Červen

Hodně jsem se přepočítala. V Lillehammeru možná policisté prováděli namátkové kontroly jen zřídka, ale to bych nebyla já, abych neměla pech. Samozřejmě, že nás zastavili. A samozřejmě, že mi dali dýchnout, když viděli naše vysmáté obličeje a nedivila bych se, kdyby jsme dokonce měly červený rty od toho zatracenýho Pinotu.

Po nadýchání mi pan policista suše oznámil, že jsem nadýchala nepatrně nad povolenou hranici a posadili si mě na zadní sedadlo svýho vozu. Holky měly děs v očích, ale řekly, že se domu dopraví po svých, když jsem jim divokým kroucením hlavy odmítla, aby mě doprovodily na stanici.

Nejhorší moment nastal až později, když jsem musela mámě zavolat, jestli by mě vyzvedla. Nejdřív mi přišlo, že mi nevěří. Pak jí pravděpodobně došlo, že já podobně ulítlé vtípky nedělám. Následovalo ujištění, že jsem v pořádku a já si uvědomila, že se hodně ovládá, aby na mě nezačala křičet do telefonu.

Doma jsme se trochu pohádaly na téma mojí blbosti a nezodpovědnosti.

,,Co se to s tebou děje, Emilie? Přišla jsi o rozum? Víš, co se mohlo všechno stát?"

,,Mami, je to pět minut odtud. Kolik se toho asi tak může stát," snažila jsem se ji uklidnit smířlivým hlasem, ale míjelo se to účinkem.

,,Myslíš, že během pěti minut nestihneš přehlídnout chodce, nebo nemůžeš do někoho nabourat, protože nestihneš brzdit?"

,,Ale já stíhala brzdit a nikoho jsem nesrazila!" upozornila jsem ji na zřejmou věc.

,,Emilie! To neznamená, že to je v pořádku?!"

,,Ne, není to v pořádku," přiznala jsem a ramena mi klesla. ,,Nechtěla jsem nechat holky jít pěšky, když už bylo docela pozdě."

,,Snad by to došly, když to zvládly i sem. A vůbec... co vás to napadlo pít někde venku? Copak nevíš, že se to nesmí? Chápeš o kolik horší to mohlo být, kdyby vás chytli?"

,,Ne," zakroutila jsem hlavou. ,,Holky s tím byly docela v pohodě. Byly jsme na místě, kam není vidět."

Sledovala jsem, jak máma kroutila hlavou a zhluboka se nadechla. ,,V poslední době tě prostě nepoznávám. Co to děláš? Takhle ses nikdy nechovala."

Nevěděla jsem, co na to říct. Pravděpodobně tu odpověď stejně tušila, i když tvrdila, že neví, o co jde. Na to mě znala příliš dobře.

,,Vždycky jsem jenom seděla doma a všichni jste tvrdili, jak to není správně, že se mám taky trochu bavit. No, tak jsem šla s holkama ven a bavila se. A taky je to špatně."

,,Emilie, jsou i jiný způsoby, jak se bavit, než je opíjení na veřejnosti a ohrožování ostatních řízením v opilosti."

Na tohle jsem neměla odpověď. Měla naprostou pravdu a já se jen bláhově ospravedlňovala, i když jsem si svojí chybu více než uvědomovala. Nakonec jsem v podstatě byla ráda, že se musím s mámou dohadovat, namísto abych seděla někde v koutě a zabývala se myšlenkami, jak jsem to pohnojila. Akorát bych se užírala svým špatným chováním.

Jenže někde tam uvnitř mě plál ještě malý ohníček, který mě naplňoval teplem a sebeuspokojením, že jsem porušila svoje nepsaná pravidla. Protože jsem si to dokázala konečně přiznat. Bavila jsem se. Tam venku u řeky za tím zatraceným křovím, já se vážně bavila a líbilo se mi to.

Viděla jsem však v matčiných očích zklamání z mého chování. Ačkoliv jsem byla dospělá a dostatečně stará na to, abych za svoje činy nesla odpovědnost, věděla jsem, že má stále ještě tendenci chovat se ke mně jako k dítěti. A víc než kdykoliv předtím mi bylo jasné, že pomalu ale jistě nastal čas, odtud zmizet.

Rozhodnutí řídit pod vlivem bylo mé vlastní a naprosto přesně jsem věděla, co všechno se může stát. Ale někdy v životě člověk dělá hlouposti, i když zná rizika s tím spojená. Byl čas, se všech těhle přešlapů nebát a postavit se k nim čelem.

,,Jo, udělala jsem chybu," rozhodila jsem poraženecky rukama. ,,Máš pravdu. Věděla jsem, co dělám a přesto jsem se tak rozhodla. Asi..."

Rozhlédla jsem se kolem sebe a najednou jsem měla slzy na krajíčku. Najednou jsem byla unavená. Chtěla jsem mít tenhle rozhovor za sebou a jít dál.

,,Asi chci vědět, co všechno dělají ostatní, zatímco já vysedávám doma. Asi nastal čas, abych nebyla ta poslušná Emilie, co způsobně vysedává doma."

