Září

Přistoupila jsem k němu zezadu, lehce se dotkla jeho ramen a sklonila hlavu, abych se mohla podívat na obrazovku notebooku. Měl otevřený word a něco tam soustředěně zapisoval. Víc jsem vědět nepotřebovala. Zajímalo mě jen, jestli přede mnou nedal přednost někomu jinému.

Zabořila jsem mu nos do vlasů a usmála se, když mě pošimraly na tváři.

,,Em, mohla bys toho nechat, prosím?"

Zatrnulo mi, když se Mikael ozval tím nekompromisním tónem. Toužila jsem jen po kratičkém momentu jeho blízkosti. Namísto toho se mi dostalo symbolického klepnutí přes prsty za to, že ho vyrušuju od školní práce.

,,Jen se malinko přitulím," oponovala jsem mu slabým hlasem a chtěla ho tím obměkčit.

Místo pochopení si však Mikael povzdechl a stočil ke mně pohled. Kdyby koutky jeho úst nebyly věčně stočené vzhůru, vážně by vypadal naštvaně.

,,Žádal jsem tě, ať se jdeš dívat na film s Anne. Nebo cokoliv jinýho. Fakt se na tohle potřebuju soustředit."

Ztěžka jsem polkla a cítila, jak se mi okamžitě zrádné slzy hrnou do očí. Nesnášela jsem tuhle svoji emoční labilitu, kdy jsem se zvládla z každé pitominy rozbrečet.

,,Fajn," hlesla jsem sotva slyšitelně a semkla rty pevně k sobě. Věděla jsem, že by si jinak všiml, jak se třesou.

Škubnutím moje ruce opustily jeho ramena a rychle jsem se otočila na patě. Zastavilo mě však sevření na zápěstí. Srdce mi přece jen poskočilo radostí.

,,Chápeš to přece, že tuhle práci potřebuju dodělat?"

Ano, jistě. Snažila jsem se chápat, jak důležité to pro něj je, i když mě samotnou zájem o vlastní studium míjel velkým obloukem. Někdy přímo obřím.

Kývla jsem.

,,Vynahradím ti to. Dobře?"

To si teda piš, že mi to vynahradíš, krasoni.

Opět jsem kývla, že rozumím.

,,Možná bys taky mohla kouknout na něco do školy, hm? Co ty na to?"

Nálada mi poklesla o dalších několik stupňů směrem k bodu mrazu. Namísto kývnutí jsem stáhla rty opět do úzké linky a cítila, jak původní zklamání z Mikaelova odmítnutí moji přítomnosti nahradila vlna podráždění.

Ušklíbla jsem se, ,,Ne, myslim, že se zabavím jinak. Tak zatim."

Vyškubla jsem svoje zápěstí z jeho měkkého sevření a otočila se opět na patě k odchodu. Tentokrát však k odchodu pryč z našeho pokoje, aby mě nedejbože nepopadla opět chuť na něj sahat.

,,Jen jsem myslel, že by ti to neuškodilo," prohlásil ještě a já se zarazila v pohybu.

Vlna ve mně se přímo vzbouřila a já se prudce nadechla. Věděla jsem však okamžitě, že jestli něco řeknu nahlas, budu toho později litovat. Vědomě jsem pomalu vzduch vypustila z plic přes zaťaté zuby a vydala se opět směrem do chodby. Namísto slovního smeče jsem nechala dveře zapadnout s mocným bouchnutím za svými zády a v žabkách ťapkala penzionem. Netušila jsem, kam vlastně jdu.

****

Šourala jsem se, co noha nohu mine, podél říčky nazývané Spöl, a hlavou mi vířily myšlenky. Moc dobře jsem věděla, jak Mikaelovi na studiu záleží. Brala jsem to, jak to je a jednoduše se snažila na to ani moc nepřevádět řeč, protože pak akorát mezi námi dvěma vznikla podivná intelektuální propast, kterou jsem nedovedla překonat.

