ŘÍJEN

Týden bez Mikaela mi přišel dlouhý jako cesta na měsíc a zpět. Ne že bych snad věděla, jak dlouho takový trip zabere. Rozhodla jsem se ten čas strávit u rodičů, abych se necítila osaměle. Měli radost a o víkendu jsem pak trávila čas s Liljou.

Zpátky doma jsem miláčka přivítala tím, co jsem tušila, že mu udělá radost. Objednala jsem pizzu. Protože co existuje lepšího, než zprasit se po fyzickém mučení na soustředění na severu?

,,Strašně jsi mi chyběl," zaňuchala jsem, než jsem se mu obmotala kolem těla jako medvídek koala.

,,I ty mě," políbil mě do vlasů.

,,Objednala jsem pizzu. Máš radost?"

,,Strašnou," vycenil na mě řadu perfektních zubů v širokém úsměvu.

Naštěstí jsme nemuseli čekat příliš dlouho, než kurýr dorazil. Pak jsme se u stolu posadili k lehce nagumovatělé pizze. Po donášce nikdy není tak skvělá jako čerstvě z pece v restauraci, ale domácí pohodičku taky nic nenahradí.

,,Jak to šlo? Není to paráda klouzat se zas na sněhu namísto asfaltu?"

,,Jo, je to bomba se zas postavit na pořádný lyže."

,,Cítils nějaký rozdíl v těch letošních lyžích oproti loňským?"

,,Přijde mi že dobře držej stopu. To by na sjezdech mohlo dost frčet."

Mikael narozdíl ode mě jezdil na materiálu od jiného výrobce, takže menší sondování nebylo na škodu. Já sama na svých lyžích žádný rapidnější rozdíl necítila. Jen lehké nuance, které však mohly souviset i s prací, kterou jsme odvedli na mé technice běhu, a kondicí, která se od jara znatelně zlepšila.

,,Já bych potřebovala z kopce jezdit v kolejích. Jinak mi asi už nic jinýho nepomůže," poznamenala jsem ohledně svojí nejistoty a někdy i přehnané opatrnosti při jízdě svrchu dolů.

,,Přeháníš," usmál se mému teatrálnímu zveličování. ,,Jen to trochu vypiluješ a nikdo proti tobě nebude mít šanci."

Vždycky jsem si přála mít ve svý schopnosti stejnou důvěru jako do mě vkládal on.

Věnovala jsem se raději žvýkání těsta s omáčkou a rozteklou mozarellou. Odmítala jsem pizzu jíst příborem, takže jsem prsty měla od mouky i oleje. Mikael mi pak většinou s chrochtáním oznamoval, že jsem jeho prase domácí, což mě dokázalo trochu ranit, ale ten požitek z jezení rukama jsem si nedovedla odepřít. Konkurovat pizze dovedly snad už jedině kuřecí křidélka.

,,Podivej se, jak zasviníš celou tu sklenici těma rukama," poukázal Mikael, když jsem sáhla po skle s vodou, abych se napila, a dál si ukrajoval ze své porce.

Pokrčila jsem rameny s dětskou radostí, ,,myčka to umyje, tak co."

,,Máš mouku na tváři," poznamenal.

,,Kde?"

Oproti mému očekávání se však nenatáhl, aby mi ji otřel.

,,Vlevo."

Musela jsem se zamyslet, kde je levá strana a pak jsem si ubrouskem tvář otřela. Trochu mě jeho poznámka zaskočila. Prohlížela jsem si ho, jak jí a přitom mi vrtalo hlavou, co mi na něm nesedí.

Po večeři jsme se navlékli do co nejteplejšího oblečení, vzali si i deky a šli se vyvalit ven do zimy. Zapálili jsme před námi oheň v přenosném ohništi a lehli jsem si na zahradě do lehátek, abychom mohli obdivovat neobvykle jasnou oblohu. Byl konec října a tak už přes noc začalo solidně mrznout.

