Srpen

Stine měla pravdu.

Díky banánu jsem se toho dne zvládla i psychicky obrnit na další pozorování ze strany reprezentačních trenérů. Skoro jako bych spolu se sladkým plodem pozřela i novou dávku vnitřního klidu a jistoty, že nejsem úplně k ničemu. Takže jsem se toho dne nakonec nesložila, když ke mně přišel i Patrick, trenér ženského A-teamu, který se kabonil podobně jako Siegfried Mazet. Ale i přesto mi nenaháněl takovou hrůzu. Možná v tom hrálo roli, že nebyl tak vysoký a ramenatý a nemusela jsem zaklánět hlavu, když jsem se mu potřebovala podívat do očí.

Naprosto zbytečně jsem čekala na Egila, fanouška mého hecování s Bjørnem. Ten sice taky postával u dalekohledu, ale ohledně techniky střílení ke mně nepřišel. Viděla jsem ho točit videa a motat se kolem, ale to bylo tak všechno.

Asi se mi ulevilo, že Patrick neměl žádné závažné postřehy k mému výkonu. Když jsem totiž pak u stojanů Egila zahlídla poblíž, cítila jsem se nějak na koni.

,,V pořádku?" zeptal se mě víc jak padesátiletý chlapík, když jsem na něj nápadně dlouho koukala.

Mile jsem se usmála, než jsem odpověděla, ,,Jo. Přijdeš se na mě taky podívat jako na zvířátko v zoo?"

,,Prosím?" zeptal se zaskočeně. Zdálo se, že chvíli nechápe, která bije, ale pak mu to došlo a hlasitě se rozesmál.

,,Ne. Kdybych ti začal dávat rady já, tak už bys nikdy v životě terč netrefila."

Tentokrát jsem se od srdce zasmála já. Egil, bývalý závodník v běžeckém lyžování, se jako trenér specializuje na běžeckou techniku. Na střelnici sice vypomáhá, ale přes střelecké tipy a triky jsou experty Siegfried a Patrick.

,,Ale mohla by to být sranda."

,,Sranda bude, až ti dám do těla na lyžích," zakmital obočím v příslibu mučení.

Smích mě rychle přešel a Egil se trochu zlomyslně uchechtl nad mou rychlou reakcí. Nakonec jsem si však na tu jeho chuťovku musela počkat do dalšího dne.

Dopoledne se opět střílelo a jeli jsme kruháč. Zůstali jsme ve stejném složení jako předchozí den, takže jsme si ušetřili čas přerozdělováním. Bylo zajímavý pozorovat, jak k tréninku přistupují Ingrid, Marte, Sturla i Johannes. Oproti předchozímu dni, jsme tedy nešaškovali jako při fotbale a snažili se vymáčknout ze svých těl co nejvíc.

Na střelnici jsme pak šli rozpumpovaní a lehce vyšťavení. Mně se pomalu dařilo se uvolnit, což se odráželo v mojí práci se zbraní.

Zrovna jsme si s Mikaelem posdíleli zážitky z cvičení střelby, kde to jemu opravdu čistě padalo, z čehož jsem za něj měla obrovskou radost. Aspoň jeden z nás si s tou situací dovedl bravurně poradit. Na konci tréninkové jednotky někdo přišel s nápadem cvičit střelbu, kdy se se zadrženým dechem v rychlém sledu vystřelí všech pět ran. Fast shooting non plus ultra. Mikaelovi se povedlo několikrát vybílit všech pět terčů. Obdivuhodné.

Mně se dařilo zaujmout pozornost spíš jinak. Jak jsem předchozího dne spadla při fotbale na kolena, měla jsem je lehce podřená a hlavně poněkud modrá, jak se mi na nich udělaly modřiny. Občas někdo zmínil, že Au to muselo bolet... No Bjørnova reakce se samozřejmě vyjímala všem ostatním. Vrátili jsme se z polední pauzy na stadion, když tu se vedle nás vlasáč objevil. Chvíli se věnoval svým věcem, než zaostřil na nás.

