Zařadila jsem zpátečku, očima jsem střídavě kontrolovala vnější a vnitřní zrcátko. Zatímco jsem se krokem sunula po štěrkové cestě v pravidelném oblouku, prsty mojí ruky automaticky našly tlačítko schované pod područkou středové konzole.

Jeden pohyb paží, během kterého jsem s očima na šťopkách obhlížela okolí, a pod bříšky prstů jsem ucítila hladký obal proteinové tyčinky. Loktem jsem zaklapla poklop a strčila obal mezi zuby. Jedním kousnutím jsem ho roztrhla a dupla na brzdu, abych lehce hysterickým pohybem konečně uvolnila hmotu s čokoládovou příchutí.

Jen co jsem kus odkousla a zuřivě žvýkala tvrdou hmotu, napětí ze mě začalo opadat. Ten neutišitelný hlad po hodně intenzivním tréninku se už nedal potlačit. Na jednu stranu jsem nebyla schopná pozřít nic, co skutečně zasytí, ale zároveň jsem měla neodbytný pocit, že se rozpadnu na prach, když nic nesním.

Zrovna jsem si podruhé odkousla z tyčinky, když se ozvalo zatroubení. Tak zaujatě jsem hleděla na náhražku čokolády, že jsem si ani neuvědomila, že jsem zablokovala parkoviště. Pohlédla jsem bokem ven a spatřila černé SUV se znakem BMW nad chladičem. Mávla jsem rukou, abych se tím gestem Kristin omluvila. Rychle jsem zařadila páku do pozice označené písmenem D a sešlápnutím plynu vyrazila vpřed. Jednou rukou jsem spěšně točila volantem, abych kola na štěrkové cestě urychleně navedla požadovaným směrem.

Bylo pondělí a jak tomu u mě bývá, zapomněla jsem na důležitý detail. Do Lillehammeru dorazila elita ze svěťáku, aby potrénovali. Trenéři k nám byli tak dobří, že nás při té příležitosti hodili dohromady a přizpůsobili plán.

V mém případě tohle dobrosrdečné gesto znamenalo, že jsem se ostatním snažila stačit tak urputně, až jsem se po x-tém sprintu málem složila. K mému štěstí jsem se tentokrát nepozvracela, jak tomu v podobných případech bylo mým zvykem. Torre mě však na chvíli nechal sedět, dokud se zase neseberu. Soucitně mě pohladil po rameni, ,,dobrá práce, Em. Ale teď se trochu uklidni. Není cílem, aby ses zničila už první den tohodle týdne."

Chvíli mi jeho slova rezonovala v hlavě. Byla jsem tak hloupá, až mi to samotný přišlo trapný. Měli jsme před sebou celý týden s elitou?! Vážně jsem byla jediná, kdo si s tím málo lámal hlavu a kdo se pokusil dát do výkonu všechno už první den?

Dost mě to rozhodilo. Strašně jsem se chtěla předvést v co nejlepším světle. Zvlášť po mým a Bjørnově sprostým, povzbuzovacím výstupu na exhibici v Drammenu. Potřebovala jsem ukázat, jak moc vážně to beru a že do tréninku dávám všechno.

Už při ranním vítání totiž padla hláška od kolem procházejícího Kristiansena, ,,a heleme se! Tebe si pamatuju z Drammenu. Jsem zvědavý, jestli se takhle s Gjertsenem hecujete i doma."

Dech se mi zadrhl a několikrát jsem zamrkala na Egila, trenéra mužů v áčkovém týmu. Taky mi na moment trvalo, než mi došlo koho má na mysli. Bjørn Gjertsen.

Gjertsen! Kam jen se poděl? Těšila jsem se, až ho po víkendu znovu uvidím. Po té neočekávané návštěvě na dílně u jeho kámoše Chrise, kdy se mi z Bjørna podařilo vymámit alespoň několik odpovědí na otázky, které jsem si kladla, se mi to rozleželo v hlavě.

Trochu mě trápilo svědomí nad tím, že vyletěl jak čertík z krabičky, když jsem mu začala šťourat v osobním životě. Kdyby o to totiž on a Rikke stáli, už by dávno byli pár. Moje trapné pokusy vyvolat v něm cosi jako uvědomění si vlastních citů, byla naprostá ztráta času. Jako obvykle mi to došlo se zpožděním.

