Září

,,Zlato, sakra, jestli tam takhle budeš vyšpulená, tak to podání netrefím," ozvalo se za mými zády.

Dnešní den byl posledním před začátkem týmového soustředění. Během odpoledne a následujícího dopoledne měl postupně dorazit zbytek atletů i trenéři. My měli v plánu takový jakýsi day off. Jenže na úplné nic nedělání nás neužilo, takže když Anne přišla s opatrnou otázkou, jestli bychom si nezahráli beach volleyball, souhlasili jsme všichni.

Zakroutila jsem provokativně boky.

,,Tak se snaž."

Mrkla jsem přes rameno na Mikaela, se kterým jsem hrála v páru po té, co jsem dostala strach, že by se nás Bjørn nebo Anne mohli pokusit rozdělit, a já bych skončila s vlasáčem, což by po slovní výměně před několika dny můj bůžek možná nerozdýchal. Nebo aspoň jsem to nechtěla pokoušet po lehce nadnesené otázce, ,,tak jak se rozdělíme, krátkonohá?". Raději jsem rychle sáhla po osvědčeném argumentu, ,,musíme vyrovnat handicap. Takže nejmenší s největším, to je jasný." Naštěstí ostatní neprotestovali a tím mi to usnadnili. Nemusela jsem se doprošovat.

Stočila jsem svou pozornost opět k poli soupeřů, abych viděla, jak změnili postavení.

V tu chvíli mě mezi lopatky trefil míč.

,,No to si děláš pr..."

Všichni vybuchli smíchy a já soptila. Provokatér!

Smál se, až se prohýbal v zádech. To mu nedaruju. Rozeběhla jsem se, že Mikaela praštím, ale on prostě udělal několik skoků na svých dlouhých nohách a byl pryč. Sakra, kdyby u toho aspoň nebyl tak strašně sexy. Ani zlobit jsem se na něj nemohla.

Míč k podání dostali protivníci. Na dané pozici se nacházel vlasáč. Počkal až se zase vrátíme do pole ohraničeného páskou. Vyhodil míč do vzduchu, celý se prohnul a zápěstím efektně trefil míč vrchem, což ho vyslalo v těsné blízkosti přes síť. Pokusila jsem se přemístit pískem, abych ránu odrazila, ale nepodařilo se mi to. Měla jsem však štěstí. Mikael jednoduše udělal dva kroky bokem, natáhl ruku a míč odrazil vysoko do vzduchu. Na mě bylo dostat ho přes síť. Poněkud méně elegantním stylem se mi povedlo ho v mírném oblouku odpinknout.

Bez větší námahy si však míč Bjørn s Anne popřihrávali sem a tam a vrátili nám ho. Dobrý pokus o smeč bych opět nevychytala. Jenže Mikael se opět natáhl a bam.

,,Znovu ke mně, Em!" navigoval mě akčně. A já si dala záležet, abych míč vyslala požadovaným směrem a dost vysoko na to, aby s tím bůžek mohl pracovat.

Smeč, kterou z toho vytvořil byla tak ostrá, že naši soupeři neměli šanci. Šťastně jsem ho běžela plácnout po zadku.

,,Ty seš úžasnej," pochlebovala jsem mu.

,,Viď? Ještě že mě máš," zubil se na mě.

Ještě několikrát jsme zahráli ve stejné pozici a pak jsem k síti pustila Mikaela. Větší zábavu jsem si nemohla přát. Bjørn s Anne neměli nejmenší šanci. Mikaelovi stačilo bez výskoku zvednout ruku a míč jim prostě pinknul přes síť v ostrém úhlu. Ani jednou se jim nepovedlo ho odrazit.

,,Tak tohle mě sere," vztekal se Bjørn. ,,Zákaz rukou!"

,,To né, to by nebylo fér, žádný takový pravidlo neexistuje."

,,Počkej, miláčku," zarazil mě polohlasem Mikael, protože se chystal přijmout výzvu. ,,Jak chceš, princezno!" zvolal směrem k Bjørnovi , ,,Aspoň bude sranda."

Drbala jsem se na čele a musela konstatovat, že mám písek všude. Netušila jsem, co má Mikael za lubem. Volejbal přece není kopaná.