Oproti soustředění na studium mi jeho záliba ve čtení velmi imponovala. Zvlášť protože jeho schopnost nainstalovat svoje tělo do sexy bohémské polohy vleže s knihou v ruce... uhm, mi způsobovala příjemné vlny kdesi dole v mém nitru.

Jenže můj nezájem o vzdělávání se, které pro mě bylo jen nutné zlo, a pokusy porozumět věcem, o kterých mi někdy chtěl vyprávět, ale pro mě zněly jako bzučení včelího úlu, způsobovaly podivnou bariéru, se kterou jsem si nevěděla rady.

Žabky na mých nohách pleskaly s každým krokem o moje chodidla a čím dál víc jsem cítila lezavo, jak se od říčky směrem k pěší stezce táhl chlad. Objala jsem se pažemi kolem hrudi. Nechtělo se mi vracet, ale ještě míň jsem měla chuť se nachladit a propást následující intenzivní dny tréninku.

S odfrknutím jsem se zastavila a rozhlédla kolem. Chtěla jsem nad tím nepatrným incidentem, který jsem způsobila svou neschopností poskytnout Mikaelovi dostatek prostoru pro vlastní seberealizaci, mávnout rukou a jít dál. Jenže mi to nešlo.

Štvalo mě totiž, že mi jako malému dítěti radil, že bych se taky měla věnovat studiu. Zatím netušil, že jsem plánovala odložit svoje studium a odevzdání bakalářky, jen abych se tomu v zimě téměř nemusela věnovat, určitě by se mi pochopení nedostalo. On sám to zvládal levou zadní a učení pro něj znamenalo odreagování od biatlonu. Já to tak neviděla. Pro mě učení znamenalo stres navíc, protože mi to vůbec nešlo do hlavy a akorát jsem se trápila.

Jak jsem tam tak stála opuštěná uprostřed cesty, před mýma očima se valila voda v říčce, což způsobovalo příjemný, uklidňující šum. Zavřela jsem na chvíli oči a naslouchala. Promítla jsem si nejšťastnější okamžiky s Mikaelem. Momenty bezstarostnosti a čistého potěšení ze vzájemné blízkosti. Hned mi bylo líp.

Předsevzala jsem si, že Mikaelovi ještě ponechám trochu času na učení, usadím se zatím v pensionu na bárek, který zažil už lepší časy a pak se mu omluvím, že jsem ho vyrušovala. Zhluboka jsem se nadechla už poněkud chladného večerního vzduchu, abych tím upevnila svoje rozhodnutí a rázným krokem jsem vyrazila zpět, co mi jen žabky dovolily, abych se pokusila zahřát.

Na konci jednoduchého baru v našem pensionu seděli dva staří muži a se zájmem přihlíželi, jak se jdu posadit na stoličku. Třela jsem si paže, abych se pokusila zahřát a hlasitě jsem je pozdravila pro případ, že už jim stáří otupilo sluch. Zamumlali odpověď a kývli mi synchronizovaně hlavami.

Pan domácí, Ital blížící se 60 letům, mi dal chvíli na rozkoukání a pak se přišel přátelsky zeptat, co si dám k pití. Váhala jsem. Nechtěla jsem pít alkohol, ale dát si večer džus by působilo divně. Poněkud se to ve mně pralo.

V tu chvíli vrzly vchodové dveře penzionu a krátkým pohledem přes rameno jsem zjistila, že dotyčný má figuru až nápadně podobnou Bjørnovi. Vrací se z rande? Rychle jsem stočila hlavu zpět a vychrlila na pana domácího, že bych si dala aperol. Musela jsem to zopakovat, protože jsem si zřejmě šlapala na chladem ztuhlý jazyk a pán mi nerozuměl.

Když pochopil, se vztyčeným ukazováčkem a hlasitým aha! se ke mně otočil zády, aby nápoj připravil.

