Srpen

,,Pojeď se mnou."

Překvapeně jsem na Mikaela pohlédla. Obvykle se mě totiž ptal, jestli s ním nechci někam jet. Doprovodit ho. Tohle mě trochu mátlo a nevěděla jsem, co si o tom mám myslet.

,,Co tam budu dělat?"

,,Vždyť jsem ti říkal, že jde jen o výměnu gum."

,,Tak proč to nenecháš udělat v servisu? Není to lepší?"

Mikael na mě vrhl pohled Tohle může říct jen ženská. Až jsem se za to na něj zamračila.

,,Proč asi... Není to složitý a v servise to stojí peníze."

,,Jasně... A co to je vůbec za kámoše?"

Řekl mi, že se domluvil s kamarádem, který mu v garáži obuje nové pneumatiky. Po té, co jsem připustila, že má Mikael pravdu a když si něco člověk může udělat sám, tak to má udělat, jsem se zamyslela nad tím, že by to mohla být docela dobrá podívaná. Vidět ho při manuální a, přiznejme si to, vyloženě chlapský práci, by se mi líbilo.

,,Uvidíš," utnul mě a já si povzdechla.

,,Fajn," kývla jsem ještě poněkud nepřesvědčivě, ale začínala jsem se těšit.

,,Zvu tě pak za ten doprovod na jídlo."

,,Jo?" Ujistila jsem se trochu moc nadšeně.

V mým stravovacím šílenství se v posledních týdnech taky udály drobné změny. Už jsem Mikaelovi nedělala ze života peklo, jen protože do receptu přidal trošku smetany nebo protože jsem v sobotní večer nechtěla jíst pizzu plnou roztaveného tučného sýra.

A proto když mi teď Mikael oznámil, že spolu půjdeme na jídlo, hned jsem si představila nějaký steak s pepřovou omáčkou a hromadu pečených brambor. Téměř okamžitě se mi sběhly sliny a to od snídaně neuběhlo příliš času. Bylo neuvěřitelně osvobozující, povolit si radost z takových maličkostí jako je jídlo.

,,Jo. Za odměnu," usmál se na mě Mikael a já měla chuť mu vlepit pusu.

,,Super!"

Měli jsme oba den volna, což znamenalo spoustu času bez nutnosti skákat podle přesně daného plánu, jako jsme to jinak dělali každý den.

Když jsem pohlédla zpět, přišlo mi, že se pohnul celý vesmír. Tatam byla zasloužená nedůvěřivost, kterou mě Mikael nevědomky častoval v každé situaci. Od našeho rozhovoru na kempu, kdy jsem se mu s pláčem omluvila za svoje nestoudné chování a rozchod, jsme ušli kus cesty a znovu nalezli způsob, jak náš vztah nejen vrátit tam, kde byl předtím. Pohli jsme se ještě o kus dál a sdíleli spolu co nejvíc ze svých myšlenek a toho, co nás dennodenně zaměstnávalo.

Bylo tedy na místě, abych ho doprovodila za tajemným kamarádem, když mě o to požádal. Nakonec jsem se začala docela těšit z neznámého. V poslední době totiž můj život sestával jen z běžných, okoukaných situací a postrádal vzrušení i objevování nového.

Během půlhodinky jsme nasedli do auta a vyrazili na cestu.

Zatímco se Mikael soustředil na řízení anebo si vyzpěvoval písničky z rádia, koukala jsem z okénka. Okolo se míhající krajinu jsem v podstatě nevnímala. Moje myšlenky si hledaly vlastní cestu a neustále mě zaměstnávaly rozporem, který jsem měla se Stine a Rikke. Rikke se jen postavila na stranu své kamarádky, protože se zřejmě domnívala, že jsem si od našeho trenéra vyloudila víc pozornosti, než se jí pozdávalo.