Když jsem však přihlížela, jak Annino podání posílá na druhou stranu sítě pomocí hlavičky, jednoduše jsem stála vzadu a smála se. Že má Mikael rád fotbal a dřív ho hodně hrál, to jsem věděla. Ale tahle podívaná byla vtipná. Vypadal jak tuleň, co žongluje s míčem na čumáku.

Anne i Bjørn se snažili míč posílat přes síť ne příliš zákeřně, takže Mikael doopravdy stíhal doběhnout a hlavičkou ho přihrát buď mě nebo ho ťuknul zpět soupeřům. Všem se nám ta podívaná líbila a smáli jsme se.

Zrovna jsem přihopsala pískem k Mikaelovi, abych ho opusinkovala za jeho božské schopnosti, když se kolem hracího pole šnečím tempem přišouraly dvě nadmíru upravené, něžné duše, které na tváři měly víc mejkapu, než já spotřebuju za rok. Prostě radost pohledět.

Sjely pohledem nejdřív Mikaela, ale když viděly, jak se po něm plazím jako lijána, zraky se jim automaticky přemístily na Bjørna, který stál kousek od sítě s míčem zaseknutým mezi pazourou a bokem. Vypadalo to asi docela cool ten jeho postoj, protože vynikl jeho vyrýsovaný biceps, hrdě vypjatá hruď s vytetovaným ptáčkem, six pack i svalnaté nohy v plavkovitých trenkách. Icíkovské vlasy měl opět zkrocené gumičkou kolem hlavy jako to nosí třeba fotbalisti.

Hleděl za těmi slepičkami a když si něco pošuškaly, ozval se. Ne, nemohl se jenom dívat. On ne.

,,Hello ladies! Wanna play?"

Ťuknul jejich směrem míč ve vysokém oblouku, aby je tím vyzval ke hře. Když se k nim však z výšky začala bílá koule blížit, obě udělaly krok bokem a nechaly ji spadnout na zem.

Bjørn se na ně sice dál usmíval, ale přes zaťaté zuby ucedil: ,,Tak ty jsou naprosto nepoužitelný."

S Mikaelem jsme se rozesmáli na celé kolo, až jsme se o sebe vzájemně museli opřít. Bjørna nešlo nemít rád.

Protože si s ním Italky nechtěly hrát, vyrazil pro míč sám. Jedna z dívek se však rozhodla obětovat svoje pěstěné ruce s nalakovanými nehty a sehla se. Při předávce se samozřejmě na našeho vlasáče neodolatelně, rozkošným zvlněním rtů usmála. Protočila jsem panenky a radši se začala věnovat oprašování písku z Mikaelovy pokožky. Odpoledne sice mělo pršet, ale zatím jsme se těšili z teplého počasí. Kluci bez triček a my s Anne jen ve sportovních podprsenkách a kraťoučkých kraťáscích. Spousta odhalené kůže jako vždycky.

Přejížděla jsem prsty po kůži mého osobního boha a skoro jsem zapomněla, kde vlastně jsme.

,,Nech si to na pozdějc, nebo tě budu muset zatáhnout támhle do šaten," zamručel Mikael a mně došlo, že se mu moje mazlení obzvlášť líbí.

Zachichotala jsem se a místo hlazení Mikaela objala pažemi. Přitiskla jsem se tváří k jeho hrudi a těšila se z jeho blízkosti, než kapitán Dlouhovlas skončí s prověřováním sociální inteligence těch italských modelek.

,,Bjørne, pohni," pokusila se Anne razantně utnout jeho naparování. Jenže on se sice otočil, ale ignoroval jí.

Jako obvykle nezbylo než se Dlouhovlasovi podřídit a prostě počkat až se uráčí zase spolupracovat a věnovat nám svou exkluzivní pozornost.

,,Anne!" zasyčela jsem, abych jí upozornila, že mám skvělý nápad.

Opustila jsem Mikaela a běžela jí vysvětlit, jak by mohla vlasáče dostat zpět do hry. Moc se jí to však nezamlouvalo a s menším ruměncem na mě nesouhlasně koukala.

,,No tak, Anne!" přemlouvala jsem jí a drtila jí paži rukama, ,,bude to děsná prča. Prosím!"

,,Fajn," odkašlala si blondýnka, ukazováčkem si přejela po neexistujícím knírku nad horním rtem, snad jako kdyby se tím gestem mohla uklidnit a nabrat sebevědomí.

