Červenec

Rozhovor s Torrem mě zaměstnával hodně, protože se vyvinul úplně jinak, než bych očekávala. Na podobné rozmluvy a promlouvání do duše jsem byla zvyklá už z juniorské reprezentace. Nepřekvapilo mě tedy, že mezi dospělými se stala komunikace s trenérem ještě důležitějším prvkem v přípravě. I přesto, že nás Torre se Sturlou sledovali ostřížím zrakem, do naší hlavy neviděli, takže potřebovali, abychom s nimi vedly otevřenou řeč, při které mohli získat představu, jak nám je a jak trénink vnímáme.

Tím samozřejmě moje osobnost narazila už poměrně brzy, protože otevřít se komukoliv, se pro mě rovnalo mučení jehňátek. Bylo na čase se kromě tělesného trápení vystavit i tomu duševnímu. Co mi však nedocházelo, byl fakt, že šlo vlastně o očistec. Ne nadarmo se říká, že není nic lepšího, než se se svými starostmi někomu svěřit.

Seděla jsem vedle Torreho na lavičce. Nemělo jít o žádný odfláknutý rozhovor za pochodu, chtěl na to jít v klidu. Děsila jsem se už předem.

,,Neboj, Emilie," konstatoval s úsměvem, když si všiml mého trochu vyděšeného pohledu a doširoka vyvalených očí. ,,Nemám na tebe ani jediné negativní slovo. Dokonce bych si troufl říct, že vše funguje, jak má."

,,Hm," vynutila jsem se zavřenými ústy ze sebe neurčitý zvuk. Tak proč jsem na koberečku?

,,Jenom mi nějaký můj trenérský smysl říká, že bychom se společně mohli posunout ještě dál, kdybychom k sobě byli otevřenější."

,,Dál?" zamrkala jsem na něj. Nechápala jsem kam dál? Vždyť právě pověděl, že všechno funguje.

,,Dobře. Vezmeme to pěkně od začátku. Nechci ti mazat med kolem pusy, ani ti dělat falešné naděje. Ale upřímně v tobě vidím výjimečný talent, který jen potřebuje správné vedení, aby se rozvinul tím nejlepším směrem."

Zamávala mnou vlna nedůvěry, kterou jsem silou potlačila. Torreho hlas mi prozradil, že o upřímnosti jeho slov není pochyb. Nějaká moje niterní dysfunkce, ta věčná nedůvěřivost, mě nutila pochybovat, ačkoliv se to nezdálo být na místě. Nakrčila jsem obočí, jak jsem se snažila soustředit na význam toho, co říkal.

,,Mám dojem," přiložil si Torre roztažené prsty na ruce k hrudi, aby zdůraznil fakt, že hovoří jen sám za sebe, ,,že mezi námi dvěma existuje určitý šum. Něco jako když mluvíš během závodu s týmem do vysílačky, ale díky špatnému signálu rozumíš jen části."

Nepřestávala jsem na trenéra civět s pochybami. O čem to sakra mluví? Nechápala jsem o co mu jde.

,,Mám z tebe takový smíšený pocit. Teď budu jednoduše upřímný a prostě ti popíšu, jak to vnímám já, okay?"

Přikývla jsem hlavou a semkla pevně rty, než jsem se přiměla nahlas zareagovat, ,,Dobře."

Bylo pro mě velkou neznámou, kam tahle podivná, a spíš jednostranná, řeč má vést. Zároveň mnou však cloumala převelká zvědavost.

,,Jsi neuvěřitelný dříč, to nám dokazuješ při každý příležitosti. Ale... ze začátku se zdálo, že ke mně chováš jistou nedůvěru a měl jsem dojem, že sice na všechno kývneš, ale zároveň si chceš dál jet to svý. Na začátku," zdůraznil, když si všiml, že jsem se narovnala v zádech a chystám se protestovat.

