Prosinec

Ležela jsem zachumlaná po bradu pod peřinou a snažila se dohnat spánkové manko, které mi způsobil předchozího večera vír myšlenek kvůli nadcházejícímu závodu. Nechtěla jsem si přiznat, že má Bjørn pravdu, a kdyby mi o společném startu pověděl dřív, určitě bych se v tom šťourala a dost možná se třásla nervozitou o dva dny déle. Pokoušela jsem se vidět sama sebe jeho očima a musela jsem uznat, že bych asi jednala stejně.

Pak se mi vybavila ještě jeho zmínka o tom, že s Fridou předchozí sezónu single mix štafetu pohnojili a proto drží Norsko letos až sedmé místo na startovním roštu. Ještě jsem zvědavě ve tmě mhouřila oči do svítícího displeje, abych v archivu výsledků nahlédla do loňského ročníku. Z počtů střeleckých chyb mi skoro přecházely oči, ne zrovna vyjímečně se museli on, Frida anebo dokonce oba vydat na trestné kolo. Než mi konečně vlastní mysl dovolila se ponořit do říše snů, předsevzala jsem si s bušícím srdcem, že to následujícího dne zvládnu lépe.

Probudilo mě ťukání na dveře. Nejdřív lehké, poměrně úměrné té brzké hodině. Když se však nedočkalo reakce změnilo se v neodkladné, zuřivé, které už se nedalo ignorovat. Stine vstávala dřív než já a právě okupovala koupelnu, protože atleti, kteří se ten den nemuseli postavit na start štafet, si potřebovali odbýt ráno trénink.

,,Dále," vyjekla jsem zpod deky a rozlepila jedno oko, abych se podívala, kdo otravuje.

Jakmile dotyčný vklouzl dovnitř pokoje a zavřel za sebou dveře, oko jsem znovu zavřela a pod cípem deky jsem schovávala úsměv.

,,Vstávej do prčic, co se tu ještě válíš?" ozvalo se s osloským dialektem ostrým hlasem, zařezávajícím se do ještě ospalých ušních bubínků.

,,Nepruď," zamumlala jsem pod deku.

Cítila jsem na sobě Bjørnův upřený pohled, který mě nutil rozlepit víčka a opětovat ho, až jsem se z toho pod dekou zavrtěla. Očima jsem vyhledala ty jeho. Zíral na mě z výšky s doslova divokým výrazem ve tváři.

,,To nemyslíš vážně, Emilie?! Koukej okamžitě zvednout ten sexy zadek z postele."

,,Závod je až v jedenáct. Stačí když vstanu v osm."

,,A kdo za tebe jako bude testovat lyže? Děláš si ze mě prdel?"

,,Magnus. Vybere je on."

,,Na to ti seru. Koukej vstávat! Na ty lyže si stoupneš, než odstartuješ do závodu."

Zahihňala jsem se do peřiny, protože mi jeho nadmíru vážný výraz prostě přišel v tu chvíli zábavný.

,,Nesměj se, kurva," zavrčel, ale přišlo mi, že jeho prudkost začínala dostávat trhliny.

K mému překvapení poklekl na matraci nejdřív jedním kolenem a když se pažemi zapřel vedle mého těla, druhou nohou se vklínil mezi moje. Zvolna mě zalehl svojí vahou a jeho tvář se přiblížila k mojí.

,,Tohle bys chtěla?" zeptal se tiše a mě ovanul jeho dech s vůní zubní pasty.

,,Jooo," zavrněla jsem a usmála se na něj.

Neváhala jsem a zpod deky vyprostila ruku, abych mu mohla pramínky vlasů shrnout z tváře. Hekla jsem leknutím, když mě popadl hrubě za zápěstí a ruku mi zkroutil zpět, odkud jsem ji vytáhla.

,,Tak na to si nech zajít chuť a koukej se konečně zvedat. Jdeme lyžovat," zavrčel.

,,Ty seš takovej tyran," zašeptala jsem a rychle zamrkala. ,,Slez!"

Doufala jsem, že si nevšiml, jak mi leknutím skoro vyhrkly slzy. Odvrátila jsem tvář a zavrtěla se, abych mu dala najevo, že se má zvednout. I přes peřinu jsem cítila, jak se zarazil, než se konečně vzepřel na pažích a zbavil mě tak váhy svého těla. Kousla jsem se do spodního rtu, abych zklamaně nevzdychla nahlas. Až příliš se mi líbilo cítit ho tak blízko u sebe.

,,Stine je v koupelně," pronesla jsem, zatímco jsem vyskočila z postele, abych mu dala najevo, že vlastně v našem pokoji není vůbec vítaný.