Pohled na siluetu ve dveřích mi v duchu vyvodil vzpomínku na dnešní den, kdy jsem při výživném výšlapu na vrchol Monte della Neve v 2.785 m.n.m. vyhrožovala Mikaelovi mučením a bolestivou smrtí, pokud nahlas vyřkne, jaký trest jsem si musela slíznout za prohru v naší soukromé sázce. Měl totiž děsnou chuť se tím pochlubit, a já se jen z pomyšlení na to, jak jsem u toho musela vypadat, propadala studem do země.

Vedle mě se z ničeho nic zjevil stín a vytrhl mě tak z myšlenek. ,,Ty chlastáš?"

,,Co je ti do toho?"

,,Sama?"

Protočila jsem panenky. Teprve pak jsem k němu otočila hlavu. Stál blíž než jsem čekala, takže jsem několikrát zamrkala, abych nespadla ze stoličky.

Za barem bylo slyšet lopatičku nabírající z kostkovače led a následné žblunknutí, když je barista v letech přimíchal do nápoje. Pak papuče zavrzaly o podlahu a sklenička přistála přede mnou na barové desce.

,,Prego, signora. Alla salute. Signore?"

Bjørn ode mě odlepil zrak, kterým se zřejmě snažil vypátrat v mé tváři, proč mě tu našel samotnou.

,,Una birra, per favore."

,,No neke, ty si umíš objednat italsky jo?"

,,Jo. Ale jenom pivo."

Musela jsem se ušklíbnout. V restauraci si nechával od Anne přeložit snad každé slovo z jídelního lístku. A když na talíři našel něco, o čem neměl tušení, že by se to v receptu mohlo nacházet, hned jí to podsouval jako chybu. Bylo s ním vážně těžké pořízení jak s malým dítětem.

Bez ptaní si přitáhl nejbližší volnou stoličku a když dosedl, opřel si loket o bar. Znovu se mi zadíval do tváře.

,,Tak co?"

,,Co co?" rozhodla jsem se hrát hloupou a neusnadnit mu to. On mi taky nikdy nic neusnadňoval a hrál si na tajemnýho. Sjela jsem ho pohledem. Od kostkované košile, kterou měl přes, k mému překvapení, černé tričko a džíny s poněkud přehnanými dírami na kolenech, která mu z nich čouhala s spolu s boulícími se stehenními svaly.

,,Kde máš toho svýho boha?"

Uvědomila jsem si, že já sama na sobě mám šedivé tepláky a široké, poněkud oválené tričko. Věci, v kterých jsem se válela na pokoji, než jsem z něj utekla.

Pokrčila jsem rameny, ,,Asi tam, kde se většina bohů nachází."

Prstem jsem ukázala vzhůry. Ukazovala jsem do patra, ale mohlo to působit, že ukazuju směrem k nebi.

Na barové desce s ťuknutím přistála pivní sklenice.

,,Prego, signore. Alla salute."

Usmála jsem se na pana barmajstra a chopila se konečně skleničky, že se napiju. Ťukli jsme si.

,,Na zdraví."

Soustředila jsem se na sladkou chuť aperolu a urputně se snažila vytlačit z hlavy to, na co se ptal vlasáč. Možná bych mu prostě mohla začít vyprávět nějakou přihlouplou historku a on by na to jednoduše zapoměl.

Sotva jsem však odložila sklo a nadechla se, zjistila jsem, že na mě nepřestal upírat ten svůj orlí zrak v barvě modrozelené s nepatrnou příměsí hnědé.

,,Pohádali jste se?"

Rozhodla jsem se to ignorovat. Mikael mi po dnešním výšlapu vyprávěl, že se mu povedlo z Bjørna vytáhnout, že ta tajemná sexy dívka z restaurace není Italka, ale Rakušačka, která studuje v Salzburgu. V tu ránu mě napadlo, že jestli ho chci vytočit, nejlépe se mi to povede, když se zeptám na ni.

,,Kde máš tu roštěnku z Rakouska?"

Hned jak jsem to vyslovila, odkašlala jsem si, protože mi došlo, že jsem zrovna vykecala zdroj svojí informace.

