Srpen

Vyvalila jsem panenky, když jsem uviděla obří repráky, lesknoucí se kytary postavené jako modly ve stojanech a impozantní bicí vzadu před stěnou, na které visela jak vlajka Harley Davidson, tak norská a ještě jedna. 

Musel to být znak jejich skupiny a název. Pták a sekera. Pod tím nápis Døde skjære. Mrtvý straky.

Mrtvý straky?

Na moment se mi ozubená kolečka v mozečku protáčela na volnoběh, až mi konečně vzápětí seplo. Tetování na Bjørnově rameni neznázorňuje vlaštovku, jak jsem si dosud myslela, ale straku.

,,Et voilà. Máte tu čest vstoupit na místo nejsvatější."

,,Hraješ v kapele?" podivil se tentokrát Mikael a vyslovil tak i mojí otázku. Fajn. Aspoň tentokrát jsem nekoukala s otevřenou pusou jen já.

,,Jen občas zaskakuju. Když mi to kluci dovolej," usmál se Bjørn tajemně. ,,Na ně nemám. Jsou dobrý."

,,A na co hraješ? Na kytaru?" vyzvídala jsem dál a prstem opatrně přejela po hlavě nejbližšího nástroje.

,,Jen trochu. Mam radši bicí."

,,Kecáš, kámo!"

,,Uka!" chtěla jsem ho hned hecnout.

,,Né, voni ještě chrápou. Bych je vzbudil."

,,Kdo oni?"

,,Chris a jeho kočka."

,,Jenom kousek. Vždyť už je skoro poledne, jen ať vstávaj," přidal se Mikael.

Bjørn se podivně usmál a podrbal se ve vlasech stažených do rozpadajícího se culíku. Kdybych ho neznala, myslela bych si, že se ostýchá. Jednoduše váhal.

,,Prosííím," zakňučela jsem a sepjala ruce v prosebném gestu.

,,Fajn," podvolil se a přešel k bicím. Odněkud vyčaroval paličky a sedl za bubny.

Vyměnili jsme si s Mikaelem zvědavé pohledy a já se k němu přiblížila, aby si mě zase přitáhl blíž a objal mě pažemi. Přihlíželi jsme, jak si Bjørn několikrát přehmátl a zaťukal paličkami o sebe, než se dal do zpočátku trochu zdrženlivého vyklepávání rytmu. Povzbuzovali jsme ho a postupně snad zapomněl, že nechtěl vzbudit svého kámoše, přidával na intenzitě.

Líbilo se mi, jak se na hru soustředil, skoro jakoby se uzavřel do vlastního světa. V tomhle jsem se vážně nevyznala, každopádně se mi zdálo, že mu to docela jde. Určitě hrál už delší dobu a pravidelně to trénoval.

S doširoka otevřenýma očima se Bjørn věnoval živému rytmu, který mi sice zněl povědomě, ale zároveň jsem absolutně netušila, jaké písničce ho přiřadit. Jak jsem pozorovala jeho rychle se pohybující ruce s paličkami, napadlo mě, že hra na bicí mu pravděpodobně pomáhá v nácviku koordinace a naprostého soustředění. Stačilo totiž stejně jako při střelbě maličko a vypadl z rytmu.

Kdyby se Mick nezvedl a nerozeběhl se přes zkušebnu směrem ke dveřím, vůbec bych si nevšimla, že někdo vešel. V tu ránu však náš blonďatý kámoš přestal bušit do bicích a jednou rukou zastavil činel, do kterého právě ťukl a nevinně pohlédl na příchozího. I my s Mikaelem mu věnovali panenské pohledy, tvrdící, že jsme ke hře Bjørna ani trochu nenutili.

,,Tyvole, neřikal jsi, že budete měnit gumy?" zahřměl spánkem nakřáplým hlasem vlasatý obr.