Rukou mi naznačil, abych se uklidnila, že neskončil, ,,ale pak jakoby jsme tohle překonali. Začala jsi přesně dělat to, co od tebe očekáváme, to na čem jsme se domluvili. Doufám... vlastně nezbývá, než ti věřit, že se toho držíš i během individuální přípravy, kdy tě nevidím."

Torre mi věnoval přímý, poměrně ostrý pohled s pozdviženým obočím. Určitě mi viděl až do žaludku.

,,Držím se toho," pospíšila jsem si s reakcí. A než se stihl nadechnout k pokračování svého jednostranného řečnění, přinutila jsem se vychrlit přiznání, které mi přišlo důležité, abych tím zdůraznila svou aktuální, čistou spolupráci. ,,Ze začátku jsem podváděla. Ale teď už se držím zadání."

Nezdál se ani trochu překvapený. Spíš se mu moje uspěchané doznání zdálo úsměvné. ,,Myslel jsem si to."

Nadechla jsem se, abych pokračovala. Najednou jsem měla nutkavou potřebu vysvětlit své chování, ,,Je to strašně těžký, držet se zpátky a plácat se někde v pomalým tempu, když vím, že mezi holkama a mnou je strašná díra."

,,Díra?"

Pohlédla jsem na něj opět s doširoka otevřenýma očima. ,,Ve výkonnosti," pokrčila jsem rameny, jako by to byla nejjasnější věc pod sluncem. ,,Nestíhám a mám hrozný nutkání to dohnat. Když mě individuální plán nutí mátožit se někde šnečím tempem, tak mi to strašně drásá nervy."

Torre se chápavě pousmál. ,,To naprosto chápu. Ale tyhle jednotky mají v tréninkovém plánu všichni. I ti nejlepší," zdůraznil.

,,Já vím," přiznala jsem rychle. ,,Jen prostě pro mě je to skoro tělesný utrpení držet se zpátky, když cítím, že bych běžela."

,,Troufnu si říct, že tenhle pocit mají všichni, Emilie. Všechno je potřeba se postupně naučit. Ale je vážně nutné, aby ses držela toho, co ti naplánujeme, aby tvoje tělo mělo prostor pro regeneraci. No... to ti tady teď nemusím znovu vysvětlovat. Myslím, že víš přesně, jak to funguje."

,,Jo," kníkla jsem a sklopila zrak. ,,Taky se už plánu držím. Fakt! Kluci mi..." zarazila jsem se. Takhle ne. Musím se vyjádřit jinak a netahat do toho ostatní. ,,Chápu ten proces a ... vážně se snažím naučit dělat jen to, co se po mě chce a nepřetahovat..." A protože jsem cítila, že to se mnou Torre myslí vážně dobře a naslouchá, zhluboka jsem se nadechla a vypáčila ze sebe ještě jedno další přiznání. ,,Myslím, že ty problémy s ramenem byly způsobený právě z přetížení."

,,Hm," přikývl s porozuměním Torre a zalistoval ve svých papírech a někam si tam krátce udělal poznámku. Sakra, teď to budu mít v záznamu nebo co?

,,Fakt se učím odpočívat. Myslím, že to docela dávám."

Zvedl oči od podkladů a věnoval mi nepatrný úsměv. ,,To je dobře, protože bez toho se dál nedostaneš. Tělo ti přestane fungovat a budeš se motat na místě, když mu nebudeš dávat čas na zotavenou."

Opět jsem pokývala hlavou.

,,Momentálně jsi na fakt hodně dobrý cestě," zdůraznil Torre a mě srdce málem vynechalo úder. Tohle jsem tak moc potřebovala slyšet!

,,Děkuju."

,,Fajn. Takže tohle bysme měli. No... takže můj dojem, že jsi mi zpočátku moc nevěřila, respektive... že jsi se nedržela individuálních zadání byl správný. Tím to taky můžeme uzavřít a hodit za hlavu. Souhlasíš?"

