Červenec

Ráno jsme s Mikaelem vstali poměrně časně, protože nás čekal sobotní trénink. Večeře s jeho otcem byla příjemná. Dali jsme si k jídlu skleničku na mě docela silného, červeného vína a ačkoliv jsem ho vypila tak málo, cítila jsem ho v hlavě. To hovořilo v Mikaelův prospěch, protože jakmile za námi zapadly dveře pokoje, pověsila jsem se na něj jako medvídek koala na strom a odmítala povolit sevření kolem jeho svalnatého těla. Po velmi uspokojivém zápasu bez oblečení v peřinách jsme usnuli a na rozhovor nedošlo.

Ráno jsem měla špatné svědomí, že jsem to zase odložila. Jenže kdo by dal přednost vážné řeči před sexem s tím blonďatým bohem. Nezbylo, než vylíčit Mikaelovi Torreho zvláštní návrh během snídaně. Na moment se nad mými slovy pozastavil a pak na mě se zvláštním výrazem hleděl.

,,Cos mu na to odpověděla?"

Potřásla jsem hlavou. ,,Nic. Chtěla jsem o tom nejdřív mluvit s tebou."

Na moment se zarazil, než se zase pohnul směrem ke stolu. Jeho miska s jogurtem a müsli přistála se zadrnčením lžičky o porcelán na stole.

,,Aha. A tohle jsi mi včera chtěla říct, když jsi přede mnou stála v negližé?"

Zmateně jsem pátrala v jeho rozkošné tváři, momentálně postrádající obvyklé jemné, veselé rysy. Jeho rezervovaný výraz podtrhovaly jeho široké lícní kosti se zatnutou čelistí a doplňoval je hluboký pohled temně modrých očí pod nakrabaceným obočím i neobvykle tvrdý tón hlasu.

Unikaly mi souvislosti. Nedokázala jsem odhadnout, jestli se zlobí, že Torre navrhl, abych se přidala k mužskému týmu, anebo protože jsem se ho na jeho názor chtěla zeptat polonahá.

,,Jo," přiznala jsem opatrně.

,,Emilie, jestli to chceš, tak se vykašli na to, co si o tom myslím já a prostě to teda udělej. Ale ptát se mě na mý mínění, když přede mnou stojíš skoro nahá," rozhodil rukama, jak tam tak nade mnou stále ještě postával v celé své působivé výšce, ,,cos jako myslela, že ti na to v tu chvíli řeknu."

,,Ptám se tě teď. A jsem oblečená," štěkla jsem po něm tónem hlasu, podobným tomu jeho. Vážně jsem včera nepřemýšlela nad tím, že by mu moje nahá prsa mohla vadit v mluvení. Prostě jsem jen momentálně sebrala odvahu a chtěla ten rozhovor mít za sebou.

,,Jasně a stejně chceš, abych ti řekl jo, jdi do toho."

,,Ne, chci, abys mi řekl, co si o tom vážně myslíš!"

,,Ale prosím tě. Myslíš, že jsem slepej?"

Zarazila jsem se a nechápavě se zamračila, až se mi obočí zcela jistě musely spojit v jedno. Nedařilo se mi sledovat jeho myšlenkový pochod. Ale docházelo mi, že je něco hodně špatně. Moje obavy se ukázaly jako naprosto oprávněné.

,,O čem to mluvíš?"

,,Chceš trénovat s Bjørnem?" Protáhl směšně jeho jméno a ruce si založil v bok. ,,Tak s ním trénuj," pokrčil rameny, ,,nějak se s tím popasuju."

,,Ne, do hajzlu," zajektala jsem tentokrát dost hlasitě a nemyslela na to, že o patro výš spí Mikaelův otec. Tohle jsem potřebovala hodně rychle uvést na pravou míru. ,,Řekla jsem, že chci znát tvůj názor a promluvit si o tom. Proč do toho taháš Bjørna?!"

Zachvátila mě panika. Aniž bych si to uvědomila, vnesla jsem mezi nás napětí. Získala jsem klamný dojem, že Mikaelovi moje přátelství s Bjørnem nevadí, ale teď se zdálo, že je tomu naopak.

Opět jsem udělala tu chybu, že jsem nebyla dost pozorná. Nechala jsem se ukolébat slovy, že menší žárlivost je normální a ničemu nevadí. O čem jiným totiž tenhle jeho drobný záchvat rozčilení mohl být.

Sledovala jsem, jak se Mikael po mých slovech zhluboka nadechl, kousl se do rtu a na moment zavřel oči. Já ty svoje vykulila. Co s ním je? Spěšně jsem vstala od stolu a postavila se na dosah ruky od něj.