Na truc jsem si začala svlékat pyžamo, aby věděl, o co přichází. Stáhla jsem si vrchní díl přes hlavu a prameny dlouhých vlasů se mi rozprostřely přes lopatky, ramena i prsa, tak dlouhé byly. Aniž bych mu věnovala pohled, věděla jsem, že se zarazil a dívá se, shodila jsem dolů kalhoty od pyžama a vystoupila z nich. Teprve pak jsem zvedla oči k němu a zjistila, že ty jeho jsou zavřené.

,,Počkam v hale. Oblíkni se teple, venku je zima," dodal zastřeným hlasem a aniž by na mě ještě pohlédl, zmizel dveřmi pryč.

Do haly jsem následně přidusala těžkým, válečným krokem, za který by na mě Ódin byl hrdý. Nepotřebovala jsem víc než deset minut, abych si vyčistila zuby, opláchla obličej a sčesala vlasy do copu. Vrhla jsem po vlasáčovi vražedný pohled, aby věděl, že se nemá pokoušet na mě mluvit a hnala jsem se ven na vzduch. Mráz mě udeřil do tváře a ledový vzduch mi uvázl v hrdle, když jsem se před vchodem do penzionu zhluboka nadechla.

,,Emilie, počkej," zabručel Bjørn. ,,Promiň."

,,Nech to bejt. Máš pravdu. Krásně se staráš, abych nám to dneska neposrala."

Nenaštvalo mě, že mě vzbudil a nutil jít testovat lyže. Ačkoliv jsem se předchozího večera ještě domluvila s Magnusem, že vhodnou mázu vybere on, měl vlasáč pravdu, že odzkoušet to vlastním během je jiný. Strašně se mě však dotklo, jak proti mě použil mou vlastní touhu po jeho blízkosti.

,,Jo... o to mi šlo."

,,Staral by ses tak, i kdyby nešlo hlavně o tebe?"

,,Cos to řekla?" zeptal se ledovým hlasem a zarazil se na místě.

,,Slyšels."

Taky jsem přerušila chůzi a pohlédla na něj. Propaloval mě tak mrazivým pohledem, že jsem se pod péřovou bundou zachvěla. Samotnou mě překvapilo, jak silně jsem ho svými slovy nechtěně zvládla zasáhnout.

,,Promiň," vyhrkla jsem, i když jsem si nebyla jistá, co přesně jsem řekla špatně. To on od první minuty kazil den mně.

,,Ne dobrý. Máš pravdu. Jsem sobeckej debil. No," pokrčil rameny jakoby se ani jiné mínění o jeho osobě nedalo očekávat. ,,Tak snad to se mnou aspoň pro dnešní den vydržíš."

Jen co domluvil, vyrazil původně plánovaným směrem a mě nezbylo, než mu opět následovat. Nechápala jsem a drásalo mi to nervy. Zírala jsem zezadu na šířku jeho ramen, kterou znásobovala tlustá, tmavě modrá bunda, co na sobě měl navlečenou.

,,To jsem přece neřekla!"

,,Ale myslíš si to."

,,Ne," chňapla jsem po rukávu jeho bundy a škubla jeho paží, aby mi věnoval pozornost. ,,Nech toho. Víš, že to není pravda. Nemyslím si, že seš sobeckej. Jen... jen..."

Pustila jsem jeho rukáv a zastavila. Už jsem si nestíhala za chodu urovnat myšlenky. Oba jsme byli tak vznětliví, že bylo potřeba, aby jeden z nás zvládl zachovat klid. Nikdy jsem to nebyla já, kdo vládl podobnou schopností. Zdálo se, že si pro mě život přichystal novou výzvu, a zřejmě byl čas se tomu naučit. Nemohli jsme oba zůstat tak hádkychtiví.

,,Jen co? Chtělas říct, nebuď takovej? Ale přesně takovej já kurva jsem. To ze mě dělá mě. A teď pojď, máme na práci důležitější věci. Vážně."

I když jsem cítila tlak v hrudi, který mi připomínal stlačenou pružinu, která čeká na uvolnění, aby vylítla, znovu jsem nasála vzduch a rychlými kroky vyběhla za Bjørnem.

,,Klidně buď sobeckej hajzl," vyslovila jsem důrazně svou pro tu chvíli nejhlubší myšlenku, co asi nedávala smysl, ,,ale už nikdy mi nebraň, abych tě pohladila. To bylo od tebe hnusný."

Koutkem oka jsem zaznamenala, že po mně otočil hlavu a trvalo to několik vteřin, než mu asi došlo, proč přesně jsem tak napružená.

