Srpen

Stála jsem před zrcadlem v Mikaelově pokoji a nechala ručník spadnout k zemi. Přejela jsem svoje tělo pohledem od klíčních kostí přes břicho až po nohy a pak zase pomalu směrem nahoru, akorát jsem se přitom natočila bokem.

Zadumaně jsem našpulila pusu. Několikrát jsem zatla a povolila břišní svaly a zacvičila rukama.

Tentokrát mě nepřemohly negativní pocity, že nejsem dost ženská. Do oka mě udeřilo, že od jara se moje tělo vyrýsovalo víc, než tomu bylo kdykoliv předtím.

Napadlo mě, že přece nejsem kulturistka a nepotřebuju, aby na mě byl vidět každý jednotlivý sval. Žádná z holek z našeho týmu nebyla vyrýsovaná jako chlap. Dívala jsem se kolem sebe pozorně, zvlášť pokud jsme během sportu na slunci odložily přebytečné kusy oblečení. Začínala jsem věřit, že až tolik nehraje roli ve výkonu, jestli se na mém těle dá učit podrobná anatomie svalstva nebo ne. Cítila jsem, že je potřeba se soustředit na jiné věci a dovolit si občas vypnout hlavu a i trochu podvádět a žít. Stejně jako to dělali všichni ostatní, alespoň tedy mimo sezónu.

Znovu jsem kolem sebe obmotala ručník a šla do obýváku, kde jsem nechala ležet telefon. Mikael sice krátce zvedl zrak od knihy, kterou si vleže na zádech držel nad hlavou, ale neřekl ani slovo. Konečně se zase těšil dobrému zdraví a tak jsme spolu mohli trávit čas bez nebezpečí, že by mě svými bacílky mohl nakazit.

Zvedla jsem telefon, který ležel na jídelním stole a vyhledala v seznamu číslo Rikks. Samozřejmě že taky byla po tréninku doma, spolu se Stine, a já na ní místo pozdravu vypálila otázku, ,,Taky máš chuť na čokoládovej dort?"

Mezitím jsem se otočila na patě, tak abych měla v rohu zorného pole svého osobního blonďatého boha. Nespletla jsem se. Kniha se s bouchnutím zaklapla a já si získala jeho veškerou pozornost.

,,Ani ne, ale jestli mě o tom necháš chvíli přemýšlet, určitě na něj chuť dostanu. Co to do tebe vjelo Karlssen?" ozvalo se v telefonu poněkud překvapeně. Ano, i ona si všimla, že ohledně stravování jsem nejspořádanější členka smečky.

,,Dostala jsem pocit, že nechci vypadat jako Arnie Schwarzenegger a tak mě napadlo, jestli neskočíme do cukrárny."

,,Wow," protáhla Rikke na druhé straně telefonu a já uslyšela v pozadí Stinin jemný hlas, tázající se Kdo volá? ,,To je Em. Prej nás zve do cukrárny."

,,Ty hajzle, to jsem neřekla."

Odpovědí mi byl jen její zlomyslný smích a Stinino nadšené zvolávání, že se těší.

Vyčítavý Mikaelův pohled hovořil sám za sebe. ,,Mě ses nezeptala."

,,Tebe se nemusím ptát. Vím, že chuť na čokoládu máš vždycky," usmála jsem se sladce a poslala mu vzdušnou pusu.

Zamrkal a dál na mě šokovaně hleděl, jak odcházím zpět do jeho pokoje. Zdálo se, že změny názorů a mého chování ho nepřestávaly udivovat. Na cukrárnu jsem se ho neptala, protože jsem si byla jistá, že neodmítne a půjde. A nemýlila jsem se. Neoponoval.

,,Ty mě vezmeš s sebou? Do cukrárny? Na dámskou jízdu?"