,,Koukej," sykla jsem pak na Mikaela, který využil pauzičku a šel se napít.

Anne se ladným krokem přemístila pískem mimo hrací pole a s poněkud přehnaným kroucením boků se neslyšně přiblížila až za vlasáčova záda, aniž by si jí všiml. Když mu Anne položila ruce na ramena a přitiskla se k němu tělo na tělo, málem vyskočil z kůže a s překvapeným výrazem na ni pohlédl.

,,Miláčku," zašvitořila hlasitě anglicky na Bjørna tak, aby jí Italky rozuměly, ,,čekáme na tebe."

Vlasáč se od ní trochu odtáhl, aby jí viděl do tváře a s přimhouřenýma očima si ji prohlížel. Pak mu sjel pohled mým a Mikaelovým směrem. Pochopil hned, kdo to má na svědomí. Italky scénce přihlížely s nakyslým výrazem.

,,Už jdu, drahá," odvětil Bjørn stejně hlasitě a já se kuckala smíchy.

Trocha zlomyslnosti z naší strany mu neublíží.

Hobby modelky něco zakvákaly a vydaly se svým původním směrem. Anne s rukama obmotanýma kolem Bjørnovy paže ho vítězoslavně vedla zpět na hřiště. Ukázala jsem jí zvednutý palec.

,,Takhle se na něj musí," prohodila jsem směrem k Mikaelovi.

,,Nevěděl jsem, že dovedeš být až tak škodolibá," uchechtl se.

,,Tak to mě ještě neznáš dost dobře," mrkla jsem na něj.

,,Kdo z vás ji poslal?" ptal se Bjørn, když se k nám přiblížili. Štípl Anne přes kraťásky do zadku až vyjekla. ,,Sama na to určitě nepřišla."

S Mikaelem jsme si vyměnili pohled a pokrčili rameny. ,,To se nikdy nedozvíš."

,,Prej kamarádi, pff," ofrkl si vlasáč, ,,kazišukové jste!"

,,Máš Silvii, ne?" rýpla jsem si.

,,Nemam. Už odjela."

Protáhla jsem smutně obličej, ,,ty náš chudáčku!"

Ukázal mi výmluvný prostředníček. ,,Stejně vim, žes to byla ty."

,,To si jen myslíš."

Fakáče nahradil vystřeným ukazováčkem a několikrát jím pokynul mým směrem, aby mi dal najevo, že se mi tohle vrátí.

Tak určitě.

Celkové vítězství ve volejbale patřilo nám, jen díky Mikaelovi samozřejmě. Mít metr devadesát s sebou nese určité výhody, to je pravda.

Během oběda se obloha kompletně zatáhla. Vrcholky hor kolem dokola nebylo vidět, protože se schovaly v mračnech, která byla tak temná, že se bez zapnutí umělého osvětlení nedalo uvnitř pokoje fungovat.

S odpolednem jsme si nevěděli rady. Náš penzion, který se ukázal jako jeden z nejzastaralejších v Livignu, nenabízel nic, čím bychom se zabavili. Vyslali jsme tedy Anne za panem domácím, ať poradí, kam za zábavou. Překvapivě nabídl, že nás vysadí u hotelu, který nabízí wellness a později nás opět vyzvedne, abychom se snad náhodou v dešti nenamočili.

Následující týden s týmem jsme měli strávit v jiném ubytování, zrekonstruovaném a s vlastním wellness. Nám se však líbilo i v našem zaplivaném penzionu s přátelským majitelem.

Po sauně a ledové sprše, jsme se šli vyvalit na lehátka.

Protože polehávání bylo lehce uspávací a vydržet v tichu někdy bylo naprosto nesnesitelné, rozhodl se nás jako už kolikrát v minulosti Bjørn trochu rozptýlit. Z jeho telefonu se linula hudba a on si pobrukoval s ACDC jejich I put a finger on you. Nevěnovala jsem textu větší pozornost. Jenže pak na konci při zhruba desetinásobném opakování Bjørn nahradil on za in. Málem mi zaskočilo, když mi to došlo.

Mikael se nepokrytě smál a já z neznámého důvodu cítila, jak rudnu.