,,Fajn. Jestli ti to stačí ke štěstí."

,,By ses divil."

,,Stejně to nikam nevede," hlesl sotva slyšitelně a já si nebyla jistá, co přesně tím chce říct. Rozhodla jsem se to však pro tu chvíli nechat plavat v naději, že se rozbouřené vody mezi námi zase uklidní.

Po několika minutách chůze jsme dorazili ke kamionu, ve kterém se servisáci věnovali své alchymii a já zastavila, nechala jsem Bjørna, který se vrhl přede mě, aby otevřel dveře. Pak mi pokynul, ať vejdu. Zaskočeně jsem na zamrkala a koukla na něj zpod řas. On a galantní? Tomu nevěřím...

Kluci k nám uvnitř krátce zvedli pohled od své práce a ozvalo se přání dobrého rána, kdy halekali jeden přes druhého. Magnus na sobě překvapivě neměl zástěru, ale zdálo se, že právě byl na řadě s lyžováním. Střídali se.

Magnus na nás pohlédl, na vteřinu se zarazil u mé maličkosti, než promluvil.

,,No neke, tys jí fakt šel vzbudit, jo?"

Jako ve zpomaleném filmu jsem stočila smrtonosný pohled na vlasáče a propalovala jeho profil tváře.

,,Sis myslel, že si dělam srandu?" pokrčil rameny Bjørn jakoby se nic nedělo. Mě ignoroval jako nějakou neškodnou mušku létající bezcílně kolem.

Vrátila jsem se pohledem k Magnusovi. Zřejmě z mých očí stále ještě sálaly plameny, protože se servisák zatvářil jako největší neviňátko, což s jeho kulatou tváří a zimou zčervenalým nosem nebylo těžké. ,,Já mu říkal, že jsme se domluvili a nechalas to na mně."

Zvedla jsem ruku a bezmocně si přetřela tvář. Takhle to vyznělo, jakože jsem na něj všechno hodila. Přitom nešlo o nic zvláštního. I v juniorech jsme výběr lyží běžně nechávali na servisácích, pokud start našeho závodu byl naplánovaný na dopoledne. Všichni z nich byli skuteční profesionálové a skvělí lyžaři, málokdy svou volbu netrefili, ale to se může stát i samotnému sportovci, takže nešlo o žádný nadměrný risk.

,,To je v pohodě," hlesla jsem. ,,Wickie má pravdu, že bude lepší, když si na ty lyže stoupnu. Ten sníh bude strašná brzda dneska."

Při slově Wickie servisák trochu zmateně přimhouřil oči, ale hned mu došlo koho myslím a koutky úst mu cukly. Zachoval si však vážnou tvář.

,,Jo, sníh je suchej. Moc to nejede," potvrdil Magnus.

,,Logicky, když včera sněžilo a mrzne," zavrčel sám pro sebe Bjørn.

,,Ale jestli tam někde omdlim, protože jsem nesnídala, tak mě potáhneš zpátky vlastníma silama," praštila jsem pěstí Bjørna do ramene, protože mě jeho štěkání přestávalo bavit.

Tentokrát to nečekal on a úlekem s sebou trhnul. Vykulil na mě sice oči, ale nehekl teatrálně bolestí, ani můj útok nekomentoval. Choval se jednoduše divně. Protože však celý ráno i vzduch mezi náma byly úplně špatně, tak jsem se rozhodla to hodit za hlavu.

,,Chytej," ozval se Magnus a hodil po mě banán.

,,Jé, díky, to jsi hodnej."

Cítila jsem na sobě pohled a věděla jsem, komu patří. Loupala jsem však radši banán a dělala, že o ničem nevím. Celé ráno bylo zbytečně vyhrocené. Klidně se vlasáč mohl odhodlat předchozího večera a říct mi, jak moc mu na téhle přípravě záleží. To by však na něj bylo málo dramatické.

,,Jsi můj zachránce," dodala jsem ještě směrem k Magnusovi.

,,Jojo, to je moje obvyklá role. Dyštak si můžete líznout z tý flašky, cos mi donesla. Hned bude nálada veselejší," navrhl servisák.

Kousla jsem se do rtu, abych se nesmála nahlas a pohlédla jsem na něj. Ušklíbl se sám pro sebe a pokračoval.

,,Lyže jsem vám támhle připravil. Tak by je Wickie mohl dámě odnýst. Jako revanš za budíčka. He-he."