,,Tam, kde se roštěnky obvykle nacházej. V sedmým nebi..." odsekl sebevědomě a zcela jednoznačně tak hovořil o svých schopnostech uspokojit ženu. Málem mi zaskočilo. ,,Tak mluv a nesnaž se odvést řeč jinam, jinak mě nasereš," upozornil mě zřetelně, že můj naivní záměr se mi ani trochu nepovedl.

Odfrkla jsem si a rozhodla se, že se mi bude líp mluvit, když se na to napiju.

,,Neříkal jsi, že se neotáčíš za každou sukní?" zeptala jsem se na otázku, která mi od přepadovky u dveří jeho pokoje vrtala hlavou. Následně jsem usrkla z nápoje.

,,Však se taky neotáčím za každou. Ale nejsem mnich, to sis snad všimla," utrousil netrpělivě. A měl naprostou pravdu. Otáčel se až za každou druhou sukní.

,,Myslim, že tohle mam u tebe," pokračoval, zatímco jsem lemtala aperol. ,,Víš, kolikrát už jsi se mě vyptávala ty na kdejakou ptákovinu? Podle mě si odpověď zasloužim. Tak spusť."

Několikrát jsem mezi prsty protočila skleničku, kterou jsem právě postavila na bar. I v tomhle měl pravdu. Ani jsem nedovedla spočítat, kolikrát jsem se ho vyptávala na osobní otázky, na které evidentně neměl chuť odpovídat. A přesto odpověděl. Teď jsem se cítila nepříjemně já a nechtělo se mi vyprávět, co se stalo za zavřenými dveřmi našeho pokoje.

,,Máš pravdu," povzdechla jsem si. ,,Ale nejde o nic zásadního."

,,Nevadí. Chci to vědět. Nečekal bych, že na baru... a samotnou, potkám zrovna tebe."

Zakroutila jsem hlavou. ,,Rušila jsem Mikaela od učení, tak mě prosil, jestli bych si nemohla najít nějakou zábavu, aby měl klid."

Bjørnovi povyjelo obočí vzhůru. ,,Tak tě poslal pryč?"

,,Ne!" zastala jsem se rychle Mikaela. Nechtěla jsem, aby ho stavěl do špatného světla. Nakonec jsem to byla já, kdo mu nedokázal dopřát prostor. ,,Takhle to nebylo... Prostě jen navrhl, ať jdu za Anne nebo tak něco, aby se mohl soustředit."

,,Takže tě vyhodil."

,,Přestaň!" plácla jsem ho po předloktí. ,,Tak to nebylo."

,,Sedíš sama na baru, takže asi to tak nějak bylo."

Jeho tvář se protáhla ve výmluvné grimase. Zdálo se, že se mu to nelíbí a nesouhlasí s tím. Což mi připomnělo situaci z doby nedávné a neváhala jsem dlouho, jestli to vytáhnout.

,,Nebylo," měla jsem chuť si ještě i dupnout, ale rozhodla jsem se pro vytažení jokera z kapsy, ,,to tys mě vyhodil, když jsem ti chtěla pomoct, pokud si dobře vzpomínám. Vyhození vypadá trochu jinak."

,,Co to má do prdele znamenat?! My snad nejsme pár," rozhodil s odmítavým úšklebkem rukama vlasáč a pak se radši napil piva.

,,Ne, nejsme. Ale vyhodil jsi mě. Mikael mě nevyhodil. Odešla jsem dobrovolně."

,,Jasně. Já jsem hajzl. Mikael je svatej," shrnul to suše kapitán Dlouhovlas, když odstavil sklenici, ,,máš pravdu, už ti nebudu odporovat. Ale já bych teda svojí holku fakt nevyhodil a nenechal ji někde pobíhat samotnou."

,,Fajn. To jsem ráda," souhlasila jsem s uzavřením tématu. Jeho ochranitelský dodatek se mi líbil, ale trochu jsem se zdráhala tomu věřit. Jenže Bjørn nikdy neříkal něco, o čem nebyl skálopevně přesvědčený. ,,Ale to o hajzlovi jsi řekl ty. Ne já."

,,Samozřejmě. Ty sis to jen myslela."

