Září

Naklonila jsem hlavu ke straně a pobaveně si vychutnávala pohled, který se mi naskytl. Vzápětí na to si Mikael mé pozornosti jeho osobě všiml, zarazil se v pohybu a přimhouřil oči.

,,Co se ti nezdá?"

,,Mě? Hm..." protáhla jsem významně a s podtónem nadrženosti, ,,já doufám, že se mi to jen nezdá, no..."

Mikael následoval můj pohled a sklouzl očima ke svému rozkroku. Už měl na sobě oblečené upnuté šortky z elastanu, které velmi věrně obepínaly jeho boky, stehna a taky rozkrok.

,,Nějak se ti to tam vzpříčilo," uchechtla jsem se.

Přihlížela jsem, jak si rukou vjel do kraťasů, aby si nádobíčko trochu porovnal. Rychle jsem na telefonu zkontrolovala čas. Mikael musel na trénink. Já měla ještě individuální program. To by se dalo stihnout.

Honem jsem vstala z postele, na které jsem seděla a než se stihl můj blonďatý bůh rozkoukat, šortky jsem mu znovu stáhla dolů.

,,Lásko?" oslovil mě překvapeně, ,,co tě to popadlo?"

,,Nevím. To ty elasťáky."

,,Ty nosim každej den, jestli sis nevšimla."

,,Právě že všimla."

Dál jsme se v konverzaci nedostali. Chvíli jsme se líbali, než moje ústa zaplnila jeho původně deaktivovaná zbraň. S chutí jsem olizovala a sála jeho erekci, než mě Mikael jemně přerušil a povalil na postel za mými zády.

Láskyplně obhospodařoval můj klín, z čehož jsem začala upadat do blažených mrákot, když jsem si troufla ho upozornit, aby přidal.

,,Přijdeš pozdě na trénink.. Aaah... jestli si nepospí... Uhhh."

Tlumeně se zasmál.

,,Chtělas něco říct?"

,,Mmmmh."

,,Myslel jsem si to."

***

Moje matka vyslovila přání, že chce poznat Bjørna. A když jsem se neobtěžovala ho k nám pozvat, jednoduše na Blinkfestivalenu využila vhodný moment na konci soutěže a pozvala ho na oběd sama. Vlasáč stál před ní a jeho do té chvíle zdvořilá maska v obličeji - kterou si k mému úžasu nasadil a asi se mi chtěl zavděčit tím, že aspoň před mojí matkou se bude chovat jako svatoušek, se začala měnit v konsternovaný škleb.

,,Mami," zaprosila jsem a přiměla se neprotočit oči v sloup. I když se omluvil za svoje chování, ještě furt jsem byla poněkud nakrklá, že mě poslal k šípku, když byl nemocný a já mu chtěla pomoct. ,,Bjørn na takovýhle věci nemá čas. V neděli má určitě lepší věci na práci."

Usoudila jsem, že něco jako rodinný oběd mu jistojistě přijde jako nekonečná nuda a ztracený čas plný faux pas.

,,Prosím tě, Emilie, nech ho, ať odpoví sám," zarazila mě máma s úsměvem. ,,Tak co, Bjørne, přijdeš?"

Bylo divný vidět tyhle dvě osoby tváří v tvář. Zaprvé protože krev mojí krve se na vlasáče potěšeně uculovala, skoro stejně vydatně, jako se uculovala na Mikaela. A vlasáč na mojí mámu hleděl se špatně skrývaným šokem. Dokonce jsem na chvíli získala dojem, že přišel o řeč.

Pokrčil rameny. ,,Jo," vymáčkl ze sebe velmi diplomaticky. Jo. To bylo víc, než bych čekala, jelikož jsem vážně myslela, že oněměl.

Druhý den Blinkfestivalenu se mimo jiné nesl jen v Mikaelově jménu. Já i Bjørn jsme se vyřadili už v prvním kole střeleckých duelů. Mikael se dostal alespoň do semifinále.

V závěrečném sprintovém závodě s hromadným startem, kam jsem se kvalifikovala den předem, jsem skončila těsně mimo nejlepší desítku. Jednoduše můj běh nestačil, i přestože jsem se dokázala na start postavit s podobným nadhledem jako den předtím. Jedenácté místo však bylo i tak mezi dvacítkou nejlepších žen Norska víc než uspokojivé.

A pak byl opět na řadě Mikael a já zase v obecenstvu nadskakovala štěstím, když doběhl na osmém místě se třemi střeleckými chybami. Vyhrál Lars s jedinou minelou. Nebylo pochyb, že právě on bude v sezóně prvním kandidátem na náhradníka do světového poháru.