Jenže mi na něm záleželo čím dál tím víc a tak jsem si přála, aby i on byl spokojený. Trochu mě bolelo u srdce z pomyšlení, že se snad kdy cítil osamocený. Oproti tomu jak bez zájmu se dokázal chovat v týmu, nezdálo se, že by samotu vyhledával. Narozdíl ode mě. Ale já už svoje časy s touhou po samotě měla taky za sebou.

Zamyšlení a smutnění nad Bjørnovým osudem však vystřídaly obavy, jak se ke mně budou chovat holky, po tom výstupu předevčírem. Velmi rychle mě však z toho vytrhla Stine, která jednoduše přišla na obvyklé stanoviště, kde jsme si odkládaly věci. Po mé poněkud opatrné, zdráhavé odpovědi na pozdrav, si mě na moment prohlížela, než znovu otevřela ústa.

,,Promiň za to co řekla Rikke."

Moje překvapené civění vystřídalo zamračení. ,,Ty se nemusíš omlouvat. Tys nic neřekla."

,,Já vím. Ale bylo to kvůli mně. Rikke je kámoška. Snaží se mě zastat, kdykoliv má pocit, že je to potřeba."

,,Jo," přikývla jsem a věnovala se dál svým věcem. ,,To chápu. No, kdybych věděla..." krátce jsem se rozhlédla kolem, abych se ujistila, že neposlouchá nikdo, kdo by mě neměl slyšet, ,,Kdybych věděla, že jde o Torreho, tak bych se ti třeba taky spíš pokusila pomoct. Jenže... počkej moment!"

Upřela jsem na Stine pohled a pak se omluvně usmála, ,,Já to nevěděla!"

,,Pšššt," vyjekla hned Stine s očima navrch hlavy. Snažila jsem se smích potlačit , ale cukaly mi koutky. ,,Nechci, aby se o tom v týmu mluvilo. Slib, že o tom budeš mlčet! Prosím!"

,,Jasně," naznačila jsem rukou, že si zamykám ústa imaginárním klíčkem.

Přihlížela jsem, jak si Stine na moment hryže horní ret, než se ke mně naklonila a začala šeptat. ,,Neřekla jsem to kromě Rikke nikomu, protože když by se to k němu doneslo... víš, jak trapně by mi bylo?!"

,,Chápu," přikývla jsem souhlasně. ,,Ale kdo říká, že se mezi vámi nemůže nic... tentononc... stát?"

Stine zmučeně zakňučela, ,,To řiká Rikke taky. Jenže... kdo to kdy viděl, aby se trenér dal dohromady se svěřenkyní."

,,Mě to nijak nepředstavitelný nepřijde," zamítla jsem její argument se svraštěným obočím.

A pak mi přišlo, že by mohl být vhodný moment vysvětlit, proč jsem v pátek s Torrem vedla rozhovor.

,,Chceš vědět, o čem jsem s ním mluvila?"

Když na mě Stine obrátila pohled, i přestože jen lehce cukla rameny, v jejích očích jsem četla zvědavost.

,,Nikdo se mnou tenhle víkend nechce běžet HalvBirken. Všichni se rozhodli jet ten crosscountry závod na kole."

,,Já ho jedu taky," doplnila mě Stine trochu opatrně.

,,Jo, já vím. Ale já se toho bojím. Akorát bych se tam někde zrakvila."

,,Nezrakvila. Já taky nejezdím tak drsně jako Rikke. Ale doženu jí do kopce."

Obě jsme se tomu zasmály. Klasika. Rikke se svojí odvahou se řídila heslem, Kdo brzdí ten prohrává, a letěla z kopce vždycky jak střela. Ať už v terénu nebo na silnici.

,,Snažila jsem se přesvědčit Torreho, aby se ke mně přidal," vysvětlila jsem rychle a s téměř zadrženým dechem očekávala Stininu reakci. Bude naštvaná?

,,Co? To fakt? Jak jsi ho k tomu dokázala přimět?"