Uchichtla jsem se, ale už jsem na to nic neřekla.

Zavládlo mezi námi ticho. Já civěla na orosenou skleničku aperolu a přemýšlela, jestli už má Mikael tu svojí práci hotovou. Nemohla jsem se ho ani zeptat, protože jsem při rychlém odchodu zapomněla jak na telefon, tak i na kartu od pokoje. Když jsem bokem zkontrolovala, čím si krátí chvíli Bjørn, zjistila jsem, že pozoruje přes moje rameno staříky na opačné straně baru.

,,Líběj se ti?"

,,Hm?"

,,Ti dědečkové, ptám se, jestli se ti líběj?"

,,Strašně," utnul stroze. ,,Až budu v jejich věku, taky budu takhle po večerech vysedávat u piva."

Zasmála jsem se představě dědečka Bjørna s prošedivělými vlasy na ramena, s hůlkou opřenou vedle o bar a lemtajícího každý večer chmelový mok.

,,Co se směješ?" protestoval, ale přitom se na mě usmál a očima se zase vrátil ke šmírování. ,,Tak se pochlub, jak se vidíš ty, až budeš v důchodu, hm?"

Trochu jsem nakrčila obočí, jak jsem se snažila zamyslet. Nedovedla jsem si ani vzpomenout, jestli jsem o tom někdy přemýšlela. Spíš ne. Co bych vlastně chtěla dělat, až budu stará?

,,Nevím... asi budu mít tak deset až dvacet koček a budu doma zašitá s nima."

,,Hmmm, tak tenhle typ ty seš."

,,Jakej typ?" podivila jsem se.

,,No ten!"

,,Nechápu."

,,Kočkomil."

,,A to je špatně?"

,,Ne. Ale já mám radši psy."

,,Taky mam ráda psy. Hlavně Micka."

,,Teď se snažíš vlichotit a to je pěkně trapný."

,,Vždyť tady ani neni. Jen ti říkám, že mam ráda tvýho psa. Nic víc."

,,Bohužel mám pocit, že tě má taky rád."

,,Proč bohužel?" zeptala jsem se dotčeně a on se pobaveně zasmál.

,,Chci aby měl rád jenom mě a byl mi věrnej," vysvětlil vlasáč a ke konci už se svým slovům sám smál. Přidala jsem se a chvíli jsme se té blbině chechtali, než jsme se vrátili k pití.

,,Jsem ráda, že ses tu tak náhodou objevil," špitla jsem pak a do tváří mi začalo stoupat horko z toho, že jsem to vážně řekla nahlas.

Ucítila jsem na sobě Bjørnův pohled a snažila se ho vydržet. Copak na to nic neřekne? Nenápadně jsem zvedla oči od barové desky k jeho tváři a naše pohledy se střetly. Teprve pak promluvil.

,,Taky jsem rád, že jsem tě tu našel," poznamenal a já se ještě vděčně usmála. Doopravdy jsem se mu cítila být vděčná za jeho přítomnost. A dokonce i za to, že mě přinutil povědět nahlas, co se stalo. Díky tomu mi to přišlo víc jako banalita, kterou lze rychle smést ze stolu.

,,Kdoví, co by se stalo, kdybys tu dál vysedávala sama," pokračoval už zase humorem protknutým hlasem Bjørn, ,,ještě by se tě jeden z těch seniorů pokusil svést. Myslim, že si tě prohlíželi."

Musela jsem se smát. Kam na tyhle nápady chodí?

,,To určitě. Spíš se jim líbí naše blond vlasy," poznamenala jsem a otočila se na dědečky, kteří zrovna naslouchali panu domácímu, vyprávějícímu nějakou důležitou historku, protože souhlasně kývali hlavami.

Hodila jsem do sebe zbytek nápoje, připravená vrátit se do pokoje k Mikaelovi. Mávla jsem rukou, abych na sebe upozornila pana domácího. Pak jsem naznačila rukou psaní a ukázala na nápoj. On mávl rukou, což jsem pochopila jako souhlas, že mi to připíše na pokoj.

