Srpen

Terry mi vysvětlila úkoly, které nesmím zanedbat, když budu Bjørna kontrolovat. Vážně mi to pomohlo, protože jsem neměla tušení, co se ode mě vlastně vyžaduje. Nechala mi taky svoje telefonní číslo pro případ, kdybych si nevěděla rady.

Musela jsem vypadat vyděšeně z toho, jaké ošetřovatelské schopnosti se ode mě očekávají, že nakonec Terry pronesla větu, ,,Můžeš se uklidnit, má jenom horečku. Neumírá... i když tak teda chvílema vypadá."

Kdyby se po svojí hlášce neušklíbla, asi bych váhala, jestli si je jistá, že jde jen o horečku.

Když jsem v obýváku osaměla, chvíli jsem přešlapovala na místě, než jsem se rozhoupala, abych se konečně rozhlédla kolem sebe. Pokoj, který původně působil stísněně a mdle, mi najednou začínal připadat docela útulný. Od kožešin na podlaze, přes zelenou pohovku s barevným přehozem, který zřejmě vyhrazoval Mickovo místo, až po fotografie na skříňce.

Šla jsem se podívat zblízka a s otazníky v očích hleděla na těch několik málo zarámovaných fotografií. Šlo o jednotlivé fotografie dvou mužů. Jeden měl podobné rysy tváře jako Bjørn a výtisk musel podle barev a kvality být staršího data. Ale ten druhý, kromě toho, že byl blond, s ním žádnou podobnost nevykazoval. Kdo to může být? Vzdálenější příbuzný? Přítel?

Všude ležela tenká vrstva prachu, ale jinak se kupodivu nikde neválely věci. Napadlo mě, jestli je tak pořádný Bjørn anebo předtím uklidila Terry. Sedla jsem si na sedačku a složila ruce do klína. Do čeho jsem se to jen pustila? Co tady vůbec dělám?

Zadívala jsem se na desku stolu, na které byly otisky od sklenice. Přímo na konferenčním stolku však žádná nestála. Ujistila jsem samu sebe, že Terry sklidila, ale povrch nesmyla.

Nezůstala jsem sama dlouho a pomalu se ke mně došoural Mick, který si čumákem otevřel přivřené dveře Bjørnovy ložnice.

Po chvíli nedůvěřivého očichávání vyskočil na pohovku a stočil se do klubíčka vedle mě. V obýváku nebyly hodiny, takže mě žádné tupé tikání neupozorňovalo na fakt, jak moc se čas vleče. Bezmyšlenkovitě jsem drbala psa a čučela do blba.

Když bylo konečně potřeba zkontrolovat pacienta, trochu neochotně jsem se zvedla z gauče a vyrazila nejdřív do kuchyně pro bylinkový čaj. Mick mě následoval. Dveřmi do ložnice se pak procpal ještě přede mnou, sotva jsem se k nim přiblížila.

Pohled na potícího se Bjørna s vlasy lepícími se k hlavě, zamotaného do peřiny a nepokojně se vrtícího, mi však poněkud příliš rychle sebral vítr z plachet. Stiskla jsem hrnek v rukách ještě pevněji. Postavila jsem ho na noční stolek a přesně v tu chvíli jsem to zaslechla.

,,Emilie."

Moje jméno mu splynulo ze rtů sotva slyšitelně a přeci jsem si byla jistá, že jsem se nepřeslechla. Pokusila jsem se však namluvit sama sobě, že se mýlím.

,,Ne..." hlesl a mě poněkud vyjelo obočí vzhůru. Co se mu asi tak zdá?

Kousla jsem se nejistě do spodního rtu a váhala. Mám ho vzbudit anebo počkat, až se probudí sám? Nesnáším budit ostatní lidi. Asi protože nesnáším, když někdo budí mě.

Posadila jsem se na kraj postele, která byla dost široká, abych se ho nemusela ani dotknout. Rozhlédla jsem se po pokoji, který osvětlovalo jen světlo z obýváku skrze otevřené dveře.

,,Em..."

Dobře, to by stačilo. Položila jsem mu ruku na paži tam, kde jsem ji tušila pod přikrývkou.

,,Jsem tady."

Přihlížela jsem napjatě, jak s obtíží mrká a snaží se zaostřit. Nevím, jak moc se mu to podařilo.

,,Jsem tady," zopakovala jsem měkce a spíš pro sebe se usmála.

