Říjen

Můj sobotní úspěch si vyžádal menší oslavu s rodiči. Při vysedávání a chvalozpěvech jsem sice rostla hrdostí, ale zároveň mi můj vnitřní alarm připomínal, ať zůstanu nohama pevně na zemi. Další příležitost zazářit byla hned dalšího dne.

Ukázalo se, že Mikael nepřeháněl, když mi nastínil, že se věnoval škole a nenatrénoval tolik, kolik by měl. Se čtyřmi střeleckými chybami neměl šanci na dobrý výsledek. Úplně jinak na tom byli Lars a Bjørn. Ostřílený pardál si z áčkové konkurence ani na mokru a ve větru nedělal hlavu a s čistým štítem získal druhé místo. Vlasáč byl úspěchu velmi blízko. Měl lepší běžecký čas než Lars, ale jednu chybu na stojce už neměl šanci dohnat. Skončil pátý. Vítězný Johannes běžel úplně jinou ligu. Zvládl totiž vyhrát i se dvěma chybami, podobně na tom byl třetí Sturla.

Od rána jsem si lámala hlavu nad tím, že kdyby do stíhacího závodu můj časový náskok na holky za mnou byl větší, měla bych aspoň nějakou útěchu. Takhle jsem však neměla žádné eso v rukávu. Dokonce mě Frida s Tuvou za mými zády znervózňovaly víc, než atletky z áčka jako třeba Marte.

Nebyla jsem zvyklá na jakkoliv významnější zájem o mojí osobu. Proto mě nepěkně překvapilo, když mě po cestě na nástřel zastavila paní s mikrofonem.

,,Emilie! Na slovíčko, prosím."

Ztěžka jsem polkla a znepokojeně na ni zírala.

,,Máš doufám chvilinku času?"

,,Jasné," kývla jsem a přemýšlela, jak zamaskovat nervozitu.

,,Dodatečně gratuluji ke včerejšímu krásnému výsledku. Snad ode mě nebude nezdvořilé, když řeknu, že s tebou nikdo nepočítal. Tvoje střelba byla perfektní, jako jediná z celého startovacího pole jsi střílela čistě. Stihla jsi to výborné třetí místo včera oslavit?"

Na jednu stranu mi to od ní nezdvořilé přišlo, ale zároveň jsem si velmi jasně uvědomovala, že paní jednoduše konstatuje fakta. Nepatřila jsem k favoritkám a veřejnost o mě pravděpodobně sotva věděla, že vůbec existuju. Nebylo potřeba si to brát osobně. I za moji jedinečnou čistou střelbu, kterou vypíchla, jsem vděčila relativně dobrému počasí, které panovalo pouze na úplném začátku závodu.

,,Děkuji. No... jen tak večer s rodinou. Přeci jen dneska soutěž pokračuje, tak jsem chtěla být fit."

,,To si přejeme také, určitě to bude skvělá podívaná. Jaký to je pocit startovat do stíhacího závodu ze třetího místa, hned za biatlonistkami jako Tiril a Karoline?"

,,Popravdě?" zeptala jsem se a pohlédla ženě přímo do očí. ,,Spíš mě znervózňujou holky, co startujou z míst za mnou."

,,Opravdu?"

,,Ano, všechny jsou totiž rychlejší než já," odvětila jsem s úsměvem a přihlížela, jak se moderátorka směje. Mě však moc do smíchu nebylo. Myslela jsem to naprosto vážně.

,,Já i diváci ti budeme držet palce, aby se ti povedlo místo obhájit."

,,Díky," usmála jsem se a co nejrychleji se pakovala z dosahu mikrofonu.

Předpověď počasí zněla sucho, ale poněkud větrno. Tušila jsem, že štěstí jsem si vybrala předchozího dne a bude tedy potřeba použít všechny síly, abych závod zaběhla se ctí.

Právě jsem si při plnění zásobníků patronami přehrávala poslední trenérova slova. ,,Jen se jich snaž co nejdýl držet a když to nepůjde, tak se nic neděje." Dovětek však zněl, jakože ho řekl jen z povinnosti. Cíl byl jasný. Držet se rychlejších, jak jen to půjde.

,,Hej cácorko, chystáš se zase ukázat všem záda?"

