Červen

Dnešním dnem jsme si odbyly srovnávací měřené výběhy do vrchu. Měla jsem z toho vítr, protože jsem čekala, že oproti tréninkům ostatní holky ještě víc přitlačí a že jejich tempo nedám.

Mojí novou výhodou bylo, že zapojování se do kolektivu mi překvapivě svědčilo. Taky usmíření s Mikaelem přineslo klid mojí duši, protože už jsem neusínala z únavy pláčem. Naopak jsem o usnutí bojovala se smíchem, který se mi dral z hrdla, když jsem si vzpomněla na věci, které jsme během dne společně s ostatními dělali nebo jsem si opakovala hlášku, kterou někdo pronesl.

Vzpomněla jsem si na včerejšek, kdy jsem měla trochu problém při dýchání, jak jsem se den předtím nalokala důkladně vody. Na moment jsem Mikaela v duchu proklela a vzápětí si uvědomila, že jsem ho sama provokovala. Takže jsem defacto dostala, co jsem si zasloužila.

Večer jsem chvíli přihlížela, jak Mikael s Akerem hraje Fifu, než jsem si odfrkla a chystala se jít na pokoj.

,,Čau kluci."

V tu chvíli Mikael hru stopl.

,,Počkej chvíli," zmáčkl kamarádovi z týmu rameno a vyskočil z pohovky na nohy. ,,Em!"

Hned jsem se zarazila a překvapeně na něj zůstala koukat.

,,Kam jdeš?"

,,Na pokoj," ukázala jsem palcem za svá záda na dveře od obývací místnosti.

Mikael ke mně přistoupil tak blízko, že bych se nemusela ani natahovat, abych na něj dosáhla. On mezitím pátral pohledem v mojí tváři.

,,Vypadáš znepokojeně."

,,Fakt?" Zareagovala jsem otázkou, protože jsem chtěla maskovat, jak se ve skutečnosti cítím. Myslela jsem, že to pomůže, když budu svoje pocity ignorovat.

,,Jo. Všechno v pohodě?"

,,Jasně," odpověděla jsem až moc rychle.

,,Em?"

Zasunula jsem si neposedný pramen vlasů za ucho a nechtěně si ty vlasy nekoordinovaným mávnutím ruky opět uvolnila.

Výmluvně jsem na Mikaela vykulila oči. Doufala jsem, že se vzdá a nechá mě jít. Jenže to by nebyl Mikael.

,,Něco se stalo? S holkama?"

Jen jsem rychle zakroutila hlavou a věděla jsem, že z mého výrazu vyčte, jestli mlžím nebo ne.

,,Tak něco na tréninku?"

Když jsem se zhluboka nadechla, pochopením protáhl tvář.

,,Proč mi to prostě nemůžeš říct?" zeptal se tiše.

,,Ještě furt o věcech neumím mluvit," přiznala jsem a šeptem dodala, ,,hlavně o těch negativních."

,,O tréninku bys snad mohla."

Naposled jsem zaváhala, než jsem se přinutila v zájmu nás obou konečně tu malou obavu vyplivnout.

,,Jde o zítřek. Poběžíme měřený výběhy. Ale o tom jsi už určitě slyšel."

Mikael kývl souhlasně hlavou, ,,Jasně... už chápu. Děláš si starosti."

Na moment jsme si jen vyměňovali pohled. Já věděla, že od něj nemůžu nic žádat a chtěla jsem se jít zahrabat pod deku, zatímco on... Vlastně nevím, co se honilo hlavou jemu. Každopádně mě zaskočil tím, že poznamenal ,,Tak si s tím hlavu nelámej a dej do toho zítra všechno. Zvládneš to líp, než si myslíš." a k mému překvapení ke mně přistoupil a přitáhl si mě do objetí.

Přesně do toho mého oblíbeného, medvědího objetí, ve kterém jsem se ztrácela a zároveň se cítila v bezpečí.

,,To nemůžeš vědět," zaprotestovala jsem měkce.

,,Ale jo, můžu. Mám na tohle čmuch."

,,Myslíš čich."

,,Ne, myslím čmuch," s tím se ke mně sklonil a začenichal mi u ucha jako pes. Lechtalo to, až jsem se rozesmála.

,,Lepší," poznamenal na můj účet, když viděl, jak se usmívám. ,,Můžeš jít," propustil mě se smíchem.

,,Díky," pronesla jsem upřímně a chtěla se k němu otočit zády. Pak jsem se zarazila v pohybu, položila mu ruce na ramena a stoupla si na špičky. Doufala jsem, že nezaváhá.