Týden na to jsme v nedělní poledne s Mikaelem a tátou vysedávali na terase. Máma křepčila v kuchyni za tónů nějaké country odrhovačky a Lilja ve svém pokoji s někým telefonovala. Tipovala jsem to na nějakou její kamarádku podle výtlemů, které se nesly z patra až k nám dolů.

Ozval se zvonek. Vlastně ne. Nejdřív jsme uslyšeli prdlání motoru. Když utichlo, chvíli byl klid a pak se ozval zvonek.

S Mikaelem jsme na sebe pohlédli. On se smál. Já ne.

Vsadili jsme se totiž, jestli Bjørn přijede autem nebo na motorce. Hádejte, kdo prohrál. V praxi ta prohra znamenala, že budu večeřet úplně nahá. Což vlastně znamenalo, že se nenavečeřím.

,,Jdu otevřít," zahlásila jsem poněkud zbytečně, protože chlapi nehodlali vstávat a máma míchala omáčku jako zběsilá. Na zadku mi přistála s plesknutím Mikaelova obrovitá dlaň a táta se tomu zasmál. Moment... Cože?

Zakroutila jsem nevěřícně hlavou a vrhla ještě pohoršený pohled na Mikaela, který se zubil od ucha k uchu.

Když jsem otevřela dveře, čekal mě šok. Stál přede mnou kluk se slunečními brýlemi a žvýkající, div si nevyhodil sáňku. Že je to rušič nedělního klidu na čtyřválcovém železném oři se dalo poznat podle černé kožené bundy, kterou měl přes bílé tričko, a kalhoty, které vypadaly jakože si po cestě ustlal. Měly díry. Jinak se vyjímečně zdály být čisté. Vlasy měl neposlušně rozčepýřené, jak si před chvílí sundal helmu.

,,No nazdar," ujelo mi.

,,Dobrý den, slečno," odpověděl mi majestátně a frajersky si sundal brýle z očí, aby si je zavěsil za výstřih trička jako Tom Cruise. ,,Bydlí tu Karlssenovi?" zeptal se tím svým zpěvným hlasem a rukou se opřel o futro dveří.

Věnoval mi nádherný úsměv bez zubů. To byla nějaká novinka. Obvykle cenil celou řadu rovných zubů, když byl spokojený se svým vtipem. Souměrnost, napadlo mě znovu. Ani v neděli se zřejmě nehodlal holit, takže tu jeho souměrnou tvář pokrývalo několikadenní strniště.

,,Když řeknu ne, sedneš zase na mašinu a odprdláš tam, odkud jsi přišel?"

,,Od-co?"

Rozesmáli jsme se a já konečně otevřela doširoka dveře, aby mohl vejít. Když kolem mě procházel, sjela jsem pohledem z kožené bundy na kalhoty a boty, které měl na nohou. To jsem na něm taky ještě neviděla. Ošmajdané glády.

Zastavil se těsně za mnou a jak jsem zavírala dveře, otočila jsem se k němu. Zvedla jsem zrak od těch bot k jeho tváři. Sotva jsem stihla mrknout, když se prsty pravé ruky zlehounka dotkl mé tváře a na druhou mi vlepil lehký, přátelský polibek.

,,Ahoj," dodal téměř šeptem a já konečně zamrkala. Co se to děje? On mi dal pusu na tvář?!

Odkašlala jsem si a cítila, jak celá hořím. Musela jsem být rudá jako rajče.

,,Ahoj Bjørne."

Vydala jsem se do obýváku a po několika krocích, drbajíc se na čele se otočila, abych se ujistila, že mě následuje. Věděla jsem, že kdybych nahlas pronesla, ať jde za mnou, přeskočil by mi hlas.

Od té téměř hádky, kdy mě od sebe jednoduše odehnal, se choval tak nějak jinak. Přišlo mi, že se snaží, abych se na něj přestala zlobit. Což mě u něj zaráželo, protože mi přišlo, že mu na takových věcech nesejde. Nebyla jsem si jistá, jestli pozvání mojí mámy na nedělní oběd přijal taky jen z důvodu, aby si mě udobřil. Nechápala jsem ale proč by to dělal, protože to mezi námi prostě mohl nechat vyhnít a stejně by se všechno časem vrátilo do starých kolejí. Tím jsem si byla jistá.