Ve skutečnosti mě nepozval na rande ani nic podobného, jen se mě snažil přesvědčit, že trailový běh HalvBirken zvládnu i bez jeho doprovodu. Svěřila jsem se s tím Mikaelovi, protože jsem prostě potřebovala znát jeho názor a ukázat mu, že před ním nic neskrývám. Nakonec mě přemluvil, přes mé protesty, abych holky chvíli nechala v jejich mínění, aby se nakonec samy chytly za nos, že byly vedle jak ta jedle. Což nebylo těžké, protože do pondělí zbýval celý volný den, a tedy i čas tu situaci zpracovat a připravit se na konfrontaci.

Svou roli v Mikaelově pohodovém přijetí té trapné situace jistě hrál jeho vztah k Torremu. A k Bjørnovi. Což možná hrálo roli v případě Rikke, která použila termín borci jsou z tebe hotoví. Hromadné číslo. Rozhodně nehovořila jen o našem trenérovi.

Ačkoliv jsem neudělala nic špatného, měla jsem zlý pocit, protože mě trápilo, že jediné dvě holky, s kterými jsem si vážně rozumněla, se na mě naštvaly. Někdy člověk může něco pokazit, i když si toho není vědom. Kdyby mě Mikael nepřiměl, abych je nechala dusit ve vlastní šťávě - jo, myslím, že vážně použil tenhle termín, tak už bych za nimi běžela s prosíkem.

Ze zamyšlení mě vytrhlo, když jsme zastavili před podlouhlou budovou, za kterou se táhla zahrada a louka až k lesu. Mikael zaparkoval čumákem auta ke zdi. Zdálo se, že dílna je otevřená, a já si prohlížela tu podivnou podlouhlou stavbu, která připomínala sklad nebo bývalou hospodářskou usedlost. Byli jsme jen kousek za Lillehammerem, dokonce jsem si uvědomila, že vím kudy tu v zimě vede lyžařská stopa. Vystoupila jsem.

Mikael při soukání se z auta zavadil o klakson. Aspoň jsem si to myslela, ale když jsem na něj pohlédla, zjistila jsem, že se potutelně usmívá. Než jsem stihla mrknout, ozvalo se za mými zády v čistém osloském dialektu, ,,Co tu troubíš, ty vole."

Málem mi vypadly oči z důlků překvapením. Otočila jsem se prudce na patě a zírala.

Tak tohle byl podraz!

Proč mi Mikael neřekl za kým jedeme? Ne že bych se kvůli tomu líp oblékla nebo se chovala jinak, ale nečuměla bych jak péro z gauče.

,,Proč tak civíš, prcku?"

No dobře, divně čumět bylo tak trochu moje poznávací znamení, ale teď jsem na Bjørna asi fakt zírala blbě. Nemohla jsem být víc překvapená. A ačkoliv mě neočekávané setkání neuvěřitelně potěšilo, až jsem pocítila nával radosti, zároveň mě trochu píchlo u srdce, protože pohled na něj, mi hned připomněl Rikke se Stine a spor s nimi.

Bjørn na sobě měl modrý opraný tričko s nápisem Luftforsvaret - norské letectvo. Dírkou na hrudi prosvítala jeho kůže, která byla tak bledá, že skoro zářila, a nezanedbatelný rozměr otvůrku v textilu viditelnosti hodně napomáhal. Starý vytahaný džíny měl vpředu přes klín až ke kolenům tak zprasený, že vypadal jak nějaký houmlesák z Osloskýho nádraží.

,,Drž hubu," odsekla jsem v podobném duchu a oběma nám na tváři naskočil široký úsměv.

Bez dalšího váhání jsem překonala vzdálenost mezi námi a ačkoliv Bjørn stihl zahlásit, ,,Neopovažuj se ke mně lísat", obmotala jsem kolem něj svoje paže a přitiskla se k jeho pevné hrudi. Do nosu mě udeřil smrádek kovu, oleje a asi i potu, takže jsem se trochu zaksichtila, ale pustila ho ze sevření, až když mě rukou krátce pohladil po zádech.

Zvedla jsem pohled k jeho úzké tváři, kterou jako obvykle pokrývalo několikadenní nazrzlé strniště, vlasy měl nedbale stažené do culíku a modrozelené oči s nepatrnou příměsí hnědé mě líně sledovaly.

,,Smrdíš," oznámila jsem mu.

,,Ty taky."