Pokrčila jsem rameny. ,,Nic zvláštního. Jen jsem mu řekla, že nikdo jiný se mnou běžet nechce a že by mě měl doprovodit, abych nemusela běžet sama... Poběž s námi," navrhla jsem ještě. ,,Mohla by ses ještě na tajňáka přihlásit a přidat se k nám."

Stine vypadala, že nad tím usilovně přemýšlí a několikrát po mě bokem hodila očko. Kdybych se nebála, že se jí svým chováním znovu dotknu, rozesmála bych se nahlas. Byla vážně roztomilá. Nechtěla jsem si však ani představovat, jaké to musí být na jejím místě. Jak frustrující asi je zalíbení v někom, kdo se zdá nedosažitelný?

Když jsem si tak na ten rozhovor zpětně vzpomněla, místo úsměvu mi to zanechalo hořkou pachuť na jazyku. Stine je taková hodná, milá a vstřícná. Zasloužila by si víc radosti a štěstí namísto neoplácené zamilovanosti.

Během dalších několika žvýknutí jsem do sebe nacpala zbytek tyčinky a chvátala na oběd domů, kde na mě měla čekat mamka. Od té doby, co jsme se s Mikaelem opětovně dali dohromady, jsem už víceméně bydlela u něj. Domů jsem se vracela sporadicky a ačkoliv jsme se s mými rodiči dohodli na společných nedělních obědech, tentokrát jsme vynechali kvůli výměně gum a návštěvě u Bjørna.

Sama jsem si trochu zaraženě uvědomila, jak se během strašně krátké doby můj vztah s Mikaelem vyvinul a změnil. Napadlo mě, jak málo uteklo času od momentu, kdy jsem po soustředění s týmem jednoho dne stála u něj v koupelně a s překvapením si uvědomila, že po mém hanebném rozchodu s ním, na mě Mikael nezanevřel, protože můj kartáček na mě čekal v kelímku. Stejně jako několik dalších maličkostí dál leželo na svém místě. Jednoduše mi došlo, že i když by to bylo pochopitelné, aby mě vymazal ze svého života, on doufal, že se k němu vrátím. Pokaždé, když k tomu zklouzly moje myšlenky, se mě jalo pohnutí a zpětná lítost, kterou jsem se mermomocí snažila zahnat.

A tak jsem u něj zůstávala v podstatě pořád. Přes noc a poslední dobou jsme se u něj scházeli i přes polední pauzy. Zdálo se to jako nejpřirozenější věc na světě.

Ale dnes jsem musela za mámou. Nestačilo jí občas zavolat. Zdálo se, že si na mě potřebuje i sáhnout a vidět mě na vlastní oči, aby mi věřila, že je všechno v pořádku.

Zaparkovala jsem před domem na obvyklém místě. Odemkla jsem si vlastním klíčem, ale přesto jsem najednou dostala zvláštní pocit. Jakoby můj domov u rodičů přestával být mým domovem.

,,No ahoj zlatíčko," vrhla se na mě máma z kuchyně, kde hučela digestoř, a odkud se linula dobře známá vůně.

Zulíbala mě na tvář a sotva jsem ji stihla stisknout v objetí, hned zas cupitala zpět. Vrhla se na míchání čehosi v hrnci i pánvi, zatímco na mě chrlila otázky. ,,Co je nového?", ,,Jak se má Mikael?", ,,Jaký jste měli víkend?".

Snažila jsem se všechno alespoň úsečně zodpovědět, dokud se v klidu neposadíme ke stolu. Věděla jsem totiž, že během toho divokého míchání stejně poslouchá jen na půl ucha.

Jakmile co jsme usedly k talířům s rybou, bramborem a zeleninou, které nápadně připomínaly zbytek z nedělního oběda, mezi sousty jsem se pokusila mámě nastínit svoje radosti i strasti.

,,Takže šlo o Stine,... ale naštvaná je na tebe Rikke?" snažila se máma pochopit moje lapálie.

,,Jo. Ne. Totiž vlastně svým způsobem jo."

,,Nechápu," zakroutila máma hlavou a já si povzdechla. Taky jsem se v tom ztrácela.

,,Když se dneska konečně objevila na tréninku, tak se ke mně otočila a napůl huby se omluvila. Já jí odpověděla, že z povinnosti se omlouvat nemusí. A ona se utrhla, že co jako čekám, jestli si jako přede mnou má kleknout a prosit."