Zrovna jsem kousla do banánu a zakuckala se. Trochu jsem kolem sebe prskla, ale smích mě přešel, když jsem pohlédla do Bjørnovy zamračené tváře. Vypadal, že po Magnusově hlášce vystříkne vzteky. Bez dalších slov jsem ho následovala ven.

Od kamionu jsme museli ujít ještě několik set metrů, než jsme se dostali do místa, kde jsme bezpečně mohli u trati odložit dva nosiče s lyžemi. Tedy Bjørn mohl. Já vedle něj ťapkala a snažila se stačit jeho mílovým krokům.

,,Děkuju ti."

Pohlédl na mě, ale zjistila jsem, že vráska mezi obočím mu nezmizela. Snažila jsem se dovtípit, jestli ho tak vytočilo, že Magnus ode mě převzal oslovení Wickie. Nějak jsem si nedovedla představit, že by zrovna jemu, který už měl přezdívky Princezna a Mlíčňák, mohlo něco takového vadit. Navíc se podle Magnusových slov se zdálo, že než mě přišel vzbudit, tak spolu mluvili. Bjørn tedy věděl, jak jsme byli domluvení a i přesto chtěl, aby šlo všechno podle něj.

Za oboustranného mlčení jsme obuli běžky, které Bjørn připravil. Neušlo mi, že nám oběma zvolil stejně označené lyže.

,,Mohli bychom se spolu začít normálně bavit? Tohle dusno mě jinak zabije," navrhla jsem měkkým hlasem.

Připínal si hole k zápěstím, ale zvládl se na mě podívat a tak nějak podle toho, jak se tvářil, jsem se dovtípila, že kapituloval.

,,Nemohla bys radši na chvíli zavřít pusu? Nech nás prostě lyžovat."

,,Tak jo," povzdechla jsem si a v hlavě si opakovala, že nebudu zbytečně žvanit a nechám mu prostor.

Už v minulosti jsem pochopila, že mu mlčení dělá dobře. A to zvlášť ve chvílích, kdy si bylo třeba promluvit. V hlavě mi svítila červená kontrolka, že dneska není vhodný den na to, hnát věci do extrémů. Priority.

Udělali jsme sotva pár temp holemi, když se ozval o poznání osobitějším způsobem. ,,Jedině snad, že bys mi ho chtěla vykouřit támhle v lese. To bys směla klidně pusinku otevřít."

I když mě štval a lezl mi na nervy, úsměvu jsem se neubránila.

,,Sám si vykuř. Já jdu lyžovat," opřela jsem se do lyží a na krásně upravené trati se pokusila o co nejdelší skluz. Nepříjemně to však vázlo, což mě donutilo soustředit se na materiál pod mýma nohama místo duševně rozpolceného blonďáka s okouzlující aurou a zároveň smrtícím sex appealem.

***

Představovala jsem si, že všechno proběhne jinak. Myslela jsem, že si necháme s Bjørnem při zahřívání před startem vzájemně prostor stejně jako během mlčenlivého testu lyží, kdy jsme si sdíleli výhradně postřehy ohledně funkčnosti vybavení. Očekávala jsem, že se nebudeme pokoušet odvádět pozornost toho druhého, ať už to znamená cokoliv. Během nástřelu tomu tak bylo, mezi mnou a Bjørnem padlo sotva pár slov. Při následném zahřívání se to změnilo, ačkoliv jsem nedokázala říct proč.

,,Řekl ti Torre, že nezáleží na tom, jak doběhneme?" vyzvídal vlasáč docela dobromyslně.

Zamračila jsem se nad tím a pohlédla na něj. Měl pravdu, něco podobného trenér zmínil. Mělo to být ve smyslu toho, že když už jsme po loňském propadáku ze strany Fridy i Bjørna museli startovat ze sedmého místa, což na Norsko bylo vskutku slabý, tak šlo hlavně o to, abychom si to vyzkoušeli, jestli to třeba letos v jiné skladbě klapne líp.

,,Jo, ale je to pěkná blbost," zakroutila jsem hlavou a mračila se čím dál tím víc. ,,Říkala jsem mu, že je to v podstatě supersprint. Ten se taky běhá kvalda a finále v krátkým časovým odstupu. Neměl by to být žádný problém."

,,Co takhle si to prostě užít," navrhl Bjørn.

,,Užít?"

Bojovný duch ve mně se přihlásil o slovo. Kam se poděl ten jeho? Nebyla jsem si jistá, jestli to není chyták.

,,No, užít," kývl hlavou a narozdíl ode mě se zdál hodně dobře naladěný. ,,Tý volé, koukej támhle."

Otočila jsem hlavu směrem, kterým ukazoval. Ve stejným momentu mi na zadku přistála jeho dlaň, až jsem hekla. Pálilo to jako čert.