,,Va bene, signora! Buona serata!"

Netušila jsem co říká a tak jsem se zase usmála a zvolala Buona notte. Když jsem se otočila na Bjørna, zrovna do sebe taky kopl zbytek piva. Vyrazili jsme z baru po schodech do prvního patra, kde se nacházely naše pokoje. Někde uprostřed chodby si vlasáč říhnul takovým stylem, že se to vrátilo v ozvěně.

,,Dobytku."

,,Na zdraví," plácnul on a smál se vlastnímu krknutí.

,,Vy chlapi jste někdy prostě nechutní. Jak sami se sebou vůbec vydržíte? Prozraď?"

,,Těžko, Anežko."

,,Sám nevíš, viď," drkla jsem ho do ramene.

,,Nemůžu ti prozradit všechny chlapský tajemství. To by nešlo."

,,Aha. Tak dobrou noc, Bjørne."

,,Dobrou noc, Emilie," vrátil mi ve stejném duchu.

Naposledy jsem mu věnovala malý úsměv a vydala se směrem doleva chodbou. Sotva jsem udělala pár kroků, musela jsem se znovu zastavit.

,,Emi!" houkl ještě polohlasem.

,,Co?" zeptala jsem se nevrle.

,,Mam pro tebe super radu. Chceš jí slyšet?"

,,Ne. Chci jít spát."

,,No, o to právě jde."

Netrpělivě jsem se na něj zašklebila. Vymáčkni se nebo zmiz.

,,V těhlech situacích pomáhá nejlíp sex na usmířenou."

Protočila jsem panenky.

,,Nebuď nevděčná. To je ta nejlepší rada jakou jsi dneska dostala."

,,Děláš, jak kdyby jsi s tímhle měl kopu zkušeností."

,,Ani nevíš jak."

Ofrkla jsem si, ,,dyť jsi sám."

,,Na usmiřování nepotřebuješ pevnej vztah," mrkl na mě a zmizel.

Trochu jsem vyvalila oči a otočila se jako robot zpět po směru, kudy jsem se předtím chystala vyrazit. Zaťukala jsem a nemusela ani moc čekat. Dveře se otevřely. A v nich stál bůh. Totiž Mikael samozřejmě.

,,Ahoj broučku," pípla jsem.

,,Ahoj, ještě že už jsi přišla, normálně jsem se chystal zalarmovat mezinárodní pátračku, když jsem zjistil, že jsi tu nechala ležet telefon."

,,Mohls chvíli volat sám se sebou, to je taky super," poznamenala jsem trapně a padla mu kolem pasu. Odšouchal nás oba ze dveří pryč, aby mohl zavřít.

,,Promiň, že jsem byla otravná," zahučela jsem do látky jeho trička dostatečně hlasitě, aby mě slyšel. Nemohla jsem přestat nasávat jeho vůni.

Pohladil mě po vlasech a já hned pookřála.

,,To je v pořádku. Neměl jsem bejt tak protivnej, to sis nezasloužila."

Zvedla jsem k němu tvář a usmála se. On na mě shlížel dolů a vypadal ještě trochu ustaraně.

,,Všechno v pořádku?"

,,Byl jsem tě asi před hodinou hledat, ale dole jsi nebyla, tak jsem nevěděl kam jsi šla. Kdes byla?"

,,Nejdřív jsem se šla projít a pak na bar."

,,Na bar?"

,,No."

Podezřívavě přimhouřil oči a došlo mu, že vypadám nějak moc rozvláčně.

,,Cos pila?"

,,Aperol," usmála jsem se spokojeně od ucha k uchu.

,,Sama?"

,,Ne, přišel tam kapitán Dlouhovlas, jak se vracel od tý svý rakouský rajdy."

,,Prosim?" Mikael vykulil oči a když si spojil souvislosti, rozesmál se na celé kolo. ,,Ta rajda se myslim jmenuje Silvia."

,,Myslíš?"