Zareagoval, jak jsem si přála. Skoro jako ze zvyku sklonil hlavu a já mu vlepila děkovný polibek na koutek úst. Sledoval mě s jiskřením v očích, ale nic neudělal, ani neřekl.

,,Kick their asses, chick," pronesl ještě s příšernou protáhlou tough guy výslovností a znovu mě rozesmál. Tohle snad dokázal jen on.

Než jsem se k němu s bláznivým úsměvem otočila zády, všimla jsem si k mému potěšení, že jeho tvář zdobí podobný výraz.

Během otočky jsem zaslechla Akerův hlas, ,,Miks! Kde vězíš?"

,,Už jdu," hýkl Mikael, ale já ještě cítila jeho pohled v zádech.

Mrkla jsem přes rameno, abych se ujistila. Nemýlila jsem se.

Při čištění zubů jsem se přiblble usmívala, takže se mi špatně pracovalo s kartáčkem na zuby a málem jsem se samým štěstím zalkla pastou. On neucukl! Nechal mě, abych mu dala pusu! Nechal by mě ho i políbit na ústa? Uprostřed společenské místnosti? Řekl přeci, že zatím není připravený, abychom se k sobě vrátili. Ale jak dlouhou dobu si pod tím výrazem mám představit? Popadla mě chuť to vyzkoušet, ale namísto toho jsem se přinutila zalézt pod deku a do sluchátek jsem si pustila hudbu. Holky se někam zdejchly, ani nevím, jestli zamířily ven nebo k někomu na pokoj lakovat si nehty, ale každopádně jsem měla naší ložnici jen sama pro sebe a docela jsem za tu chvíli o samotě byla ráda.

Jen díky Mikaelovým slovům jsem později dokázala usnout a zvládnout to, co mě čekalo.

Trenéři náš holčičí tým rozdělili na dvě skupiny, jelikož nás bylo šest. Kristin sem s námi kvůli mateřství vůbec nejela a připravovala se individuálně. Přiřadili mě k Rikke a Anne. V druhé skupině pak měly porovnat síly Stine, Frida a Tuva. Nedovedla jsem potlačit lehkou závist, která mě jímala. Strašně jsem si přála patřit do lepší poloviny!

Když jsem pak s holkama stála seřazená u startovací čáry a neklidně podupávala na místě, znovu jsem si na ten moment s Mikaelem vzpomněla. Myslela jsem na to, že on ve mě věří a že mu ukážu, že se ve mě neplete.

Přestože jsem z tréninků vyčetla, že v běhu a vytrvalosti nepatří Rikke, ani Anne, mezi favoritky v týmu, Rikkina přítomnost mě podivně zaskočila. Skoro jako bych postrádala chuť proti ní závodit. Překvapilo mě to, tenhle pocit vůči týmovým kolegyním mi byl cizí a protože jsem se od začátku kempu nestihla zabývat myšlenkou, jaké to bude, až se proti Rikke nebo Stine budu muset postavit na start a třeba je i porazit.

I když jsem už měla něco natrénováno a právě jsme se solidně zahřály, nedalo se tvrdit, že bych nebyla nervózní. Bylo to jiné než na závodech, kde jsme se srovnávali s cizími a neznámými. Věděla jsem tak trochu, co můžu čekat, ale i přesto ve mně vřelo potěšení z nastávajícího souboje a třesavka, že mě síly zradí a skončím poslední.

Jakmile jsme konečně vyběhly, nezaváhala jsem. Naopak se mi zdálo, že moje dvě kolegyně zaspaly start a tak jsem vyrazila o půl kroku před nimi. Že bych měla udávat tempo mě nenapadlo ani ve snu. Nastavila jsem tedy svojí rychlost přesně tak, abych si byla jistá, že v závěru ještě dokážu zabrat, jak se na finiš patří.

Netrvalo to však dlouho, a kromě dýchání na záda jsem si periferním viděním všimla, že se mnou Anne srovnala. Na chvíli jsme držely krok a rytmus, než mě předběhla. Tak moc jsem se soustředila na svůj dech a Anne, že jsem ani netušila, kde je Rikke. Pokud nám šlapala na paty, tak jsem o ní nevěděla.

Běžely jsme do svahu, jehož profil se lehce měnil. Zdálo se, že v nejprudších částech jsme stejně rychlé, kdežto jakmile se stoupání trochu polevilo, Anne hned začala nabírat náskok. Chtěla jsem s ní držet za každou cenu, ale s každým dalším krokem to bolelo víc a víc. Dýchala jsem zhluboka a pravidelně, ale pálení ve svalech bylo neúprosné.