,,Au, ty sviňáku!"

Chechtal se a rozeběhl se směrem pryč. Odhodila jsem trochu vztekle ledvinku s pitím ke svým věcem, popadla hole a vydala se za ním. Do startu zbývalo několik desítek minut. Nemohla jsem jeho změnu nálady a postoje nechat jen tak být.

,,Když si to chceš dneska hlavně užít, tak proč jsi to ráno tak hrotil s tím testem lyží?" dotírala jsem.

,,Disciplína."

,,Aha," povytáhla jsem obočí. ,,Hlavně že ses včera ptal, jestli mam chuť dneska vyhrát."

,,To protože mi tvrdne z představy, jak ty a tvůj sexy zadek probíháte vítězně cílem."

Jasně, co jsem čekala jinýho? Trochu mi z toho však došly slova. Ne protože by mě zaskočila sprosťárna jakou řekl, ale protože na mě dolehla váha toho, že budu finišovat. Ten úkol se ve štafetě přenechával většinou těm, co měli pevné nervy.

,,Nemusíš si to hned představovat, potvůrko," vrátil mě do přítomnosti Bjørnův pobavený hlas.

,,Snad nevěříš tomu, že si malýho Bjørna představuju právě teď?"

,,Já si jí teda představuju," povytáhl významně obočí. ,,Právě teď. A jak se jí to posledně líbilo ve sprše."

Škobrtla jsem špicí lyže a jen tak tak jsem to znovu vyvážila. Chechtal se jako ďas vlastnímu vtípku. Ha-ha, Bjørne, moc vtipný... kdybych nebyla úplně na nervy, určitě bych mu to ještě nějak vrátila.

Jakmile jsme se ocitli opět v oboustranném tichu zpět v místě vyhraničeném výhradně pro závodníky a tým, zahájil Bjørn kontrolu svého vybavení, než se postaví na start. Já taky sundala lyže s cílem se znovu protáhnout a udržovat se zahřátá během.

Cukla jsem s sebou, když jsem se vedle mě objevil stín. Nezdálo se, že by Bjørn neměl nic lepšího práci a tak jsem na něj vyzývavě pohlédla. Určitě mi chtěl udělit jednu ze svých rad bazírujících na nějaké sprosťárně.

,,Co je?" špitla jsem.

Objevil se mu na tváři rošťácký úšklebek, který mi v poslední době někdy chyběl. Srdce mi z toho pohledu trochu poskočilo.

,,Let your hair down," napodobil můj tichý tón.

Zamračila jsem se. Věděla jsem, že když si vlasy spletené do copu rozpustím, budou mi pak během závodu lítat všude, i když si na hlavu narazím čepici. Pak mi došel ten skutečný význam slov a můj výraz o něco povadl. Uvolni se. Odvaž se.

,,Ne," hlesla jsem, jen abych mu mohla odporovat.

,,Tým Bjørn si to chce dneska užít, pamatuješ?"

,,Jo tak teď jsme tým Bjørn? A proč ne tým Emilie?" vřískla jsem uraženě. Náfuka!

,,Protože se zdá, že v týhle hře mám hlavní slovo já," zašeptal, když se ke mně ještě o několik centimetrů přiblížil, takže už se téměř dotýkal hrudí mojí paže. Než jsem stihla zareagovat, zvedl za mými zády ruku a stáhl mi gumičku z vlasů. Ani to nebolelo. ,,Ale když budeš poslušnej pěšák, tak si pozdějc můžeme vyměnit role a klidně si na mě můžeš zarajtovat, jak jen libo."

Spadla mi brada a otočila jsem k němu hlavu v němém úžasu. Ve stejnou chvíli se před námi objevil pomocný trenér Sturla.

,,Všechno v pohodě? Jste oba ready to go?"

,,Ready for a battle," zavrčel Bjørn a sevřel v ruku pěst.

,,Nejsem si jistá, že na tohle budu kdy připravená," poznamenala jsem a prsty rozmotala cop, protože jsem věděla, že gumičku už zpátky nezískám. Zmizela kdesi na Bjørnově pohřebišti všech znaků upjatosti.

Sturlu jsem pobavila. Jenže já nežertovala. Necítila jsem se připravená do závodu, v kterém jsem mohla zklamat vlasáčovo očekávání.

,,Five minutes!" ozvalo se přes celý stadion a mě smích přešel.

Bjørnův výraz se během pár sekund změnil a úsměv zmizel. I přesto se mu v doširoka rozevřených očích odrážela směsice hravosti a chuti bojovat o vítězství. Lehce jsme se dotkli rameny v symbolickém objetí, než zamířil s ostatními do startovního prostoru.