Kývl hlavou k mým nohám, ,,to ti Miks musel teda pěkně naložit."

Zalapala jsem po dechu a přemýšlela, co inteligentního bych mu na to řekla. Mikael se otřásal smíchy a chytil mě kolem ramen, aby mě podpořil.

,,Ty seš blb-" stihla jsem povědět, když se ozval i Mikael.

,,Náhodou se jí to děsně líbilo."

Aha, tolik k podpoře z jeho strany...

Poznámka jako dělaná pro Bjørna. Rozesmál se kloktavě na celé kolo.

,,Bavíte se dobře?" Zpražila jsem je oba.

,,Teda to bych do tebe neřek," rýpl si ještě Bjørn a můj nasraný výraz ignoroval.

,,Umíte se vůbec bavit i normálně?" Pokračovala jsem vztekle.

,,Však tohle je normální."

,,Sexistický narážky... pořád dokola..."

Ani jsem si ve svém divokém rozpoložení nestihla všimnout, že nám přibývá diváků. Někteří po mě vrhali soustrastné pohledy a jiní se prostě jenom bavili mým rozhořčením.

,,Ale no ták, miláááčku," snažil se mě zklidnit Mikael, ale úsměv potlačit nedovedl, což mě hněvalo ještě víc, ,,vždyť je to jen sranda."

,,Ha. Ha."

Cítila jsem, jak mi vzteky naskočila žíla na čele. Proč musí s těmahle vtípkama začínat, když kolem stojí elita Norska? Copak musí jejich vtípky mít tak široké publikum? Připadala jsem si vydaná napospas.

,,Souhlasím," ozvala se Rikke veselým hlasem, ,,máte fakt debilní smysl pro humor."

,,Ale prosim tě. Nemusíte zrovna vy dvě dělat, že vás to pohoršuje tady před nimi," mávl rukou směrem k pobaveně přihlížejícím členům áčka. ,,Jindy se těm hovadinám taky smějete."

,,Jenže teď chceme udělat dobrý dojem," pokusila se Rikke o upjatý, vážný výraz, ale vypadalo to směšně. Díky jejímu zastání se mé osoby, ze mě začal opadávat vztek, i přesto jsem dloubla loktem Mikaela mezi žebra, když se zase nahlas uchechtl.

,,Au! Máš pěkně ostrý lokty, krátkonohá."

,,Fakt nám to lichotí," ozval se Johannes Thingnes poněkud suše, ,,že se snažíte před námi vypadat jako slušňačky. Ale asi už jsme vás prokoukli."

,,Dnešní mládež je strašně zkažená," přidal se k JT jeho bratr Tarjei, zakroutil hlavou, ale na tváři mu hrál široký úsměv.

Koulela jsem po nich očima a snažila se vstřebat jejich narážky. Kecala bych, kdybych tvrdila,že mě neznervózňuje, že nám přihlížejí dvě největší hvězdy norského biatlonu.

,,Vidíš? Už se můžeš uvolnit."

,,Já se uvolním, až ti jedna přistane."

Bjørn si povzdechl, až mu poklesla ramena, ,,Fajn. Tak pojď. Pojď a prašť si."

Za jeho zády se ozval smích.

Dostala jsem pocit Déjà-vu. Podobně mě vyzval už na soustředění, jen s tím rozdílem, že teď jsme měli poměrně široké publikum.

,,Neříkej to dvakrát."

Jeho ruce posunkem naznačily, ať si pro něj jdu.

V podstatě byl čas na přípravu a sbírání sil na další část tréninku. Což většina lidí využila. Jenže pak jsme tu byli my. Ne že by pro nás bylo cvičení málo náročné, ale nějak jsme se potřebovali rozptýlit, abychom se pak zase dokázali soustředit.

,,Pojď, pojď!" hecoval mě, ,,dej mi."