Chvíli jsme koukali jestli neuvidíme padající hvězdu, dohadovali se, která z hvězd má nejjasnější záři a několik souhvězdí mi Mikael i ukázal a pojmenoval.

,,Víš, v poslední době mě zaměstnává myšlenka... jestli je tohle správně."

,,Jak to myslíš?" nechápala jsem, co se mi snaží říct. Očima jsem pátrala mezi stovkami hvězd na nebi a čekala, až se ke mně tichem znovu donese jeho sametový hlas.

,,Mezi námi," poukázal měkce, abych stíhala jeho myšlenkovému pochodu. ,,Já nechci, aby jsi mě špatně pochopila. Mám tě rád a vždycky budu... ale taky to vidíš, jak moc se naše cesty rozcházejí?"

Hovořil ke mně příjemným, téměř veselým hlasem. Ani trochu se mi nezdálo, že by naléhal.

,,Rozcházejí? No," horečně jsem přemýšlela nad nějaký smysluplným argumentem, který by poukázal na to, že nás spojuje spousta věcí, na kterých záleží. Nedokázala jsem však kromě vzájemných citů na nic přijít. Stejně jako pokaždé, když jsem se o to pokusila a s mávnutím ruky to hodila za hlavu. ,,Možná se s postupem času měníme. Ale až tak moc se naše cesty nerozcházejí."

,,Ale jo," protiřečil mi měkce a dál hleděl do temné oblohy, prozářené nespočtem hvězd, tím jak neskutečně jasná byla noc, ,,jen se na nás podívej. Ty krok za krokem dosahuješ svého cíle stát se nezpochybnitelnou profesionálkou s cílem získání nejvyšších ocenění. Snad ještě rychleji, než by kdokoliv z nás na jaře tipoval a já... já se sice posouvám, ale... vlastně nevím, jestli jsem se kdy vyjádřil dost jasně..."

,,Jak to myslíš?" skočila jsem mu tak trochu do řeči, protože jsem cítila téměř bolestivou potřebu mu v tu chvíli rozumět, co se mi snaží říct.

,,Sport je pro mě důležitý. Chci vyhrávat. Vždycky se mi líbil ten pocit být nejlepší ze všech... Ale čím dál důležitější jsou pro mě i ty ostatní věci. Třeba to, co se učím ve škole. Neberu to jako nutný zlo. Fakt se tomu chci věnovat."

Ztěžka jsem polkla. I když to tak nezamýšlel, uvědomila jsem si ten kontrast ke mně samotné. Já totiž studium brala jako povinnost, která se ode mě očekává. Dostávala se mi možnost studovat, což není samozřejmé. Nechtěla jsem tam však chodit a příliš mi nezáleželo na tom, jestli se mi podaří aspoň získat bakaláře, kterého Mikael už od jara měl v kapse.

,,Já vím, že tě to zajímá. A zvládáš skvěle obojí."

,,Hm," zamručel Mikael a zakolíbal hlavou na opěrce. ,,Možná. Jen vždycky na střídačku jednomu z toho musím dát prioritu. Tak je to takový nahoru a dolu."

V hlavě se mi roztočila ozubená kolečka o sto šest, až hrozilo, že dojde k jejich zaseknutí.

,,Nechceš s tím doufám praštit?"

,,S čím?" otočil se ke mně náhle. ,,S biatlonem?"

,,Hm?" zakňučela jsem přiškrceně. To jsem teda rozhodně nechtěla slyšet. To bylo jedno z těch mála pojítek mezi námi. Zdálo se, že se na vteřinu zamyslel.

,,Ne. Zatím ne. Jak říkám. Líbí se mi chuť vítězství a dokud mám šanci se na určitý úrovni toho účastnit, tak se nehodlám vzdát. To by bylo slabošský."