Oba jsme se tomu zachechtali, ale nevymlouvala jsem mu to, jen jsem pokrčila rameny. Věděla jsem, že to holkám vadit nebude, ačkoliv jsem se Rikke neobtěžovala zeptat. Však jsem měla platit útratu, tak si přece můžu ještě někoho vzít s sebou.

,,Jsem myslel, že já jsem mezi námi dvěma ten panovačnej," ozvalo se z obýváku a já se pro sebe usmála při vzpomínce na dobu, kdy jsme se v Lenzerheide sblížili. Tehdy to byla jeho hodně podivná, balící taktika. Přikazoval mi, kam jdeme nebo co budeme dělat. Přestože jsem se bránila, vždy si prosadil svou.

,,Taky si chci vyzkoušet, jaký to je, když ty skáčeš podle toho, jak já pískám. A dort je skvělá záminka."

,,Hmmm," zahučel hlasitě víc než spokojeně a v následujícím momentu se ozval od dveří pokoje, ,,ta nejlepší záminka."

,,Polkni slinu. Ještě je čas, máme tam být za půl hodiny."

,,Tak to bysme mohli stihnout něco jinýho."

Podívala jsem na něj, jak tam stojí opřený ramenem o futro dveří a v očích mu zajiskřilo při pohledu na mě ve spodním prádle, které jsem si právě oblékla.

,,A zvládneš to, aniž bys mi rozcuchal vlasy? Právě jsem se učesala."

,,Neboj tý růžovosti se ani nedotknu."

Sotva to dořekl, ramenem se odrazil od futra, aby se vydal několika dlouhými kroky ke mně.

Jen co se jeho ruce dotkly mého těla, ucítila jsem hřejivý dech na uchu. ,,Fakt se nemusíš bát, že bys vypadala jako Arnie," zašeptal.

,,Vážně?" hlesla jsem taky šeptem.

,,Hm-mm. Jooo... ale počkej, radši se podívám pořádně," pokračoval a jemně mi naznačil, abych se k němu otočila čelem. ,,Jsi nádherná."

Přejížděl po mém těle očima a zároveň svůj pohled kopíroval pohybem ukazováčku, až mi naskočila husí kůže. Chvíli jsem ho nechala koukat, než jsem se k němu zase přitiskla co největší plochou těla.

Naše rozepře ohledně mého přání trénovat s klučičí částí reprezentace se zdála být zapomenutá a jeho neúčast na letním biatlonu v Drammenu Mikael přešel s flegmatickou vyrovnaností, pro něj dost typickou. Sice jsem si ho nekonečně dlouho prohlížela a čekala, že najdu aspoň nějaký náznak, že se tím vnitřně užírá, ale nenašla jsem. Krátce poreferoval, jaká je to škoda, že nemohl porovnat kondici s ostatními a s tím to taky smetl ze stolu. Další příležitosti, podle jeho slov, ještě budou.

Přála jsem si umět uklízet svou hlavu stejně jako on. Mně se totiž naopak stále dokola vracela myšlenka, jestli bych dokázala ze svýho těla vytěžit ještě víc, kdybych trénovala po boku testosteronem poháněných mašin. No naštěstí jsem měla jeho. Svými slovy mi právě dokázal neuvěřitelně zvednout sebevědomí a pomohlo to na delší dobu.

Přišli jsme pozdě.

Narozdíl od Mikaela jsem nebyla tak dobrá v zachování nevinného výrazu, takže jsem celá zrudla, když se Stine při našem příchodu zeptala, ,,Kde vězíte?"

,,Trochu mi trvala příprava," pípla jsem a cítila, jak mi hoří tváře.

,,Hmm," povytáhla Rikke obočí na důkaz, že ona mi na špek neskočila. ,,To určitě."

Mikael dělal, že se ho konverzace netýká a zaplul jednoduše ke stolu, aby nedočkavě mohl do ruky vzít lístek s nabídkou laskomin. Chvíli jsme jen slintali nad obrázky, než se nás někdo přišel zeptat, co si objednáme.