Pospíšila jsem si s přikývnutím hlavy. Cítila jsem jak na mě padá tíha uvědomění, že čím víc jsem si razila svou, tím víc jsem podkopávala práci trenérů, protože jsem si volné tréninky nikdy nezapomněla vylepšit nějakým kilometrem nebo opakováním cvičení navíc, abych ze sebe měla lepší pocit. Nedocházelo mi, že to nikam nevede.

Teprve od té doby, kdy jsem sama pod sebou podřezala větev a připravila se na nějakou dobu o Mikaelovu přítomnost ve svém životě, tak jsem se začala držet rozvrhu. Přesně tak jak se má, bez přemíry motivace, která byla jedem v našem vztahu. A teprve když jsem ze zármutku začala kopírovat chování Mikaela a některých ostatních sportovců, jakému jsem se do té doby bránila, plnila jsem svou práci ohledně menších i náročných tréninkových objemů přesně tak, jak se ode mě očekává. Vymodlený výsledek veškeré dřiny se dostavoval krok po kroku, a přesto rychleji než bych si dokázala vysnít.

,,Hlavní je, že jsi udělala ten progres a pochopila, že musíš spolupracovat. Nevymýšlíme ty plány, abychom ti to ztížili a brzdili tě. Chceme tě co nejlíp připravit, to je snad jasné. Je potřeba, aby jsi nám věřila, že víme, co děláme, Emilie."

Ztěžka jsem polkla. Zase ta důvěra. To slovo mi občas přišlo jako mantinel, do kterého jsem narážela pořád dokola.

,,Samozřejmě tím, že jsi první rok mezi dospělými, tak je všechno nové. Nedá se úplně držet toho, jaké jsi podávala výsledky loni v létě, protože juniorská příprava není úplně srovnatelná. Musíme zjistit, co ti nejlíp pomáhá a funguje. Pokusíme se samozřejmě vyhýbat věcem, který jsou kontraproduktivní. Víš, co chci říct?"

,,Ne."

,,Potřebuju, abys s námi otevřeně mluvila o tom, jak se cítíš. Cokoliv může pomoct. A nechci slyšet, že nerada jezdíš na kole," usmál se a já se cítila, jak mi hoří tváře. Zřejmě jsem na soustředění lamentovala s přílišnou vervou. ,,Potřebuju vědět, jestli tě to posouvá někam dál."

,,Už to asi chápu," přitakala jsem rychle, abych zarazila případné další reklamace ohledně mého reptání.

,,Máš kromě toho ještě nějaké připomínky?"

,,Připomínky?"

,,Emilie," povzdechl si Torre s úsměvem, ,,Vážně potřebuju, aby tohle bylo oboustranný. Spolupráce je právě o vzájemné komunikaci. Klidně mi řekni, co ti z mý strany vadí nebo jak ti to celý můžu ulehčit."

Ztěžka jsem polkla. Samozřejmě, že jsem chápala, co po mě žádá. Nestačilo mu moje souhlasné přikyvování a držení se plánu. Narazila jsem na stejnou zábranu jako už několikrát. Nedokázala jsem otevřeně mluvit.

Ale byla to skutečně pravda?

V hlavě se mi vybavilo, jak jsem při ranních výbězích vyprávěla Bjørnovi o svých trablích a pochybách. Přehrávala jsem si úlomky rozhovorů s Mikaelem, kdy jsem se pokoušela vyjádřit, v čem tkví můj problém a proč se chovám divně.

Co je se mnou špatně?

Nechápala jsem, proč jsem dokázala tak snadno mluvit s Bjørnem, kterého jsem znala teprve krátce, a s těmi, u kterých záleželo na tom, abych k nim byla sdílná, jsem bojovala s rozvázáním svého jazyka.

Stála jsem opět sama sobě v cestě? Měla moje další výzva mít formu duševního překonávání bariér, které jsem sama vytvořila?