,,Ahoj Bjørne," zvolala nadšeným hlasem máma, když spatřila za mými zády toho pošuka s dlouhými vlasy, které měl tentokrát rozpuštěné. A poněkud rozcuchané. Přišlo mi, že to nadšení trochu přehání, ale využila jsem toho, že Bjørn zaujal pozornost všech, i mužů na terase a já tak mohla v klidu vydýchat jeho odzbrojující přivítání z chodby. Všichni si podávali ruce a já přihlížela.

,,Jsem tak ráda, že jsi přišel."

,,Přijel," opravila jsem matku.

Máma si teatrálně odfrkla a sjela pohledem Bjørnův oděv, ,,není to nebezpečný ta motorka?"

,,Je," utnul Bjørn a nezdálo se, že by svoji výpověď hodlal rozvést nebo obhájit, proč na tom tedy jezdí, když se na tom lze tak snadno zrakvit.

,,Kdy to budeš mít hotový, miláčku?" zeptal se táta, ,,že bysme se šli s klukama rychle podívat na tu jeho motorku."

Protočila jsem oči a máma trochu nešťastně přikývla, že to ještě pár minut v kuchyni vyžaduje. Zdálo se, že právě i u ní Bjørn nasbíral nějaké mínusové bodíky.

,,Jdeš taky?" zajímalo Mikaela a pohladil mě po zádech.

,,Ne," zakroutila jsem hlavou odmítavě, nechtěla jsem nechat mámu samotnou. Koutkem oka jsem zachytila, že i Bjørn čekal na moji odpověď a když jsem odmítla, pokrčil rameny a vydal se s mým otcem opět ke dveřím.

,,Jak to má dvě kola a motor, jsou z toho chlapi hotoví," odfrkla si máma, když se chlapci dostatečně vzdálili.

Nevěděla jsem, co k tomu říct. Určitě se nehodilo, abych jí vyprávěla, co už jsem věděla. A tedy že se Bjørnovi už podařilo jeden stroj zrušit, jak to sám nazval.

,,Já bych na to nesedla," podpořila jsem ji.

,,To se ani neopovažuj."

Trochu mi povyjelo obočí. Na podobné zákazy už jsem byla příliš stará, ale zdálo se, že v mateřské lásce věk potomka nehraje roli.

Odnesla jsem několik věcí na stůl, když tu se s halasem mužské osazenstvo vrátilo zvenku. Jejich odbornou debatu jsem moc nechápala, takže jsem se ani nesnažila naslouchat.

Mikael zvědavě začal nakukovat přes naše ramena.

,,Gravlax," napověděla mu máma, aby utišila jeho zvědavost a zbavila se ho, protože svým obřím tělem zacláněl.

,,Bezva," zazubil se na ni, ,,ta omáčka byla minule skvělá. Chci jí hodně, prosím."

Pohlédla jsem na něj a úšklebkem mu sdělila, že s tím šplhounstvím má přestat. Už tak ho máma měla radši než mě.

Odpověděl mi sotva znatelným potřesením hlavy, jakože to myslí vážně.

,,Dobře, ale už si jdi sednout," vyhnala ho, ale nešlo si nevšimnout jejího polichocení v hlase.

Začala na talíře rozdělovat lososa, brambory a dušenou zeleninu, které kvůli nám třem připravila až omračující množství, aby všechno zalila omáčkou a já mohla nosit na stůl.

,,Liljo!" křičela máma, ale já si nebyla jistá, jestli se její úsilí nemíjí účinkem.

Pomáhala jsem mámě, když se sestrička konečně uráčila sestoupit ze své komnaty a připojit se k nám.

,,Ahoj," zvolala, a Mikael s Bjørnem se k ní otočili.

Neuniklo mi, jak na vlasáče zůstala zírat. Stál vedle táty i Mikaela u otevřeného francouzského okna, odkud dovnitř proudil čerstvý vzduch zvenku. Musela jsem uznat, že jeho bad boy look byl rozhodně větší past na oko než Mikaelova obvyklá kombinace bermudy a košile s dlouhým rukávem. Nechápala jsem, jak si někdo může nechat holé nohy a zakrýt ruce. Nedává to přece smysl. Vedli jsme na to téma nikdy nekončící debaty, které ho ještě utvrzovaly v tom, že se obléká správně.

,,Ahoj Lil," usmál se na ni Mikael a šel jí naproti. Chytil ji kolem ramen a tlačil směrem k našemu kolegovi. ,,Tohle je Bjørn. Bjørne, Lilja."

Všimla jsem si, jak moje malá sestřička z té veškeré pozornosti začala rudnout ve tváři.

Bjørn několikrát přežvýkl, než se obtěžoval ze sebe vytlačit Ahoj a podal jí svou ctěnou ruku.