,,Pf, ani ses nezmínila, že s sebou přivedeš i dražší polovičku," mrkla Rikke na Mikaela. Samozřejmě, že jí to nevadilo.

,,Ona je v poslední době samý překvapení," navázal Mikael.

,,Měls jí vidět v Drammenu. Nejdřív se málem sesypala, když vypadla z toho střeleckýho utkání hned v prvním kole," zasmála se Stine svým sladkým smíchem, ,,a následně si nás všechny namazala na chleba. To bylo překvapení."

Cítila jsem se divně z naslouchání, jak mě chválí. Jen tak. Přitom to svým způsobem, kromě osobního uspokojení z úspěchu, byl vedlejší produkt, v kterém se spousta lidí vyžívala. Uznání. Komplimenty. Gratulace.

Já je zatím nedokázala přijímat. Přišlo mi to nepatřičné. Však jsem ani nevyhrála.

Na druhou stranu mě těšilo, že jsem mezi námi nenacházela zlou krev. Zdálo se, že mi holky úspěch přejí a nemají s tím obtíž, ačkoliv jsem byla nejnovější členkou týmu. Svým způsobem šlo o náhodu a štěstí, že jsem v Drammenu narozdíl od nich bodovala tím, že jsem se dostala do finále.

,,Prostě jsem měla štěstí."

Holky i Mikael do mě zabodli pohledy. Ošila jsem se.

,,No jasně. Biatlon je hodně o štěstí... ale samotný štěstí je ti taky k prdu."

Rikke měla pravdu. Sama totiž odstřílela téměř perfektně, ale když se překotně zvedala po střelbě z podložky, zakopla o vlastní hůl, která jí vyklouzla. A právě v Drammenu se počítala každá sekunda. Než se Rikke stihla srovnat a vrátit pro hůl, ztratila cenný čas, který běžecky nebyla schopná získat zpět.

Nechtěla jsem však narušovat jinak příjemnou atmosféru negativitou, tak jsem na její smůlu nepoukazovala a zdržela se vyjádření, že nebýt Bjørna, do žádného finále bych se dost možná nedostala. Rozhodla jsem se to nechat nevyřčené a držet se jiných faktů.

,,Vsadím se," začala jsem své přiznání, ,,že příště to projedu. Nikdy nemám štěstí dva závody za sebou."

Mikael pod stolem položil ruku na moje stehno a jemně stiskl. Holky to gesto nemohly vidět, ale následovaly můj pohled, který jsem otočila k němu. A jeho oči, opírající se do mě s důrazem Mikaelovi vlastním, mě přesvědčovaly, že dokážu, co si umanu.

Já několikrát zamrkala a lehkým povzdechnutím dala najevo, že si nedělám plané naděje. Ale děkovně jsem se na něj usmála za jeho důvěru v moje schopnosti.

,,Bože. Vy dva jste až nechutně roztomilý," ofrkla si Rikke a já koutkem oka zahlédla, jak se jí Stine loktem do žeber pokusila umlčet.

,,Sladký jsou," zapěla svým měkkým hláskem blondýnka a dál se na nás usmívala.

Naštěstí nám právě dorazily objednané zákusky, takže jsem se nemusela trápit reakcí na jejich poznámky. Všichni jsme se pustili do jídla.

Rikke se rozesmála, když si Mikael nabral obrovskou porci dortu, která se zdánlivě nemohla do jeho úst vejít. Jenže na to mýho osobního bůžka znala příliš málo. Lžičku se sladkostí si vecpal do pusy a spokojeně přivřel oči. Slast v jeho tváři vypovídala beze slov o tom, jak mu chutná.

Mikael a sladký.

,,Ty seš taky jeden z tý sorty chlapa, co neumí jíst normálně."

On hnědovlásce jen věnoval úsměv a šťoural z talířku další sousto.