,,S tím návrhem přišel Torre se Sturlou. A přišel s tím, protože ví, že my dva," ukázala jsem prstem ze sebe na něj a zpět, ,,trávíme hodně času spolu a i spolu trénujeme při individuálech. Prej maj dojem, že mi to svědčí. Chápeš?"

Věděla jsem, že lhát je špatný. Ale potřebovala jsem ho za každou cenu uklidnit a dokázat mu, že o Bjørna nejde. Víceméně jsem mluvila pravdu. Ohledně tréninků s kluky mě zaměstnávala především pochyba, jestli bych se dovedla soustředit. A jediný, kdo mě znervózňoval, byl Mikael. Jestli mi sešlo na něčím blahu, pak na Mikaelově. On v mém životě představoval prioritu číslo jedna.

,,Fajn. Chceš ještě pořád znát můj názor?"

,,Jo," kývla jsem hlavou a hleděla mu přitom přímo do očí.

,,Nechci, aby jsme trénovali spolu," pověděl upjatým hlasem a provinile uhnul pohledem. Takhle jsem ho ještě nezažila a překvapilo mě, odkud se tyhle emoce berou. Dosud byl Mikael samá sranda a nic pro něj nebyl problém. Zdálo se, jakoby pohár jeho trpělivosti a tolerance přetekl.

,,Dobře," hlesla jsem tiše, protože mě jeho odmítnutí zklamalo. Tajně jsem doufala, že řekne ano. Že řekne ano, protože to doopravdy nebude problém, abych se připravovala v jejich týmu.

Pokusila jsem se usmát, i když mi to přišlo těžké. Jeho názor jsem chápala, aniž vyslovil důvody. Dalo se to očekávat, proto jsem tři dni sbírala odvahu, než jsem na to přivedla řeč. I přesto jsem však v sobě nesla naději, že to klapne. Ale neklaplo.

,,Chápu to," dodala jsem ještě a sama jsem ve svém hlase slyšela zklamání. ,,Nechci dělat nic, co by ohrozilo tvojí přípravu. Nemusíš už nic říkat."

Chtěla jsem mu nějak dát najevo, jak moc mi na něm záleží v každém ohledu.

Jeho oči konečně našly cestu k mým a my na sebe notnou chvíli prostě jen hleděli. Po té, co jsem viděla, jak i on dokáže být nejistý a nervózní, mi přišlo, že je na čase, abych podpořila já jeho. Překonala jsem vzdálenost, která nás dělila a rukama ho objala kolem trupu. Tváří jsem se opřela o jeho hruď a spokojeně vydechla, když jeho velké dlaně konečně našly cestu k mým zádům, aby mě pohladily.

,,Nezlob se," zašeptal.

,,Nezlobím," odpověděla jsem pravdivě také šeptem.

Nechtěla jsem ten moment pokazit, ale pálilo mě na jazyku. Znovu jsem se od něj odtáhla, ale moje ruce se ho stále dotýkaly.

,,Věř mi, že si nechci jít jen za svým. Miluju tě."

Mikaelovy koutky úst se konečně stočily ještě víc vzhůru a jeho obličej se pomalu rozzářil. Nic lepšího jsem si nemohla přát.

,,Taky tě miluju."

Když se ke mně pak sklonil, aby mě políbil, jednu ruku jsem mu položila na zátylek, abych mu zabránila se odtáhnout. Jako vždy se totiž pomalu začal narovnávat a já svoje rty mermomocí chtěla udržet v kontaktu s těmi jeho, takže jsem se pomalu vytáhla na špičky a následovala ho, dokud se polibek nepřerušil. Obvyklý bublavý smích, který se ozval z hloubi Mikaelovy hrudi, jsem zbožňovala.

,,Promiň... Nechal jsem se předtím nějak unést," pronesl se zrakem sklopeným k zemi a prsty si přejel přes tvář a rty. ,,Jestli chceš trénovat s námi, okay. Nějak to zvládnu."

Způsob, jakým se pak zhluboka nadechl, až se narovnal v ramenou a zadržel dech, mi napověděl, kolik přemáhání ho ta slova stála. Došlo mi, že by se kvůli mě byl ochotný přemáhat a trpět, jen abych já dostala, co chci.

,,Ne, ňoumíku, poslouchej mě přece. Říkala jsem, že se ptám na tvůj názor. Zajímá mě, co chceš ty? Rozhodně nemám v úmyslu se k vám cpát, pokud to znamená, že se ty nebudeš cítit komfortně nebo... co já vím. Prostě takhle ne. To nechci."