Trvalo několik dalších sekund, než zase zareagoval. Až jsem myslela, že mě stejně nevnímá a netuší, že tu jsem.

,,Běž pryč," zahuhlal a můj úsměv se jako mávnutím proutku ztratil.

To jako vážně?!

Vždyť ještě před chvílí opakoval moje jméno. Najednou si to rozmyslel a odhání mě?

,,To nemůžu. Máš horečku," plácla jsem první co mě napadlo a hlas mi přeskočil z toho, jak mě zaskočila jeho nenadálá odměřenost. Naivně jsem čekala, že bude mít radost, až mě uvidí.

Vrátila jsem se ke svému původnímu mínění, že trpěl spíš na noční můry. Zvolání mého jména, i když šeptem a sotva srozumitelně, se očividně nedalo přikládat jeho žádosti o moji přítomnost.

,,Jdi..."

,,Ne, nikam nepůjdu. Napij se," vybídla jsem ho překvapivě pevným hlasem a doufala, že se mi tím podaří odvést pozornost.

Zvedla jsem hrnek z nočního stolku a v natažené ruce ho přemístila do jeho zorného pole. Nebyla jsem si jistá, jestli těmi štěrbinkami, které měl místo očí, vůbec vidí, co mu ukazuju. Ale pochopila jsem hned. On totiž jednoduše zavřel oči a tak odmítl spolupracovat.

Protočila jsem panenky. Bylo s ním horší pořízení než s dítětem, jen co je pravda.

,,Tak si pomož sám," zahuhlala jsem sama pro sebe a hrnek s bouchnutím postavila zpátky na místo.

,,Koukej to vypít, než se vrátím, nebo uvidíš," zasyčela jsem přísně.

Věnovala jsem mu ještě jeden pohled. Má smysl, abych tu vysedávala? Evidentně mě tu nechce.

Zvedla jsem se s tím, že se vrátím za čtvrthodinky a zkontroluju, jestli se náhodou nenapil sám. A pokud ne, napije se, i kdybych to do něj měla nalít.

Dveře jsem opět jenom přivřela, aby za mnou pes mohl přijít, kdyby chtěl ven. Co to mělo být? Zakroutila jsem hlavou a snažila se tu myšlenku zase rychle zaplašit. Nezáleželo na tom. Měl horečku. Něco se mu zdálo. Na významu nezáleží.

Zaplula jsem do kuchyně a na chvíli tam zůstala stát ve tmě. Jímala mě nejistota a chuť utéct. Na podobné situace jsem nebyla stavěná.

Rychle jsem si připomněla, proč jsem přijela. Chtěla jsem přece dávat a nejenom brát. Nevzdám se přece po prvním pokusu. Bude zřejmě potřeba mít pevné nervy, co se týče toho vlasatého mimina. Někde jsem četla, že chlapci mentálně dospívají jen do 12 let, pak už jenom rostou fyzicky. To sedělo.

Napila jsem se čaje, ušklíbla se nad jeho chutí a cítila se líp, že něco takovýho nutím Bjørna pít. Na smart hodinkách jsem vyčkala, až naskočí předem stanovená číslice značící, že Bjørnův čas na uposlechnutí příkazu vypršel.

Když jsem vešla do jeho pokoje, ležel demonstrativně otočený zády ke dveřím. Nahlédla jsem do hrnku. Prázdný.

Vyvolalo to na mojí tváři spokojený úsměv. Pocení z něj vysálo všechny tekutiny, bylo mi jasné, že neměl na výběr, než se napít, pokud se nechtěl trápit ještě víc.

,,Hodnej chlapeček," zašeptala jsem a slyšela, že můj hlas lehce podbarvuje pobavení.

Dolila jsem mu čaj, ale potřebovala jsem mu taky změřit teplotu. Nebo na něj aspoň sáhnout. Nerozhodně jsem přešlápla na místě a rozhodla se, že to můžu ještě o chvíli odložit. Třeba se mezitím to přerostlé mimino rozhodně spolupracovat a neschovávat se zakuklený pod dekou v prenatální poloze.

Vyklouzla jsem ze dveří pokoje.

Chvíli jsem se drbala na hlavě a přemýšlela, co bych tak mohla dělat. Několikrát jsem sotva slyšitelně tleskla dlaněmi o sebe jako duševně chorá.