Vzpomněla jsem si, jak obdivně hleděla Lilja na Mikaela, když jsem ho prvně přivedla přímo k nám domů. Klopila oči k zemi a hihňala se všemu, co řekl. Nejdřív jsem si myslela, že je jen nervózní, protože ho nezná. A bylo tomu tak.

Ale když ho znala už déle a její chování v jeho přítomnosti se moc neměnilo, napadlo mě, jestli je to tím, že se jí jako chlap líbí. Taky mě napadlo, jestli vůbec jde přímo o něj, nebo jen o to, že je můj kluk. Jak daleko jen moje paměť sahala, záviděla mi každou pitominu. Tak jsem z toho samozřejmě vyvodila, že se nejedná o pozůstatek toho dětinského chování, kdy si prostě přejete mít všechno, co má váš starší sourozenec.

Nikdy jsem se Lil na to nezeptala. Jednoduše jsem to brala jako hotovou věc, že se jí líbí stejný typ kluků jako mně. Jenže teď mrkala svýma dlouhýma řasama jako o život na Bjørna.

Sotva jsme usedli ke stolu, rodiče v čele, já vedle Lil a kluci naproti nám, popřáli jsme si dobrou chuť. Neušlo mi, jak Bjørn přestal žvýkat a váhavě se zadíval na ubrousek pod příborem. Zacukaly mi koutky, když mi došlo, že zvažuje, jestli do něj smí odložit žvýkačku. A taky mi došlo, že nesmí. Byly to bavlněné nedělní ubrousky naší mámy. Což znamená, že je se jedná v podstatě o sváteční výbavu, která je svatá.

Natáhla jsem ruku dlaní vzhůru přes stůl.

,,Dej to sem."

Váhavě očima zatěkal mezi mýma očima a napřaženou rukou.

,,To vážně?"

,,Jo, dělej."

,,Stačilo by, kdybys mi řekla, kde je koš."

Naznačila jsem pohybem prstů, že má tu žvýkačku konečně navalit.

Mikael se bublavě zasmál, jak se snažil potlačit smích, ale následně se radši věnoval svému talíři. Taky jsem chtěla radši jíst, než se starat o Bjørnův kus oslintaného kaučuku.

I Bjørnovi zacukaly koutky úst, když se rozhlédl kolem celého stolu a došlo mu, že všichni vyčkávavě přihlížejí. Pak konečně sáhl do úst a ten kus gumy vyndal. Nechal ho z výšky desítky centimetrů spadnout do mé dlaně, snad aby nikomu neuniklo, jak krásně vyžvýkaná je.

,,Díky."

,,Čuně," sklouzlo mi tiše ze rtů v odpovědi, když jsem ucítila v dlani kluzkou hmotu.

Po mém návratu ke stolu se všichni věnovali jídlu.

,,Je to fakt výborný," chválil Mikael, zatímco si nabíral další velké sousto. Jeho pochvala gastro freaka maminku obzvlášť těšila. Natáhla se a stiskla mu vděčně předloktí, protože seděl po její pravici.

,,Chutná ti, Bjørne?" zeptala se pak.

,,Hmm, ten losos je super."

,,Toho chytil Georg," poukázala máma směrem k tátovi, který však nezvedl pohled od talíře, ani když zaslechl svoje jméno. ,,Rád rybaří."

,,Vážně?" reagoval se zájmem Bjørn a otočil se směrem k otci. ,,I tady, Georgu?"

Otec se zarazil s vidličkou plnou brambor a přinutil se přestat jíst, aby mohl odpovědět.

,,Tady moc ne. Radši na lososy na fjord pod Trondheimem."

,,To je super. Tam chci taky... jednou... až bude čas."

Vyměnili jsme si s Mikaelem uznalý pohled. Zase jsme zjistili něco novýho. Bjørn rybář. Jenže který Nor nerybaří že jo. Pravděpodobně jenom Mikael, který, jak se zdálo, se raději věnoval studiu a čtení. Zřejmě za to mohly geny, že jako syn vědce se raději vzdělával, než smrděl rybinou.

,,Když ti nevadí hnusný počasí, můžeš tam vyrazit vlastně kdykoliv," poznamenal otec na účet západního pobřeží, kde pršelo a foukalo od oceánu snad každý den v roce.

,,Nevadí," kývl Bjørn, jakože to se přece rozumí samo o sobě. Však trénovat taky musíme za každýho počasí. Ať už prší nebo padají trakaře, ,,chodím taky lovit."

,,Ty chodíš lovit?" vypadlo z Lilji poněkud obdivně.

