Červen

Ztěžka jsem polkla a přinutila se znovu zaujmout místo vedle něj. ,,Tak dobře, o co jde?"

Nevěděla jsem, co očekávat. Jistý byl fakt, že jsem musela vypadat strašně. Určitě se mi roztekla řasenka, oči jsem musela mít zarudlý, ale nejspíš jsem měla červený celý obličej. On oproti tomu vypadal jak bůh. Blonďatý bůh s dozlatova opálenou pokožkou. Akorát ty žabky kazily celkový dojem. Zvlášť když v nich zacvičil palci.

Vytáhla jsem si tričko výš a pokusila se spravit svůj rozteklý vzhled bílou látkou. Mikael krátce mrknul po mém holém břiše a pak zase hleděl před sebe.

,,Mluvil jsem s tvojí mámou."

,,Cože?" vyjekla jsem a pustila tričko.

,,Jo," potvrdil a pohlédl mi do očí, abych pochopila, že mluví vážně. ,,Přišla za mnou ona. Asi tři dny po té, co jsi mě poslala do horoucího pekla."

Sledovala jsem ho, jak pokroutil hlavou a zhluboka se nadechl. Než však stihl znovu začít mluvit, ozvala se moje prostořekost.

,,Moje matka šla za tebou, protože jsem se s tebou rozešla?!"

,,Ne, přišla si promluvit o počasí."

Po jeho sarkastické odpovědi, jsme na sebe zůstali  koukat a já pochopila, že bych měla držet jazyk za zuby a prostě jen poslouchat. Přes šok ke mně doputovala vzpomínka, jak se máma jednoho večera naprosto neobvykle omluvila, že se musí stavit za kamarádkou, s kterou se jinak vídala jedině o víkend, a já jí to spolkla.

,,Promiň. Už mlčím."

V duchu jsem mámě spílala, že se za mými zády vydala za Mikaelem a já o tom celou dobu nevěděla nic. Tohle se snad běžně neděje? Napadlo mě, že se mi asi nebude zamlouvat ani zbytek toho, co mi chce Mikael říct.

,,Když za mnou přišla, nechtěl jsem s ní mluvit. Tvrdila, že se chce přesvědčit, jak mi je, protože věděla, že jsem doma sám," pousmál se nad starostlivostí mojí mámy, ale hned pokračoval dál. ,,Řekl jsem jí, ať si nedělá starosti, že se nějak srovnám s tím, že pro tebe nejsem dost dobrý."

On moje odmítnutí pochopil, jakože jím pohrdám a že pro mě není dost dobrý? Málem se mi zastavilo srdce, když jsem si to uvědomila.

,,Mikaeli-"

Zarazila mě však jeho dlouhá ruka, kterou ke mně vystřelil a jemně mi přiložil prst na rty. Vykulila jsem na něj oči a kousla se do jazyka. Přísně na mě pohlédl, ale moc mu to nešlo. Na to jsem ho znala moc dobře a jeho úchvatně tvarované rty, s lehce zvednutými koutky úst, mu pořád dodávaly dojem, že se usmívá.

,,Pšt. Řekla mi..." stáhl svou ruku zpět a když se přesvědčil, že moje pusa zůstala zavřená, znovu se rozhlédl po přírodě kolem, kterou stále ještě osvěcoval dostatek slunečních paprsků. Tady na severu Norska slunce v létě zapadalo extrémně pozdě a opět vycházelo už po čtyřech hodinách, takže jsme měli ještě odhadem dvě hodiny času, než se kolem 23 hodiny setmí.

,,Řekla mi, že sice neví, jaká slova přesně mezi námi padla, a že jsi sice její dcera, ale že se domnívá, že je to přesně obráceně."

Ztěžka jsem polkla. Vážně mu moje máma řekla, že nejsem dost dobrá já pro něj? Ačkoliv jsem z jeho hlasu poznala, že se mě nesnaží ani trochu ranit, bylo obtížné přijmout fakt, že i moje vlastní matka je přesvědčená, že si svým chováním Mikaela nezasloužím.

,,Neopakuju to, abych ti ublížil, ale jednoduše aby jsi věděla, co jsme si řekli."