No ne? Že by si Bjørn dokonce pamatoval její jméno a zmínil ho před Mikaelem? Radši jsem se moc dlouho nepozastavovala nad tím, co všechno si ti dva asi vyprávěli.

,,No, paměť mám docela dobrou. Tak pokud to jméno nezkonil Bjørn, tak se tak jmenuje."

,,Dobře. I rajdy mívaj jména. Tak se teda vracel od Silvie," změnila jsem polohlasem a bez většího zájmu svoji původní výpověď a dál se mačkala k jeho svalnatému tělu.

Rukama jsem hladila jeho široká záda, až jsem sklouzla na bedra a pod tričko. Jeho ruce napodobily moje počínání a během chvilky se vydal na průzkum mého klína.

,,Hmm.. Kaktus," ozval se pobaveně.

,,Jé, promiň."

,,Už zase?"

,,Jste říkali, že zejtra jdeme zase na kolo."

,,No to asi jo."

,,Tak proto. Akorát jsem pak bolavá, když se čerstvě oholím."

,,Hm. Nevadí. Ale jazyk si popíchat nechci. Takže žádná lízačka dneska."

,,To nevadí."

,,Fakt?"

,,Jako fakt."

,,Čekal bych, že řekneš, že i já mám na jakýkoliv olizování zapomenout?"

,,Ne, to ne. To bych byla sama proti sobě."

,,Jak to myslíš?"

,,Olizuju tvoje tělesný části příliš ráda na to, abych tvrdila, že nic takovýho dělat nebudu."

,,Hmmm," zamručel navnaděně. ,,To mi lichotí."

,,Vlastně si myslím, že to je takový privilegium, že můžu olizovat tělesný části Mikaela Halvorsena."

Znovu se hlasitě rozesmál a pomalu mě manévroval směrem k ložnici.

,,Věřím, že by si všechny ženy světa chtěly líznout."

,,Tak určitě. Ale privilegium máš ty, takže můžeš začít."

Povalil mě na postel a zvědavě přihlížel, co budu dělat. Zaváhala jsem, jestli se na něj vrhnout, nebo ze sebe nejdřív strhat oblečení.

,,Jinak jsem teda myslel, žes říkala, že tvý privilegium je, že můžeš dělat biatlon."

,,Jojo. To taky. Je to moje oblíbený slovo... A ty se zas cítíš privilegován, že můžeš studovat. To se máme, ňoumíku, co?"

Mikael strnul a zůstal na mě mlčky hledět. Taky jsem se zarazila v sedě a čekala, co se bude dít dál.

,,Říkáš to, jak kdyby na tom bylo něco špatně," udeřil na mě o poznání důraznějším hlasem, až ve mně hrklo.

Samozřejmě, že si všiml, že studiu nevěnuju ani o myšlenku víc, než je nutný. Neznamenalo to však, že bych si myslela, že máme všichni zůstat analfabeti. Někdy jsem se však ke škole stavěla tak odmítavě, až to tak mohlo působit.

,,Ne!" vyřkla jsem rychle, ,,takhle jsem to přece vůbec nemyslela. Chtěla jsem říct, že ta výsada tkví v tom, že každý můžeme dělat to, co si přejeme. Není to tak?"

,,Je. Přišlo mi jen, že si do mě chceš rejpnout. Kvůli... tomu učení předtím."

,,Ne. Vždyť jsem se omluvila za to rušení. Budu se příště víc snažit."

,,Fajn," zakončil naši diskuzi, ale mě nepřišlo, že by skončil.

,,Ještě něco?" zeptala jsem se a doufala, že bude moji otázku negovat. Čekala jsem však zbytečně.

,,Od jedný do deseti. Jak moc tě štve, že Bjørn spí s tou holkou?"

,,Prosim?" nebyla jsem si jistá, že mu rozumím správně. Celá ta situace najednou nabrala nových rozměrů. Šlo o to, že žárlí Mikael na mě nebo šlo o to, jestli já žárlím na rakouskou roštěnku?

,,Rozumělas mi správně, netvař se tak."