Máma mi naslouchala, poodstrčila prázdný talíř a opřela si bradu o ruku. Vydržela jsem její zkoumavý pohled a ticho, v kterém asi ona přemýšlela, jestli jsem vážně dospělá, že řeším takové blbosti, a já doufala, že změníme téma. Rikkiina omluva se podle mě nedala pořádně počítat jako omluva, protože bylo naprosto zřejmé, že řekla promiň, jen aby se zavděčila Stine. Upřímnost nikde. Ale taková už Rikke byla. Jednoduše si stála za svým.

,,No. Řešíte kraviny," zakončila to máma, ,,já bych to prostě nechala uležet a ono jí to přejde."

,,Jo," kývla jsem, ,,Mikael taky říkal, ať to nechám být... jenže to dost dobře nejde, když vedle nich trávím většinu dne."

Zírala jsem do talíře, v kterém jsem vidličkou přesouvala nesnědený kousek mrkve zleva doprava. Mámin povzdech mým uším však neušel.

,,Zlato, je naprosto normální, že občas řešíte takovýhle věci. A jestli ti holky něco záviděj, tak to tak prostě je. Není to poprvý, ani naposledy. A je jedno jestli se jedná o kluky nebo o sport. Věř mi."

,,Mami, já vím. Ale není nám patnáct. A holky vědí, že mám Mikaela, tak proč je proboha drásá, že se bavím i s ostatními?"

,,No, asi jim vadí, že ti věnují víc pozornosti než jim."

,,Ještě že jsem nešla trénovat do chlapskýho družstva, to by se mnou už nikdy v životě nepromluvily."

Máma se srdečně zasmála a mně došlo, že ani ona o tom neví. Pochybovačně jsem našpulila pusu. Mám to zmínit?

,,Co se tak tváříš?" zeptala se mamka a ještě se jí vkrádal smích do hlasu.

,,To nebyl vtip. Torre to vážně navrhl. Ale musela jsem odmítnout, Mikael to nechtěl."

Sledovala jsem, jak si máma přebírá v hlavě moje slova

,,Asi tě Torre prokoukl."

,,Jak to myslíš?"

Její pobavený, láskyplný úsměv mě přímo pohladil. ,,Zdá se, že s holkama ti to moc nejde. A s klukama vycházíš. Tak to myslím."

,,To je blbost."

,,Není však jsi mi předtím povídala o tom chlapci... jak že se jmenuje?"

,,Bjørn."

Maličko jsem si povzdechla. Během dopoledních tréninků jsme na sebe s chlapským družstvem narazili při výměně na střelnici. Využila jsem ten moment. Pokusila jsem se vlasatému kámošovi omluvit, že jsem byla příliš dotěrná a zvědavá, ale dřív než jsem dořekla větu, mávl rukou a letmým mrknutím mě zarazil slovy, ,,Nech to plavat, prcku." Bylo jednoduché zvyknout si, že chlapi za vším hned udělají čáru a nešťourají v malých křivdách zpětně nekonečně dlouho.

,,Ano. Bjørn," pokývala souhlasně máma hlavou. ,,Někdy mi ho sem přiveď ukázat. Pozvi ho k nám na oběd. No... tak zdá se, že ti přátelství s klukama jako on svědčí víc."

Zavrtěla jsem hlavou, abych jí dala vědět, že s tím nesouhlasím. Moje empatické vnímání sklízelo úrodu u obojího pohlaví stejně negativně. A s holkama jsme jinak byly v pohodě. Rozumněly jsme si. Alespoň jsem si to myslela.

,,Možná jsi vážně měla být kluk. Holky přece neběhají se zbraní na zádech po okolí," začala si ze mě mamka utahovat pomocí ohrané hlášky z mého dospívání a já na protest zavrčela.

,,Přestaň s tím. Furt dokola stejná písnička. Balet ani krasobruslení vážně není pro mě."

,,A že jsme pro případ, že se nám narodí chlapeček měli připravený jméno Arvid, to už jsem ti říkala?"

,,Jo!" přerušila jsem jí až příliš hlasitě, až se rozesmála. ,,A už to nevytahuj!"