,,Užij si to," rozhodla jsem se říct namísto obvyklého hodně štěstí.

,,Provedu, taky si to užij," pokynul mi rukou, v které držel hole. ,,Štěstí je pro přizdisráče."

Sturla se nechápavě zašklebil a zakroutil hlavou. ,,Vy dva jste fakt asi z jiný planety."

Neodporovala jsem mu.

Po té co Bjørn vykouzlil perfektní start, kdy nejen že se nenechal uzavřít ve skupině, ale dokonce se během několika stovek metrů posunul na třetí místo, chyboval na střelnici. Málem mě z toho klepla pepka. Jestli tomuhle říká užít si závod, měla bych přehodnotit svůj vlastní postoj. Na live timingu jsem však spatřila, že střílel rychlostí světla a došlo mi, že s rychlým dobitím zbraně na ostatní příliš neztratí.

Tak se i stalo. Během okamžiku házel malorážku opět na záda a pomocí dynamických odrazů nohou i paží znovu zkracoval ztrátu na vedoucí atlety z Ruska a Francie.

Nenechal je utéct, stáhl distanci, kterou na ně ztrácel a pověsil se jim na paty. Říkala jsem si, že se za nimi poveze, aby mohl v klidu střílet. Jenže to by nebyl Bjørn. Viditelně se rozhodl pro all in. Těsně před střelnicí, kdy většina sportovců sráží tep dolů, zabral a předjel je. Zakvílela jsem sama pro sebe a poskakovala na místě jako přes švihadlo, abych se udržela v teple. Z Bjørnova držení těla a dynamických pohybů se dalo vyčíst, že chce ostatním demonstrovat aktuální silnou formu a sebedůvěru.

Zapla jsem si boty do vázání lyží, abych byla připravená na předávku. On mezitím ve střelbě opět chyboval a musel dobíjet... a trefil! Bylo to tak rychlé, že jsem se ve zmatku promáčkla mezi lidmi na trať a sotva jsem srovnala lyže do správného směru, musela jsem začít pádlovat holemi, abych na sněhu nabrala alespoň nějakou rychlost. Uslyšela jsem za sebou blížícího se Bjørna a natáhla jsem paži, aby mi mohl dotekem předat štafetu.

Omyl.

Na zadku mi přistála jeho dlaň, když se kolem mě prohnal raketovou rychlostí.

,,Pohni zadkem, Karlssen!"

Nejen že jsem málem zakopla o vlastní lyže díky jeho dlani na mém pozadí. Nedařilo se mi rozdýchat, že mě opět oslovil mým příjmením. Tak jak to dělával v létě, kdy šlo o jednoduché škádlení mezi týmovými kolegy.

Nasadila jsem od počátku divoké tempo. V hlavě mi rezonovala šílená myšlenka, že jsem ve vedení závodu. Netroufala jsem si otočit se a zkontrolovat náskok na konkurenci. Poprvé v životě jsem pak naslouchala týmovým členům podél trati, od kterých jsem tu informaci chtěla slyšet.

,,Pět sekund za tebou Ruska, makej makej makej!"

Jen co jsem se blížila ke střelnici, cítila jsem, že jsem to první kolo přepálila. Chtěla jsem si tedy na střelnici dopřát několik nádechů navíc, než jsem začnu střílet. Na tváři mě polechtaly vlasy, které se bez spletení do copu motaly snad úplně všude. ,,Let your hair down," slyšela jsem šeptání v hlavě. Spustila jsem střelbu dřív, než se zaplnily i podložky vedle mě. Vyplatilo se to, nemusela jsem využít náhradní náboje a opouštěla jsem stav stále na prvním místě.

Mysl jsem měla poněkud roztroušenou po okolí. Křik diváků jsem vnímala výrazněji, protože jsem si uvědomovala, že opravdu povzbuzují mě ve vedení. A pak přišla informace od někoho ze servisu ,,máš je v patách."

Soustředit se na střelbu ve stoje pak bylo zatraceně těžké. Jak jsem přijížděla na střelnici s dvěma dalšími atletkami za zády, přemýšlela jsem, jak moc se bude vlasáč zlobit, když minu a ztratím tak vedoucí pozici? Rozhodla jsem se však, že když on může pálit rychle a bez váhání, tak já můžu taky.

Zalitovala jsem toho rozhodnutí v momentu, kdy se na mě z opačné strany střelnice smály dva nesestřelené terče. Dobíjela jsem a střílela, ale podložku jsem opouštěla s pocitem rozčarování.