Netušila jsem, co se mu honí hlavou. Vypadal však nadmíru zamyšleně a že opět studoval strukturu dlaždic na podlaze, svědčilo o tom, že nejde o žádnou prkotinu.

,,Ono ale nakonec bude důležitější, co chceš ty," dotkl se ukazováčkem jemně mé hrudi, aby tím zdůraznil svou výpověď.

Zhluboka jsem se nadechla, abych mu odporovala, ale byl rychlejší.

,,Myslím to vážně, Em. Pokud někdo z nás dvou má šanci dostat se do svěťáku, jsi to ty. A ne já."

Vyrazil mi dech. Zůstala jsem na něj zírat a otevřela ústa, abych něco řekla, ale žádný zvuk ze mě nevyšel. Co na tohle říct? Nevěděla jsem, jak na to přišel. Moje mysl však opět zabloudila k rozhovoru s Torrem. Bavili se o mně, to jsem teď věděla jistě. Přímo mně však Torre řekl pouze, že ve mně vidí potenciál. O ambicích na světový pohárunepadlo ani slovo. A ani nemuselo. Ještě jsem se v B-týmu reprezentace ani neohřála a každý z nás atletů si přál dostat se do áčka.

,,Uvidíš na podzimním testu... nebo možná už na těch závodech příští týden, že to je pravda."

Zamrkala jsem a konečně se kontrolovaně nadechla. Netušila jsem, co na to říct. Jak tohle zapadalo mezi přípravu s klukama a nevraživost ohledně Bjørna, mi nedocházelo.

,,Co tím chceš říct?"

,,Jednoduše bych se vsadil, že z nás dvou budeš ty první, kdo se podívá do svěťáku."

,,Tys měl vždycky lepší výsledky-"

,,Em," přerušil mě lehce s úsměvem, ,,co platilo mezi juniory, to už teď nehraje roli."

,,Fajn... ale stejně pochybuju, že se mi to povede dřív než tobě."

Pochybování o sobě samé mi bylo vlastní. Mikaelova slova se však definitivně dala podložit i určitým faktem, o kterém nebylo třeba dlouho diskutovat. Norská mužská část reprezentace se už tradičně chlubila přehršelem talentů, takže tlačenice na jedno z šesti míst mezi nejlepšími byla větší než mezi ženami. Vlohy a píle samozřejmě hrály roli pro obojí, ale jeden z nás, jak se zdálo, měl mít cestu na špici rychlejší, než ten druhý.

Zrovna jsem se celá urvaná a zpocená od hlavy až k patě vrátila z posledního kola, které jsem objela v pomalejším tempu, abych si odfrkla po startovacích sprintech, které jsme trénovaly. Bylo už skoro poledne, takže slunce stálo vysoko a urputně pražilo, až se jeho paprsky nepříjemně zakusovaly do kůže.

Zastavila jsem u stojanu, kde se právě občerstvovala i Anne, se kterou jsem sprinty ve dvojici cvičila. Stine s Rikke skončily před námi a už se poflakovaly o něco dál, jejich smích se nesl až k nám. Během chvíle se vedle mě objevil nápadně dlouhý stín. Mikael.

,,Zdravím vás, krásná slečno," zacvrlikal mým směrem, tak abych ho slyšela jen já. ,,Jak to šlo?"

Přes trénink jsem se urputně snažila nemyslet na naši ranní výměnu, která ačkoliv začala hádkou, nakonec skončila poměrně uspokojivě. Zdálo se však, že Mikael je zase Mikaelem a atmosféra mezi námi se vrátila téměř do normálu.

,,Ahoj ňoumíku," zakňourala jsem unaveně. ,,Dobrý. Málem jsem na tom slunci zdechla. Co ty?"

Natáhla jsem ruku po ledvince, která má uzávěr a pojme až litr tekutiny. Slouží jako rychloobčerstvení při vytrvalosti, ale na sprint jsem si ji sundala, aby mi kolem pasu nezavázela.

,,V pohodě. Ale taky si připadam jak čuník na rožni."

Sotva jsem se zasmála Mikaelově přirovnání, uvědomila jsem si, že ledvinka je lehčí, než by měla být a tím Mikael ztratil mojí pozornost, která se otočila směrem ke zdroji tekutin, který už žádnou tekutinu neobsahoval.

,,Je prázdná!" zahřměla jsem a okamžitě cítila, jak mě chytá vztek. Někdo musel v mojí nepřítomnosti obsah ledvinky vylít. ,,Kdo to byl?"

,,Kdo by ti na to sahal, prosim tě," poznamenal Mikael s nevalným zájmem o můj drobný problém.