,,Mmmh," zahučela jsem a trochu víc sklonila hlavu.

,,To neznělo zrovna jako válečnej pokřik."

Tázavě jsem pozvedla obočí, ale neřekla nic. Bjørn pokroutil hlavou. Vždycky mě těsně před startem chytala nemluvná, ale nechystala jsem se mu to vysvětlovat.

,,Já to nechápu," spustil z ničeho nic prudce a netrpělivě přešlápl.

,,Co?"

Předchozího večera, hned po svém překvapivém třetím místě, jsem mu nesměle oznámila, že pro něj telefonní číslo Bělorusky nemám a ani mít nebudu. Vlasáč sice odvětil, že jsem měla zmínit jeho nezpochybnitelné přednosti, ale jinak se zdálo, že nad tím v podstatě mávl rukou. Musela jsem se hodně držet, aby můj vlastní úsměv neprozradil, že jsem holkám jednu jeho fyzickou přednost nadhodila.

Teď stál přede mnou a kroutil hlavou. ,,Jaktože takhle před závodem dokážeš ztratit bojovnost? Jindy seš kurva namotivovaná jak nikdo, ale před závodem... seš najednou mimo."

Úplně jsem si domyslela, že původně chtěl použít vulgárnější výraz. Něco jako že se před závodem úplně poseru. Zjevně jsem mu svojí trémou lezla na nervy stejně jako sama sobě. Něco mi napovídalo, že má pravdu, ale i přesto se mě jeho slova podivně dotkla.

Třetí místo z předchozího dne ve mně vystupňovalo napětí. Chtěla jsem startem v stíhacím závodě s hromadným startem potvrdit, že to pódium nebyla náhoda. Pocit z předchozího dne, že úspěch je na dosah, mě sice ráno zahřál na hrudi, ale netrval věčně. Jen co jsme se ocitli opět na stadionu, všechny vjemy se zdály mnohonásobně intenzivnější.

Hukot tribun, komentátor vykřikující s nasazením jména a informace do megafonu, dokonce i pokřikování příkazů od trenérů. Všechno na mě doráželo jako štěkot psů. Cítila jsem se z toho všeho rozechvělá a zastrašovalo mě to.

Přitom jsem si ani neuvědomovala, že vůbec nevím, jak to samé snášejí ostatní z týmu nebo jak s vlastní nervozitou pracují, protože jsem nebyla dostatečně vnímavá, abych kromě sebe dávala pozor i na ně. Vyjma Mikaela. Ten však svůj start v supersprintu skutečně pohnojil a do nedělního stíhacího závodu se nekvalifikoval. Rozhodl se tedy soutěž sledovat z tribuny.

Naštěstí mě z mého sebetrýznění opět vytrhl Bjørnův ne zrovna příjemný tón hlasu.

,,Seber se, kurva."

Vážně ve mně hrklo. Ztěžka jsem polkla a pochopila, že dnes se žádné ťuťu ňuňu motivování konat nebude.

,,Já... nevím, jak to Mikael dělá. Ale vždycky mě dovede zbavit nervozity," troufla jsem si slabým hlasem říct pravdu nahlas a čekala jsem, že to asi Bjørna nějak obměkčí.

Netušila jsem totiž, kde můj bůžek vězel, ale nezdálo se, že by se chystal mi dopřát pravidelnou dávku motivace.

Na místo toho mi Bjørn pěkně v ráži vyrazil dech. ,,Akorát na tebe používá ohranej trik."

,,Co prosím?"

Zírala jsem na něj a snažila se přijmout to, co mi právě řekl. To nemohla být pravda. Tvrdil, že si se mnou Mikael hraje?

Bjørn si povzdechl a přistoupil ještě o krok blíž. ,,Prostě tě nechá, aby ses mu podívala do očí. To uklidňuje. Stará známá věc. Civění z očí do očí jako technika k uklidnění."

Zamrkala jsem, přerušila jsem náš oční kontakt a konečně se zamyslela. Koukání do očí se přece používá při záchvatu paniky nebo při strachu, ale já měla předzávodní trému. Navíc mi záleželo hlavně na tom, mít po svém boku milující osobu. Po té myšlence jsem musela zamrkat a potřást hlavou, abych zahnala ty Chrisovy domněnky, které se mi vracely vždycky, když byl Bjørn poblíž, a nechtěly zmizet.