Na předávku jsem vyrazila s vervou a rychle pohlédla na tabuli výsledků. Oproti naprosto marnému pocitu, jsme ztráceli z třetího místa na lídra závodu pouze patnáct vteřin, což nebylo tak strašné.

Očima jsem vyhledala Bjørna a pohled mi padl na jeho nezaměnitelnou siluetu. Svalnaté nohy, široká záda s malorážkou a blond vlasy trčící do všech stran zpod čepice. Na poslední chvíli jsem se rozhodla být stejně odvážná jako on. Nesnažil se mi sice nastavit paži pro symbolické dotknutí, prostě pádloval holemi a čekal, až se ho dotknu. I když jsem váhala, nakonec se moje prsty dotkly jeho hýžďového svalu.

,,Pohni prďkou, Gjertsene," zaartikulovala jsem přes ztuhlé rty a doufala, že rozuměl.

Snad jakoby na to povzbuzení čekal. Ještě před svou střelbou vleže zvládl časovou ztrátu téměř smazat.

Skoro jsem nedýchala, když Bjørn střílel. Bylo zvláštní uvědomit si, že i můj výsledek závodu právě zavisí na záběru, který se promítal na obrovské obrazovce pro diváky. A ještě zvláštnější bylo vidět Bjørna v nadlidské velikosti.

Čistě!

Do druhého kola vyběhl s vervou sobě blízkou v těsném závěsu za oběma vedoucími závodníky. Musela jsem zůstat v pohybu, proto mě překvapilo, když o několik málo minut později přiletěl na střelnici jako první. S odstupem více než deseti sekund. Hned jsem si pospíšila s nástupem do vlastních lyží.

Na střeleckém stavu se nezdál nijak chaotický. Když typickým úšlapem stranou zaujal střeleckou pozici bokem k terčům, vyměnil zásobníky v malorážce a následně si loket zapřel o bok. I přes vítr, který jemně čechral jeho lví hřívu zkrocenou pod čepicí s norskou vlajkou, bez váhání vystřelil na první terč.

Na moment mi hlavou projela bláhová myšlenka, že nebude riskovat, aby si pojistil udržení vedoucí pozice. Ale to by nebyl Bjørn. Po první střele následovaly další tři rány, než se cosi pokazilo a on minul poslední terč. Celé hlediště jednohlasně vydechlo všem dobře známé: ,,Oooh!"

Vedle našeho blonďáka na prvním střeleckém stavu se začaly plnit podložky. Rus, Němec, Bělorus.

Zatrnulo mi a stiskla jsem hole v pěstech ještě pevněji. Hlavně aby zvládl opravit na první dobrou, přála jsem si. Někdy člověka chyba rozhodí a když si uvědomí, že už ho mají konkurenti na dosah, znejistí.

Ale on to zvládl. Otáčela jsem se přes rameno a tentokrát rovnou očekávala, že se jeho ruka dotkne mého zadku.

,,Dovez to domu!" Stihl zvolat mým směrem.

Chtěla jsem to splnit nejen jemu, ale i sobě. Přála jsem si dostát slibu, který jsem dala sama sobě předchozího večera. Ukázat, že třetí místo nebyla náhoda a že štafetu svedu líp než Frida.

Pochopila jsem, že se atletka za mými zády cítí líp než já a není v červené zóně s dechem. Já cítila, že jestli nepolevím, budu střílet po veverkách. Udělala jsem přesný opak toho co Bjørn. Zpomalila jsem a dala tak dokonce dvěma dalším závodnicím najevo, že mě mohou předjet. Hned toho využily. I přesto jsem přijížděla na střelnici příliš rozechvělá a věděla, že rychlou střelbu můžu hned zapomenout. Ignorovala jsem jejich výstřely a překlápějící se terče. Dopřála jsem si nádech navíc a pustila se do střelby ve vlastním tempu. Šlo to pomalu.. Překvapená sama ze sebe, že bych to snad vážně mohla zvládnout čistě, jsem zazmatkovala na poslední střele. Šla vedle.

Sundala jsem pušku z ramene, abych dobila a zjistila jsem, že moje konkurentky se stále ještě nachází vedle mě. Také chybovaly. Netušila jsem kolikrát, ale nutila jsem se bez jediného pohybu navíc zírat do mířidla a ... trefit!

Hodila jsem zbraň na záda a sebrala hole přesně ve chvíli, kdy vybělila terče i Němka. Chvátala jsem od prvních kroků ze střelnice a teprve po několika tempech si uvědomila, že si musím rozvrhnout tempo, aby mi zbyly síly na finiš.