,,Chápu, že je ti to nepříjemné. No... Mikael mi prozradil, že s tím máš trochu obtíž."

Prudce jsem se nadechla, až se mi vzteky rozšířilo chřípí na nose. Zase spolu o mně mluvili za mými zády? Proč mi tohle ten můj ňouma dělá?

V duchu jsem se nutila zachovat klid. Hlavně nevyšilovat.

,,Aha," utla jsem bezvýrazným hlasem, ale následně jsem si neodpustila jízlivou poznámku ,,Co říkal hezkýho?"

,,Divila by ses, ale vážně říkal jen samý hezký věci," poznamenal Torre jistým hlasem.

,,Mluvení za mými zády mu jde dobře, hm?"

Sama jsem neměla páru, proč jsem to řekla. Tak moc jsem se snažila naučit se ovládat v podobných momentech, ale někdy se mi to prostě nedařilo.

Věděla jsem, že mě Mikael ctí. Věděla jsem taky, že není důvod se vztekat a pochybovat. Věřila jsem mu, ale i přesto Torre svými slovy rozdmýchal jiskry v popele mého vnitřního ohně, až mě pálilo v hrudi.

K mému překvapení se však Torre nad mou poznámkou jen pousmál. ,,Ne, takhle to není. Původně za mnou přišel kvůli něčemu jinýmu. To já mu položil otázku týkající se tebe, protože se ke mně doneslo, že..." trenér zamával neurčitě vzduchem, jak se snažil najít vhodná slova, ,,mezi vámi něco je... nebo bylo. Co já vím?"

,,Hm."

Nevěděla jsem, co říct. Začínala jsem se ztrácet. Kam tenhle rozhovor spěl? Vážně se mnou chce trenér rozebírat s kým mám vztah? To snad ne.

Můj výraz asi hovořil za všechno, protože tomu odpovídala jeho rychlá reakce.

,,Nechci vědět, jestli to tak je, nebo není. Prostě jsem se jen zmínil, že mi přijdeš hodně uzavřená. Abys mě správně chápala... s Mikaelem se dobře známe z předchozích let. Dobrovolně se přihlásil ke spolupráci, když jsem dělal závěrečný trenérský zkoušky."

Překvapeně jsem koukala. Mikael zmínil jen, že Torre dělal asistenta trenéra juniorů. Nic víc.

,,Nezmínil se?"

Zavrtěla jsem hlavou, ale pomalu jsem se zase uklidnila a zvědavě naslouchala jeho slovům.

,,Jak říkám. Docela dobře se známe. Skoro bych tak řekl, že jsme přátelé... každopádně jsem na tebe nechtěl tlačit otázkami, jestli máš problém přímo se mnou. Tohle je pro mě nová situace. Ještě se mi to nestalo. Chci si k tobě samozřejmě najít cestu, ale v tvém případě si nejsem úplně jistý, jak na to."

Au. Tohle mě zabolelo. Zase jsem jednou vyčnívala z davu. Někdy mi samotné moje vlastní povaha vadila, jako třeba v takových chvílích. Tehdy jsem si přála, abych byla jako všichni ostatní. Přátelská, tvárná, otevřená všem a všemu. Jenže vybírat jsem si nemohla. Osobnost jsem měla jenom jednu.

,,Promiň, já... nelíbí se mi, že o mě Mikael s tebou mluvil," přiznala jsem kolísavým hlasem, jak se ve mně přely různé pocity a já s nimi bojovala. ,,Nemám s tebou sebemenší problém," zavrtěla jsem hlavou, ,,A jak asi Mikael řekl... Prostě obecně nedovedu moc mluvit o věcech. Tím spíš o svých pocitech."

,,Dobře," kývl trenér, zatímco si mě tmavě hnědýma očima pozorně prohlížel a snažil se mě povzbudit úsměvem, ,,na tom se dá pracovat. Žádný problém."