A že to byl vážně vlasáč. Měl hřívu tmavě hnědých vlasů až někam do půli zad a bradu mu zdobila kozí bradka. Výškou se mohl rovnat Mikaelovi, ale oproti němu musel vážit jako menší hroch. Navlečený v černém triku s obrovskou lebkou a nápisem Dimmu Borgir, v černých teplákách s vytahanými koleny a v zelených kroksech. Trochu mi cukl koutek, když jsem tu obuv spatřila. A hned mi zase opadl, když jsem viděla nespočet tetování lebek a kostlivců na jeho odhalených pažích. Muselo mu být přes čtyřicet, hřívu vlasů měl sem tam protkanou stříbrem.

,,Čau Chrisi," pozdravil ho Bjørn, jakoby se nic nedělo. ,,Ale jo, jen jsem-"

,,Zmiz od těch bicích, mlíčňáku, ať už tě nevidim," zabručel rozespalý týpek podrážděně.

S Mikaelem jsme si vyměnili pohled a mermomocí se snažili nerozesmát. Bjørn dostával evidentně za uši i ve svojí partě drsňáků. Zahlédla jsem ještě, jak protáhl obličej a s nechutí se nedobrovolně zvedl ze stoličky.

,,Mikael a Emilie," mávl k nám rukou Bjørn, když okolo nás procházel a pak týpkovi na hruď s rozmachem přibouchl paličky, aby zdůraznil, že je vrací. ,,Tohle hovado je Chris."

,,Nazdar," pronesl suše vlasáč naším směrem, zatímco rukou přebral dřívka a tou druhou procházejícího Bjørna ještě stihl zezadu plesknout po hlavě, až mu poskočila. ,,Ať už o vás nevim. Jinak mi Terry vyškrabe oči."

Soucitně jsme se s Mikaelem usmáli a pospíchali za Bjørnem pryč ze zkušebny. Teda takový byl můj dojem. Jenže pak jsem za sebou zaslechla svého šampiona, jak promlouvá k vousatému obrovi.

,,Nevadilo by, kdyby jsme se někdy přišli podívat na zkoušku?"

Jeho otázce následovala krátká pauza. Uf, mě se teda s vlasatým rockerem vůbec vybavovat nechtělo, ale Mikaela evidentně jejich hudba zajímala a obr na něj neudělal žádný dojem svojí minimálně metrákovou, bojovou vahou. Chápala jsem, že jeho dojem je jiný, když si s dotyčným hleděl přímo z očí do očí.

,,Jasně, proč ne."

,,Super!"

Hm. Smíme! To byla skvělá zpráva, ale pro mě teda jedině v případě, že by...

,,A necháte zahrát i mlíčňáka?" kvíkla jsem směrem k Chrisovi. Dostalo se mi polovičatého úsměvu a z chodby jsem zaslechla, jak Bjørn zanadával.

,,Tak na chvíli bysme ho snad k tomu mohli pustit, aby jsme potěšili slečinku," prohlásil tlumeným hlasem, načež mě sjel zvědavým pohledem od hlavy s růžovými vlasy až k patě a zpátky. Nervózně jsem se usmála.

,,To by bylo moc milý."

To už se mě však ujal Mikael a strkal mě směrem, kterým zmizel náš kámoš. ,,Tak dík!" hýkl ještě po Chrisovi.

,,Prej mlíčňáku," rýpla jsem si, když za námi zapadly dveře garáže, a Mikael se rozesmál konečně nahlas.

,,Drž hubu, trpaslice," umlčel mě Bjørn vztekle, ale když viděl naše vysmáté tváře, zakroutil hlavou a sám se neubránil úsměvu. ,,Vjeď autem na dílnu," přikázal pak Mikaelovi.