,,Em," zašeptala máma a přistoupila blíž ke mně. ,,Tohle dokážu pochopit, ale prosím tě, buď tak hodná, a snaž se nedělat věci, při kterých bys mohla ublížit někomu jinému."

Zůstala jsem na ni koukat jako opařená a došlo mi, že nemluví jen o dnešním večeru, nýbrž i o mém rozhodnutí rozejít se s Mikaelem. Nechtěla jsem, aby na něj zaváděla řeč a ona to dobře věděla. Dost možná právě proto nevyslovila jeho jméno.

Sama jsem nevěděla, proč odmítám mluvit o něm na hlas. V mých myšlenkách jsem se k němu vracela tisíckrát za den. Kolikrát jsem si pomyslela, tomuhle by se Mikael zasmál nebo kdyby tu byl Mikael, řekl by tohle...

,,Fajn."

Od Stine s Rikke jsem měla na telefonu nespočet zpráv. Obě mi nabídly, že mě na tréninky budou vyzvedávat, abych nemusela jezdit na kole s báglem věcí na zádech. To od nich bylo vážně super.

Namísto zpytování svědomí, jak jsem mohla být tak nezodpovědná a řídit v opilosti, mi hlavu naplnily myšlenky na něj. Jakmile jsem ulehla do postele, cítila jsem, jak se mi obrovské slzy spustily od řas po obličeji. Přála jsem si, aby mě sevřel v náručí a řekl mi... cokoliv. Cokoliv, jen abych cítila, že je se mnou.

***

Moje tiché trápení tak pokračovalo. Rozdíl byl v tom, že se mi smrsknul volný čas k smutnění. Na trénincích mě do svých vtípků začaly zapojovat Stine i Rikke, pokud jsme zrovna nepotily krev při výbězích do kopce nebo vyjíždění krpálů na kolečkových lyžích v klasickém stylu obouruč. I na kolo se dostalo, a přesně jako podle vlastních očekávání, jsem se trápila na konci pole.

Dny utíkaly a najednou byl červen.

Opět se ukázalo, že jsem tak soustředěná sama na sebe, až jsem se zapomněla zajímat o detaily toho tréninkového kempu, který se blížil mílovými kroky. Teprve několik dní před odjezdem, když jsem si myslela, jaké to bude fajn, že vypadnu ze stereotypu a z prostředí, které jsem měla spojené právě s Mikaelem, se ke mně dostala informace, že na soustředění se do stejného místa s týdenním zpožděním chystají i muži.

Jednoduše to znamenalo, že už velmi brzy se setkání s Mikaelem nevyhnu. Z toho mi poskočilo srdce radostí. Když jsem si však uvědomila, jak by na mojí přítomnost mohl reagovat on, sevřelo se mi hrdlo a chtělo se mi znovu plakat. Představa toho, že se mi bude vyhýbat nebo ještě hůř, mě rozhodně nenechávala klidnou.

Následoval trénink na kolečkových lyžích, při němž jsem se plahočila na konci skupiny a nedařilo se mi chytit rytmus, který jsem obvykle dokázala nabrat automaticky. Přemýšlela jsem, jak to vnímá Mikael? Zajímalo mě, jestli už se přenesl přes to, co jsem mu provedla a jednoduše šel dál? Někde vnitru jsem doufala, aby ke mně ještě něco cítil a zároveň mě ubíjela myšlenka, co jsem to za egoistku, že myslím jen na sebe namísto toho, abych si přála, aby se mu dařilo lépe a vedl spokojený život, i když to znamenalo život beze mě.

Snažila jsem se vybavit si scénář, jaké by to bylo, kdybych mu nedala košem a na tom soustředění bychom se sešli jako pár. Kromě tajných nočních návštěv na pokoji jsem si dovedla představit, jak spolu večer sedíme venku a sledujeme západ slunce. Krátce jsem na sebe nechala působit iluzi, jak se zády opírám o jeho hruď a cítím jeho dech ve vlasech.

Naprosto mě ty myšlenky vykolejily. Při naprosto bezvýznamném výjezdu do kopce, kudy jsem jindy jezdila v plném tempu, jsem zakopla o vlastní hůl a tvrdě dopadla přímo na pravé koleno. Zakňučela jsem bolestí a s námahou se pokusila zvednout. Vztekle jsem vyškubla holi zpod lyže a narovnala se. Píchavá bolest v koleni mě upozornila, že bych se měla na odřeninu blíž podívat. Dřít kůží o asfalt není v pohodě ani v nízkých rychlostech a tak jsem zmučeně pohlédla na krvavé odřené kolečko bez kůže. Rána byla větší než bych čekala. Znovu jsem zaskučela, když jsem si představila, jak mi to zdravotnice bude čistit.

Jen co jsem dojela k místu u střelnice, kde stál trenér, dostalo se mi starostlivého přijetí.

,,Cos vyváděla?"

Zklamaně jsem rozhodila rukama. Copak jsem mu mohla říct, proč jsem upadla?

,,Zakopla jsem o holi."

,,Sakra. To se teď fakt nehodí."