Kousala jsem se bolestivě do horního rtu, abych si zabránila otevřít pusu a cokoliv říct. Namísto toho se mi z očí spustily další dvě slzy jako hrachy.

,,Říkáš, že lituješ toho, co jsi udělala. Že sis uvědomila svoje city. To je všechno... skvělý. Ale já..." zakroutil odmítavě hlavou, ,,já bych chtěl, aby ses konečně naučila chovat k lidem kolem sebe. Aby jsi jednala trochu s rozvahou... Aspoň s lidma, který tě mají rádi. Chápeš?" krátce po mě koukl, ale šlo o řečnickou otázku, takže na odpověď nečekal. ,,Odpustil jsem ti přesně ve chvíli, kdy tvojí mámě vyklouzlo, že ses jí svěřila mezi vzlyky a že tě i v noci slyšela plakat."

S hrůzou jsem uhla pohledem stranou a snažila se zpracovat všechno, co mi právě pověděl. Styděla jsem se a zároveň jsem cítila, jak moje tváře barví krev. Mísila se ve mně zlost, že máma jednala za mými zády, ale zároveň vděčnost, když jsem slyšela, jak na něj její slova zapůsobila.

,,Proč jsi nereagoval na zprávy? Byla jsem i u tebe doma, ale nikdy jsi tam nebyl."

,,Ale jo... byl... jen jsem neotevřel."

,,Proč?" pohlédla jsem mu překvapeně do tváře.

Zhluboka se nadechl. Ta konverzace mu musela být stejně nepříjemná jako mě. Uvědomila jsem, že jen náš motiv je rozdílný. Já se styděla až na severní pól a zpátky, kdežto jemu to jitřilo sotva zacelenou ránu.

,,Nechtěl jsem tě vidět," zašeptal.

Jeho slova mě zasáhla jako šíp. Nevěděla jsem, kolik toho ještě snesu. V očích mě opět pálilo, ale přiměla jsem se poslouchat, ačkoliv mi po chvíli skanuly po tváři další slzy. Všechno tohle způsobila jedna moje hloupá chyba a proto jsem si v duchu opakovala, že musím vydržet, ať mi Mikael poví cokoliv.

,,Vždyť jsi řekl, že jsi mi odpustil vpodstatě hned. Neříkám, že si to vůbec zasloužím! Ale nechápu to..."

,,Jo... proč se dobrovolně trápit a držet si odstup, když jsem si nepřál nic jinýho, než tě mít zase u sebe... Hm?"

Trhavě jsem nasála vzduch do nozder a natáhla ruku, abych dosáhla na jeho předloktí. Ztrápeně jsem sevřela jeho paži a slzami zastřeným pohledem jsem pátrala v jeho tváři.

,,Strašně mě to mrzí. Chyběl jsi mi od prvního dne."

,,Víš, to je právě ten problém... jak jsi nám to mohla provést? Chtěla bys, aby jsme znovu byli spolu?" zakroutil hlavou a uhnul pohledem, skoro jakoby pohled na mě nedokázal snést. ,,Jak bych věděl, že za pár měsíců neuděláš znovu to samý?"

I já jsem zakroutila hlavou a pak ji pokorně sklonila. ,,To od tebe asi nemůžu žádat."

,,Tak proč tu sedíme?"

Chtěla jsem stáhnout svou ruku z jeho paže, ale rychlým pohybem mi v tom zabránil. Natočil se čelem ke mně a tentokrát chytil oběma rukama za předloktí on mě. Opřel do mě pohled svých sytě modrých očí, skoro jakoby se chystal ze mě odpověď vymámit.

,,Chci tě ve svém životě, i když by to mělo znamenat, že nebudeme pár," pokusila jsem se vysvětlit.

,,Proč?"

,,Protože..." pátrala jsem po všem, co mě za uplynulé týdny napadalo a na co jsem myslela každý jeden den. Na moment jsem zavřela oči, abych si utřídila myšlenky a když jsem je otevřela, pohlédla jsem na jeho svalnaté ruce, držící mé. Když jsem pak zvedla zrak k jeho tváři s chlapeckými rysy, zkoumala jsem každý kousíček toho tak důvěrně známého obličeje a přála si jen, aby mě od sebe neodehnal. ,,Protože... mě dokážeš rozesmát a naštvat jako nikdo jiný. Motivuješ mě. Víš, co chci i když to já sama nevím. Prostě... protože tě potřebuju. A protože i já tu chci být pro tebe."