Povzdechla jsem si. Bylo mi z toho všeho pěkně horko. Cítila jsem se jako prasátko na rožni a plameny z pomyslného ohníčku už se do mě zakusovaly.

,,Mám pro tebe i jistý návrh."

,,Návrh?" překvapeně jsem na Torreho zamrkala.

,,Jestli mě zrak nešálil na soustředění a jestli jsem pochopil Mikaela, tak jste zvyklí část individuálních tréninků dělat spolu? Odpovídá?"

Ztěžka jsem polkla. Nechtěla jsem, aby zase šťoural tímhle směrem. Moje přání bylo, aby jsme se konečně bavili o něčem jiným, i když jsem netušila, kam tím míří.

,,Do jisté míry ano."

,,A běh s Bjørnem?"

Zírala jsem na Torreho a dech se mi zastavil.

Protože jsem neodpověděla, věnoval mi Torre pohled s otazníky v očích, ale ani tak se reakce nedočkal.

,,S holkama trénovat nechodíš, že ne?"

,,Trénovat ne, ale jinak-"

,,Jde mi čistě o trénink," přerušil mě jemně Torre a znovu se usmál.

Očima jsem zatěkala kolem a přemýšlela jsem, jestli jsem odpověděla špatně. Jestli jsem si radši neměla něco vymyslet.

,,To je v pořádku, Emilie," slyšela jsem v jeho hlase náznak uvolněného pobavení. Můj dojem ještě potvrdilo, když si přehodil levou nohu přes koleno a propiskou, kterou držel v ruce několikrát ťukl o patu boty. ,,Jen se ptám, abych sám neřekl nějakou blbost. Vážně ti chci pomoct, abys měla nejlepší možnou přípravu."

Torreho slova mě přiměla zamyslet se. Pátrala jsem v mysli, ale nemohla jsem si vzpomenout, kdy jsem naposledy dobrovolně strávila trénink s některou z holek. Aniž bych si to uvědomovala, vybírala jsem si za tréninkové partnery muže. I přestože jsem věděla, že se jim nemůžu rovnat silou a rychlostí, což mě frustrovalo, stejně jsem do toho šla.

,,Chtěl bych, abys popřemýšlela o tom, jestli se chceš přidat ke klukům."

Co to říká?

,,No ano," potvrdil svoje slova, když jsme na sebe několik sekund hleděli a já nereagovala.

,,Jak jako..."

Torre se znovu usmál, musel mít nervy ze železa, aby vydržel rozhovor s takovou brzdou jako jsem já.

,,Navrhuju, aby jsi se zamyslela nad tím, že by ses připravovala s klukama."

Snažila jsem se vzpomenout si, jak se mluví a olízla jsem si ret. To přece nejde, projelo mi jako první hlavou. Vždyť kluci jsou v úplně někde jinde.

,,To je nějaká blbost, ne?" pronesla jsem pak podivně nakřáple. Nepoznávala jsem svůj vlastní hlas a tak jsem si odkašlala.

Torre shodil pokrčenou nohu z kolene a zasmál se. Nezdálo se, že by ho moje reakce vyvedla z míry.

,,Jasně, že jsou v běhu rychlejší. Muselo by to v tvém případě probíhat víc ve stylu individuální přípravy, souběžně s jejich tréninkama. Ve střelbě moc rozdílný holky a kluci nejsou. Ale na to bychom se pak společně mohli podívat blíž. Samozřejmě bysme si to prošli do detailu a nejdřív to vyzkoušeli. Nebudeme však předbíhat. Je to jen nápad z mojí a Sturlovy strany v rámci toho, že se evidentně s klukama připravuješ ráda. Zdá se, že tě to motivuje," vysvětloval svoje pohnutí vážným hlasem a ujistil mě tak, že nejde o žádný vtip. ,,Chci, aby ses zamyslela nad tím, jestli to vůbec připadá v úvahu? Zaujalo tě to? Dovedla by sis to představit?"