,,To neni pravda."

,,Je."

Stáhla jsem ruce z jeho boků a jednou jsem se pokusila mu uštědřit políček. Stihl uhnout. Pak jsme se oba rozesmáli a otočili hlavu k Mikaelovi, který se postavil vedle nás, a pobaveně nám přihlížel.

,,Vy dva snad musíte bejt příbuzný, to jinak neni možný."

Znovu jsme na sebe s Bjørnem pohlédli s hraně vážnou tváří.

,,O čem to mluví?" zeptala jsem se Bjørna.

,,Netušim."

Mikael nad námi pokroutil hlavou.

,,Neřekl mi, že jedeme za tebou," žalovala jsem na něj Bjørnovi.

Dosáhla jsem jen toho, že si ťukli pěstmi. Nebylo mi jasný, jestli tím Bjørn Mikaelovi dával najevo, že se mu to povedlo, anebo to prostě byl pozdrav.

,,Micku!" zvolal zničehonic Bjørn.

Myslela jsem, že volá na nějakýho svýho kámoše nebo tak něco, ale když zvolání doplnil o důrazné zapískání, došlo mi, že asi nevolá na člověka. Během chvíle zpoza rohu přiběhl pes.

Čučela jsem s očima na vrch hlavy. Škaredějšího psa jsem ještě neviděla.

,,To je Mick," představil nás všechny Bjørn a já se musela zasmát. ,,Trochu se bojí, ale neni zlej."

,,Čí je?" zeptal se Mikael a klekl si, aby mohl psisku nabídnout svojí ruku k očichání.

Bjørn zvíře drbal v husté šedočerné srsti a tak nějak zjihle na něj koukal. Podezřívavě jsem přimhouřila oči. Myslela jsem, že zvířata chodí lovit a ne že se s nimi mazlí.

,,Můj," potvrdil moje podezření Bjørn.

,,Ty máš psa jo? A kdo se o něj stará, když jsi pryč?" zajímalo Mikaela a já si vzpomněla, že mi jednou vyprávěl, jak by strašně rád takovýho mazlíka chtěl. Jenže s tím jak moc cestujeme, by neměl nikoho, kdo by se mu věnoval v jeho nepřítomnosti.

,,Kámoš. Ten co mu patří tahle dílna. Našel jsem ho asi před rokem v příkopě vedle silnice. Nevypadal, že by někomu chyběl... No a tak mi zůstal. Ale občas si řikám, že už Mick patří víc Chrisovi, než mě. Jenže pokaždý když se vrátím, tak se ten malej satan může zbláznit radostí, takže mě asi pořád má rád."

,,Mick je strašný jméno," poznamenala jsem.

,,To řekni Jaggerovi ze Stonů."

Pojmenoval psa po zpěvákovi z Rolling Stones? Jasně, Bjørn.

,,Jo, má stejně prořízlou papulu," smál se Mikael a pes se od něj konečně nechal pohladit.

Udělala jsem krok blíž a taky si k nim dřepla, abych se na zvíře podívala zblízka. Bjørnův mazel sice měl rysy norského elkhunda, ale byl mnohem menší a méně robustní. Ve smutné tváři se vyjímala dvě lesknoucí se černá očka mandlovitého tvaru, pod kterýma měl psík pytle, dodávající jeho tváři výraz bezmezné únavy. Vypadalo to směšně a podtrhovalo to psíkův smutný kukuč.

,,Micku," oslovila jsem psa a nastavila mu svojí ruku, aby mě mohl očichat, ,,Jsi stejně škaredý jako tvůj páníček."

Mikael se kuckavě rozesmál, až se pes lekl a ucukl bázlivě zpod jeho ruky, která se mu třásla smíchy.

,,Micku, kousni jí, urazila tě," naklonil se Bjørn s úsměvem k psovi, až se jeho rty skoro dotkly chlupáčova ucha. Ten rychle otočil k páníčkovi hlavu a čumákem ho šťouchl do brady. Vyměnili jsme si pobavený pohled a zvedli se z podřepu.

,,Ukážu vám to tu."