Netušila jsem, co dělat v jeho domě, zatímco on se potil pod pěřinou. Měla jsem s sebou jenom telefon a jinak nic. Televize v dohledu žádná. Knihy nečtu, takže nemělo smysl prozkoumávat knihovnu. Moc dalších možností mi nezbývalo. Věděla jsem, že neusnu, byla jsem úplně na nervy z té nové situace.

Se zhoupnutím jsem se spustila na pohovku a povzdechla si. Zrak mi padl na konferenční stolek s policí pod horní deskou. Věděla jsem, že slídit se nesluší, ale co se válí na stolku, nebo vlastně pod stolkem, to bych si prohlédnout mohla, ne?

Natáhla jsem ruku a opatrně nadzvedla pár časopisů. Rock Hard, Classic Rock a MotorCycle. Žádný Playboy? Překvapeně jsem protáhla obličej. Ne, že by se mi chtělo sahat na olepené vydání chlapského magazínu.

Namísto toho padl můj zrak na předmět vedle štosu časopisů. Album.

Netušila jsem, že lidi ještě takovýhle věci jako fotoalbum v době digitalizace vedou. Než jsem si ho přitáhla na klín a otevřela, napadlo mě, že uvnitř narazím na obrázky staršího data.

Rozevřela jsem tmavohnědé desky a překlápěla stránku za stránkou. Občas jsem album musela nadzdvihnout, abych ho přiblížila pod lampu. Prohlížela jsem si detailně fotky.

Dítě s rozčepýřenými platinově blond vlasy. Bjørn. Muž s knírkem a blond vlasy. Podle úzkého obličeje a tvaru očí jsem bez delšího váhání poznala o koho jde. Bjørnův otec. Fotky na běžkách. Otec s malorážkou. Trénoval s Bjørnem? První medaile. Shovívavý otcův úsměv. Jak se asi jmenuje?

Mezi tím vším byla taky fotografie baby Bjørna s ženou s dlouhými vlasy sčesanými do drdolu. Bjørnova matka. A pak tam na mě ta samá žena hleděla s cigaretou v ruce. Oči jí zářily, odhadovala jsem, že za fotoaparátem stál její muž, Bjørnův otec. To by vysvětlovalo ten vábivý pohled zpod řas s jiskrou v oku.

A pak zela v albu díra. Otočila jsem dvě stránky, než začala viditelně nová Bjørnova životní cesta.

Motorka. Bjørn v motorkářském. Bjørn s klukama z kapely. Straky bez Bjørna.

Když jsem otočila další list, zůstala jsem hledět do okrouhlé tváře, zbrázděné na určitých místech vráskami. Vrásky smíchu i strastí muže s blond vlasy.

Ale jak asi vypadal Bjørnův život v pubertě? Ta část v albu chyběla. Zřejmě šlo o dobu, kterou pro Bjørna nestálo za to dokumentovat. V hrudi jsem cítila podivný tlak. Částečně způsobený mým nestoudným čmucháním a zároveň ze získané melancholie nad nepoznanou částí kamarádovy minulosti.

O Mikaelovi jsem věděla spoustu drobností. Během dlouhých večerů, když nás přestalo bavit sledovat televizi a číst si, vyprávěli jsme si historky z minulosti. Nevinné příhody ze školy, malé pokusy o dětinskou vzpouru, ale taky zážitky i trapasy ze soustředění s týmem, o kterých člověk nerad mluví. Když se nebral ohled na naše sportovní nadání a sdílené utrpení z vyčerpání, oba jsme byli naprosto obyčejní, spořádaní mladí lidé.

Něco mi však napovídalo, že Bjørn takový nebyl. Nějakou dobu se hledal, než se našel, řekl jednou Mikael. Ale bylo tomu vážně tak? Měl potřebu se hledat anebo se naopak snažil ztratit, protože okolnosti v jeho životě na něj byly příliš? Kdo si schová svoje fotky z dětství až do začátku puberty a následně zanechá čtyř až pětiletou díru?

S klapnutím jsem album zavřela. To by stačilo. Zvědavost mnou zmítala, ale věděla jsem, že pokud Bjørn bude chtít, jednou se to třeba dozvím.

Při další příležitosti jsem znovu vnikla do jeho pokoje. Tentokrát jsem sebrala víc odvahy, znovu ho vzbudila a upozornila tak na svoji vlezlou přítomnost. Hleděl na mě zastřeným pohledem.

,,Musím ti změřit teplotu," oznámila jsem mu.