,,Já vím. Mrzí mě to."

,,To se nedá nic dělat. Máš v tom špínu? Ukaž."

Přinutila jsem se k trpělivosti a nechala Torreho prohlédnout odřeninu. Koleno mě bolelo téměř zanedbatelně. Víc mě trápilo, že to bude pálit při sprchování a případně zavázet v tréninku. Na kleknutí ke střelbě vleže můžu zapomenout.

,,Nejsem si jistej, že to je čistý. Bude lepší, když si to necháš vyčistit, aby se to nezanítilo."

,,Ale já chci ještě trénovat."

,,To můžeš potom."

Potřásla jsem nesouhlasně hlavou.

,,Než mi to vyčistí, bude po tréninku."

,,Tak dneska vynecháš a zítra uvidíme."

,,Nic to není."

,,Jasně."

Chvíli jsme na sebe hleděli a já věděla, že on ví. Jenže jsem se nechtěla hnout z místa. Přijít o jakoukoliv tréninkovou jednotku v mém případě znamenalo hroznou nevýhodu.

,,Jde jen o dnešek, zítra můžeš zase skákat přes kaluže," snažil se mě povzbudit. ,,Ale když se to zanítí, tak budeš mít problém, za tři dny odjíždíme."

,,Já vím."

,,Zajeď si to nechat ošetřit hned."

Nervózně jsem zaťukala holema o asfalt a zhluboka se nadechla, abych nabrala odvahu. Pohlédla jsem trenérovi do očí a hned zase uhla pohledem.

,,Já si tam nemůžu zajet."

,,Nejsi tu dnes autem?"

Pro změnu jsem musela polknout a odkašlat si. Nebyla jsem prostě schopná to říct, fakt jsem se styděla.

,,Nemám řidičák."

,,Jakto? Vždyť..." sledovala jsem Torreho, jak přimhouřil oči, když se v duchu snažil uhodnout, co jsem provedla. ,,Co se stalo?"

,,Chytli mě, hm..."

,,A jé. Stala se z tebe silniční pirátka?"

,,Ne... já, ehm...."

,,Tak pověz," pobídl mě netrpělivě.

,,Pila jsem večer víno a no... nadýchala jsem."

Přihlížela jsem, jak Torre povytáhl pohoršeně obočí a přivřel oči, když vrtěl hlavou nad mým "výkonem". Bylo mi neskutečně trapně, ale zasloužila jsem si to, takže jsem si začala odepínat očka holí ze zápěstí, abych mu nemusela hledět přímo do tváře. Na pochvalu to nevypadalo, ale neudivilo by mě, kdyby si neodpustil poučení o nevhodnosti řízení pod vlivem alkoholu, nemluvě o vlivu na tělo. Zmýlila jsem se.

,,Emilie, nevím, co na to říct. No, doufám, že to byla výjimečná situace?"

Vykulila jsem oči a překvapilo mě, že by si snad mohl myslet, že piju a řídím v opilosti pravidelně. ,,Samozřejmě! Já jinak nepiju."

Připomněla jsem si, jak jsem sama holky ujistila, že pomlčím o tom, s kým jsem pila, aby z toho nebylo pozdvižení. Něco mi však napovídalo, že se stejně dřív nebo později jedna z nich neudrží a vyslepičí to.

,,Hm. To doufám... Tak v tom případě, tam určitě zvládneš dojít pěšky, co?"

Nevydržela jsem se mu dívat do očí a stočila jsem pohled na svoje lyže. Cítila jsem, jak mi hoří tváře. Určitě jsem na něj udělala skvělý dojem, hned takhle z počátku.

,,Já si pospíším a dyštak se ještě vrátím kvůli posilovně," navrhla jsem a doufala, že bych to snahou mohla aspoň trochu vyžehlit.

Torre však namísto toho zakroutil hlavou, ,,Dělal jsem si srandu. To je blbost, aby ses tam vláčela odtud pěšky. Jestli tě to nebolí moc, tak si jdi odjezdit zbytek, nějakým rozumným tempem, a necháš si to vyčistit potom. Někdo tě tam hodí."

Překvapeně jsem na trenéra civěla a nedovedla uvěřit tomu, co právě řekl. Něco mi napovídalo, že u mládeže byl zvyklý na kdeco a proto ho tohle nerozhodilo.

,,Okay. Super."

,,A Emilie?"

,,Torre?"

,,Podobný výstřelky tu nehodlám tolerovat," pronesl nepříliš změněným hlasem a pohrozil mi vystřeným ukazovákem. Ať jsem na něj civěla jakkoli pozorně, prostě jsem v jeho tváři nedokázala najít žádné známky zlosti a pohrdání, které jsem čekala, že uvidím. Jednoduše touhle událostí nehodlal ztrácet čas. Nechápala jsem to, ale bylo to příjemnější, než kdyby se v tom rýpal.

Divoce jsem odkývala, že souhlasím, a vyrazila zpět kroužit po asfaltu. Píchavá bolest v koleni nebyla vůbec tak hrozná ve srovnání s představou, že jsem to od Torreho mohla schytat nějak hůř.