Červenec

Zdálo se mi jakoby od soustředění uteklo několik měsíců. Ve skutečnosti se však jednalo o pár týdnů. Všechno najednou vybledlo, včetně růžové na mých vlasech, a my se vrátili do našich stereotypů. Alespoň jsem si myslela, že to tak víceméně máme všichni. Nakonec jsem se ale dost možná mýlila a do stereotypu zapadla jen já sama.

Nejlepším odreagováním se stal týden hned po soustředění, kdy můj táta, který je jako strojvedoucí často nepočítaně dnů v kuse pryč, měl dovolenou a tak jsme konečně strávili nějaký čas společně. On je totiž jediný člen rodiny, který je ochotný se se mnou vydat na náročný vandr, jít nespočet hodin lyžovat a podobně. Máma se ségrou taky rády tráví čas v přírodě, ale na rozdělávání ohně a vaření v rendlíku je tolik neužije.

Týden po kampu byl regenerační, což znamená v praxi menší objemy a intenzitu. I přesto je potřeba zůstat v pohybu, aby tělo nezlenivělo. Hodiny v lese, mokřadech a na otevřených vrcholcích strávené s tátou jsem si užívala plnými doušky.

Moje nová, růžovoučká okrasa na hlavě, která proběhla k Bjørnově dětské radosti docela dobře, byl zážitek sám o sobě. Vděk za to patřil mojí dostatečně světlé blond, na kterou barva chytala evidentně dobře. A hezky chytala taky na pokožku kolem, takže jsem málem smějícímu se Bjørnovi ublížila, když jsem se uviděla v zrcadle, s fleky všude kolem vlasů.

Doma jsem si vysloužila různé reakce. Máma byla v šoku, až jsem myslela, že to nerozdýchá. Táta se lekl a ségra se mi prostě jen smála.

Nikdy dřív jsem se nesnažila nijak zvlášť vyčnívat z davu. Naopak jsem si musela zvykat, že jako sportovkyni mě třeba na závodech lidi zvědavě okukují. Teď se však moje hlava stala objektem zvláštních pohledů, což bylo první dny spíš nepříjemné. Pak jsem to stejně jako na závodech začala ignorovat a zvykla si. Dokonce jsem se dostala do fáze, kdy jsem uvažovala, že až se barva vymyje a vybledne, obarvím je znova.

Skvělou zprávou po návratu se stalo, že jsem dostala zpátky řidičák, takže jsem už ohledně tréninků nebyla závislá na holkách, jako tomu bylo před soustředěním. Po lehčím, spíš oddechovém týdnu s individuálním plánem následoval další hodně náročný, ve kterém jsme se věnovali hlavně technice, ať už lyžování, tak střelby. Hodiny proležené na podložce na střelnici jsem se ani nesnažila spočítat. Divím se, že mi ty růžové vlasy nezešedivěly.

S Mikaelem jsme se k mému, nebo tedy doufám k oboustrannému, potěšení vrátili ke klasickému randění. Vzal mě na večeři, šli jsme na procházku při západu slunce nebo cukrovali na piknikové dece u řeky. Dokonce mi Mikael dokázal, že nekecal a když je zhasnuto, tak na barvě vlasů nesejde.

Právě jsem dorazila na stadion v Lillehammeru. Měli jsme na programu trénink spojený s mužskou částí reprezentace, což znamenalo zábavu a zároveň velkou výzvu. Poměřování silného a něžného pohlaví vždycky zároveň vedlo i k posilování týmového ducha, což jsme potřebovali do sezóny, kdy bylo na programu i několik smíšených štafet - 2 ženy, 2 muži, a single mix štafet - 1 žena, 1 muž.

Zrovna jsem se otočila na patě, že vyrazím od auta směrem ke střelnici, kde jsme mívali sraz před tréninkem, když jsem zaslechla hlasité vrčení silného motoru a skřípající štěrk pod gumami auta, které se vřítilo na parkoviště a zanechávalo za sebou oblak zvířeného prachu. Když si mě řidič mastodontského černého pickupu všiml, stočil volant a mířil autem přímo na mě.

Kterej debil?!

Machr zabrzdil těsně přede mnou, až to na štěrku zapraštělo. Demonstrativně jsem zamávala rukou, jakože rozháním ta oblaka prachu, která se zvedla od země. Konečně jsem se podívala místo na kapotu do kabiny a rozeznala blond kštici, zkrocenou šílenou červenou čelenkou.

Bjørn zařadil zpátečku, aby auto postavil vedle mého a prsty složil do rohatého znamení. I venku jsem mohla slyšet dunící metalovou hudbu, přes kterou snad nemohl uvnitř auta slyšet motor, ani případné varovné houkání a podobně. Magor.