Pohledem jsem studovala jeho tvář a vnímala, jak mě jeho modré oči pozorně sledují. Nevyžadovala jsem jeho odpověď. Stačilo mi přesně to, jak to v tu chvíli bylo. Sedět vedle něj, hledět na něj a vědět, že je v pořádku. Pokusila jsem se o úsměv, ale nebyla jsem si jistá, že se moje ústa vůbec pohla.

O zlomek vteřiny později si mě jeho ruce za paže přitáhly blíž a já skončila v jeho náruči s obličejem vtisknutým do jeho hrudi. Překvapením se mi do široka otevřely oči a zadrhl dech. Jakmile jsem ucítila stisk kolem svých zad, nasála jsem jeho vůni a pomalu vyprostila svoje ruce zpod těla, abych ho mohla obejmout kolem širokého hrudníku.

,,Taky mi chybíš, ňouminko," zašeptal mi do vlasů a já lačně naslouchala každému slovu jeho hlubokého hlasu. ,,Ale jak jsem řekl... zatím to nic nemění, protože... nehodlám riskovat, že bych si tímhle měl projít znovu."

Nechávala jsem na sebe jeho hlas působit a pak mi jako zázrakem docvaklo to významné slůvko, které pronesl. Zatím.

Rychle jsem se mu vzepřela, abych se odtáhla a mohla mu tak pohlédnout do tváře.

,,Zatím?" vyjekla jsem.

,,To jsem vážně řekl?"

Přimhouřil trochu oči a ještě víc se ode mě odtáhl. Ruce si založil na široké hrudi a laškovně mu cukl koutek úst.

,,To jsem určitě neřekl."

Připadalo mi, že blouzním. Vážně právě naznačil, že mám ještě šanci?

,,Dobře," hlesla jsem, popotáhla nosem a cítila, že se usmívám.

Tak málo stačilo, aby mi vrátil naději. Až později mi došlo, že mi nehodlá nic ulehčovat a spolupracovat.

Svým gestem s rukama překříženýma před tělem mi dal trochu najevo, že diskuze je u konce a mě na mysl vyplul další detail, který jsem nechtěla nechat plavat.

,,Tys mluvil s Torrem?"

,,Hm?"

,,Ale no tak... myslím ty výsledky z mučírny."

,,Aha. Jasně," pokrčil rameny a když mu došlo, že čekám na další vysvětlení, prostě mi ho dal. ,,Tos nevěděla, že Torre byl dřív náš trenér? V dorostencích a juniorech. Myslím, že jsou to tři roky zpátky."

Krátce na mě pohlédl a když uviděl, že jsem jen protáhla obličej, prostě pokračoval.

,,No, tak se známe z dřív. Loni a předloni byl asistentem trenéra žen a letos to převzal on. Myslím, že můžeš bejt ráda, jeho předchůdce by ti to s tím řidičákem dal trochu víc sežrat, věř mi."

Málem mi vypadly oči z důlků, když to dořekl. Takže si o mě povídali hodně důkladně. Co to má být? Vůbec mi nebyla příjemná představa, že mě v mojí nepřítomnosti rozebrali.

,,Koukám, že se nezapomněl zmínit."

,,Eh, jo, ale já to věděl už předtím, jestli to chceš vědět," usmál se nad tím.

Mě to moc vtipný nepřipadalo. Byla bych naivní, kdybych si myslela, že se to ututlalo a nikdo o mém přešlapu neví. Ale to neznamenalo, že to ve mě nic nevyvolalo, když se to dostalo na přetřes.

,,Aha, a od koho teda?"

,,Myslím, že nám to s obdivným výrazem zmínil Bjørn," potřásl Mikael hlavou s povytaženým obočím, ,,už si nevzpomínám v jaký souvislosti to bylo."

Tak to Stine s Rikke vážně neudržely pusu zavřenou. Spoléhala jsem se na jejich slib, že se o tom nebudeme šířit.

,,Obdivným?!"

To si asi musel splést pojmy s dojmy. Na tomhle nebylo nic k obdivu, nýbrž trapas jako hrom.