Já musela přiznat sama sobě, že jsem dlouho nic tak dobrýho a šíleně sladkýho neměla, ale i přesto jsem se rozhodla se na chvíli o ten zážitek připravit. Do lžičky jsem nabrala trochu krému a rozmazala si ho po rtech. Rychle jsem padla Mikaelovi kolem krku a vlepila mu pusu na tvář. Nestihl se odtáhnout.

Na protest zabručel a opřel svojí obří dlaň o moje čelo, aby mě od sebe odtlačil. Chechtali jsme se oba jako děti a když Mikael na prst druhé ruky nabral kus ze svého talířku, začala jsem se bát. Snažila jsem se stáhnout co nejdál od něj, ale popadl mě zezadu za krk a už za smíchu přihlížejících holek mi kus dortu rozmazal po nose a okolí.

,,Jen jí dej," slyšela jsem podpůrná slova Stine.

,,Blé, přestaň," kňučela jsem a marně se bránila.

,,Kdo jinému jámu kopá..."

Ještě jsem se na Mikaela zamračila a otočila se zpět ke stolu, abych marně začala hledat ubrousek, do kterého bych se utřela. Holkám se náš boj líbil a smály se.

,,Vy dva se spolu nenudíte, co?" poznamenala Rikke, která sama byla pro každou špatnost.

,,S ní?" ukázal na mě můj drahý prstem, ,,to ani nejde... miláčku, máš něco tady na tváři."

Snažila jsem se Mikaela zabít pohledem a pokoušela se potlačit úsměv. Moc mi to nešlo. On si krém, který jsem po něm rty rozmatlala, z tváře jednoduše otřel rukou. Hotovo.

,,Tady," podala mi Stine nápomocně svůj ubrousek, když viděla, jak dál marně hledám.

,,Děkuju," usmála jsem se vděčně na blondýnku. ,,Nenudíme, on je ten nejlepší chlap v Norsku," rozhodla jsem se vychválit ňoumíka před obecenstvem.

,,Jenom v Norsku?" podivil se naoko objekt komplimentu.

,,Dobře no... tak na světě," dodala jsem neochotně.

,,Vy ste takovej ten ukázkovej pár jako vystřiženej z časopisu, co?" poznamenala s úšklebkem Rikke.

Zavrtěla jsem hlavou, ,,to asi fakt ne."

,,Ne?"

Stine na mě zvědavě hleděla a s očekáváním naslouchala mojí odpovědi.

,,Třeba v časopisu by vařila chlapíkovi ženuška, pěkně poslušně u sporáku."

Mikael se vedle mě zakuckal smíchy. Holky po něm nechápavě pohlédly.

,,Kdo vaří?" odtušila Rikke.

,,No Mikael samozřejmě," přiznala jsem s protočením panenek.

,,Ty neumíš vařit?" zajímalo Stine a Mikael vedle mě znovu zabublal smíchy.

,,To nechceš, aby se Em pokoušela vařit," pospíšil si s odpovědí, když viděl, že se mi do přiznání nechce.

Oběma se nám zřejmě vybavily v hlavě situace, kdy se mě Mikael snažil ke kulinářskému umění vyhecovat a tvrdil, že to zvládne každý. Nedovařený špagety, který jsme pak vydávali za hodně al dente nebo připálený palačinky. Těch příkladů bylo až nechutně mnoho.

,,Já chci taky chlapa, co vaří," zamumlala Stine a Rikke by nebyla Rikke, kdyby si nepřihodila.

,,Chlapi, co vařej, jsou strašně sexy."

,,Slyšíš," šťouchl do mě loktem Mikael. ,,Jsem sexy!"

Všichni jsme se rozesmáli.

,,Tak je pozvi," navrhla jsem.

,,Hm?"

,,Pozvi je a uvař jim."

,,Ne. Pozvi je ty. Já uvařím."

Holky se zahihňaly našim směšným dohadům.

,,Přijďte někdy," otočila jsem se s kroucením hlavy k Stine a Rikke, ,,Mikael vám uvaří."