Na oplátku jsem mu ukázala zdvižený prostředníček. Ale to už couval a neoholenou tvář mu zdobil široký úsměv. Jak málo stačí ke štěstí... Třeba někoho nasrat hned po ránu.

Chtěla jsem odejít, ale nakonec jsem si to rozmyslela. Neviděla jsem ho v podstatě od kempu, když nepočítám, že jsme se někde minuli během tréninku. Když vystoupil z auta, udělala jsem pár kroků, abych ho následovala. Přešel dozadu k nástavbě černého Fordu Ranger, odplivl si bokem a pak uvolnil zadní sklopná dvířka od nekryté nákladové plochy. Zrovna odtamtud vytáhl hole a odkudsi vylovil pilník.

,,Na co ti je pick up?" Zeptala jsem se místo pozdravu.

,,Do modelu X od Tesly losa nenaložím."

,,Losa?"

O čem to mluví?

Bjørn se rozesmál na celý kolo a odložil hole i vercajk na sklopená dvířka, ,,los je takový to zvíře s parožím."

Roztáhl prsty a rukama si zatřepotal vedle hlavy, asi aby mi jako blondýně naznačil, kde se na losovi to paroží nachází.

Opadl mi úsměv, ,,Cože? Ty chodíš lovit?"

,,Jo," pokrčil rameny, jakože je moje otázka úplně zbytečná.

Jasně, asi nebyl v Norsku jediný. Naopak. Ale teď jsem si připadala jako městská holka. A to jsem si fakt myslela, že mu Mikael říká princezno kvůli nějaký zhýčkanosti, protože je z Osla. Ale asi šlo spíš o jeho potřebu o všem diskutovat. Samozřejmě co se tréninku týče, protože jinak moc komunikativní nebyl.

Žádná z holek o něm tři týdny v podstatě neslyšela. Stine s Rikke mi řekly, že nemá cenu mu psát a snad ani volat, že stejně neodpoví. Nezkoušela jsem ho kontaktovat. Věděla jsem, že se dřív nebo později potkáme.

Na druhou stranu jsem však byla pilná, co se týkalo plnění domácích úkolů. Takže po té, co jsem dorazila ze soustředění domů a zapla notebook, našla jsem si nejen nahrávky Billyho Idola, ale taky si poslechla několik interview s ním. Zanechalo mě rozporuplné pocity. Hlavně tápání, jestli si jeho písničku Bjørn při karaoke večeru vybral, protože se s ním cítil spřízněný a chtěl mi tím něco naznačit. Našla jsem totiž, že Billy si šel svojí cestou za kariérou rockové hvězdy, i když ho od toho zrazovali rodiče, zvlášť otec. Nad eskapádami ohledně drog, alkoholu a prostitutek jsem se nepozastavovala. Nakonec jsem to celé hodila za hlavu. Bjørn není rocková legenda a neslyšela jsem o tom, že by spadl na motorce a zchromil si nohu.

On sám se mezitím vrátil k původnímu úkolu a začal brousit kovové špičky na spodku holí, které se při jízdě na kolečkových lyžích po asfaltu tupí a pak podjíždí při odpichu.

,,Ošoucháš i moje, prosím?" Zeptala jsem se andělsky miloučkým hláskem. Mohla jsem to udělat i sama, ale pilování fakt nebylo moje hobby.

Bjørn si mě na pár vteřin prohlížel, asi ho stále fascinovaly moje teď už jen světle růžové vlasy, a asi mě chtěl poslat někam. Nakonec ale přerušil práci a prstem pokynul k mým holím, které jsem svírala v ruce, a k boku auta.

,,Nech mi je tu, růžovko."

Hm.

Takže už se moje nová přezdívka přenesla i do mužského družstva. Nechávala jsem to plavat. Přezdívky jsou dobrá věc. Člověk si pak příjde víc jakože někam patří.

Na trénink už jsem přijela převlečená z domova, takže jsem do kabiny musela až po tréninku. No u Bjørna jsem si byla jistá, že patří k těm, co si kalhoty i se spodkama stáhnou na parkovišti. U kluků nic neobvyklého, pokud se jeli osprchovat domu a nemuseli z tréninku rovnou za nějakými dalšími povinnostmi. Převléct si mokrý, propocený věci to je nutnost.

Mávla jsem rukou před svým tělem. ,,Jsem ready."

,,Aha," sjel mě ledabylým pohledem a prstem ozkoušel špičku hole. Několikrát ji ještě přejel pilníkem a vzal do ruky druhou hůl.

,,Jsem zvědavá, jestli dneska ty dvojice zase spárujou podle výkonnosti nebo nám to nějak vylosujou."

,,Chceš radši, aby losovali?"

Pokrčila jsem rameny, ,,s Larsem to minule bylo easy."