Vlastně jsem ani nemusela. Terry tu zanechala bezkontaktní teploměr, který stačilo namířit na jeho spánek. Přišlo mi však fér ho seznámit s tím, že mu vnikám do osobního prostoru. Teď když se neschovával pod přikrývkou, vypadalo to jako snadný úkol. Hleděl na mě a reakce jsem se nedočkala. Proto jsem jednoduše natáhla ruku a odhrnula mu vlasy na stranu. Následně jsem mu ruku položila na čelo. Nemělo mě překvapit, jak horká jeho kůže byla, ale ani tak se mi nepovedlo potlačit povzdech.

On jen líně zamrkal a nechal mě.

,,38,5°."

Znovu jsem teploměr podržela ve světle přicházejícím od otevřených dveří pokoje. Přes den podle Terry měl i přes 39°, takže jsem to pokládala za dobré znamení.

,,Nic moc. Asi ses málo snažil," zavtipkovala jsem. Co taky říct jinýho? Chudáčku, určitě je ti hrozně!

,,Běž domu," zašeptal ten nevděčník.

,,To určitě. Abys tady pěkně o samotě shnil. Polívku dostaneš. A jestli ji nesníš, tak jí do tebe naláduju silou."

Jak jsem slíbila, tak jsem učinila. Ohřátou polévku dostal na stolek. Rozsvítila jsem mu lampičku, takže se chvíli děsně ksichtil, než si zvykl na světlo. Chtěla jsem mu pomoct do sedu, ale netroufla jsem si ještě víc upozorňovat na jeho momentální nemohoucnost. Tak jsem jen pokrčila rameny

,,Koukej to sníst," zavrčela jsem dostatečně nahlas a nechala ho vlastnímu osudu. Nepočítala jsem s tím, že by snad poděkoval.

Když jsem se vrátila později, s uspokojením jsem zjistila, že snědl, co měl. Z čehož se mi ulevilo. Nechtěla jsem, aby mi to stěžoval a aby se mu třeba přihoršilo.

Po půlnoci jsem za ním musela znovu, abych mu vnutila paralen. Dopadlo to tak, že jsem mu to položila na stolek vedle hrnku a co nejpevnějším hlasem mu přikázala, ať to do pěti minut slupne, jinak mu ublížím.

Asi to zabralo. Prášek na stolku už pak neležel a já si šla lehnout na gauč. S Mickem.

Ze sna mě vytrhnul pocit, že mě někdo sleduje. Rozlepila jsem neochotně víčka a když jsem zaostřila na bosé nohy postavy zabalené v dece, prudce jsem se narovnala do sedu. Mick překvapeně zakňučel a odtrhl pohled od svého zbědovaného páníčka, aby vyčítavě pohlédl na mě.

Jednou rukou jsem si automaticky zkusmo otřela ústa, pro případ, že jsem při chrnění na Bjørnově sedačce začala slintat, a druhou jsem natáhla k psovi, abych ho konejšivě pohladila po hlavě.

,,Sleduješ mě, jak spím?" zachraptěla jsem směrem k němé postavě, postávající jen několik kroků od pohovky.

Prostě tam stál a civěl na mě. Zplihlé vlasy měl zacuchané a na jedné straně mu trčely. Tváře mu pokrývalo strniště a oběma rukama si přidržoval deku až k bradě. Bylo mi jasné, že né z důvodu, aby se přede mnou zakryl, ale prostě protože mu byla zima, i když v obývacím pokoji rozhodně chladno nebylo. A to jsem nechala pootevřené okno.

,,Co tu děláš?" hlesl tiše, takže jsem si částečně musela domyslet, co řekl.

,,Terry mě zavolala."

Bjørnova tvář se zkřivila v nechápavém šklebu. Zdálo se mi, že namáhavě dýchá a mrkal tak pomalu, až jsem se bála, že usne vstoje.

,,Co potřebuješ? Běž si lehnout a já ti to přinesu."

,,Zvládnu to sám. Vrať se domů."

Vyhazov doprovodil náznakem mávnutí ruky. Dělalo mi obavy, to jak vypadá, takže jsem se začala hrabat z pohovky a snažila se u toho příliš nevyděsit Micka. Nakonec však pes vypadal mým opuštěním místa spíš uražený než zděšený.

,,Teda.. Tolik vděku! To si snad ani nezasloužím," pokusila jsem se žertovat.

Můj pokus se však minul účinkem a já přihlížela, jak Bjørn bojuje sám se sebou. Netušila jsem, proč mě vyhazuje. Mohl být rád, že není sám, ale namísto toho se mě snažil poslat pryč, stejně jako v noci, kdy víc snil, než bděl.