,,Jo, běž si praštit do něj, miláčku. Nechci, aby sis vybíjela zlost furt jen na mě," vyslal mě na misi Mikael a povzbudivě mě plácl po zadku.

,,Flákni mu, Em," radila mi pevným hlasem, bez náznaku humoru, Rikke.

Nestihla jsem se zabývat pohledem, který jí Bjørn věnoval po těch slovech. Kolem se ozýval šum ,,Koukej." ,,Co to dělají?", ale také se ozvalo zapískání a nějaké hulákání ,,Jen do něj!". Nedovedla jsem přiřadit hlasy, komu patří, jak už jsem byla v ráži. Tak jsem se neohlížela.

Udělala jsem několik rychlých kroků směrem k Bjørnovi, až začal urychleně couvat. Oba jsme drželi ruce se zaťatými pěstmi před tělem jako boxeři a když jsem váhala, jestli udeřit, naznačil mi Bjørn opět prsty, Pojď si pro mě.

Protože přede mnou přestal couvat, dostala jsem se na dosah a konečně do něj několikrát lehce uhodila pěstí. Oba jsme se rozchechtali. Trefovala jsem ho do paží a do ramene, když se trochu stočil. Občas mou ránu odrazil otevřenou rukou. Bavilo mě, že na něj dosáhnu líp, než na Mikaela, který nade mnou čněl jak obr.

,,Prašť ho pořádně!" zaslechla jsem Rikkiin hlas. Neměla jsem však v plánu si o Bjørnovo svalnaté tělo lámat ruce.

Ještě jsem si několikrát se smíchem bouchla, než jsem se rozhodla, že to stačí.

,,Už nemůžeš?"

,,Jen nechci, aby jsi tu odpadl přede všemi. Víš, jaký by to byl trapas?"

Pak jsem se k němu otočila zády, že se vrátím zpět, což byla chyba. Na lebce mi zezadu přistála jeho dlaň a mohutným šťouchnutím celé mé tělo postrčil vpřed, až jsem zakopla o vlastní nohy.

,,Samozřejmě," konstatoval kolem procházející Egil, ,,Kdo jiný. Karlssen a Gjertsen. Tak se mi zdá, že máte nějak přehršel energie."

,,Né, né, to se jenom zdá," kníkla jsem a věnovala Bjørnovi vražedný pohled za útok zezadu.

,,Karlssen je nevyčerpatelná," komentoval mě Bjørn pevným hlasem, aby ho Egil jistojistě nepřeslechl. ,,Už se těší, až si bude moct při tvým tréninku natrhnout pr... zadek, pardon!"

,,Beru na vědomí," kývl trenér a já jen vytřeštila oči.

Hleděla jsem za odcházejícím chlapíkem a pak jsem gestem ruky zadržela vlasáče v pohybu.

,,Hele. Mohl bys mi udělat laskavost?"

,,Myslím, že nemohl."

Propálila jsem ho očima, ,,myslím to vážně. Mohli bysme na dalším tréninku dělat jakože jsme profesionální sportovci? Přijde mi, že Egil si o nás dělá trošku špatný obrázek."

Bjørnovo obočí vystřelilo vzhůru, když na mě pohlédl, ,,A já bych si troufl říct, že si vytvořil přesně správný obrázek."

,,Bjørne! Myslím to vážně!"

,,Emilie!" hýkl mi přímo do ucha, až jsem nadskočila a pak dodal polohlasem s důrazným pohledem přímo do očí, ,,i já to myslím vážně. Snad už mě taky trochu znáš."

,,Jo," přiznala jsem a trochu se zarděla.

Měl pravdu. Už jsem věděla, že trénink je snad to jediné, co dokáže brát vážně a kdy jde sranda stranou. A taky jsem věděla, že v Drammenu Egil naše výkony viděl a tak si ani nemohl myslet, že nám chybí snaha nebo talent. Jen jsme u toho všeho byli trochu sprostí. Jak jinak vydržet celodenní tréninky a trávení x hodin denně, šest dní v týdnu, pořád se stejnými lidmi? Bez humoru se to skoro nedalo.