Vzpomněla jsem si, jak dopadlo na červnovém kempu ženské utkání. Byla jsem poslední. Věděla jsem, že bude následovat mužské utkání a držela jsem v duchu Mikaelovi palce. Asi to pomohlo. Protože to na plný čáře projel Bjørn. Byla jsem v šoku, ale vysvětlení nebylo daleko. V utkání se hrálo jak na rychlost, tak na přesnost. A Bjørn se rozhodl to risknout a i když není nejpřesnějším střelcem, střílel rychle, avšak k jeho smůle s chybami, které bylo potřeba dobíjením napravit. Já vsadila na pomalou přesnost a žádnou výhodu mi to oproti Bjørnovi nepřineslo.

Následně nás rozdělili do dvojic muž a žena podle výsledků. Nejhorší s nejlepším a tak dále. Skončila jsem s Larsem, vítězem mezi muži a Bjørn s Tuvou, vítězkou mezi ženami. Mikael jako druhý nejhorší dostal Rikke. Z toho se pak ve mně přely pocity, až jsem měla špatné svědomí. Na jednu stranu jsem Rikke záviděla, že je ve dvojici s Mikaelem a na druhou stranu jsem byla ráda, že s ním nejsem já, protože jsem si nebyla jistá, že bych se dokázala soustředit.

Bohatě stačilo, že jsem z našeho prvního střeleckého stavu viděla až k nim na pátý a jednou jsem se očima tak zasekla na Mikaelově zadku, obtaženém šortkama, že jsem málem propásla výměnu s Larsem, tak rychle ten týpek střílel.

Probíhalo to tak, že k šesti střeleckých stavům postavily kužely, jen několik kroků od gumové podložky, na kterou leháme při střelbě vleže. Ten bylo potřeba oběhnout při samostatné střelbě a taky se u něj pomocí doteku předávala štafeta při dvojicích. Každý musel střílet jednou vleže a jednou vestoje.

Ačkoliv se Larsovi dařilo dotahovat mojí pomalejší, ale naštěstí přesnou střelbu, nakonec jsme skončili až druzí za Rikke a Mikaelem. Ani Tuvě se nepovedlo dohnat Bjørnovu sice poměrně rychlou, ale bohužel ne čistou střelbu. Dostali se před ně ještě Frida se Sondrem. Když jsem po skončení pohlédla do jeho tváře se zatnutou čelistí, zlost na sebe samého z něj téměř sršela.

,,Takže kdyby sis měla vybrat, tak bys asi lepšího kandidáta nenašla, že jo," pokračoval Bjørn a vytrhl mě tím ze vzpomínek.

,,Jojo, to je jasný. Ale myslela jsem to tak, že minule to vzali podle výsledků z prvního klání. Takže jsme hned věděli na čem ten den jsme..."

Bjørn se bublavě zasmál, ,,Chceš vědět, jestli jsi se za těch pár týdnů zlepšila?"

,,Jo."

,,Máš pocit, že to tak je?" Zeptal se překvapeně.

,,Jo."

Uznale protáhl obličej, ,,Za tak krátkou dobu?"

Zdálo se, že takhle rychlé změně nevěří. Znovu jsem pokrčila rameny, ,,Cítím se fakt dobře. A v tréninku je klid, takže i když si hrajeme na střelecký utkání, chybí tomu ten správný závodní drive."

,,Aha a když nás tam bude víc, tak budeš víc pod tlakem?"

V odpověď jsem jenom kývla, protože to vystihl skvěle. Jen jsem si připadala trochu jako u psychologa, který se vyptává, jak se cítím a co si myslím, že to znamená. Nenápadně jsem pro sebe usmála.

,,Mám to asi stejně," odložil svojí žlutočernou One Way holi a natáhl ruku po mojí červenočerné od Swix. Podala jsem mu ji.

,,A..." Pak jsem se zarazila. Nebylo, co víc k tomu říct. Oba jsme měli problém, že nám střílení ve stresu moc nešlo a jednalo se spíš o loterii. I když jsem si nebyla jistá, jak velkou obtíž s tím skutečně má on. Zdálo se mi, že kluci obecně uměli lépe zpracovávat nátlak, vysoká očekávání a stres. Kdežto moje střelba byla stejně labilní jako moje výkyvy nálad.

,,Srát na to, ať ti daj kohokoliv, střílej, jak kdyby ti hořela koudel za prdelí."

Několikrát jsem na Bjørna mrkla a uvažovala, jestli mě s někým nezaměnil. Občas vážně mluvil jak neandrtálec. A já si uvědomila, že čím víc času s ním trávím, tím hůř mluvím já sama. Prostě protože můžu. Doma jsem nesměla, máma v tomhle byla striktní. Ale mýmu charakteru pomáhalo upustit páru. Jakkoliv.

,,Jasně, srát na to," zopakovala jsem na zkoušku a ušklíbla se. Chtěla jsem se uvolnit, jenže tak snadno to nešlo. ,,Ale někdy je prostě lepší vsadit na jistotu."