Musela jsem uznat, že ten lov zněl hodně mužně. Ale jako biatlonistce mi samozřejmě chlap se zbraní v ruce přišel jako naprostá samozřejmost. A pak jsem si vzpomněla, že já sama zněla spíš zděšeně, když mi o tom pověděl. Představa zabíjení zvířat téměř jako kratochvíle se mi prostě nelíbila, i když maso jím.

,,Jasně. Co je lepšího, než pobyt v přírodě mimo dosah Telenoru."

Přišlo mi poněkud nefér tvrdit, že v lesnaté části kolem Lillehammeru není telefonní signál. Když se to vzalo kolem a kolem tak pokrytí Telenoru bylo kvalitnější, než Bjørnova schopnost kontrolovat si telefon, jestli ho náhodou někdo nesháněl.

Neušlo mi taky, jak Lilja na Bjørna kouká. On na ni pohlédl, jen když musel. Tedy když promluvila.

,,Nech ho najíst, Lil," zchladila ji najednou máma, ačkoliv to ona zapředla hovor.

Ačkoliv hovor ustal, koutkem oka jsem zaznamenala, že se Bjørn i přesto v talíři víc šťourá, než jí. Po chvíli však jakoby si všiml, že talíře ostatních se začínají kvapem vyprazdňovat a začal jíst taky. Měla jsem dojem, že se k tomu nutí.

,,Ema říkala, že hraješ v kapele," vyklouzlo z Lil po chvíli, i přes máminu předchozí připomínku.

Bjørn Lilje věnoval poměrně dlouhý pohled, až se zarděla, a pak líně sjel očima na mě. Nějak jsem očekávala, že v jeho očích uvidím vztek anebo cokoliv trochu podobného. Snad jako by přece jen šlo o nějaké tajemství. Ale nic takového se v nich neodráželo. Zřejmě ho jen zaskočilo, že o něm Lilja něco takového ví, kdežto on o ní pravděpodobně dosud netušil, že existuje. Pokrčila jsem rameny na znamení, že mi nezakázal vyprávět o jeho atraktivní umělecké vloze komukoliv dalšímu.

,,Jo, ale jenom občas. V podstatě do tý kapely nepatřím."

,,Jak to myslíš? Ema říkala, že zpíváš a taky na něco hraješ. Na bicí?"

,,A na kytaru," doplnil ji rychle a znovu na mě pohlédl, snad jakoby se ptal Co dalšího jsi jí o mně napovídala? ,,Kapela je kámošů. Já nemám čas s nima pravidelně zkoušet."

,,Kvůli biatlonu?"

,,Jo."

,,Jaké máš cíle, Bjørne?"

Bylo vtipné sledovat ho, jak ho tahle matčina otázka lehce vyvedla z míry. Obvykle se totiž ládoval stejně jako Mikael, který právě vyžral svůj talíř a trochu se zaklonil, aby se opřel o opěradlo židle. Svým spokojeným hmmm na chvíli odpoutal mou i matčinu pozornost.

,,Jako v biatlonu?"

,,Třeba. A tak celkově."

Zdálo se mi, že Bjørn vážně trochu váhá s odpovědí. Znovu zašťoural vidličkou s napíchnutou bramborou v omáčce, ¨zíral však přitom do středu stolu, snad jakoby si rozmýšlel jak odpoví.

Musela jsem se usmát, když promluvil, protože jeho odpověď jsem znala předem.

,,Dostat se do svěťáku. Nejlépe letos. A když to půjde, tak příští rok olympiáda. Ale to je asi trochu moc smělá představa," při slovech o smělosti lehce přimhouřil oči, snad jakoby ho fyzicky bolelo to přiznat. ,,Takže když to neklapne v příštím roce, tak musí klapnout ta následující."

Zatěkala jsem očima mezi ním, Mikaelem a mámou. Mikael se netvářil překvapeně. Koutky úst měl stočené vzhůru jako vždycky a trpělivě naslouchal, zdálo se, že by rád udělal na Bjørnův účet nějaký vtip. Zřejmě ze zdvořilosti, kterou si u nedělního oběda u našich vždycky zachovával, se však rozhodl chovat se jako dospělá osoba a nerýpal do svého kolegy, který se právě podroboval křížovému výslechu.

,,To je velmi ctižádostivé," kývla uznale máma hlavou a povzbudivě se usmála. ,,A kromě sportu?"

Bjørn očima pátral ve tváři mojí matky a nakonec mu povyjelo jedno obočí vzhůru, když se zeptal, ,,a jaké cíle bych měl mít kromě olympiády?"