,,Dobře," kývla jsem. ,,Chceš odpověď?"

,,Jasně."

,,Jedna jako je mi to jedno a deset jako strašně mě to štve?"

,,Třeba tak nějak."

Chvíli jsem na něj hleděla, jak tam naproti mně stojí a vypíná se do výšky. Byl krásný jako vždycky. Malinko odrostlé vlasy mu padaly roztomile do čela a koutky úst stočené vzhůru jako vždy. Co se asi dělo v té hlavince za tím krásným snědým čelem? Přijdu na to vůbec někdy?

,,Dobře. Tady je moje odpověď," pokývala jsem hlavou a nadechla se, abych sebrala odvahu a nedala pokud možno najevo, jak moc mě jeho otázka vůbec naštvala. ,,Nula! Je mi to totiž ukradený, víš? Může si spát s kým chce. Jsme jenom kamarádi, jestli sis toho nevšiml."

Pak jsem vyskočila z postele, prosmýkla se kolem něj a znovu mířila ke dveřím.

,,Em, promiň," ozvalo se a kolem zápěstí mě opět pevně sevřela jeho obří ruka.

Nikdy jsem nepřestala žasnout, jak drobně moje ruce vedle těch jeho vypadají. I teď jsem hleděla na jeho dlouhé prsty obepínající mé zápěstí. Fascinoval mě jak kontrast tělesné velikosti, tak i barva jeho pokožky. Byl tak nádherně opálený.

Zmučeně jsem si povzdechla. Teď už jsem si byla jistá, že žárlí. I když jsem to věděla už od chvíle, kdy Torre navrhl, abych s klukama trénovala, znovu mě to zaskočilo. Kdykoliv jsme však byli pohromadě, choval se Mikael tak klidně, že mě ani nenapadlo, že by mu snad moje přátelství s Bjørnem mohlo vadit. Neměla jsem však chuť to řešit, ani ho ujišťovat, že se nemá čeho bát. Říkala jsem mu snad každý den, že pro mě existuje jen on, ale teď jsem pochopila, že tomu úplně nevěří.

,,Promiň. Jasně, že ti promíjím. Tak proč se na to sakra vůbec ptáš?"

Tentokrát ztrápeně zavyl on. ,,Nemůžeme to nechat bejt? Neměl jsem nic říkat. Vážně se omlouvám."

,,Ne, nemůžeme," zakroutila jsem hlavou. ,,Proč jsi to najednou vytáhl?"

Povzdechl si, než odpověděl, ale moji ruku zjevně odmítal pustit. Bál se, že uteču.

,,Nazvalas jí rajdou," připoměl mi a na moment zavřel oči, snad jakoby musel sebrat sílu nebo odvahu, aby mluvil dál. ,,Přitom jí vůbec neznáš. Tak... mi přišlo, že na ní žárlíš nebo tak něco."

,,Aha. A to tě napadlo ve chvíli, kdy jsme se spolu chystali hupsnout do postele?"

Tentokrát si volnou rukou zakryl tvář a trochu svěsil hlavu. Začínalo mi ho být líto. Došlo mi, že bych měla přehodnotit svoje chování. Ani jsem netušila, že by mu tak strašně mohlo vadit, jak si s Bjørnem rozumím. Ve vtípkách se k nám přidával a sám mě rád zlobil a škádlil. Myslela jsem, že je to všechno v pořádku.

,,Fajn. Nechme to být," potřásla jsem hlavou a nejistě přešlápla z nohy na nohu. Najednou jsem nevěděla, co si počít. Nechtěla jsem se k němu lísat, byla jsem ještě dost nabroušená.

,,Dobře."

Mikael však byl úplně jiného mínění. A na moje nechtění nedbal ohled. Přitáhl si mě a začal mě naléhavě líbat. Tiskl mě k sobě, dobýval moje ústa i zbytek těla. Z každého dotyku a pohybu jsem cítila, jak moc mě potřebuje. Pak mi došlo, že tohle měl Bjørn namysli, když mluvil o sexu na usmířenou.