,,A budeme se moct dívat, jak vaří?" zeptala se Rikke naoko chtivě.

,,Ne. Nebudeme to zase přehánět, jo?" zchladila jsem jí a ostatní se zasmáli.

,,Chtěla bych běžet HalvBirken," vybafla jsem na Torreho po jednom dopoledním tréninku.

Zkoumavě na mě pohlédl a následně se zdvořile usmál. Všechny druhy závodů, kterých jsme se během léta tréninkově mohly zúčastnit, vřele podporoval. Vždy nám je zapasoval do plánu tak, abychom měly i dostatek regenerace a mohly pokračovat v objemových i intervalových jednotkách, tak jak potřeboval.

,,Dobře, to je fajn. Ale myslím, že se z holek nikdo účastnit nebude."

,,Proč?" zamračila jsem se, ačkoliv jsem o tom věděla. Všechny, koho jsem se zeptala, odmítly.

,,Protože to je trailový běh a většinou se každoročně účastníme půlmaratonu v Kongsvingeru."

Zamračení se změnilo v nechápavý škleb. Nedávalo to smysl.

,,Ale tohle se koná přímo tady v Lillehammeru a do Kongsvinger je to... jak dlouho vlastně?"

,,Asi jako do Osla... Ale je to městský půlmaraton a běží se na pevném podkladu. Což v praxi znamená menší nebezpečí úrazu."

,,Tréninkově taky běháme v terénu a v mokřadech," oponovala jsem jeho argumentům.

Torremu se do tváře vrátil úsměv. ,,Máš pravdu, ale tohle je pořád v soutěžní atmosféře. Ze zkušenosti dáváme přednost jiným místům konání."

Musel si hned všimnout, jak se zklamání odrazilo v mém výrazu, protože sám pokračoval, ,,ale nezakazuju ti to. Pokud do toho máš chuť, tak klidně běž. Distancí je HalvBirken ideální."

Narozdíl od půlmaratonu se závod, který jsem si vybrala, běžel na trati dvanácti kilometrů s převýšením kolem stopadesáti výškových metrů. V rámci Birkenu se konal i půlmaraton a ultra run, ale právě ty Torre asi nepokládal za vhodné.

,,Říkal jsi my," zdůraznila jsem a významně na něj pohlédla.

Torre mi pohled vracel a v koutku úst mu cukalo. Přece nepoběžím sama! Potřebuju doprovod.

,,To asi ne," zakroutil sotva znatelně hlavou.

,,Ale jooo," protáhla jsem a povzbudivě na něj zamrkala. ,,Nemůžeš mě v tom nechat samotnou."

Odfrkl si.

,,No tak! Potřebuju nějakou podporu."

,,Víš moc dobře, kudy trasa vede."

Věděl, že stezky kolem Lillehammeru znám zpaměti. Zároveň taky věděl, že se toho běhu každoročně účastní i běžci na lyžích a spousta dalších atletů, kteří se připravovali v našem městě. Přeci jen je Lillehammer tak trochu sportovní mekka, po té co se tu v roce 1994 konala olympiáda. Kromě skokanů na lyžích tu máme i několik nadějí v silniční cyklistice.

,,Vím. Ale potřebuju nějakej ten push, aby to stálo za to."

,,Někoho ti seženu, dobře?"

,,Torre," zakňučela jsem na protest. ,,Dvanáct kilometrů přece uběhneš!"

Rozesmál se mému dětinskému prosíku. S každým dalším dnem jsem se v tréninku pod jeho taktovkou cítila líp a líp. I rozhovory s ním mi přišly čím dál přirozenější. Možná i proto jsem zapomněla, že ještě před třemi měsíci jsem se děsila, že až budeme trénovat na silničním kole, bude jezdit s námi. Najednou mi to přišlo naprosto v pořádku.

K mému překvapení mě chytil kolem ramen a postrčil směrem k odchodu z jeho stanoviště. Společně jsme se tak vydali zpět k místu, kde ještě ležely moje věci.