,,I put a finger in you...," opakoval stále dokola vlasáč namísto originálního on you.

Zachrochtala jsem smíchy, ,,Bjørne, to se tam nezpívá."

,,Ale já bych to tam teda dal. Po předchozím textu jako takovej finiš, co?"

,,Seš prasák."

,,Jakože Silvii stačí jeden prst?" ozval se Mikael a mně povyjelo obočí vzhůru. No to snad ne... Zastavte je někdo!

,,Eeeh!" zaskuhral Bjørn, ,,spíš dva... I put two fingers in you... la la la," zanotoval si a já vyprskla smíchy, i když mi tohle vtipkování přišlo přes čáru. Chudák Silvia. Sice už odcestovala a tohle se nedozví, ale nebylo hezké si takhle dělat na její účet srandu. A to jsem ji neznala.

,,Ty seš prostě hovado, fakt."

,,Tak taky bych si ten prst mohl strčit do svýho zadku, jako finiš, že jo, ale o tom bych asi nezpíval."

Plácla jsem se do čela a znovu se pokoušela potlačit smích bublající mi v krku. Nemohl by přestat mluvit? Prosím...

***

,,Může někdo velkej pomoct? Potřebujeme ještě pár rukou!"

Byla jsem poblíž dodávky a tak jsem natáhla ruce, abych pomohla. Odněkud zezadu se ozval neomylný osloský přízvuk.

,,Tyvole, krátkonohá, Sivert řekl někdo velkej! O co ty se snažíš?"

Domyslela jsem si k tomu protočení panenek kapitána chytráka. Jen jsem chtěla pomoct!

Po dopoledním mučení při výjezdu do kopce na kolečkových lyžích v soupaži, jsme si dali pauzu. Sešli jsme se mužské i ženské družstvo na stejném místě. Dál se pokračovalo na kolech, která nám tým přivezl naložená v dodávkách. Kluci měli naplánovanou delší trasu, my holky jely podobnou, jen s drobnou zkratkou. Ta drobná zkratka však znamenala rozdíl třiceti kilometrů.

Bylo hezké přihlížet zbytku reprezentace, jak se těší z pobytu v Itálii. Naše čtveřice už se tu cítila jako doma a prvopočáteční entuziasmus už jsme zpracovali. Anne si na nadmořskou výšku taky zvykla a výkonnostně se se mnou srovnala. Cloumala mnou zvědavost, jak si s tím poradí zbytek holek a musela jsem se hodně ovládat, abych nedala najevo pobavení, když jsem už při prvním dnešním výjezdu viděla, že ke konci Fridě a Rikke dochází dech.

Rikke jsem rozhodně nic takového nepřála, ale nedokázala jsem v mysli potlačit vzpomínku na Fridinu škodolibou poznámku ohledně klopýtání přes mé vlastní ego. Takové drobné klopýtnutí si klidně mohla sama vychutnat přímo v Alpách. Pocit zadostiučinění jsem nedovedla z nitra vystrnadit.

Trenéři nás měli pod kontrolou a doprovázeli nás. Dopoledne s námi na kolečkových lyžích makal Sturla a odpoledne na kole Torre. Ten druhý se vždy ujal přemístění dodávky a zároveň sloužil jako "zametač". Jel trasu za námi, připravený sbírat odpadlíky nebo vypomoci při případné technické závadě. Stine se povedlo píchnout, když zřejmě najela na nějaký ostrý předmět na silnici. Než by to sama vyřešila, ztratila by hodně času, takže jí Sturla vypomohl duši v kole vyměnit.

Jak se odpolední túra táhla a kilometrů v nohách přibývalo, bylo pro některé čím dál těžší držet se zbytku pole a tak jsme se roztrhali. Já s Anne a Tuvou jela v první skupince. Následoval Torre s Fridou a Rikke, se kterými původně jela i Stine, než píchla.

,,Sejdeme se na vrcholu," zněla Torreho slova.

S Anne jsme věděly, kde přesně se značka Passo Gavia nachází a jaký je průběh trasy. Střídaly jsme se na špici v udávání tempa. Tuva se schovávala za námi. Měla jsem velkou radost, jak to mně i Anne po předchozím týdnu s klukama šlape. Když jsme se však blížily nejvyššímu bodu průsmyku, cítila jsem, že moje nohy už se točí automaticky a svoji mysl jsem pouze nutila, aby kontrolovala balanc.