,,Hmm, no, někdo říkal, že se Bjørnovi povedlo to samý. Ale o něm koluje vícero takových kuriózních historek... zvlášť z jeho juniorských časů. Trochu se hledal, než se našel."

Hrklo ve mně. Tohle asi Bjørn myslel, když řekl, že si jsme hodně podobní. Ale že se hledal? Bjørn se musel hledat? Rebelství se k jeho charakteru hodilo, to mě nezaskočilo. Že by se ale někdo tak sebevědomý jako on musel hledat?

To už však Mikael pokračoval, ,,No, nebudu zapírat, že mě to u tebe překvapilo. Do tý doby než... eh, ještě necelý dva měsíce zpátky jsi remcala, že nechceš skleničku vína k večeři, v době mimo přípravu a pak tohle."

Zatla jsem zuby a cítila, jak mi hoří tváře. Tak tohle se mi povedlo.

,,Já jsem pochybovala... o tom, co jsem ti řekla a ..." povzdechla jsem si, jak jsem se úmorně snažila utřídit slova, která by mohla Mikaelovi znít smysluplně, ,,myslím, že jsem si uvědomila, jak směšný a křečovitý bylo moje chování. Myslím, že jsem ti dala za pravdu, že je potřeba dělat taky něco jinýho, než jen 24h denně myslet na biatlon... jen jsem málo zapojila mozek, když jsem trvala na tom, že holky odvezu autem, aby domu dorazily včas."

Pokrčila jsem rameny a po očku mrkla na Mikaela, který mi pozorně naslouchal.

,,Ty jsi prostě trdlo, viď," zachechtal se, natáhnul ruku a šťouchnul mě do ramene.

Pohlédla jsem mu přímo do tváře a nechápala, jaktože se na mě nezlobí? Proč se na mě usmívá? Vždyť si to vůbec nezasloužím. Celou dobu, co jsme spolu chodili, jsem se zatvrzele držela svých zásad a jen co jsem byla single, začala jsem dělat přesný opak.

,,Spíš chceš říct, že jsem pěkně hloupá."

,,To bych si nedovolil," usmál se šibalsky a z ničeho nic vstal. ,,Měli bychom jít, potřebuješ si po dnešku odpočinout a musí už být dost pozdě."

Rozhlédla jsem se kolem a skrz stromy jsem zahlédla slunce, které stálo velmi nízko. Měl pravdu, muselo už být téměř deset hodin, což znamenalo čas jít do postele, protože ráno jsme vstávali poměrně brzo.

,,Fajn," vyskočila jsem na nohy a následovala ho směrem k chatě. ,,A jen tak mimochodem, byla bych radši, kdyby ses o mě nebavil s kdekým."

,,Naznačuješ teď ty mě, že je to ode mě hloupý?"

,,To bych si samozřejmě nedovolila."

Vyměnili jsme si malý úsměv. ,,Nebavím se o tobě s kdekým. Jen mě zajímalo, jestli se ti daří. A Torre je vlastně kámoš," pokrčil rameny, jakoby se nic nedělo.

Chlapi.

V chatě už vládl klid, zdálo se, že všichni už zalezli na pokoj. Popřáli jsme si s Mikaelem dobrou noc a já měla chuť ho ještě obejmout, ale nechtěla jsem na něj tlačit. Takže jsem se na něj naposledy usmála a celá nadšená jsem zapadla do pokoje. Jen co se za mnou zavřely dveře, štěstím jsem zakvičela a tanečním krokem připlula k posteli, abych po zádech padla na matraci.

Bylo mi úplně jedno, že Stine už ležela v posteli, nechala na peřinu padnout knížku, kterou si četla, a dívala se na mě jako na blázna.

,,Co to mělo být?" zeptala se a skenovala mě pohledem.

,,Mluvila jsem s Mikaelem," odvětila jsem šťastně a věnovala jí ten nejširší úsměv, kterého jsem schopná.

,,Wow, to zní jakože to šlo dobře?"

,,Docela jo. On je prostě bobánek."

,,Oh, jak já ti závidím."

Pohlédla jsem na ní. Tvářila se jako opuštěné, smutné štěnátko, a tak jsem se zvedla a šla ji krátce obejmout.