,,Máma myslí školu," vmísila se do toho netrpělivě Lilja, ,,studuješ přece něco?"

Kousla jsem se do rtu nad tou samozřejmostí v jejím hlase, když to řekla. I Lilja už začala studovat, stejně jako snad všichni naši vrstevníci. Otec s matkou na Bjørna s očekáváním hleděli.

Oproti mému očekávání sice krátce na moji sestru pohlédl, protože k němu hovořila, ale následně jeho pohled automaticky sjel ke mně. A mně konečně svitlo. Tuhle otázku jsem mu položila už já. Tenkrát na soustředění. Odpoví stejně? Fucking Jesus se totiž jako odpověď k nedělnímu obědu uplně nehodil a já doufala, že nezačíná litovat, že pozvání přijal.

,,Nestudoval jsem a ani se k tomu nechystám," potřásl hlavou na znamení, že je to nesmysl a konečně snědl bramboru, kterou sušil na vidličce.

,,A co bys dělal, kdyby to s biatlonem neklaplo... Třeba kvůli zranění?" zeptal se přátelským hlasem táta, čistě ze zvědavosti. Zajímalo to i mě.

Bjørn nemohl vědět, že ani jeden z mých rodičů nestudoval. Táta strojvedoucí, a máma od prodavačky, přes recepční až po asistentku v účetní firmě vystřídala během života různá zaměstnání.

,,Práci si najdu. Nebojím se dělat rukama," odpověděl, když polkl a pokrčil rameny. Rozhodně pro něj alternativa, že by mu sportovní kariéra neklapla, vůbec neexistovala. Přesto jsem o jeho odpovědi nepochybovala po té, co jsem ho viděla na dílně u Chrise.

,,A co umíš kromě střelby a rybaření?"

,,A kromě hry na bicí a na kytaru?" dodala Lilja, která se zdála být stejně zvědavá jako naši rodiče. Začínalo mi Bjørna být líto.

,,Opravovat motorky," odpověděl s pohledem stočeným kamsi ke stropu, podrbal se na strništi na bradě a snažil se dát dohromady, cože to vlastně všechno umí. ,,Trochu čarovat se dřevem. Nic velkýho. Ale baví mě to."

,,Se dřevem?"

,,Jako tesařina. Obklady a tak."

Pohlédla jsem na Mikaela a přihlížela jsem, jak se tiše směje. Zdálo se, že Bjørn je jako Ferda mravenec. Práce všeho druhu. Bylo vůbec možný, abysme se o něm dozvěděli všechno? Možná by stačilo, aby k nám chodil na nedělní obědy častěji a moje rodina už ho přinutí mluvit.

,,To bys mi mohl pomoct s tím altánem tam na zahradě. Asi už má nejlepší léta za sebou," chytil se hned stébla otec. Se dvěma dcerkami to nemá lehké, my mu jen tak s podobnými pracemi nepomůžeme.

,,Proč ne," naznačil Bjørn, že o nic nejde, ,,to je taková rychlovka. Tady ten medvěd by mohl pomoct," plácl bodře Mikaela po zádech, ,,a bude to raz dva."

Lilja vyprskla smíchy a upustila s cinknutím vidličku i nůž, aby si mohla zakrýt ústa.

,,Prej medvěd."

Mikael se k ní s kroucením hlavy přidal a nakonec jsme se rozesmáli všichni. Bjørnovi se tím povedlo odvrátit pokračování výzvědného vyptávání a atmosféra u stolu byla citelně uvolněná.

Po jídle jsme se přesunuli na terasu, kam jsme s mámou přinesly kávu. Chlapi se bavili o premier league, což Lilju nudilo, takže koukala zaujatě do telefonu. Ani já nevěděla, která bije. Začaly jsme se s mámou bavit o tom, co se chystá dělat příští týden a jaké má termíny, než se Lilja zvedla a něco tátovi pošeptala do ucha. Ten s malým úsměvem přikývl a Lil odběhla pryč.

Nechápala jsem, co má v plánu. Usmála jsem se však i já, když se na terasu vrátila s tátovou starou španělskou kytarou. Postavila se s ní před Bjørna a napůl vyzývavě, napůl stydlivě ho požádala, ať něco zahraje.

Vlasáč po krátkém zaváhání kytaru chytil za krk a převlékl si popruh přes hlavu.

,,Určitě je rozladěná," poznamenal táta.

Po jediném drnknutí do strun Bjørn bez komentáře začal kytaru ladit, takže jsme poměrně dlouhou chvíli naslouchali testu jednotlivých strun a přihlíželi, jak soustředěně kroutí knoflíky, aby struny napjal. Když se zdálo, že je spokojený, přejel prsty po všech a následně je dlaní umlčel.