,,Běž. Pomůžu si sám."

Sotva to dořekl, pokusil se otočit, aby se vydal do kuchyně a málem ztratil rovnováhu. Rychle jsem k němu přiskočila, ale ustál to, než jsem se ho stihla jen dotknout. Stáhla jsem svoje ruce zase rychle zpět k tělu.

,,To vidím."

,,Zvládnu to," splynulo mu ze rtů skoro neslyšně a já se zadívala na vrkoč vlasů na jeho hlavě. Měla jsem chuť ho pohladit, abych ho uklidnila, že je všechno v pořádku. Ale dobře jsem věděla, že bych se dočkala akorát dalšího odmítnutí.

,,Šup zpátky do pokoje. Napustím ti koupel. To ti pomůže. Terry říkala, že-"

,,Nedělej si škodu."

Protočila jsem panenky, protože jsem ťapkala miniaturními kroky za ním, za což mi moje chromá noha byla vděčná, a on mě tedy nemohl vidět. Ačkoliv se slovně bránil, poslechl mě a vracel se pomaličku do své ložnice. Do nosu mě praštil smrádek vydýchaného vzduchu.

,,Lehni si, řeknu ti, až bude vana hotová."

Ještě jsem na moment přihlížela, jestli se opravdu vrátí na lůžko. Málem jsem se rozesmála, když jsem ho spatřila, jak čuchnul sám k sobě a došlo mu, že je upocený. Pak jsem trhnutím otevřela dveře koupelny. Doufala jsem, že se mi podaří odhadnout teplotu vody.

,,Už můžeš," oznámila jsem mu, když jsem vešla zpět do pokoje.

Našla jsem ho sedět na posteli s dekou kolem ramen a oči se mu zavíraly. Vypadal tak bezbranně, až mě z toho píchlo u srdce. Takhle jsem ho neznala a nebyl to hezký pohled.

,,Neopovažuj se v té koupelně zavírat. Jestli se mi v tý vaně utopíš, tak mě Terry zabije."

Trvalo to několik vteřin, ale měl asi světlejší chvilku, protože zvládl odpovědět.

,,Můžeš se dívat, jestli máš o mě takovou starost."

,,To určitě, ty lumpíku. Koukej se ošplíchnout."

Přihlížela jsem, jak se s námahou zvedá a z ramen shazuje přikrývku. Měl na sobě jenom trenýrky a upocené tričko. Dostal samozřejmě debilní nápad, sundat si ho za chůze. Natáhl ruku, chytil látku mezi lopatkami, jak měl ve zvyku, a uvízl s hlavou i rukama zamotanýma v něm vestoje. Nebezpečně se zakolíbal na nejistých nohou.

Přiskočila jsem k němu a rukama ho popadla za ramena. ,,Stůj," hýkla jsem.

Jeho kůže byla lepkavá a horká. Pomohla jsem mu tričko stáhnout z paží a hlavy. Nemohla jsem se rozhodnout, jestli bych mu raději střihla jednu výchovnou za uši nebo jestli se mi chce smát.

Čekala jsem aspoň obyčejné díky, kterého jsem se však nedočkala. Zdálo se mi, že je rád, že dýchá. Chlapi a rýmička? Ztěžka jsem polkla a hleděla za ním, jak udělal několik dalších kroků, kterými se z miniaturní ložnice dostal do koupelny a zastavil, aby si stáhnul trenýrky. Přesně v ten okamžik jsem stihla uhnout pohledem a rozhlédla se po pokoji.

Kde by mohl mít schované povlečení?

Zaváhala jsem, jestli se ho zeptat, ale zaslechla jsem všeříkající šplouchání vody, tak jsem se rozhodla prohledat to nevelké množství úložného prostoru. Otevřela jsem skříň a bez dlouhého hledání v polici nad ramínky s bundami zahlédla složené povlečení.

Otevřela jsem okno a dala se do převlékání postele. Nevím, jak dlouho mi to trvalo. V jednu chvíli jsem si však najednou uvědomila, že neslyším šplouchání a vyděsilo mě to.

,,Bjørne?!" zvolala jsem poplašeně.

Nedostala jsem žádnou odpověď a tak jsem zahodila peřinu, na které jsem právě zapínala knoflíky a několika dlouhými kroky narušila jeho soukromí v koupelně. Málem jsem přitom zakopla o vlastní nohy.