,,Jdeš dopředu?" zeptala jsem se zadýchaně Anne s nadějí v hlase.

,,To už nedám," odpověděla. ,,Promiň."

Zvedla jsem zrak k poslední zatáčce, za kterou se však ještě táhl kus mírnějšího stoupání. Nohy mi ztěžkly a s každým dalším otočením klik a s každým dalším opřením se do pedálů jsem si víc a víc přála stát konečně v cílových 2.652 metrech nadmořské výšky.

Vzduch se ani nehl a mně přišlo, že všude z okolí sálá nesnesitelné vedro. Ve skutečnosti však nebylo víc než dvacet stupňů. Na moment jsem sklonila hlavu a po tři nádechy jsem se soustředila jen na to, jak vzduch plní moje plíce. Pak jsem se napjala svaly, zvedla zadek se sedla a postavila se  do pedálů.

Poslední nejprudší metry jsem vyjela takzvaně s jazykem na vestě. Jakmile to však mírnější sklon povolil, trochu mátožně jsem se prodýchala, abych s přihlouplým úsměvem na tváři pokořila ještě čtyři sta metrů, poháněná myšlenkou na fakt, že dorazím k ceduli první.

Sice jsem málem spadla z kola, zatímco jsem uvolňovala nohy z nášlapů, ten úžasný pocit mi však nic nemohlo vzít. Podívala jsem se na svoje smart hodinky a zjistila, že jsem oproti minulému týdnu Gavio zvládla ještě rychleji. I přestože jsem cítila, jak mi pot teče po zádech, nedokázalo mi to zkazit radost.

,,Jak se vám jelo?" zajímalo Torreho.

Se všemi si plácl za dobře odvedenou práci. Můj triumfální výraz v tváři nešlo přehlédnout, ani chybně interpretovat. Nechala jsem ostatní, aby odpověděly.

,,Rozhodně jsi nepřeháněla, když jsi tvrdila, že ti vysoká nadmořská výška svědčí," konstatoval potom, když se holky věnovaly občerstvování a fotkám. Já stála bokem a čekala, až pojedeme dál. Sjezd z Gavia na Santa Caterinu naštěstí nebyl nejtechničtější s ohledem na cesty, které jsme jinak byli nuceni sjet, ale díry a občasný štěrk na cestě mi moc na sebejistotě nedodávaly, takže jsem už přemýšlela, za koho se schovám, abych neměla pocit, že za sebou někoho brzdím.

,,Je to tu super," usmála jsem se na Torreho, ,,Myslim, že bych tu byla ochotná zůstat na furt."

,,Nechystáš se nám pláchnout k italské reprezentaci, že ne?" zeptal se naoko podezřívavě trenér a stiskl mi rameno.

,,Ne, to bych si netroufla."

,,Já mám takový pocit, že by sis troufla úplně na všechno. Děláš neuvěřitelný pokroky."

Několikrát jsem na něj zamrkala, než jsem se vzmohla na reakci.

,,Vážně?"

,,Copak to nevnímáš? Nevzpomínáš si, jak jsi si na začátku rvala vlasy, že s ostatními neudržíš tempo a teďka je jednu po druhý předbíháš mílovými kroky?"

Rychle mi v mysli vytanuly vzpomínky na tuhé začátky v dospělácké reprezentaci, až mi z toho bylo na zlomek vteřiny nepříjemně. Trochu jsem se ošila, abych to ze sebe rychle setřásla, protože s tím vším byl spojený můj rozchod s Mikaelem, který mě vždycky naprosto dostal do kolen, sotva jsem na něj pomyslela.

,,Nepříjde mi to nijak... zvlášť... skvělý."

Torre zakroutil hlavou. Za to mně se vybavovaly věci, které stále ještě dělám špatně. Obtíže soustředit se na střelbu. Neschopnost držet se plánu a nenechat se vyhecovat moc brzo. Zklidňování tepovky při příjezdu na střelnici.

,,Jsi na sebe moc přísná," usmál se Torre. ,,Je dobrý být cílevědomý. Ale nebuď přehnaná perfekcionistka a dovol si být spokojená se svým výkonem."

