Alespoň do té chvíle, co jsem se pokusila zrychlit ještě o něco víc a hůl do vyasfaltovaného podkladu zapíchla dřív, než jsem došlápla na lyži. Podrazila jsem nohu sama sobě. Můj strach se ukázal jako opodstatněný.

Ve chvíli kdy se hrubý povrch cesty zakousl do mojí odhalené kůže na loktech a kolenou, jsem se snažila rukama jen zabránit, abych si necvakla o zem i bradou. Vyrazila jsem si dech a pár vteřin mi trvalo, než jsem ho popadla, abych vytáhla uvízlou holi a zvedla se zpět na rozechvělé nohy.

,,Jsi v pohodě?" uslyšela jsem vysoký hlas protknutý starostlivostí.

Stine. Zrovna se vracela v opačném směru z cíle na start.

,,Jo," hekla jsem frustrovaně a prohlížela si škody na svém těle a materiálu. Ukázalo se, že hightech materiály vydrží víc než moje pokožka. Jsem citlivka, to je jasný.

,,Sakra, tohohle se dycky bojim nejvíc," zahuhlala Stine, když u mě zastavila.

Krátce jsem na ni pohlédla a ztěžka polkla. Já bych to nahlas nevyslovila. Ale když přiznala ona, že se také podobného pádu bojí, hned se to ve mně sevřelo a chtělo se mi brečet.

Odřeniny mě pálely, ego jsem měla nakřápnuté a její lítostivý tón tomu moc nepomáhal.

,,Jsi celá?" uslyšela jsem Fridin hlas.

Vrátila se, aby si hrála na starostlivou? V její tváři se však žádná taková emoce neodrážela.

,,Jasně," odvětila jsem co nejlehčím tónem a nechala odřeniny být. Ještě by si do mě šťouchla, že nic nevydržím.

,,Díky, Stin, jsi zlatá," pokusila jsem se na blondýnku usmát.

,,Měla by sis to nechat ošetřit."

,,To je dobrý," odbila jsem to a zatla zuby. Nechtěla jsem přiznat, že to nejen pálí, ale mimo to mi vystřelovala bolest do naraženého kolene. Hlavně se tam nedívat.

Dojely jsme s Fridou k Torremu, který už na nás netrpělivě čekal.

,,Ukaž."

,,Nic to není," prohlásila jsem rychle, i když jsem si tím nebyla jistá.

,,Nech mě se podívat," přikázal mi neodbytně, poklekl přede mnou a odložil si stranou poznámky i stopky.

,,To koleno dost krvácí, chtělo by to zalepit."

,,Není potřeba," šeptla jsem a skousla si spodní ret, aby nebylo vidět, že se mi třese. Nekoukala jsem se na trenéra, jak přede mnou klečí. Rozhlížela jsem se po okolí a snažila se nerozbrečet.

,,To nebyla otázka. Akorát ti ta krev zaflekatí ponožky. Běž," nenechal se odbýt Torre. Když vstal, lehce mi sevřel rameno, aby mě povzbudil. ,,Není nic horšího, než špinavý ponožky."

Musela jsem se usmát, i když mi stále ještě bylo do breku. 

,,Chudák, to musí fakt bolet," zaskřehotala Frida a já měla chuť jí zakroutit krkem. Nechtěla jsem se však nechat zavřít za vraždu, proto jsem jí nevěnovala ani pohled a namířila si to ke kabinám, abych si poskytla první pomoc.

Zbytek tréninku jsem se držela zpět, snažila se plnit plán, jak jen to bylo možné, a jinak na sebe neupozorňovat. Nedovedla jsem zpracovat vztek mísící se s frustrací a občasnou bolestí, když si koleno vzpomnělo na pád.

Oddechla jsem si, až když trénink byl za námi a já si konečně mohla kolečkové lyže sundat z nohou.

,,Padavko, jsi v pohodě?" ozval se překvapivě líbezně a bez sebemenšího kousku jedovatosti mužský hlas s osloským přízvukem.

Marně jsem se chvíli předtím rozhlížela, abych našla Mikaela. Zřejmě se ještě někde zdržel s trenéry.

,,Přišel sis do mě kopnout?" odpověděla jsem kapitánovi Dlouhovlasovi a sama ze svého hlasu slyšela zklamání.

,,Ale no tak. Proč bych to dělal?"