,,To pomáhá při strachu, ne?" pokusila jsem se o samolibý tón, abych maskovala, jak moc mě rozhodil.

,,No, a ne snad? Jakej je prapůvod toho, že se klepeš?"

Dech se mi zadrhl v hrdle, nelíbilo se mi upomenutí, jak moc jsou na mně emoce viditelné. Střídavě jsem hleděla na špičky našich bot a jemu do očí. Modrozelené s nepatrnou příměsí hnědé. Viděl mi jimi až do žaludku a nehodlal mi mazat med kolem huby. Takový byl vždycky. Ať už to byla zastírací taktika jakýchkoliv zvláštních citů nebo ne.

,,Strach."

Jeho konstatování mi bylo proti srsti, tápala jsem a pokoušela se uchopit nějaký použitelný argument. Nebylo však čím protiřečit.

,,Strach z neúspěchu..."

,,Snažíš se mi udělit lekci?!" vyštěkla jsem na něj.

Pokusila jsem se uhádnout jeho motivaci k tomuhle rozboru Mikaelova vlivu na mě. Snažil se mi tím ukázat, že je něco špatně anebo snad vyvolat rozpor. Ve stejný moment jsem se za to pomyšlení zastyděla.

,,Lekci? Proč bych to dělal? Dělám na tebe dojem, jakože mám něco takovýho zapotřebí?"

Přešlápla jsem z nohy na nohu a těkala zvídavě po jeho tváři, aby mi nic neuniklo. Potřebovala jsem konečně přijít na kloub tomu, co se mu honí hlavou.

,,Tak o co ti jde?"

,,Abys otevřela oči, ty hloupá."

Zacukaly mi koutky úst a krátce jsem se zahleděla opět na špičky našich bot.

,,Poděkovala bych za dobře míněnou radu... kdybys mě právě neurazil, ty vole."

,,Neděkuj," ušklíbl se spokojeně. ,,Jen mi pak přijď ukázat další placku."

Nevěřícně jsem pokroutila hlavou a už napotřetí zkontrolovala, jestli jsou oba zásobníky plné a náhradní náboje na svém místě v pažbě.

,,Mysli na to, co chceš dokázat a ne na to, co všechno se může posrat," doporučil mi. ,,Jdi a natrhni jim prdel," zaburácel Bjørn a já pevně stiskla čelisti, až mi vrzlo mezi stoličkami.

,,Jasně," ucedila jsem mezi zuby, jak se ve mně emoce praly. Napětí a trému vystřídala zlost.

Bjørn svojí hlášku začal docela nahlas skandovat, ,,na-tr-hni jim pr-del! Na-tr-hni jim pr-del! Na-tr-hni jim pr-del!"

,,Pšššt!" Přiložila jsem si se smíchem prst před ústa.

I jeho tvář se konečně trochu rozzářila, když viděl můj úsměv a měl se k odchodu. Nezapomněl mě pěstí trefit do bicepsu a pak už bezhlesně skandoval a rukou pumpoval do vzduchu. Hleděla jsem na jeho záda s hrdě vypnutými rameny a v duchu jsem slyšela jeho zvučný hlas Na-tr-hni jim pr-del!

Neměla jsem už před startem dostatek času na to, abych se zamýšlela nad tím, co mi vlasáč naznačil. Věděla jsem, že se tím nesmím nechat strhnout. Potřebovala jsem se soustředit na to, co mám dělat.

Střelba a běh.

Mohl si se mnou Mikael jednoduše hrát? Nepřišlo mi, že by jeho vliv na mě vězel jen v tom, že pohled do očí jiné osoby uklidňuje. Šlo o intimnost mezi námi. O jeho hlas, o slova, která mi dodala sebevědomí a o jeho fyzickou přítomnost. A teď tu nebyl. Nesměla jsem se tím nechat vyvést z míry. Jenže už se stalo. Kypěl ve mně vztek z toho nepodloženého nařčení.

Aniž bych si to sama uvědomila, byla jsem ochotná hledat argumenty, abych Mikaela od toho osočení očistila. Věřila jsem mu.

,,Krátkonohá!" ozvalo se konečně zvolání zpoza hrazení. My o vlku...