,,Co zahraješ?" zajímala se nedočkavě Lilja a visela na vlasáčovi očima.

Ten se jenom tajemně usmál, ,,to hned poznáš."

Stačily první tóny a Lilja nadšeně vypískla. Kdo by nepoznal Nothing else matters od Metallicy. Vlastně si říkám, jestli to náhodou není písnička s kterou machruje každý kluk, který se kdy učil hrát na kytaru.

Jenže on hrál a hrál a nezpíval. Zamračila jsem se a koukla na Mikaela. Ani on nechápal a jen cukl rameny. Překvapilo mě, když Mikael sám počkal ke konci refrénu písničky a pak polohlasem začal zpívat. Bjørn sice zvedl se zaujetím pohled od kytary, ale mlčel. Sotva se usmál. Lilja naopak nadšeně zářila a hned si na telefonu hledala text, aby se k Mikaelovi mohla přidat. Když pak spustila čistým hlasem, a né falešně jako zpívám já, trochu mě bodla závist. Snad jakoby mi to mohlo přinést nějakou útěchu, zvedla jsem se a šla si sednout Mikaelovi na klín. Líbilo se mi slyšet jeho hluboký hlas z těsné blízkosti a když mi ovinul ruce kolem pasu, tak mě přestalo trápit, že sama zpívat neumím.

Sotva slyšitelně jsem si s nimi pobrukovala a byla ráda, jak pěkně se neděle u našich vyvinula.

,,Hraješ moc krásně," pochválila máma Bjørna hned po skončení.

,,To jsem nevěděl, jak pěkně se na tu starou kytaru dá hrát."

Bjørn se zdvořile ušklíbl a nahlas neřekl, to co jsme si zřejmě v tu chvíli mysleli všichni. Není to nástrojem, ale tím kdo na něj hraje.

,,Fakt hraješ skvěle!" jásala Lilja, ,,co nám ještě zahraješ?"

Všichni jsme ho sledovali, jak si rukou několikrát projel vlasy a strčil si je za ucho.

,,Co Nirvana?"

,,Jo!"

,,Where did you sleep last night..." pronesl polohlasem soustředěně a věnoval pozornost jenom kytaře. Na nás se ani nepodíval.

Zdálo se, že Lilju Bjørn nemůže zklamat. Ačkoliv jinak poslouchala jednoduše hitparádu z rádia, jeho aktuální volba se jí znatelně líbila. Ani tentokrát se však nedal do zpěvu. A nikdo další taky ne, protože zřejmě ani Mikael, ani Lilja, netušili, kdy začít.

Bjørn s širokým úsměvem zvedl hlavu, ,,ale musíte zpívat."

Brnkal jednoduše dál to samé.

,,Já nevím kdy!" stěžovala si sestřička.

,,Tak dej znamení," navrhl Mikael a pevně mě k sobě přitiskl, snad jakoby to nějak mohlo pomoci.

,,Proč nezpíváš ty?" zajímalo mě.

,,Kvůli hlasu."

Asi myslel, že mi se tím všechno vyjasnilo, ale nechápala jsem dál.

,,Co máš s hlasem?"

Bjørn umlčel kytaru, upřel na mě konečně pohled, znovu zahrál stejné, nám všem známé akordy a jen co nezvykle nakřáplým tónem spustil ,,My girl, my girl, don't lie to me" hlas mu přeskočil na slově lie. Hned zase přestal zpívat a opět na mě pohlédl.

,,Už chápeš?"

,,Ty mutuješ, princezno!" ozval se Mikael a rozesmáli se oba.

,,To máš ještě po nemoci?" divila jsem se. Mně to tak vtipný nepřišlo.

,,Asi jo."

,,Princezno?"

Hlaholili jsme všichni zároveň a protože by Lil nikdo neodpověděl, jen jsem mávla rukou. ,,Toho si nevšímej."

Můj mozek však ještě zůstal viset zpátky v čase. V momentě, kdy hlas mého vlasatého kamaráda nezvykle přeskočil. Zmínka o nemoci ve mně vyvolala vzpomínku na to, jak mě od sebe odháněl ve svém domě. Nepříjemný pocit v hrudi nedovedla zaplašit ani Mikaelova paže kolem mého pasu.

