Květen

Přípravy na následující sezónu s novým týmem začaly přesně tak ztuha, jak jsem si myslela. Ačkoliv jsem se tam dostala po svých velmi slušných výsledcích v mém posledním juniorském ročníku, a i přes fakt, že se jednalo o druholigový reprezentační tým, nároky a tempo byly podstatně vyšší. IBU Cup má velmi slušnou mezinárodní úroveň a zpočátku se moje snaha stačit novým kolegyním ukázala marná.

Trenér odhalil drobný problém v mém rameni a po sledování svým zkušeným okem mě vyslal k fyzioterapeutce, která od něj dostala jasné instrukce. Snažila jsem se bránit, že doteď bylo s mým běžeckým stylem všechno v pořádku a že to nemůže být nic strašného, co by vyžadovalo zvláštní pozornost. Ale Torre Holm, můj nový trenér, mě rychle vyvedl z omylu.

,,Musíme předejít jakýmkoliv zdravotním komplikacím už v počátku. Teď jde možná jen o sotva znatelné ulevování, takže pod vyšším náporem nevedeš svojí paži tak, jak by jsi měla. Ale časem by se taky mohlo stát, že si tu ztuhlost přeneseš do celé horní části těla a už bude problém to odstranit. Musíme to podchytit teď."

Obratem jsem změnila názor. Stále ještě jsem měla tendenci se přít, ale podvolila jsem se a odhodlaně kývla, ,,budu se snažit."

Představa, že mě někdy během sezóny vyřadí skřípnutý nerv nebo jiná hrůza, se mi vůbec nelíbila. I přes počáteční odmítání mě nemusel dlouho přemlouvat. S hořkou pachutí mě zasáhlo uvědomění, že měl Mikael už v tu chvíli pravdu, když mi řekl, že přepínat se tréninkem navíc nikam nevede.

Fyzioterapeutku mi Torre doporučil jinou, takže ačkoliv jsem se těšila na opětovné setkání s Åstou, můj malý problémek vedl k seznámení se s další členkou dospěláckého týmu. Aasne se mi líbila poměrně hned. I když mě tělesně mučila, její hebký hlas mě hladil na duši a nakonec jsem si k ní chodila odpočinout a užít si trošku jiné peklo než to na tréninkovém okruhu.

Přijetí mezi holkami z reprezentace se mi dostalo poměrně vřelého. Několik děvčat už jsem znala, třeba Stine a Rikke, protože jsme se potkávaly na trénincích nebo závodech v předešlých letech. Ty dvě, jedna s andělsky zlatavými vlasy a druhá hnědovlasá, patřily už mezi juniorkami k nezbednicím, které si neváhaly krátit dlouhou chvíli žertíky a dováděním. Nepřekvapilo mě tedy, že i mezi dospělými zůstaly nerozlučnou dvojicí.

Snažila jsem se před ostatními aspoň trochu maskovat svoje podivínské chování, kterým záliba v samotě a asociální přístup k jiným lidem rozhodně byly. Troufnu si říct, že to moment trvalo, než mě odhalily.

Díky tomu, že mě holky v podstatě neznaly, nebyly schopné na mě poznat únavu, kterou mi způsoboval pláč, který se mi od rozchodu s Mikaelem stal každodenním večerníčkem na dobrou noc. Jenže dobrá byla málokdy. Většinou jsem nechala slzy stékat po tváři, až se vsákly do polštáře a když mi bolest na prsou nedovolila jednoduše zavřít oči a zapomenout, pláč mě pak unavil, až jsem upadla do mělkého spánku, ze kterého mě budil sebemenší zvuk.

Původní zloba, která mě jala, když mě Mikael vytrhl z mého prodlouženého tréninku, a podmíněná jeho věčným popichováním i braním všeho na lehkou váhu, se během chvíle změnila v lítost a strádání.

Uvědomění, že jsem si za bolest, která mi svírala srdce, a stesk, který mi vháněl slzy do očí, mohla sama a zas a jedině sama, mě pronásledovalo celé dny od rána do večera. Lítost mi v mysli stále dokola připomínala pohled na něj a na bolest v jeho očích. Jak moc jsem Mikaelovi svými slovy ublížila, když jsem ho zničehonic od sebe odehnala, jsem si uvědomovala až příliš dobře.

Dřít se dvakrát denně na trénincích, ve kterých se oproti juniorské přípravě zvedly nároky, mi hrály do karet alespoň v tom smyslu, že jsem si mohla vybít zlost a čím výš stoupala hladina laktátu v mém oběhu, tím hůř se mi myslelo na cokoliv. Objemová práce a bolest se staly mým vítaným společníkem.

Nebylo těžké se Mikaelovi vyhýbat. Jeho studijní i tréninkový program se lišil od mého. Těžší bylo oddalovat rozhovory se známými nebo přáteli, kteří věděli, že jsme byli pár. Hrozila jsem se chvíle, kdy se mě na to někdo zeptá, jakoby to znamenalo, že budu muset otevřeně přiznat, jak jsem bezcitně rozdrtila Mikaelovo srdce, když jsem mu v podstatě vyčetla, že pro mě není dostatečně dobrý, ačkoliv tomu bylo přesně naopak.

Mikael byl mým klíčem ke štěstí. To jeho jsem považovala za zázrak, který se mnou dovedl divy, a který jsem si nezasloužila. A tak málo stačilo k tomu, abych všechno spojené s ním a jeho pozitivní aurou zničila.

Pokusila jsem se mu napsat několik zpráv. Ale nikdy neodpověděl. Dokonce jsem se několikrát zastavila u domu jeho otce, kde bydlel. Nebyl však doma, což ve mě vyvolalo neoprávněnou žárlivost, že už randí s nějakou novou dívkou. A přesně ta samá emoce dokazovala, že rozhodnutí, které jsem ohledně vztahu s ním udělala, bylo špatné. Špatné, ale nevratné.