Vyjmenoval mi několik otázek, které, jak se zdálo, mu ležely dost na srdci, protože při tom výčtu gestikuloval prudce rukou. Sledovala jsem ho, až jsem zapomněla mrkat. Touhle perlou mě naprosto dostal. Ani ve snu by mě nenapadlo, že s něčím podobným přijde.

Mě však ze všeho nejdřív napadla úplně jiná otázka. Chtěla bych mít tréninky s Mikaelem? Dovedla bych se soustředit? Spojilo by nás to ještě víc anebo by nás to časem rozeštvalo?

,,Vidím, že už se ti honí hlavou myšlenky o sto šest. Tak to tady asi utneme, co říkáš?"

S polknutím jsem přikývla. Možná jsem se unáhlila ve svém předpokladu a Torre mi přeci jen dokázal číst myšlenky.

,,Jen tak mimochodem. Zkus si promluvit s Kristin."

,,Proč s Kristin?"

,,Protože ona s klukama trénuje, když jí jejich plán časově líp sedne. Než kluci odjeli na kemp, taky se přidala k nim."

Hned mě napadlo, jaktože jsem o tom neslyšela? Možná interní informační kanál nefungoval tak spolehlivě, jak jsem si myslela. Asi by nebylo na škodu, poptat se naší týmové mamky, jak se jí s muži trénuje.

Množství nových podnětů mě však sepralo jako vichřice, takže jsem potřebovala čas, abych si to nejdřív utřídila v hlavě.

****

Nakonec jsem Mikaela přeskočila, protože jsem se nedovedla přenést přes svoje obavy z jeho odpovědi, a zeptala jsem se na názor nejdřív Bjørna.

Nejdřív na mě opakovaně pohlédl, zatímco jsme běželi na kolečkových lyžích a až po uplynutí podivného mlčení jsem se dočkala první reakce.

,,Co na to Mikael?"

S povzdechem jsem odpověděla, ,,Nevím. Ještě jsem se ho nezeptala."

,,A co chceš slyšet ode mě?"

,,Přijde ti to jako dobrý nápad? To celý? Já a trénovat s bandou kluků?"

Bjørn pokrčil rameny, ,,jo, proč ne."

,,To fakt?"

Znovu se zamyslel, ale přikývl. ,,Jo, asi jo."

,,Díky," hlesla jsem překvapeně.

,,Ale měla by sis o tom promluvit hlavně s Mikaelem."

,,Jasně," pospíšila jsem si s přitakáním. ,,Máš naprostou pravdu."

****

Bjørnova odpověď, i když poněkud nejistá, mi hodně pomohla. Přes nějaké vnitřní obavy jsem nedokázala na to téma přivést řeč hned, jak jsem dorazila k Mikaelovi. Snažila jsem se na novou možnost tréninku pohlížet z vícero úhlů a představit si, jestli by tím šlo o splnění nějaké mojí vnitřní touhy trávit s kluky víc času, aniž bych si to uvědomovala, a nebo jestli bych z toho akorát začala být nekonečně frustrovaná, protože bych naprosto nestíhala jejich tempu.

Mikael se tentokrát zdál být v pohodě stejně jako vždycky.

Přijela jsem k němu hned po tréninku, jak mě požádal. Jakmile mě vpustil do domu, ulila jsem se do sprchy, abych ze sebe spláchla pot a prach. Zároveň jsem si tím dopřála ještě několik extra minut, abych si mohla opětovně v hlavě přehrát rozhovor s trenérem, který v tu chvíli byl již dva dny za mnou.