,,Teď třeba spokojená jsem," přiznala jsem, ale nešlo mi to pořádně přes jazyk a cítila jsem, že se červenám. Vážně byl takový problém říct nahlas, že jsem hrdá na svůj výkon?

,,A naprostým právem," pokýval hlavou Torre. ,,Ale nemusíš takhle táhnout tým celý soustředění, chápeš, jak to myslím?"

Vyměňovali jsme si na moment přímý pohled z očí do očí. On věděl naprosto přesně, co tou chválou ve mně vzbudil. A hned se mě snažil odradit od toho, abych se během následujících dní naprosto zničila.

,,Jasně," pípla jsem a tušila, že i on v tu chvíli ví, že tohle nebyl příslib a s trochou štěstí mě nebude muset křísit hned při příští příležitosti.

***

Po večeři jsme se s Mikaelem procházeli městečkem. Ačkoliv jsem měla pocit, že mi odpadnou nohy únavou, kývla jsem na línou procházku. Na italské poměry jsme večeřeli příliš brzo. Jenže jsme po tréninku byli tak hladoví, že jsme nebyli ochotní čekat až do pozdních hodin.

U zelináře jsme očumovali čerstvé ovoce jako obvykle. Mikael tam někde objevil třešně. Cestou zpět k penzionu se s nimi ládoval, takže každou chvíli plival pecku. Byl okouzlující dokonce i při konzumaci ovoce, takže jsem po něm pokukovala a ani nedutala. V jednu chvíli mě napadlo, jak asi chutná a tak jsem se mu zavěsila na paži a našpulením rtů mu naznačila, ze chci pusu. Zastavil, ochotně se sklonil a políbil mě. Políbil mě asi jako svoji babičku, což rozhodně nesplňovalo můj požadavek.

Rychle jsem mu vjela rukou do vlasů, než se stihl opět narovnat do svojí výšky, a opět se přilepila na jeho ústa. Jazykem jsem mu olízla spodní ret a dala najevo, ze chci přístup dovnitř. Naše jazyky se pak konečně setkaly a chuť ovoce smíchaná s jeho slinami zaútočila i na moje chuťové pohárky. Ten mix se mi tak líbil, že jsem se tělem pokusila přitisknout blíž k němu. On se však jen zachechtal tím svým medvědím smíchem, někde tam hluboko v hrudi a se zářivým úsměvem se odtrhl. S jiskřičkami v očích si mě prohlížel a jeho maličko škodolibý výraz napovídal, že si mám nechat zajít chuť.

,,Ty seš tak zlej," stěžovala jsem si.

,,Strašně."

Znovu jsme vykročili vpřed. Ta příchuť se mi tak zalíbila, že jsem si chtěla dát aspoň to ovoce. Nastavila jsem ruku.

,,Dáš mi taky, prosím?"

Koukala jsem raději vpřed, abych nezakopla o vlastní nohy, jako se mi to občas stávalo, když jsem byla solidně unavená. V dlani mi přistálo něco lepkavého. Pohlédla jsem na to.

Pecka.

,,Ty seš hňup."

Jeho srdečný smích se nesl kolem. Byl spokojený sám se sebou. Musela jsem se k němu přidat, nedalo se mu odolat.

Pak jsem máchla rukou a vyslala pecku z dlaně jeho směrem. Trefila jsem, i když se na poslední chvilku pokusil uhnout.

,,Hej!" bránil se, ,,budu tam mít flek."

,,Nebudeš."

,,Ale jo. Za to přebíráš službu v praní prádla."

,,To teda ne! Tenhle týden jsi na řadě ty."

,,Nemělas házet tu pecku, mám tu flek."

,,Ty seš taky flek," protočila jsem panenky nad jeho přeháněním. ,,Nic tam nemáš."

,,Ale jo, mam! Koukni se zblízka."

Naivně jsem se naklonila, abych se podívala. A pak se se mnou svět zatočil.

Mikael mě popadl, aniž by upustil sáček s ovocem a pomocí mě neznámých chvatů, zřejmě brazilského jiu jitsu, anebo možná jen obyčejného chycení kolem pasu, mě povalil do trávy. Flek nechal flekem, přidal k němu pár dalších i na mém oblečení a konečně mě nechal do sytosti ochutnávat a probádávat jeho dutinu ústní.