Nezvládla jsem Mikaelovi opětovat jeho rozkošný úsměv. Vydala jsem se však jeho směrem. Nechala jsem se políbit.

,,Jsi v pohodě?" zeptal se, když se snažil prohlédnout můj výraz.

,,Jistě," odvětila jsem a nehodlala na sobě dát znát, že ho mám plnou hlavu, ale potřebuju se soustředit na něco jiného.

Nechala jsem ho pátrat pohledem v mojí tváři, ,,Ty to zvládneš. Vaši jsou támhle na tribuně. Potkal jsem i Lils."

,,Super," přinutila jsem se k úsměvu.

Věděla jsem, že je na ně spoleh. Když jsem měla závody takhle doma, vždycky přišli, aby mě podpořili.

,,Nehleď na ostatní," poradil mi. ,,Ukaž jim, zač je toho loket. Držíme ti pěsti."

,,Jasně. Díky," utla jsem odpověď.

Nezajímalo mě v tu chvíli, jestli z mých úsečných reakcí Mikael pojme jakékoliv podezření. Nedovedla jsem upozadit pochybnost, kterou do mojí mysli zasel Bjørn. Slíbila jsem si, že po biatlonu, který pro mě v tu chvíli byl prioritou, se tomu budu věnovat bez odkladu.

Natáhla jsem se pro polibek. Ignorovala jsem otazníky v Mikaelových očích a bez otálení zamířila na start.

Ty všechny myšlenky mě však přeci jen strhly a do závodu jsem se na startovní linii šla postavit poněkud nesoustředěná. Znovu jsem zapomněla koukat, kam jdu a málem se opět srazila Fridou.

,,Tamhle na tribuně jsem viděla tvoje fanoušky," řekla, když jsem se jí na poslední chvíli vyhla a zastavila vedle ní, abych si obula kolečkové lyže.

,,Co?" potřásla jsem hlavou a usmála se. Žádný fanoušky přece nemám. Nebo aspoň jsem o tom do té chvíle nevěděla.

,,No ano. Jedna z nich měla masku. Masku tvojí tváře," viděla jsem, jak jí cukají koutky. ,,Na chvíli jsem myslela, že ses rozhodla to dneska vzdát a šla sis sednout na tribunu."

Přihlížela jsem, jak se jí smíchy chvěje brada a v očích jí jiskřilo. S nádechem se mi nadmula hruď. Přinutila jsem se udržet paže podél těla, protože mi v nich cukalo. Měla jsem ohromnou chuť jí popadnout kolem krku a zaškrtit.

,,Jen jsem tě chtěla na chvíli zmást. Aby sis myslela, že máš o soupeřku míň," vychrlila jsem ze sebe a v duchu dodala krávo. Otočila jsem se k ní bokem, abych jí nemusela hledět do tváře. Bála jsem se, že bych mohla říct ještě něco ostřejšího, ale kolem bylo tolik lidí, až hrozilo, že to někdo uslyší.

,,Popřála bych ti hodně štěstí do závodu, ale nebudu plývat slovy."

,,Neplýtvej a radši se soustřeď," doporučila jsem jí a zaslechla ještě její uchichtnutí.

Frida se zdála být spokojená se svým pokusem mě vyrušit. Nezůstalo totiž u pokusu. Ať jsem se snažila sebevíc, cítila jsem, že mi myšlenky poletují kolem a nebyla jsem schopná je pochytat, abych se mohla soustředit. Zlost, kterou ve mně původně zažehla už slova kapitána Všechno-vím-nejlíp, její blbý vtip ještě podnítil.

V týmu vládla po mém včerejším výkonu pro mě neobvyklá atmosféra. Většina kolegyň mi totiž úspěch přála a s nadšením se mnou slavila a gratulovala mi. A pak tu byla Frida. Jednoznačně moje třetí místo považovala za jednorázové štěstí. Rozhodla se proto hrát se mnou tuhle hru. Záludné na tom bylo, že ať jsem si v duchu opakovala nesčetněkrát, že na jejích slovech nezáleží, zevnitř mě nahlodávaly pochyby a její slova se mi vracela... ,,Jsem myslela, že ses rozhodla to dneska vzdát." A taky Bjørnova. ,,Akorát na tebe používá ohranej trik."