Už jsem nemusela pomýšlet na chyby z minulosti. Ať jsem se v tréninku v minulosti přetahovala nebo ne, Torre o tom teď věděl a tím jsem ulevila vlastnímu svědomí. Namísto toho mi však nasadil jiného brouka do hlavy. Zároveň mě hodně nabudil výsledek dalšího střeleckého utkání. Trochu jsem si polepšila, protože jsem částečně dala na Bjørnovu radu a snažila se střílet rychleji. Do dvojice jsem místo Larse dostala Egila, který ten den obsadil třetí nejlepší příčku, zatímco já třetí odspodu. I na závěr jsme skončili někde uprostřed pole, ale sama za sebe jsem byla se svým výkonem spokojená. Nespoléhala jsem se, že nás vytáhne nahoru Egilův výkon, ale nasadila jsem i kus vlastní odvahy, abych nás posunula.

I když jsem ohledně změny v tréninku chtěla být zdrženlivá a nerozhodovat se unáhleně, v hrudi jsem ucítila tlak podnícený nadšením, který ve mně pokaždé vyvolala představa, že bych mohla tréninkový čas trávit s kluky. Okamžitě jsem si tyhle záchvaty entusiasmu zakázala. Potřebovala jsem racionální rozhodnutí, které bych dokázala nějak relevantně odůvodnit.

Jediná cesta byla se zeptat na názor Mikaela, protože v první řadě šlo hlavně o něj. Nemůžu se mu motat do cesty, pokud by moje vlastní zaujetí a zápal mělo přijít do křížku s jeho míněním a nějak negativně ho ovlivnit. Rozhodně jsem se chtěla vyhnout situaci, kdy bych ho jakkoliv znevýhodnila.

Ten večer se to však moc nehodilo. Měl dorazit Mikaelův otec, který se vracel z jedné ze svých služebních cest, kterou tentokrát strávil v Asii. Jako přírodovědec cestoval po celém světě. Zabýval se výzkumem stop zanechaných na naší planetě během evoluce a na stejné téma také vedl mezinárodně přednášky.

Vyběhla jsem z koupelny jen v kalhotkách a ručníkem si ještě vytírala vlasy. Našla jsem Mikaela jako obvykle nataženého na pohovce, zatímco u plotny v kuchyni hučela digestoř. Šéf kuchař se mezitím povaloval, což vypadalo hodně svůdně v jeho podání. I šedivé tepláky a oprané tričko můžou být sexy, když se pod nimi skrývá tělo jako je to jeho.

,,Zlato, musím s tebou mluvit," vyhrkla jsem odhodlaně.

Sledovala jsem, jak jeho ruka s knihou padla na pohovku a stránky se s šustěním zavřely. Zabodnul pohled na mojí nahou hruď a sledoval moje prsa, zatímco jsem si ručníkem sušila vlasy.

,,Haló," snažila jsem se upoutat jeho pozornost a ruku spustila dolů.

,,Ano?" zeptal se s pozdviženým obočím a s námahou odtrhl pohled od mojí hrudi, aby mi pohlédl do očí.

,,Je to důležitý. Musím znát tvůj názor-"

Zarazila jsem se, protože se přesně v tu chvíli ozval zvuk klíče v zámku. Mikaelův otec právě dorazil domů.

,,Sakra," zaklela jsem a rukou si zakryla prsa.

Mikael se rozesmál, ale vyskočil z pohovky a rychle si přes hlavu přetáhl tričko. ,,Na."

Rychle jsem si ho od něj vzala a cupovala na tom kusu látky, abych našla vchod, než jsem si ho roztržitým pohybem přetáhla přes hlavu.

,,Taková smůla. Zrovna jsem přemýšlel, jak ti oslintám ty tvoje knoflíky," pronesl se smíchem v hlase Mikael a přes svoje tričko xxl velikosti na mém těle bez dlouhosáhlého váhání našel moji bradavku a stiskl. Plácla jsem ho přes ruku, což jen vyvolalo další vlnu smíchu.

,,A já s tebou chtěla mluvit," postěžovala jsem si sklesle a hned na to vyhrkla zdvořile s úsměvem směrem ke dveřím od obývacího pokoje, ve kterých se objevila impozatní ramenatá postava, ,,Dobrý večer, pane Halvorsene."