Věděla jsem, jak to myslí. Trénink na takové úrovni z nás často vysál víc, než nám bylo příjemné, ať už fyzicky, tak psychicky. Vyžadovalo to zaryté odhodlání. S opakovaným studem jsem si vzpomněla, jak jsem o tom jeho na jaře pochybovala. Možná ho nedával tak najevo, jako já, Bjørn nebo třeba Frida. Jen mu prostě chyběla potřeba veřejně exhibovat s touhle vnitřní chutí vítězit.

,,Chceš mít děti?" vyhrkla jsem otázku, která mi utkvěla v podvědomí od chvíle, kdy jsem si ve zkušebně směla pochovat Maju.

,,Jednou určitě," odpověděl bez váhání, ale trochu protáhl obličej, protože ho moje otázka lehce překvapila. ,,Ale v dohledný době určitě ne. Ty?"

,,Chci. A raději v době dohledný než nedohledný," opáčila jsem ne příliš nahlas, protože mi došlo, že se naše pohledy vážně liší.

,,Nikdy jsi nic takovýho neřekla," upozornil mě. ,,Myslel jsem, že sportovní kariéra je pro tebe neměnitelně na prvním místě. Vlastně mám pocit, žes mi to jednou dala dostatečně najevo."

Zatla jsem čelisti, jak toho na mě začínalo být příliš. Příliš odlišností mezi námi dvěma a příliš mnoho malých ran, které bolely. Zdálo se, že s každou další větou se propast mezi námi nezadržitelně zvětšuje.

,,Asi jsem si to nikdy sama pořádně neuvědomila. Dítě bych chtěla."

,,Tak vidíš. Nakonec jsi měla na jaře pravdu... "

,,V čem?"

,,Že každýmu z nás záleží na něčem jiným. A že to mezi námi nemá smysl."

Moje srdce vynechalo úder. O čem to mluví? To nemůže myslet vážně?!

,,Ne," hlesla jsem. ,,To ne. Prosím! To mi nedělej!"

Pohlédla jsem na něj a zapátrala ve tmě očima v jeho tváři, po které tančilo světlo z malého ohníčku. S každým dalším pohledem mi připadal vzdálenější. Snad jakoby všechno, co se mezi námi událo a všechno, co jsme spolu prožili, začalo rozpadat na kousky a přestala to být pravda.

,,Ty se se mnou rozcházíš?!" zajíkla jsem se.

Nešlo o řečnickou otázku, ale neodpověděl. Chvíli hleděl tiše na mě, pak někam do tmy v zahradě a nakonec pohled stočil k nebesům.

Nechápala jsem to. Proč neodpovídá? Proč mi mojí domněnku nevyvrátí?

Pak jsem polkla, až mi zaskočilo a s podivným vykvíknutím jsem vyskočila z lehátka na nohy. Nevydržela jsem klidně sedět a povídat si o tom, jak to mezi námi je. Tedy spíš už není. Krev mi divoce proudila tělem a srdce mi bušilo jako splašené.

Chtěla jsem tomu mermomocí zabránit. Vrhla jsem se k němu a rukama ho pevně objala. Přitiskla jsem mu tvář k bundě na hrudi a vdechovala jeho vůni. Ještě než jsem tak udělala, potřehla jsem, jak se mu lesknou oči.

Když zvedl ruku, aby mě jemně pohladil po zátylku, připadal mi ten pohyb váhavý. S nepříjemným uvědoměním jsem si to přeložila jako odtažitost. Snad protože se mě dotkl víc z povinnosti a protože se to od něj očekává, než protože by to tak chtěl. Sevřela se mi hruď.

Nemohla jsem to už déle vydržet. Odtáhla jsem se od něj a aniž bych na něj ještě pohlédla, protože mi zrak zastřely slzy, otočila jsem se na patě a spěšně vyrazila do domu.

Překvapeně za mnou volal mé jméno a ptal se, kam jdu. Neodpověděla jsem. Popadla jsem klíče a vyběhla k autu.