Obestřel mě stín, jak se Bjørn zastavil krok ode mě. Pohlédla jsem na něj, jak se tam vedle mě tyčil a povzdechla si.

,,Sorry. Neřeš to."

,,Tak to teda ne. Neřeklas to jen tak. Co se děje?"

Ostražitě jsem se rozhlédla kolem dokola. Když jsem Fridu nezahlédla, ujistila jsem se, že ani nikdo jiný nestojí v blízkosti na doslech.

,,Frida měla potřebu mě hecovat. No a asi se jí to docela povedlo, jak je vidět," vysvětlila jsem a kysele se ušklíbla.

Bjørnovi ani necuklo v tváři, když konečně pohledem sjel moje zalepené pravé i viditelně odřené levé koleno. Náplast byla nasáklá krví, což zračilo, že rána po vyčištění ještě chvíli krvácela.

Vyšpulil komicky spodní ret a vytasil se se skvostnou radou, ,,neměla by sis to nechat líbit. Příště jí to nějak vrať."

,,To bych si příště musela být jistá, že jí dovedu porazit," namítla jsem a přiznala tak, jak ji jako soupeřku vidím.

,,To by sis teda kurva měla bejt jistá, když chceš bejt nejlepší."

Narovnala jsem se v ramenou a otočila se čelem k Bjørnovi. Stál tam s rukama založenýma v bok s hrudí vypjatou jako obvykle. Z něho sebedůvěra přímo sálala. Proč měl vždycky pravdu? Pohlédla jsem do modrozelených očí s tou vážně zanedbatelnou troškou hnědé. Najednou mě vztek přešel a zůstala jenom ta frustrace.

Rozhodila jsem rukama, abych naznačila, že nevím, jak toho jako mávnutím kouzelného proutku dosáhnout.

,,S timhle ti jinak pomoct nedovedu," potřásl hlavou, na které měl naraženou čepici kšiltem vzad. Novinka. Vypadalo to rozhodně líp než ty směšné čelenky, co často nosil.

,,To je dobrý."

,,Víš, co bysme mohli?"

,,Co?"

,,Zvednout ti náladu."

Pochybovačně jsem se uchechtla. Jak to chce udělat?

,,Chtěli jste někdy s Miksem přijít mrknout na zkoušku, ne?"

,,Zkoušku?"

,,Myslim Straky a zkoušku kapely."

,,Aha! No jasně."

,,Tak přijďte nejdřív v sobotu na jídlo ke mně a pak vyrazíme k Chrisovi. Hm?"

Chvíli jsem na něj čučela a párkrát mrkla. Nějak se mi nezdálo, že by nás zval k sobě.

,,Ty nás zveš k sobě na večeři?"

,,Jo, myslim, že to jsem právě udělal. Víš co? Vem i ségru."

,,Proč ségru? Nemam vzít spíš Rikke?" neodpustila jsem si narážku na fakt, že se s hnědovláskou docela usmířili a dokonce se občas vrátili ke starému dobrému pošťuchování.

,,Ne, prosim tě, hlavně neber bestii."

,,Ale proč ne? Myslela jsem, že už si zase rozumíte."

,,Rozumíme. Ale bestie neumí zpívat jako tvoje ségra."

,,Tak o tohle ti jde."

,,Samozřejmě. Co sis jako myslela? Kdybych uměl otáčet oči v sloup jako ty, tak bych to právě teď udělal."

,,Jde jen o trénink. Zkus to."

Bjørn teatrálně zkusil protočit panenky. Vypadalo to, jak kdyby si měl vykloubit oční bulvy. Rozesmála jsem se na celé kolo a on se přidal. Ani jsem si neuvědomila, jak rychle mě opustila zlost a zklamání, které mě ještě před několika minutami přímo prostupovaly.

,,A co bude k jídlu? Umíš dobře vařit?"

,,Tak asi ne jako Miks," pokrčil rameny, ,,ale snad se uplně neztrapnim."

Málem mi začaly téct sliny. Jen jsem si nebyla jistá proč, když jsem ještě nevěděla, co bude vařit.

,,A co bude? Losí koule?"

Tentokrát se na celé kolo rozesmál Bjørn. Hluboké chechtání od srdce se neslo široko daleko.

,,Asi myslíš koule z losího masa?"

,,No, u tebe člověk nikdy neví. Myslela jsem losí koule."