,,Nevím," zavrčela jsem vztekle a začala kolem sebe vrhat zlostné pohledy. Hrozilo, že někdo přijde k újmě.

Mikael několikrát potáhl nosem a já svůj zrak obrátila k němu. S protaženou tváři na mě naoko smutně koukal. Cítila jsem, jak mi hoří tváře a vztek ze mě sálá. Dělá si srandu? Vážně se mi bude ještě posmívat? Jakoby nestačilo, že bylo vedro k padnutí, ve spáncích mi začínalo tepat opětovně stoupajícím napětím.

,,Radši bys mi mohl pomoct zjistit, kterej debil to byl," zavrčela jsem na něj.

,,A jak to mám asi udělat," zachechtal se. ,,Nejsem Sherlock."

V tu chvíli se vedle něj objevil se zpožděním se vracející Bjørn. Když si odepl kolečkové lyže, pohlédl na nás a zdálo se, že si hned všiml, jak jsem vytočená.

,,Troubles in paradise?" přejel pohledem z Mikaela na mě a zpět.

Já se neobtěžovala odpovědět a dál jsem propalovala pohledem svého bobánka, od kterého jsem se nedočkala tolik podpory, kolik bych očekávala.

Bjørn se však v týmu vyznal líp a jakmile Mikael prohlásil, ,,Někdo jí vylil pití," vyhledaly jeho modrozelené oči Rikke, ale hned se zase nenápadně otočil na nás.

,,Odplata?"

Prudce jsem se nadechla, ,,To bych nejdřív musela vědět, kdo to byl."

Bjørn přikývl, odepl si z pasu ledvinku, kterou narozdíl ode mě měl během tréninku kolem pasu. K mému překvapení rychle pohlédl znovu k Rikke a ruku s taštičkou natáhl ke mně.

,,Nech si to," odmítla jsem, protože jsem to chápala tak, že mi nabízí, ať se napiju.

Namísto toho se však naklonil ke mně a pošeptal mi, ,,byla to Rikke. Její oblíbený vtípek. Chytím ji a ty jí to vyliješ na hlavu."

,,Cože?" Vyjekla jsem.

,,Pšššt," položil si prst před pusu, aby mi naznačil, že přitahuji pozornost.

,,V tom asi nemáš vodu," poznamenala jsem, když se Bjørn odtáhl a mně došlo, že chce, abych svý kámošce na hlavu vylila isotonický nápoj.

,,Ne. A o tom je. Pohni, než si nás všimne."

Vyrazil hned dlouhými kroky směrem k hnědovlásce. Já ještě hodila krátký pohled k Mikaelovi, který naši výměnu pozoroval s lehkým, avšak upřímným úsměvem, což potvrzovaly pobavené jiskřičky v jeho očích. Nechala jsem ho tam stát, abych se vydala za dlouhovlasým mstitelem, který se viditelně těšil, až bude moct Rikke uškodit.

Sotva jsem udělala pár kroků a už si nás všimla. S hlasitým doprdele zahodila to, co držela v rukou a chtěla se rozběhnout pryč. Bjørn však byl rychlejší a hned ji dostihl. Povedlo se mu ji chytit a sevřít v objetí.

,,Dělej, prcku!" Popohnal mě a já přiskočila ke své kamarádce, která se na celé kolo smála a ječela.

,,Neee, slitování."

,,Ani omylem, ty malej satane," pronesla jsem zlomyslně, zatímco jsem odmontovala víčko a na její vlasy se spustil čůrek nažloutlého isonápoje.

Po spršce, kterou si zasloužila, se ti dva chvíli přetahovali, dokud nebyl nápojem dostatečně ulepený i Bjørn. Dozvěděla jsem se, že tenhle otravný vtípek Rikke už vyzkoušela na několika obětech. Nejvýživnější pomsta se prý povedla Stine, která jí při nejbližší příležitosti do sportovní tašky vylila celou petku vody a utopila tak i její telefon.

Uvědomila jsem si, že kdyby nebylo Bjørna, můj záchvat vzteku by schytal Mikael. Prostě protože stál nejblíž. Pospíšila jsem si zpět k němu.

,,Omlouvám se," vyhrkla jsem, když jsem se mu vetřela do osobní zóny.

,,Hm?"

,,Za tu scénu přece. Nemohl jsi za nic a já se chovala, jak šílená... jen kvůli pití."

,,Aha. To je v pohodě. Neměl jsem se smát."

Tentokrát jsem se uchechtla já, ,,Kdyby to Rikke neprovedla mně, ale někomu jinýmu, taky bych se smála."