,,Uběhnu, ale spíš se v tu dobu budu muset věnovat jiným věcem. Promiň. Mikaela už ses ptala?" zeptal se zvědavě.

,,Ptala," přikývla jsem a zašklebila se. ,,Nechce se mu. Prý chce radši víkend na to na nějaký mountainbikový závody s ostatníma klukama."

,,Aha. Jasné. Víš co? Slibuju, že se pokusím něco vymyslet. Ale HalvBirken má tak vysokou účast, že sama nepoběžíš. Myslím, že ani doprovod nepotřebuješ."

Torre měl naprostou pravdu, ale když jsme zastavili, ještě jsem se na něj nespokojeně zaksichtila. Zdálo se, že by rád protočil panenky nad mým neodbytným naléháním.

,,Pokud nikoho nenajdeš, poběžíš ty," oznámila jsem mu pevným hlasem.

,,Uvidíme se později," s tím mě ještě Torre v povzbudivém gestu pohladil po rameni a odešel.

Dopřála jsem si hluboký nádech a s pocitem předčasného vítězství, že jsem snad dosáhla svého, jsem se usmála a vydala se posbírat svoje věci. Když jsem v zamyšlení zvedla zrak od země, zjistila jsem, že po mě vrhají nevraživé pohledy Stine i Rikke, až mi z toho bylo nepříjemně. Něco jsem propásla?

,,Co se děje?"

Stine jen pokrčila rameny, aniž mi pohlédla do očí, sebrala svoji tašku a odešla.

Rikke do mě opřela svůj ostrý pohled, až jsem se zarazila. Zuřivě jsem tápala v mysli, jestli jsem na něco nezapomněla? Nebo jsem snad udělala něco špatně, aniž bych si toho byla vědoma?

,,Nic," prskla jedovatě hnědovláska a hodila si tašku přes rameno. ,,Ale neboj, moc ti to přejeme, že jsou z tebe všichni borci tak hotoví."

Spadla mi čelist a zůstala jsem na ni hledět. Tedy přesněji na její záda, protože se jednoduše otočila na patě a šla pryč. Cítila jsem se, jakoby mi Rikke právě uštědřila facku.

,,Co tím sakra chce říct?" zamumlala jsem sama pro sebe a konečně začala sbírat svoje věci, když mi zmizela z dohledu.

Jak to myslela, když řekla všichni borci jsou z tebe hotoví?

Nepřišlo mi, že by se mi dostávalo ze strany kluků větší pozornosti než ostatním holkám. Jenže přesně to tím zřejmě moje kamarádka chtěla říct. A proč odešla Stine tak nasupeně pryč? Vždycky byla samý úsměv a pro vřelé slovo nešla daleko. Netušila jsem, čím jsem se jí svým chováním tak dotkla.

K Mikaelovi jsem dorazila zamračená a zahloubaná sama do sebe. Můj nejoblíbenější člověk na světě mě přivítal s úsměvem, který mu postupně opadl, když si všiml mého výrazu.

,,Co se stalo?"

Najednou mi z představy, že bych měla Mikaelovi zopakovat Rikiina slova, zrudly tváře zahanbením. Jak na tohle zareaguje? Co když dá Rikke za pravdu, protože to podpoří jeho žárlivost, díky které jsme se nepohodli naposledy.

A pak na mě odněkud z pozadí mysli vykoukla otázka, jestli Mikael má důvod být podezíravý? Rychle jsem tu myšlenku zahnala. Byla jsem si jistá, že po žádném jiném muži fyzicky ani jinak netoužím. Ujistila jsem sama sebe, že tohle nepřichází v úvahu a svědomí mám čisté.

Zarazila jsem se v pohybu, když jsem shodila tašku z ramene, ,,myslím, že na mě jsou holky naštvaný."

