Květen

Na ranní trénink jsem vyrazila celá rozechvělá a nervózní. Na stadionu, kterému vévodil obří skokanský můstek, jsem zaparkovala a vytáhla z auta svoje sportovní vybavení. Do kabin jsem se vlekla celá ztuhlá napětím, co noha nohu mine.

V šatně jsem byla mezi prvními a přivítala se s dvěma hnědovlasými dívkami, které už tam byly a převlékaly se. Frida a Tuva. Dvacet čtyři a dvacet pět let. Koukala jsem po nich s očima na šťopkách a v duchu si uvědomila, že si už brzy budu zvykat na pohled na jejich záda, mizících mi z dohledu.

,,Mělas dobrou sezónu," poznamenala uznale Tuva.

Překvapeně jsem mrkla a vděčně se usmála. Hned jsem se cítila trochu míň méněcenná.

,,Děkuju. No, vám to šlo asi ještě líp, když jste si mohly vyzkoušet start ve svěťáku."

,,Jo, to bylo tak jako za odměnu, ale na stálý starty to nestačí. Protlačit se tam je fakt boj," přidala se Frida.

,,Musí to být asi dost zážitek startovat před těma zaplněnýma tribunama."

Vůbec jsem si nedovedla představit, jak se u toho závodící sportovci cítí a jak se pak dokážou soustředit na výkon, když kolem všechno bouří a hlučí. V hlavě jsem si představila trať v Holmenkollenu u Osla, kam jsem chodila každoročně na světový pohár aspoň jako divák s celou rodinou. Bylo to neuvěřitelný.

Měla jsem jejich výsledky docela nastudovaný, takže jsem věděla, že právě Frida si loni "vytáhla jokera", protože v Novém Městě na Moravě si zazávodila nejen ve sprintu, ale taky v ženské štafetě místo zraněné Synn, a získala tak na svém prvním světovém poháru rovnou první zlatou medaili ze svěťáku.

,,Je to nejdřív docela hustý, musíš se naučit to odfiltrovat hlavně na tribuně, když diváci povzbuzujou na střelnici svoje domácí a hučej v úplně jiným tempu, než jak střílíš," pronesla zasněně Tuva, zatímco si vlasy stahovala do ohonu. ,,Uvidíme se venku."

Její rychlé ukončení konverzace mě trochu rozhodilo, a začala jsem se radši zase věnovat svým věcem. Jenom malá zmínka o závodech a hned ve mně to zažehlo chuť po závodění. Alespoň na chviličku jsem tak zapomněla na svoje předčasné obavy ohledně dnešního dne.

Postupně do kabiny přišla i Anne, a hned po ní Stine s Rikkou, které jsem už znala. Poslední se přihnala jako tornádo Kristin, která asi díky svým rodičovským povinnostem lehce nestíhala.

,,Čau všichni," vyhrkla, mrskla do rohu tašku, z které stihla vytáhnout lahev a následovala nás na stadion za trenérem.

,,Já jsem Emilie," pokusila jsem se poněkud nejistě získat si její pozornost.

,,Ah! Ahoj. Kristin," stiskla mi ruku pevným stiskem, ,,těší mě. A promiň, vůbec jsem si tě nevšimla."

,,Koukám, žes měla naspěch."

,,Jo, klasika," mávla rukou, jakože to není žádná výjimka.

Přivítaly jsme se všechny s trenérem, Torre Holmem, zatímco mezi mými kolegyněmi vládla čilá konverzace, takže to kolem mě bzučelo jak v úle. Trochu bezradně jsem stála vedle nich a čekala, čím začneme. Abych si užila trochu pozornosti ostatních, ze zamyšlení mě vytrhl trenérův hlas.

,,Emilie? Můžeš na vteřinku?"

Zmateně jsem si odkašlala a vyrazila jeho směrem, ,,jo."

K mému překvapení holky konverzaci nepřerušily a dál nad něčím juchaly a rozjímaly, teprve po chvíli mi došlo, že jim Kristin ukazuje obrázky svého synka. Netušila jsem, proč si mě k sobě Torre volá, ale jelikož s ostatními se narozdíl ode mě znal z předchozí sezóny nebo ještě dýl, zřejmě potřeboval vyplnit nějaké informační mezery.