Vpřed mě hnalo vědomí, že na Němku za svými zády mám náskok jen několik málo sekund a má našlápnuto, aby mi prvenství ukradla. Nehodlala jsem se vzdát. Nemohla jsem to Bjørnovi udělat. Ani sobě.

V plicích a krku mě pálilo, napětí ve svalech nohou i rukou bylo nesnesitelné zvlášť ve dvou strmých stoupáních a v hlavě mi bolestivě tepalo. A pak přišel závěr. Nebyla jsem si jistá, kde se nachází moje sokyně, nezvládala jsem naslouchat vykřikovaným informacím kolem trati, kromě Běž! A tak jsem běžela.

Pak se konečně přiblížil konec. Cílová rovinka vedla sotva znatelně do kopce. S víc jak šesti hodně rychlými kilometry v nohách jsem cítila, že běžím na vlastním limitu. Neodvažovala jsem se otočit a zabírala, co mi síly stačily.

Konečně jsem pak protla cílovou linii a se zastřeným zrakem a myslí trochu mimo realitu si uvědomila, že mě nikdo nepředjel! S nohama zkroucenýma do pluhu jsem brzdila a chystala se padnout nosem přímo do sněhu. Nebylo mi to však dopřáno a já narazila přímo do Bjørnovy hrudi, jak mi s vítězným pokřikem přiběhl vstříc. Jeho paže se obmotaly kolem mého těla a já mu vyčerpaně zabořila tvář do péřové bundy.

,,Tys to dokázala!" Volal rozjařeným hlasem a aniž by se ode mě dočkal reakce, pokračoval, ,,kurva, to je tak strašně sexy. Emi? Myslíš, že budou lidi divně koukat, když si to tu s tebou hned rozdám?"

Nesrozumitelně jsem zakňučela. Chtělo se mi smát štěstím, ale sotva jsem popadala dech. Byla jsem ráda, že mě pevně drží, protože bych se jinak sesunula rovnou k zemi. Trochu si mě nadhodil a zvedl ruku, aby mě dotekem na bradě donutil konečně zvednout hlavu a podívat se mu do očí.

Nadšeně se na mě usmíval, což způsobilo i mě nával radosti, že jsem nám oběma to přání vyhrát nezkazila, a pak mu v očích zajiskřilo, když se jeho zrak přesunul k mým rtům. Srdce mi vynechalo úder, když mě napadlo, že nastal ten moment, kdy mě přede všemi políbí.

S pootevřenými ústy jsem zalapala po dechu.

On se však jen ďábelsky zachechtal a místo romantického polibku s publikem si mě přitáhl a jak stál obkročmo kolem mých lyží, popojela jsem mu vstříc a podbřiškem narazila přímo do jeho rozkroku.

,,Dneska je na mě postarat se o vítěznej šuk. Ten bude! To ti slibuju," zavrněl mi do vlasů a já byla ráda, že mě drží. Rozesmála jsem se jako smyslů zbavená.

Pak už se krotil, ale možná né dost.

,,Jste úžasný! Gratuluju!" hýkali týmoví kolegové a radovali se z vítězství s námi.

,,Já říkal, že Emi může pořád," ozval se vlasáč.

,,Ta poslední střelba byla o nervy!" mínil někdo další.

,,Kdyby měla koule, byly by větší než ty moje," řekl na to Bjørn tak nějak skoro hrdě, což mě mátlo. Myslela jsem, že na svý nádobíčko nedá dopustit.

,,Prosim tě, už mlč," chichotala jsem se a tváře mi hořely.

Na stupně vítězů jsme šli společně a já nedokázala z obličeje vymazat přitroublý úsměv. Nechat si kolem krku zavěsit zlatou medaili z mezinárodního IBU seriálu byl bez pochyby nejkrásnější zážitek, co jsem zatím z biatlonu měla. Nemalou zásluhu na tom měl blonďák po mém boku. A když jsem k němu vzhlédla, ani mě nepřekvapilo, když jsem zjistila, že se tváří navýsost spokojeně snad jakoby říkal já to věděl.

Přistoupil k nám fotograf, aby nás zvěčnil zblízka. Pokusila jsem se hezky usmát, ale těsně než to blýsklo, mi Bjørnova ruka stiskla zadek a já vytřeštila do objektivu oči.

,,Já tě zabiju, přísahám," zasyčela jsem a snažila se dál usmívat.

,,Bral bych smrt ušukáním, zvládneš mi to splnit?"

Zoufale jsem zakňučela a doufala, že fotograf neumí norsky.