,,Kdo neriskuje, nic nezíská."

Vyměnili jsme si pohled. Hecuje mě? Chce, abych pak zbrkle mačkala spoušť a chybovala?

,,To je blbost. Nechci to tomu druhýmu zkazit," zakroutila odmítavě jsem hlavou.

Stejně jsem jednala vždy v juniorských štafetách a vyplatilo se. I přes fakt, že tři chyby lze ve štafetě napravit střelbou náhradními náboji, až po nich následují trestná kola, pokud závodník dále chybuje, nebyla jsem nikdy nakloněná možnosti dát celkový výsledek v sázku.

,,Tohle je pořád součást tréninku. Kde jinde se chceš naučit zrychlovat?"

,,Seš jak Mikael. Ten mi říká furt to samý," zavrtěla jsem hlavou, ale v duchu jsem Bjørnovi dala za pravdu. Můj nejoblíbenější člověk mi tyhle moudra opakoval v každou vhodnou chvíli, jenže na mě je každá páka krátká, když se zabejčim.

,,Ne, nejsme si až tak podobný. Spíš to asi bude rozdíl mezi holčičím myšlením a naším," uchechtl se Bjørn a vrátil mi druhou holi. ,,A kde ho vůbec máš?"

,,Kde ho mám?" Ukázala jsem si prstem na hruď. Už jsem nehodlala Mikaelovi kecat do jeho přístupu k tréninku. Svoji lekci už jsem se v tom ohledu naučila a úzkostlivě přemýšlela nad svými slovy v tom ohledu. ,,Nehlídám ho, takže nevím, kde je. Asi zas přijde na knop."

,,Jo, je fakt, že většinou chodí last minute."

Pohlédla jsem na hodinky a zjistila, že do srazu s trenérem zbývá víc jak půl hodiny, akorát na zahřátí. Mikaelovi stačilo míň než to. Za to mě to trvalo, než se moje líná krev v žilách rozpumpuje.

,,Dáme kolečko?" Navrhla jsem.

,,Jasně," kývl Bjørn na souhlas, i když se mohl přidat ke komukoliv jinému.

Nebyli jsme jediní, kdo si odložil tašku s věcmi a vyrazil na trať se v poklidném tempu rozhýbat. Se všemi jsme se zdravili, nasadili si helmy, připli boty do vázání kolečkových lyží a vyrazili na okruh. I před střelbou bylo fajn trochu rozhýbat tělo na provozní teplotu, aby se prokrvil mozek. Zívat při koukání do hledáčku není ideální.

,,Jak to dopadlo s těma věcma od Salomonu?'

,,Skvěle," přikývla jsem nadšeně, ,,poslali mi všechno hned, jak tu informaci Torre poslal dál. No a pak mě šíleně tlačila pravá bota na kotníku, tak se na to mrkli a do všech sportovních bot mám nějaký spešl vložky."

,,Ty prostě nemůžeš mít to samý co všichni ostatní, co?" Rýpl si Bjørn, ,,seš prostě originál."

,,Kdybych měla tak krásně rovný nohy jako ty, vůbec by mi to nevadilo," postěžovala jsem si na účet svých lehce pokřivených do x a jeho pozitivně myšlenou poznámku ohledně originálu jsem neúmyslně ignorovala.

,,Ne," zakroutil hlavou, ,,moje nohy by na tobě nevypadaly moc sexy."

V dobrém rozpoložení jsme vyjeli po hladkém tmavém asfaltu linoucím se mezi stromy a ve smyčkách se točícím kolem stadionu. Drželi jsme tempo takové, aby jsme oba pohodlně zvládali mluvit, ale úplně jsme se neflákali.

Snažila jsem se s ním sladit krok, jako jsem se o to vždycky pokoušela při výjezdech s Mikaelem. Na rovině to ještě šlo, ale ve stoupáních měl s těma nekonečně dlouhýma nohama nehorázně navrch a nechával mě proto většinou udávat tempo. Teď jsem si bokem prohlížela Bjørnovu techniku. Jezdil fakt pěkně.

Já se na kolečkových lyžích nikdy nedokázala tolik uvolnit jako na sněhu. I když jsem měla skvělou rovnováhu, stačilo málo a člověk mohl škobrtnout nebo si vjet na holi. A pád na asfalt bolí.

Nemusela jsem se ani ptát a bylo zcela zřejmé, že žádné podobné obavy Bjørn, a ani jiní kluci, nemá. A v tu chvíli, kdy jsem koutkem oka sledovala toho kluka s blond vlasy po ramena a svaly napínající se v pravidelném rytmu na jeho chlupatých lýtkách, vzpomněla jsem si na rozhovor s Torrem. Nevěděla jsem, jestli se o tom zmínit před Bjørnem nebo to nechat plavat.