,,Díky za zaslání těch vyplněných tréninkových plánů. Koukám, že to bereš fakt vážně, to je dobře. Dodržovala jsi i ty doporučený volný dny?"

Pohlížela jsem na něj s vykulenýma očima a děsila se, s čím ještě přijde, takže jsem se rozhodla zalhat. ,,Ano, jistě."

,,Dobře," Torre na mě krátce vzhlédl od papírů, které držel před sebou v ruce. Vlastně na mě spíš shlédl, protože byl o černovlasou hlavu vyšší než já. Měl štíhlou postavu, s úzkými rameny a dlouhýma nohama. ,,No, všechno je v pohodě. Jen by se mi líbilo, kdybys trochu obměňovala disciplíny. Jako příklad ostatní během individuálních tréninků choděj na skialpy, na kolo. Kristin plave. Frida vesluje... Ale určitě jsi četla výčet. To je jen pro příště," zkoumavě přelétl pohledem mojí tvář a teprve v tu chvíli jsem si uvědomila, že na něj třeštím oči a nemrkám.

,,Okay."

,,Od teď to budeme spolu probírat, takže tam tu obměnu dostaneme, neboj."

,,Hm," nechtělo se mi nahlas říkat, že obměnu nechci, že jsem si v individuálním tréninku schválně prosadila své, i když do mě Mikael hučel, ať s ním jdu na kolo a podobně. Pro mě totiž bylo vrcholem blaha vydat se s ním autem někam za sněhem a jít na běžky.

,,Podle těch informačních podkladů máš všechno? Důležitý je silniční kolo, aby vážně odpovídalo zadaným požadavkům, ulehčíš si tím práci a spíš se srovnáš s ostatníma. V juniorský přípravě jste asi společně na kole tolik netrénovali, pokud vím?"

Kývla jsem a s nechutí si uvědomila, že jízda na kole bude vydatnou součástí letních tréninků, ,,ne, až tolik jsme na něm nenajezdili. Teda... neumím to posoudit, nevím, kolik jezdíte vy tady..."

Torre se usmál.

,,Už ne vy, ale my, teď patříš k nám. No, na kole jezdíme společně, aspoň si občas prohodíme role a můžete prohnat vy mě," trenér na mě povzbudivě mrknul. No mě z toho spíš jala hrůza, že budu muset šlapat na kole a on mi bude v zádech. ,,Tak vítej mezi námi. Můžeš jít k holkám, teď si trochu probereme, jak budou probíhat následující dni."

,,Děkuju," pokusila jsem se mu úsměv oplatit, ale zjistila jsem, že mám tváře poněkud ztuhlé, až se mi roztřásl koutek úst, když jsem tak náhle zapojila svojí mimiku.

S rozporuplnými pocity jsem se postavila k holkám a dumala nad tím, jak moc velký trápení ve skutečnosti ta letní příprava bude. Neměla jsem ráda jízdu na kole. Nohy v botách přichycené k pedálům vedou každý váš pohyb, takže prostě jen jak mašina točíte nohama. V klíně vás tlačí, z čela vám kape pot na řidítka a jízda z kopce po asfaltu je úděsná. Vidíte jen míhající povrch pod koly a doufáte, že vás štěstí neopustí.

,,Dnešek začneme během. Dneska vás ještě nechci vidět na kolečkových lyžích, to si necháme na zítra."

Nevěděla jsem, jestli je to dobrý nebo špatný znamení. V běhu jsem nijak zvlášť nevynikala, ale jogging nebo trail running byla jediná moje dobrovolně akceptovaná náhrada za běžkování. Že ve vytrvalostních disciplínách ze začátku nikoho neoslním mi bylo jasné od začátku, a asi právě proto mě to tak znervózňovalo. Mezi juniorkami tomu tak totiž nebylo a už vůbec ne na trénincích. Měla jsem tendenci spíš pole vodit a udávat tempo. No teď jsem se snažila smířit s tím, že budu sledovat záda svých kolegyň. Stiskla jsem čelisti a donutila se k hlubokému nádechu. Nějak to zvládnu, hlavně nevyšilovat!

,,Pak začneme se střelbou. Pokud jste to všechny dodržely, tak jste od závěru sezony nedržely zbraň v ruce. Takže by to dneska mělo být velkolepé shledání s vašimi mazlíčky," usmál se nás Torre a několik holek se zahihňalo.