Nedařilo se mi však myšlenky nijak roztřídit. Napadlo mě, že Bjørn přece s hlasem nic neměl. Zároveň jsem si uvědomila, že to neznamená, že když nekašlal v mé přítomnosti, že s hrtanem nic neměl. A pak mi znovu začala stoupat krev do hlavy, když jsem si vybavila, jak mě políbil na přivítanou na tvář. Proč mě to tolik překvapilo? Jeho chování tak moc kontrastovalo s jeho nepřátelským odmítáním mojí přítomnosti před dvěma týdny, až jsem žasla. Souviselo to vážně jen s jeho neschopností ukázat svojí slabou stránku? Rozhodně se teď cítil opět ve své kůži a vrátila se mu chuť ukázat světu šarmantního alfa samce.

,,Fajn, budeme zpívat my," rozhodl Mikael, ,,kývni hlavou ať víme, kdy začít."

,,Dobře."

Nechápala jsem, že i Mikael zná ty texty zpaměti. Já si nepamatovala v podstatě ani jedinou písničku kompletně. Bylo však hezký jim třem naslouchat. I rodiče tam s námi jednoduše vysedávali a naslouchali.

Společně si ještě něco zazpívali, naslouchala jsem jen jedním uchem a pátrala po odpovědích v Bjørnově tváři, kterou občas zakrývaly vlasy, které mu v pramenech padaly do obličeje. Sledovala jsem jak zručně zpaměti překládá prsty na hmatníku. Vážně mu to šlo. I svým hudebním hluchem jsem rozpoznala, že tóny trefuje správně a čistě.

Když pak Bjørn přetáhl popruh přes hlavu a omluvil se, že už musí jít, Lilja s Mikaelem zklamaně zahučeli, až jsem se musela usmát. Všichni se chtěli jít podívat, jak vlasáč na motorce odprdlá pryč, ale když jsem venku stanula po jeho boku, zjistila jsem, že ostatní se teprve vlečou ven z domu.

,,Nechutnalo ti? Nemusel jsi to jíst, máma by to přežila," poukázala jsem na fakt, že se v jídle děsně rýpal.

,,Ale ne, dobrý to bylo," odbyl mě rychle a já se snažila vyčíst z jeho tváře, jestli nelže. Nedalo se to však určit.

,,Jen tak mimochodem, princezno, všimla jsem si, jak po tobě moje malá sestřička kouká, jo," začala jsem a rozhodla se nechodit vůbec kolem horké kaše, ,,ale opatrně. Je to moje sestra."

,,Prosim?"

,,No. Rozuměls."

,,Nechápu. Chystáš se mi dát nějaký svolení nebo mi něco zakázat?" pohlédl na mě s povytaženým obočím.

,,Tak asi od obojího trochu."

Přihlížela jsem, jak Bjørn teatrálně vytřeštil oči, ,,nehodlám nic zkoušet na tvojí ségru."

Měla jsem dojem, že mě šálí sluch. Jeho hlas zněl tak strašně arogantně, až mi to trhalo ušní bubínky. ,,Nelíbí se ti?" zeptala jsem se váhavě.

,,To mě zkoušíš, Emilie, nebo co? Fuck off!"

,,Proč se tak čertíš?"

,,Vypadam jakože lezu pod každou sukni?"

,,To jsem neřekla."

,,Tak proč jsi s tímhle vůbec začala?"

,,Jen jsem řekla, že jsem viděla, jak se na tebe dívá. A ty sis jí taky prohlížel. Viděla jsem to."

Zůstal na mě zírat.

,,Tak to jsi asi viděla špatně."

,,Ne, se zrakem zatím nic nemám."

,,Fajn, mysli si, co chceš. Ale ne, nemám v plánu vyjíždět po tvojí ségře."

,,Chceš jako říct, že není dost dobrá? Je moje sestra," poukázala jsem na jeho předchozí arogantní vyvrácení zájmu o ni.

,,Překrucuješ to."

,,To tys to překroutil."

Zrovna jsme se v tichu vraždili pohledem, když se u nás zastavilo několik párů nohou.

,,Všechno v pohodě?"

,,Samozřejmě," odvětila jsem kysele a Bjørn se jenom ušklíbnul. Pusa na rozloučenou asi nebude, napadlo mě, než ode mě on odtrhl pohled modrozelených očí s malou příměsí hnědé, v kterých taky poněkud zlostně jiskřilo.

Založila jsem si ruce na prsou a přihlížela, jak si nasadil helmu, zpod které mu v ocáscích trčely blond vlasy. Bundu si zapl až ke krku a po té, co přehodil nohu přes sedlo stroje a usadil se, mávl nám na rozloučenou a já naposledy nasupeně upustila vzduch z plic. Proč mi ten vlasatý trouba pokaždé dokáže tak pocuchat nervy?