Egil nám právě vysvětlil, že nejdřív půjde o práci ve dvojicích. Jednotlivci dostanou kolem pasu gumu a my holky jim vlastně budeme sloužit jako závaží, kdy je budeme za pásku brzdit. Start s místa, výskoky vpřed obounož i na střídačku z jedné nohy a další lahůdky. Následně výměna. Teprve po takovém solidním cvičení se Egil chtěl věnovat tréninku techniky lyžování bez holí. A když řekl, že jsem ve dvojici s Bjørnem, málem mi zaskočilo.

,,Nemůžu být s Mikaelem?" vypadlo ze mě hned.

Jeho odpovědí mi byl shovívavý úsměv, ,,Ne. Seš moc malá. Promiň. Halvorssen bude s Bakken."

S Fridou?! Grrr.

Nesouhlasila jsem s tím, ale věděla jsem, že můj další názor ho nezajímá. Takže jsem si jen lehce povzdechla a mířila k vlasáčovi, co noha nohu mine.

,,Jsem netušil, že na mě máš takovou averzi," konstatoval Bjørn.

,,Tak teď už to víš," zabrblala jsem otráveně. ,,Koukej pěkně zabrat. Nehodlám ti to ulehčit."

Uslyšela jsem jeho zachechtání, ,,to doufám."

Jeho chuť dát si do těla mi sice imponovala, ale v tu chvíli jsem to nedokázala náležitě ocenit. Moje oči sjížděly jiným směrem. Koukala jsem, jak se Mikael ve Fridině blízkosti chystá a překvapivě mi to bylo nějak proti srsti. To bylo snad prvně, co mě štvalo, že nejsem větší a těžší.

A tak mi Bjørn dokázal i následovně, jak urputná je jeho snaha v tréninku, když jsem se zuby nehty snažila ho přišpendlit k místu, zatímco on mě táhl směrem vpřed, až jsem málem padla na hubu. Vlastně z toho trochu překvapivě pro nás všechny byl oboustranný trénink. Kluci se rvali směrem vpřed a nás bolelo celé tělo ze snahy jim to nedovolit a držet je zpět.

O něco výživnější se pak stala naše místa za kluky, když si v parném odpoledni sundali všichni trička. Pohled zblízka na to, jak Bjørnovi teče pot po zádech, byl vážně k nezaplacení. A jeho zpocené vlasy, přichycené čelenkou jako nosí fotbalisté, a lepící se mu k hlavě, celý výjev jen dokreslovaly.

Ačkoliv jsem sama disponovala lepší kondicí, než kdykoliv předtím ve svém životě, síla a výbušnost, s kterou nejen Bjørn, ale i ostatní kluci, dokázali vyrazit vpřed, na mě udělala velký dojem.

Nedalo mi to, abych průběžně nekontrolovala, jak si vede Mikael. A vůbec se mi nelíbilo, když jsem zaznamenala, jak se Mikael s Fridou mezi jednotlivými cviky něčemu smějou. Nepomohlo tomu, ani když mi můj šampion zamával. Jo, aspoň ještě ví, že existuju.

,,Nežárli," zaskřehotal Bjørn udýchaně.

,,Ty mlč."

Když nereagoval a nevěnoval mi žádnou další šťouravou poznámku, jak bych očekávala, pohlédla jsem na něj. Civěl na mě a já nevěděla, co si o jeho výrazu myslet.

,,Co?!"

,,Nic. Řekla jsi přece, ať mlčim."

A tak jsme mlčeli. Dost dlouho. Soustředili jsme se na každý další výběh a srandičky vystřídaly jen občasné poznámky týkající se vzájemné spolupráce.

,,Smích vás přešel?" zeptal se spokojeně Egil, když právě přišel blíž, aby zhodnotil náš výkon.

,,S ní přejde smích každýho."

Než se stihl nadít, zakopl Bjørn o mojí nohu.