Těžko se mi přemýšlelo, jak mi začala stoupat hladina kyseliny mléčné ve svalech. Ale potřebovala jsem nějaký nápad, jak se Anne udržet, abych získala co nejtěsnější výsledek v porovnání s ní. Soustředit se na vlastní dech nestačilo.

Pozorovala jsem, jak těsně přede mnou její tenisky plácají o asfalt, po kterém jsme běžely. Zároveň jsem si uvědomila, že svírám prsty rukou už skoro křečovitě a přinutila jsem se je při několika dalších krocích uvolnit. V tempu mi to k ničemu nepomáhalo a já potřebovala ještě přidat.

Držet se Anne bylo čím dál těžší. Nohy mi začínaly těžknout a poslouchaly mě jen tak nějak automaticky, snad aby mě uchránily před padnutím přímo na ústa.

Zbýval ještě kus a mně už v uších rezonovaly pouze naše jednotlivé těžké výdechy a nádechy. Annin podivný styl našlapování mě začínal dráždit a zároveň to ve mně vyvolalo vzpomínku na závody na lyžích. Kolikrát se mi povedlo někoho držet a pošetřit síly jen díky lepší technice pohybu? Doufala jsem, že mi to pomůže i tentokrát a namísto dechu jsem si dala záležet, abych podvědomě kontrolovala způsob došlapu, odrazu, narovnaná záda i pohyb paží. Pokusila jsem se vytěsnit z hlavy Annin dech a kmitání jejích nohou před mýma očima.

Chtěla jsem, aby to bylo stejné jako v biatlonových závodech. A zakázala jsem si soustředit se na ni a napodobování jejího rytmu. Měla jsem sice první dojem takový, že Anne jakoby o kousíček získala náskok, ale zároveň jsem si uvědomovala, že do cíle nám zbývá ještě jedno sice mírnější, ale táhlejší stoupání, na kterém už si nikde neodpočineme.

Snažila jsem se držet hlavu vzpřímeně a bez zájmu civět na Annin pohupující se blonďatý cop. Poskakoval jí na zádech sem a tam, a hypnotizoval mě svým vlněním. Přišlo mi to příjemnější, než věnovat svojí pozornost Anniným nohám, které mátly moje vlastní tempo.

Závěrečnému stoupání jsme vzdorovaly v podobném rytmu, já šlapajíc Anne téměř na paty a dýchajíc jí na záda, jsem už nedokázala myslet na cokoliv. Jen jsem si přála, aby mě svaly nezradily a já nezakopla o vlastní nohy.

Opakovala jsem si Rychleji! Rychleji!

Kdybych si v závěrečných metrech a imaginární cílové "rovině" mohla dovolit zatnout zuby, určitě bych je zatla. Ale namísto toho jsem s otevřenou pusou zoufale lapala po vzduchu a i přes neúnosné řinčení vnitřních budíků, jejichž ručičky se komíhaly v červeném poli, jsem zabrala v poslední pasáži a pokoušela se o křečovitý sprint, který mi měl přinést vnitřní uspokojení a co nejvyšší ohodnocení v očích trenéra.

A pak byl konečně konec. Téměř s klopýtáním jsem natáhla nohu k poslednímu skoku a protla cílovou linii.

Nezbyla mi kapacita na sledování děje kolem mě. Neviděla jsem, jak Torreho asistent Sturla stiskl stopky, ani jak se mu Torre podíval přes rameno, aby si opsal do svých záznamů naše časy. Neuvědomila jsem si ani moment, kdy jsem klečela na zemi na všech čtyřech s hlavou opřenou o předloktí a Rikke mě pochvalně poplácala po zádech.

Namísto toho jsem se marně pokoušela nasát ještě víc vzduchu do plic, až se mi zadrhl a já zároveň pocítila známou, všeříkající kyselost vzadu na jazyku. Stihla jsem akorát zvednout hlavu a opřít se o dlaně, když jsem se vyzvracela jen kousek před sebe.

Akorát jsem si odplivla kyselé sliny, když jsem uslyšela Rikkino ,,Blé, to je nechutný."

Místo reakce jsem se však svalila bokem a paží si překryla oči. Bylo mi úplně jedno, co si o mém výstupu myslí. Snažila jsem se vzpomenout si, jak vlastně náš výběh dopadl? Blouznila jsem, nebo se mi podařilo s Anne srovnat, ba dokonce jí o půl kroku překonat?