Chvíli jsem přihlížela, jak dávali Mikaelovo auto na zvedák a sundavali kola. Až na ten hluk při tom, který nahoře v bytě taky muselo být slyšet, se mi líbilo pozorovat jejich snažení. Když se však s koly od auta přesunuli k mašině, na které se pneumatiky sundavají z disků, přestalo mě to bavit. Chvíli jsem se kochala pohledem na jejich úsilí. Chlapi, svaly, špína a pot. Vlastně to samý jako při sportu, až na ten smrádek a hluk kolem.

,,Můžu jít dozadu na zahradu?" zeptala jsem se.

,,Jo, jasně."

,,Ty nechceš vidět, jak se vyvažujou kola?" zajímalo s rozkošnou nadějí v hlase Mikaela, ale neměl šanci.

Protočila jsem nad jeho poznámkou oči. Samozřejmě, že mě to nezajímalo. Chtěla jsem se radši vyhřívat na sluníčku.

,,Třeba půjde Mick se mnou."

,,Tak to si asi trochu věříš," poznamenal Bjørn.

Přimhouřila jsem nad jeho podceňováním oči a dřepla si na bobek. ,,Micku!"

Pes sice rozlepil víčka, ale ani se nehnul ze svého místa. Nechtěla jsem se vzdát tak rychle.

,,Micku! Pojď sem!" zkusila jsem to znova.

,,Hm," zahučel pobaveně Bjørn.

,,Micku! Ty lenochu, zvedej se. Jdeme na zahradu!" zavýskla jsem veselým hlasem a poklepala si na kolena, abych zaujala psovu pozornost. Bjørn se uchechtl.

Nejen k mému vlastnímu překvapení se hafan pomalu zvedl a vydal se váhavě mým směrem.

,,No nekecej. Micku, ty nevěrníku," hlesl nevěřícně Bjørn.

Pohladila jsem psa nadšeně po hlavince a vydala se směrem pryč, občas jsem na něj povzbudivě zavolala jménem a on mě následoval. Jeho páníček si založil ruce v bok a udiveně kroutil hlavou.

Jaggerův jmenovec nejdřív slídil zahradou a očůral pár keřů, než zaváhal, jestli se vrátit na dílnu. Ale nakonec si ušlapal místo v trávě kus ode mě a lehl si tam, s čumákem položeným mým směrem. Zdálo se, že mě nechce ztratit z očí, pro každý případ.

S úsměvem jsem ulehla do trávy a zavřela oči. Vychutnávala jsem si teplo, které proudilo do mého těla ze slunečních paprsků. Netrvalo to dlouho a mou myslí začaly myšlenky proudit jako voda potoka pryštící ze skal.

Pokaždé když jsem se pokoušela s Bjørnem promlouvat trochu rozumně, umě se z toho vykroutil a většinou rozhovor buď zakončil vtipem, přestal odpovídat nebo prostě stočil řeč jinam. Bylo tolik věcí, co jsem o něm netušila a které mě teď jedna za druhou zvláštně zasáhly. Ať už jsem se bavila s někým ze sportovců z jiných odvětví, které jsem potkávala ve škole, nebo si povídala s holkama z týmu, nikdo z nich se dalšími svými zálibami netajili. Nikdo mě ještě nedokázal takhle překvapit.

Nechápala jsem proč? Ani Stine s Rikke se ani náznakem nezmínily o něčem podobném. Napadlo mě, že o téhle Bjørnově stránce taky neví. Možná Bjørna neznají tak dobře, jak jsem si myslela. 

Napadla mě skoro směšná myšlenka, že to všechno působí jako kdyby se Bjørn snažil žít dva životy. Nedávalo však smysl, proč by se najednou rozhodl svoje tajemství prozradit zrovna mně a Mikaelovi? Rozhodně nás sem zvát nemusel. Mohl Mikaela nechat, ať si gumy nechá vyměnit v servisu a tím by mohl ve svém tajnůstkaření pokračovat.

Myšlenky a hřejivé sluníčko mě tak zmohly, až jsem se s řešením na dosah odebrala do říše snů.