Zpětně jsem si nedokázala vybavit, jak jsem se dostala na start, ani jak proběhl. Když se mě pak kdosi ptal, jak jsem si ho užila, netušila jsem, co říct.

Běžela jsem, co mi síly stačily. Až na střelnici jsem si uvědomila, že jsem tempo v prvním kole naprosto přepálila. Musela jsem však konstatovat, že mi Tiril s Karoline skoro vůbec neutekly. První dvě rány padly vedle a pak jsem si dopřála nádech navíc a srovnala se.

Propadla jsem se polem o několik málo míst a pokračovala v závodě za Tuvou. Jen s největším přemáháním jsem v běhu držela její tempo. V plicích i nohách mě pálilo, ale dělalo mi to radost. Přebíjelo to totiž moje psychické rozpoložení. Měla jsem pocit, že mi pukne hlava.

Na střelnici nás všechny trápily poryvy větru. Hodně se chybovalo. Někdo se snažil vychytat hluchá místa mezi poryvy, což je akorát stálo čas, ale já už to chtěla mít za sebou a raději jsem to tam posílala s chybami. Bylo mi jedno, kolikrát budu nucená oběhnout trestné kolečko. Chtěla jsem hlavně běžet, dokud nepadnu v cíli na hubu.

Když jsem proletěla cílem, rozladěně jsem si odepla kolečkové lyže a rázovala ke svým věcem, abych se převlékla.

,,Dobrá práce," stiskl mi rameno Torre, když se po konci závodu vrátil ze střelnice mezi nás.

,,No nevim," odsekla jsem místo poděkování.

,,Jedenácté místo je v těchto podmínkách rozhodně dobrý výsledek."

,,Startovala jsem ze třetího. Cokoliv pod top10 je zklamání," pronesla jsem bez milosti sama k sobě. V duchu jsem dodala fakt, že Tuva s Fridou skončily přede mnou. Tedy mezi zmiňovanou nejlepší desítkou závodnic

,,Jsi na sebe moc přísná. Teprve začínáš mezi elitou. Stabilní výsledky od tebe nikdo nečeká."

,,Ale já chci být stabilní hned," povzdechla jsem si.

,,To chce rutinu a zkušenosti. To trvá klidně i roky."

Odfrkla jsem si. Nechtěla jsem čekat několik let. V tu chvíli jsem hlavně chtěla být někde úplně jinde a vést rozhovor s někým jiným na úplně jiné téma.

,,Nemůžeš to jednoduše přeskočit. Tak to nefunguje," pronesl trenér.

Dívala jsem se Torremu do tváře a snažila se ho sice pochopit, ale moje mozkové buňky nespolupracovaly.

,,Chápeš?"

,,Ne," odvětila jsem popravdě.

Cítila jsem se unavená. Příliš unavená na to, abych se tvářila chápavě a naslouchala tak, jako obvykle. Přála jsem si jenom, aby mě trenér pustil domů. Obvykle jsem měla horoucí zajem o to, abych s trenérem mohla reflektovat závod a věnovat se prioritě svého života. Biatlonu. Teď se však zdálo, že se mi priority promíchávají.

Nemohli by mě prostě všichni nechat v klidu? Hrozně mě lákala představa zalézt do postele, přetáhnout si deku přes hlavu a pokusit se na všechen ten stres a napětí zapomenout.

,,Roky zkušeností jsou roky zkušeností. To nepřeskočíš jen tak za jednu přípravu. To dost dobře nejde," zakroutil Torre hlavou a starostlivě si mě prohlížel. Neměla jsem chuť svoje emoce před ním nějak zvlášť maskovat. Takže jsem si byla vědomá, na co se právě teď kouká. Zamračená, zklamaná Emilie, která nedočkavě čeká, než ji propustí. ,,Chápu, že jsi netrpělivá, ale musíš si dopřát čas a nebýt na sebe tak přísná. Vedeš si dobře."

Dobře.

Jedno jediné slovo z toho všeho, co řekl, dokázalo přebýt všechno ostatní. Dobře. Nestačilo být dobrá. Chtěla jsem být výborná a ukázat to všem kolem. Dobře je za tři. A mě v tomhle případě trojka rozhodně nestačila. A už vůbec mi nestačilo, že jsem si nebyla vědomá Mikaelova vlivu na mě samotnou.