,,Tohle bylo sice fakt nechutný," zaslechla jsem vedle svého ucha opět Rikkiin zadýchaný hlas, ,,ale musim uznat, že ses fakt vytáhla."

,,Naaah," zaskučela jsem a na víc se nezmohla.

Nevnímala jsem pořádně ani Torreho hlas, který se starostlivě ptal jestli jsem v pořádku. Bylo mi jedno, na co se ptá, jen jsem zvedla ruku na znamení, že žiju.

Moje blití se rozkřiklo rychlostí blesku. Už během odpoledne mi nikdo neřekl jinak než "poblijoutek". V rámci výsledku srovnávacího testu mi to však bylo poměrně jedno. Uvnitř těla mě hřál příjemný pocit satisfakce. Takže jsem na podobné oslovení odpovídala sice s úsměvem, ale s barvou obličeje připomínajícím zralé rajče.

Ještě před obědem jsem se dozvěděla, že můj výstup byl jedinečný, každopádně ve své finální fázi po doběhu. Celkově nejlepší výsledek měla Tuva, což nikoho nepřekvapilo. Za ní následovala Frida a Stine. Po porovnání časů, jsme však s Anne na Stine neztrácely víc než několik málo vteřin, které ani na lyžích neznamenaly významější ztrátu.

Mikael mi taky během polední pauzy pogratuloval a zmínil, že to věděl.

Protože se zrovna usadil do křesla na terase, troufla jsem si a naklonila se k němu, abych vzala jeho obličej do dlaní a políbila ho opět na koutek úst. K mému překvapení, sice na moment zaváhal, ale nebylo to z důvodu, že by mě chtěl odmítnout. Naopak. Na oplátku položil dlaň na mou tvář a vlepil mi polibek přímo na ústa.

Zůstala jsem mu pak zjihle koukat do očí, až mě on sám zakašláním upozornil, abych se zase sebrala. Šťouchla jsem ho do hrudi a svezla se na zem, k jeho nohám, kde jsem zůstala sedět, zatímco jsem se ramenem opírala o jeho koleno.

Večer jsem pak před večeří šla na terasu, abych přenechala Stine koupelnu i zbytek pokoje, když jsem sama byla hotová. Zatímco jsem čekala, až bude večeře připravená, opírala jsem se lokty o zábradlí a prohlížela si krajinu, která se malinko změnila od našeho příjezdu. Naslouchala jsem cvrlikání ptáků a bylo mi dobře.

,,Heeeh," zahučel někdo. ,,Poblijoutka je tady."

Na chvíli jsem pevně stiskla víčka očí. Poznala jsem Bjørnův hlas, který okrášlovalo pobavené bublání.

,,Vypadá to tak."

,,Tak co, jaký bylo blití?"

,,Skvělý," podotkla jsem úsečně a věnovala mu pokus o přísný pohled, ale úsměv se mi nepodařilo potlačit.

,,Jsi spokojená se svým během?" zeptal se se zájmem Bjørn.

,,Jo," kývla jsem hlavou, ,,dá se to tak říct."

,,Hm," víc z Bjørna nevyšlo, a tak jsem na něj pohlédla. Nedíval se na mě. Opřel se lokty o dřevěné zábradlí vedle mě a rozhlížel se po okolí.

,,Co?"

,,Jsi spokojená, ale zároveň nejsi."

,,Tak nevyhrála jsem olympiádu. Jen jsem neskončila poslední v testu," pokusila jsem se vysvětlit, ale zároveň jsem věděla, že je ještě jeden další ohled, který mi brání v nespoutaném jásání.

,,Já mám fakt radost z toho dnešního výsledku, ale... přijde mi blbý nad tím jásat."

,,Proč by ti to mělo bejt blbý?" povytáhl obočí, ,,Jestli máš radost, tak se raduj."

,,No, jenže... to není uplně správně... vůči Rikke, víš."

,,Předběhlas jí?"

,,Jo."

,,No, tak to znamená, že seš lepší nebo že ses prostě víc snažila. Tak je to asi v pořádku, že z toho máš radost. Ne?"

,,Ale jo... jen nechci, abych jí nějak urazila nebo tak."

Bjørn se na mě zadíval a já mu pohled netrpělivě vracela. Chápal snad, co jsem se snažila říct? Konečně se mi povedlo s holkama vycházet, což se oproti dřívějším rokům rovnalo zázraku. A tak mi přišlo na místě, že bych se neměla příliš vyžívat ve vlastní radosti z úspěchu, což by mohlo působit sebestředně.