Mikael na mě bokem pohlédl a přehodil si tašku přes rameno. Pak mě prsty lehce cvrnkl do nosu.

,,Tak naštěstí vlasatej zachránce věděl koho potrestat," pověděl se smíchem a přidal mrknutí. Nestihla jsem jeho tvář prostudovat, abych zjistila, jak přesně to myslí. Dostala jsem mlaskavou pusu a už byl na odchodu. ,,Uvidíme se později, krátkonohá."

Odfrkla jsem si, ,,Máš nějak naspěch, krasavče."

,,Táta vaří. Nechci ho nechat čekat."

,,Jasně," povzdechla jsem si a zkoumala jeho siluetu, jak odcházel směrem k autu. On má tak pěknej zadek, projelo mi hlavou, než mi zmizel z dohledu.

Mikael se po polední pauze mezi námi zhmotnil jako poslední. Ten výraz se docela hodí, protože pokaždé působil duchem nepřítomný. Blond vlasy, rozčepýřené na všechny strany, to jen dokreslovaly.

,,Vyspinkal ses do růžova?" Popíchl ho Aker, ale žádné reakce se nedočkal.

Někdy Mikael dokázal ignorovat celou planetu, když chtěl.

,,Tomu se říká vyspat se do krásy," přidala se Stine důraznějším hlasem, než jsem u ní zvyklá, a když jsem na ni pohlédla, k mému překvapení na Mikaela hleděla s podezřele rozněžnělým výrazem, který nezmizel, ani když mi pohlédla do očí. Napadlo mě, že stejně by se teď tvářila, kdyby jí někdo do náruče dal štěně zlatého retrívra.

Mikaelovi se kolem koutků úst vytvořily drobné vrásky, které přeci jen prozradily, že ho ta poznámka pobavila.

,,Taky bys to měla vyzkoušet."

Stine úsměv opadl, ,,Mě už asi není pomoci."

Zklamaně na mě pohlédla a já se zašklebila. Cože?

Sama jsem ještě byla trošku ve vlastním světě. Po dopoledním tréninku, kdy se Bjørn postaral o odplatu za mojí žízeň a Mikael utekl domů za otcem, jsem ještě rychle zašla na skok za trenérem, abych mu oznámila, že jeho návrh nepřijmu. Torre se zdál být překvapený, ale odvětil, že se těší na naši další spolupráci. Slíbila jsem, že se budu snažit.

,,Vážně mi tvůj kluk právě řekl, že jsem škaredá?" Chtěla se ujistit a mě došlo, jak si jeho poznámku vyložila.

,,Ježíš né, Stin. Takhle to určitě ten můj ňouma nemyslel."

,,A jak teda?"

,,Prostě, že dát si šlofíka po obědě je fajn."

Blondýnku moje slova evidentně uklidnila, protože na mě upřela obvyklý, vřelý pohled. ,,Dobře... Ale Em..?"

,,Co?"

,,Stejně je strašně roztomilej, když je takhle rozvrkočenej."

Kousla jsem se do rtu, abych skryla křečovitý úsměv, který hrozil, že mou tvář změní v masku zamilovaného idiota.

,,Jo... To on fakt je," dala jsem jí polohlasem za pravdu a zrakem vyhledala místo, kde si Mikael zrovna odložil tašku s věcmi a ze zad sundal malorážku, aby ji odstavil do dřevěného stojanu. Všiml si mého pohledu a našpulil rty, aby naznačil, že mi posílá polibek. Když jsem se potěšeně zatetelila, přidal ještě šibalské mrknutí.

,,Jak já ti závidím," sykla tiše Stine a zahihňala se naši neverbální komunikaci.

Líbilo se mi to od ní slyšet, ale za mým ostýchavým náznakem úsměvu se neskrývalo nic jiného, než rozpor pocitů, který ve mně ještě zůstával po ranní hádce. Věděla jsem, že ačkoliv se mezi nás dva pomalu vrací pohoda, nic netrvá věčně. Zřejmě byla jen otázka času, než se i v našem naoko pohodovém vztahu objeví nějaký problém.

Vrtalo mi hlavou, jak se k jeho žárlivosti postavit. Nechtěla jsem se ochuzovat o přátelství s Bjørnem. Zaráželo mě, proč se to Mikaelovi tak příčí, však si s Bjørnem sám skvěle rozuměl. Rozhodla jsem se, že mu při nějaké vhodné příležitosti vysvětlím, že se není čeho bát, že mi vlasaté máničky nezpůsobují měknutí kolen, narozdíl od blonďatých obrů s chlapeckým úsměvem.