Chtěla jsem ho následovat, ale Mick se rozhodl očichat moje nohy, takže jsem raději zůstala stát, abych ho ještě víc neděsila. Chvíli jsem váhala a pak se ohla, abych se psa jemně dotkla. Srst měl překvapivě jemnou a měkkou. Vykouzlilo mi to na tváři úsměv.

,,Na to jak je škaredej, se ti docela líbí," poznamenal s uspokojením v hlase Bjørn.

,,Je docela miloučkej. Myslím, že budeme kámoši."

,,No, tak to nevím. On je docela vybíravej."

,,Já myslím, že se mu taky docela líbím," poznamenala jsem ve chvíli, kdy ke mně Mick stočil pohled smutných očí a otočil se na patě, aby následoval svého páníčka.

,,Ani bych neřek."

Jakmile jsme vešli na dílnu, do nosu mě udeřil smrad vyjetého oleje a benzínu. Když jsme prošli kolem zvedáku, vedle kterého stál starý volkswagen golf v blátivé barvě s látkovou střechou, nahlédla jsem taky na opačnou stranu, kde se nacházela pracovní deska s nářadím a také popelníkem, který byl tak přeplněný nedopalky, až připomínal ježka.

,,Ty kouříš?" neodpustila jsem si rýpnutí, i když zmínil, že to není jeho garáž.

Bjørn se otočil, aby mi věnoval zamračený pohled. ,,Never ever."

Otočila jsem hlavu zpět k ponku a všimla si mezi harampádím i lahve od whiskey a jinde zase prázdné plechovky od piva. Majitel garáže nebyl zrovna pořádkumilovný. Anebo ho včera večer kalba zmohla tak mocně, že už se neobtěžoval uklízet.

Prošli jsme do další části a můj zrak padl na několik naleštěných motorek. Působily vážně impozantně. Mikael obdivně hvízdl a začal si stroje prohlížet zblízka. Já zůstala stát opodál. Nevěděla jsem, kam koukat dřív. Na odvážný plakát dívky s obnaženýma prsama a trčícíma bradavkama nebo na motorky?

,,Kámoš je nějaký sběratel, jo?"

,,Tak ty jsou parádní," hlesnul Mikael.

,,Ne, nejsou jen Chrise. Ta u stěny je moje," ukázal prstem Bjørn, ale pak se sebral a šel si na ní sednout. I já jsem se osmělila a šla se podívat zblízka.

Bjørn přehodil nohu přes sedlo a rukama chytil řidítka. Oči mu zářily jako dítěti na pouti a Mick mu začal hopkat kolem nohy. Snad protože se bál, že se mu páníček chystá ujet.

,,Pěkná. Co má za motor?" zajímalo Mikaela.

,,Čtyřválec. Šestikilo," odvětil líně Bjørn.

Napočítala jsem pět motorek.

,,To jste nějakej gang nebo tak něco?"

Kluci na mě pohlédli a rozesmáli se nad mojí domněnkou.

,,Ne, prostě normální motorkáři."

,,Jsem nevěděla, že jezdíš na motorce," pronesla jsem trochu zaraženě.

Mikael ani nedutal a mě došlo, že on o téhle jeho zálibě věděl. Sakra, měla jsem víc vyzvídat, Bjørn je fakt nesdílný pako. Přišourala jsem se k Mikaelovi a chytila jsem ho za paži, kterou jsem si hodila kolem krku. Akorát toho využil a krátce mě s ní přiškrtil, než mě se smíchem zase pustil.

,,Ty toho ještě netušíš," zamumlal Bjørn a pohladil motorku po černé, lesknoucí se nádrži.

V tu chvíli jsem si myslela, že přehání.

Ale stačilo, aby zvedl svůj svalnatý zadek z motorky a společně jsme přešli k další místnosti, na jejíž černých dveřích visel plakát zkřížených hnát s nápisem Entry at your own risk. Bjørn vzal bez váhání za kliku a vešel jako by se nechumelilo. Prostě jako doma. Zvědavě jsem ho následovala a překročila práh. Čelist mi spadla až někam k zemi, když jsem se rozhlédla.

Zkušebna?