Pohlédla jsem Mikaelovi do očí a na několik vteřin jsme na sebe jen tak koukali, jak se snažil pochopit, co se mu snažím říct.

,,Z jakýho důvodu?"

Pokrčila jsem rameny, ,,nechápu to. Rikke na mě zavrčela, že mi přejou, jak ze mě všichni borci jsou hotový," napodobila jsem s bezradným rozhozením rukama Rikkiinu výslovnost.

Mikaelovi přes tvář přelétl zvláštní výraz, který jsem nedokázala pořádně zařadit. Navíc mi následně položil ruku na rameno a vyzval mě, ať jdu do obýváku.

Se zhoupnutím gauče jsem spustila svoje tělo do sedu a během chvíle jsem málem nadskočila, když vedle mě přistálo Mikaelovo drobné tělo.

,,Co se přesně stalo, že tohle řekla?" vyzvídal Mikael a z jeho obličeje jsem stále nedovedla nic vyčíst. Jestli někdo uměl ovládat poker face, tak on.

Odkašlala jsem si a v hlavě si promítla příjemný rozhovor s Torrem, při němž mě chytil kolem ramen. ,,Byla jsem u Torreho. Zeptat se ho na ten HalvBirken. A když jsem šla k holkám, tak se Stine beze slova otočila a odešla a Rikke mě vraždila pohledem."

,,Okay," kývl Mikael a upíral do mě svůj blankytně modrý pohled. ,,A dál?"

Lehce jsem rozhodila rukama a nechala je zase spadnout do klína, ,,nevím. Bavili jsme se o HalvBirkenu. Na chvíli mě chytil kolem ramen, ale jinak nic zvláštního."

,,Hm," jeho zamručení dávalo najevo, že mu svitlo. Ale já nechápala, co pochytil a já ne?!

,,Co je?"

Místo odpovědi si mě Mikael znovu prohlédl a pak se jeho ústa stočila v pobaveném úsměvu. V tom šibalském úsměvu, který jsem jindy tak zbožňovala, ale teď mě žralo, že zase něco nechápu.

,,No ták!" naléhala jsem a chytila ho razantně za předloktí, ,,ňoumine! Řekni mi to! O co jde?"

Začal se chechtat, ale můj stisk musel být bolestivý, protože mě popadl za ruce a snažil se mě setřást. ,,Řeknu, ale přestaň do mě zatínat drápky."

,,Uh. Promiň. Tak šup!" povzbuzovala jsem ho a netrpělivě nadskočila na pohovce.

Naposled si mě pobaveně přeměřil a olízl si ret, než odpověděl. ,,Vážně sis ničeho nevšimla?"

,,Čeho?"

,,Stine? A to jak kouká po Torrem?"

,,Hm?"

Tápala jsem očima v Mikaelově tváři a stále mi ta jednoduchá slova mozek nebral. Co by asi tak na našem trenérovi Stine viděla?

,,Stine se líbí Torre."

,,To je blbost."

Mikael se rozesmál hrdelním smíchem a já jen nakrčila nelibě obočí. Že bych byla vážně až tak slepá?

*****

Ahoj milé čtenářky!

Omlouvám se, že jsem nevydala v sobotu, jak bývá zvykem. Byla jsem zaneprázdněná běžkařským maratonem ve Švýcarském Engadinu, kde se zároveň tento víkend konaly závody SP, takže ve stejném místě byly hvězdy jako Johannes Klaebo... no, ne, bohužel jsem ho nepotkala :D

Nahoře máte fotečku z trati. Engadinský maraton se obvykle koná u Svatého Mořice s masovým startem pro širokou veřejnost. Kvůli covidu se letos konal ve stylu Individuálních startů v rozmezí dvou týdnů. Startovala jsem prvně a můžu říct, že 42 km v nadmořské výšce mezi 1800m.n.m a 1660 m.n.m není prča :D

Tak čáu!

A fanděte i při posledním podniku sp ve Švédsku:))) už bez pana Moravce :(