,,Jako vždy z kraje přípravy, začneme s nácvikem v klidu. Zaujetí pozice, a pak si možná i zastřílíte, když to bude dobrý."

Trochu mě to mátlo. Chtěl po nás, aby jsme se ze začátku fakt jen mazlily s malorážkou? Bez střelby? Letos jsem ten zákaz hrátek se zbraní dodržela, i na naléhání Mikaela. U něj se mi ale víc zdálo, že sám na zbraň ani nesahne, protože se mu nechce. Ale já chtěla a nesměla. Že prý to odloučení od zírání do mířidel prospívá psychice. V letní přípravě vystřílíme tolik nábojů, že takové drobné odloučení na pár týdnů je přijatelné.

,,U Emilie se hlavně potřebuju podívat, jak se zbraní manipuluje a po rozkoukání, se chci zaměřit na držení pozice, abychom to pěkně od začátku měli pod kontrolou."

Au. To neznělo moc mile. Vyloženě jsem v těch slovech slyšela, jak Torre říká, že předpokládá, že moje technika je špatná a musíme ji od počátku korigovat. Jasně, určitě viděl záběry, ale na živo mi nikdy za zády nestál, takže nemohl vědět, jak mi to jde nebo ne. Cítila jsem, že se moje srdce v hrudi bouří a bije jako zvon. Torreho slova se mě vážně dotkla. Jako sportovec člověk musí umět všechny připomínky a kritiku z trenérovy strany přijmout a akceptovat. Mě tahle schopnost dřív u juniorského trenéra nescházela, ale teď se naplno ozvaly moje pochyby o tom, jestli jsem dostatečně dobrá pro přestup do IBU.

Mohlo by se to zdát nelogické. Já toužila po zlepšování, ale stát od počátku v roli outsidera, prostě byl těžký úděl.

Pralo se to ve mně. Vlastní pochyby a první důkazy o tom, jak těžký letošní rok ještě bude. S každým dalším cvikem a každou další položkou na seznamu Torreho, jsem sama sobě podvědomě připisovala neexistující mínus za svoje výkony.

Vrcholem už tak napjatých emocí se stal moment na střelnici, kdy trenér potvrdil moje domnění z předchozího prohlášení, že o mojí technice pochybuje. Po úvodních několika zaujetí a držení pozice, a prázdného zírání do mířidel, jsem konečně směla vystřelit pět ran.

Odpověď na mou otázku, jestli to bylo dostatečné, jsem očekávala okamžitě. Zahlédla jsem sice sestřelené všechny terče, ale to neznamenalo jasný úspěch, jak mě obratem přesvědčila Torreho slova.

,,Emilie."

Jen co jsem na trenéra pohlédla, spatřila jsem na jeho tváři náznak úsměvu.

,,Co si o tom myslíš?"

Jeho otázka mě zaskočila, ale za ten poloviční trénink jsem stihla pochopit, že to je jeho způsob vypáčit z nás sebereflexi a uvědomění našeho počínání a chyb.

,,Dobrý. Pomalý..."

,,Souhlasím. Přesná střelba je dobrá, i když trochu pomalejší. Nic konkrétnějšího? Pocitově?"

Hlavou mi vířily myšlenky, co tak mohl vidět, čeho si nejsem vědomá, až jsem se nedovedla soustředit. Pokrčila jsem rameny a přála si, aby to prostě řekl.

,,Tak je to divný takhle po měsíci. Napasovat se do postoje je nepříjemný."

Torre souhlasně pokývl a podrbal se na čele, než odpověděl.

,,Pokusíme se tě trochu srovnat. Možná je to jenom teď, že jsi střílela po delší době, ale zpětný náraz od zbraně tě příliš rozhodí a mezi střelami se dost hledáš, což samozřejmě žere čas. Ale my na to spolu přijdeme."

Srdce mi poskočilo a já si uvědomila, jak moc mě trenérovo hodnocení dokázalo rozrušit. Teď jsem znala svoje chyby a bylo nad slunce jasné, že každým dnem se dozvím, jak moc ztrácím na ostatní. Ale trenérova poslední věta ve mě nakopla moje cílevědomé já, které chtělo dokázat, že na to mám. A v tu chvíli jsem to věděla. Budu bojovat!