,,Ale to víš, že tady nejsme u MTV v Paris Hilton's New Best Friend Forever?"

Zůstala jsem na Bjørna zírat a nechápala. Kam na tyhle nápady chodí?

,,Ty ses díval na Paris Hilton v televizi?" zeptala jsem se šokovaně.

,,Jo, ale jenom na její našpulený ústa, když jsem byl sám se svojí pravou rukou."

,,Eeeh!" zašklebila jsem se, ,,Jsi nechutnej, Bjørne!"

Rozesmál se na celý kolo. ,,Měla by ses vidět, jak se tváříš."

Když se nám oběma podařilo ovládnout, zkoumavě jsem se na něj podívala.

,,Nechci k ní být nějak zlá."

,,Neboj. Ona neni z cukru," ujistil mě s vševědoucím úsměvem. A pak si odkašlal, než tlumeným hlasem dodal, ,,Ona ví, že běh není její silná stránka, neboj. Ale počkej až přejdete k střeleckejm utkáním."

,,Nepovídej," pohlédla jsem na něj se zájmem.

Mohla jsem se od něj dozvědět ještě nějaký zajímavý informace týkající se ženského týmu? Určitě měl dobrý přehled, když spolu trávili nějaký čas, ať už tréninkově, tak na závodech. Zároveň jsem po jeho poznámce pomyslela na vlastní schopnosti v ovládání malorážky. Nepřestávala jsem doufat, že se mi ten věčný nepoměr mezi cvičebními a soutěžními výsledky podaří definitivně srovnat. Během poslední sezóny jsem v tom ohledu udělala pořádný pokrok. Jen už jsem si nebyla jistá, jestli to bylo tréninkem anebo zásluhou Mikaela a jeho negativní motivace v podobě drobných trestů.

,,Jo," pokýval Bjørn uznale hlavou, ,,myslím, že dovede porazit dokonce i mě."

,,No nekecej!" tohle mě vážně nadchlo, ,,Chceš říct, že existuje něco, v čem tě může porazit žena?"

Z něho maskulinita a testosterony přímo sršely, takže mi přišlo skoro neuvěřitelné, že dobrovolně přiznal, že existuje šance, aby ho v jeho závodní disciplíně překonal někdo opačného pohlaví.

,,Tak neříká se mi to snadno, to je jasný," přiznal, odhrnul si z tváře vlasy, které mu tam odfoukl vítr a zeširoka se usmál.

,,Jsem ráda, že teď vím, že nejsi dokonalej a nepřekonatelnej."

,,I v tomhle jsme si asi podobný."

,,Jak to myslíš?" zamrkala jsem na něj překvapeně. To mluvil o nás dvou? Další podobnost? On si s tím nedá pokoj.

,,Běh jako z učebnice, ale přesnost na střelnici na sebe nechává čekat," vrátil mi zamrkání a ohlédl se přes rameno ke dveřím verandy.

Následovala jsem jeho pohled, ale nezdálo se, že už by bylo jídlo připravené.

,,Nějaká rada v tomhle ohledu?"

Protáhl obličej, ,,Ne, já ti můžu fakt pomoct jedině s tim během."

,,Jakto?"

Pochopil však mojí otázku jinak, než jsem myslela. Já se ptala, proč mi nemůže pomoct se střelbou, i když možná nebyl dokonalý, očekávala jsem, že je v práci s malorážkou sebejistější než já. Odpověděl mi však na běžeckou část.

,,Dělal jsem dřív orientační běh. Víš jak. Podle kompasu, vytrvalostní trať terénem a tak..."

,,Jo," přikývla jsem. ,,A kdys to stíhal?"

,,No, jako dítě. Já s biatlonem začal pozdějc. V zimě běžky, v létě orientační běh. Chápeš?"

,,Jo, nevydržel jsi sedět na zadku."

,,Přesně," kývl. ,,Někteří tady běhaj fakt strašně. Takže ti stačí prostě běžet tak, jak se běhat má a natřeš jim to."

Překvapeně jsem na něj pohlédla s povytaženým obočím. Copak mi četl myšlenky? Annin běh byl dost děsný na profesionální sportovkyni, ale očividně to bylo v pořádku pro biatlonistku. Podle Bjørnových slov to v týmu mužů asi bylo obdobné.

Znovu se ohlédl přes rameno. ,,Kurva, jdu se podívat, co jim tak dlouho trvá, fakt mam hlad."

Se smíchem jsem ho následovala.